ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.721.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 721/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 dovolání obviněných Ing. J. K., a Ing. D. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 18/2001 a rozhodl takto:
I. Z podnětu dovolání obviněné Ing. D. P. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně ní a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného Ing. J. K. z r u š u j e
- usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005, v části, v níž byly ponechány nedotčenými výroky o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu,
- rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 48 T 18/2001, ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
s e o d s u z u j í
obviněná Ing. D. P.
podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na d v ě (2) léta.
Podle §58 odst. 1 tr. zák. se výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá a podle §59 odst. 1 tr. zák. se stanoví zkušební doba na č t y ř i (4) léta. Podle §59 odst. 2 tr. zák. se ukládá povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
obviněný Ing. J. K.
podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na d v ě (2) léta.
Podle §58 odst. 1 tr. zák. se výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá a podle §59 odst. 1 tr. zák. se stanoví zkušební doba na p ě t (5) let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. se ukládá povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 48 T 18/2001, byli obvinění Ing. J. K. a Ing. D. P. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni podle §250 odst. 3 tr. zák. obviněný Ing. J. K. k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněná Ing. D. P. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2. písm. c) tr. zák. taktéž zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené Č. p., a. s., na náhradě škody částku 3.000.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění společně trestného činu podvodu dopustili tím, že obviněný Ing. J. K. jako předseda představenstva a obviněná Ing. D. P. jako členka představenstva akciové společnosti M., a. s., v úmyslu zhodnotit při záplavách poškozený nepojištěný nemovitý majetek této obchodní společnosti, který zakoupili od obchodní společnosti V., s. r. o., a obohatit sebe uvedli Č. p., a. s., v omyl tím, že obviněný Ing. J. K. na základě neplatné plné moci k zastupování obchodní společnosti V., s. r. o., uplatnil dne 8. 10. 1997 písemně a následně oba obvinění při ústním jednání dne 14. 10. 1997 v B. se zástupcem Č. p., a. s., nárok na plnění z uzavřené pojistné smlouvy obchodní společnosti V., s. r. o., při kterém předložili fiktivní smlouvu ze dne 29. 5. 1997 o pronájmu zakoupených nemovitostí obchodní společnosti M., a. s., zpět obchodní společnosti V., s. r. o., čímž docílili dne 24. 10. 1997 vyplacení zálohy na pojistné plnění ve výši 3.000.000,- Kč, poukázaných na účet obchodní společnosti V., s. r. o., který za tímto účelem zřídili u Č. s., a. s., ke kterému měli oba dispoziční oprávnění, a takto získané finanční prostředky čerpali jako zástupci obchodní společnosti V., s. r. o, jednak na opravy nemovitostí obchodní společnosti M., a. s., jednak pro sebe, čímž způsobili Č. p., a. s., škodu ve výši nejméně 3.000.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která shodně zaměřili proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005, byla odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Dlužno dodat, že se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudů obou stupňů v téže věci, poněvadž usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 3 To 139/2003, byl k odvoláním obviněných a státního zástupce rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 48 T 18/2001, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Obviněný Ing. J. K. i obviněná Ing. D. P. podali proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005, v zákonné lhůtě prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný Ing. J. K. podal dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel zpochybnil závěry odvolacího soudu o osobách oprávněných jednat za společnost V., s. r. o., o právních náležitostech rozhodování za tuto společnost, jejímž majoritním vlastníkem byla společnost M., a. s., jakož i fiktivnost nájemní smlouvy, jež byla podkladem pro uplatnění pojistné události. Měl za to, že jestliže usnesením valné hromady konané dne 29. 10. 1997 bylo zpětně zrušeno (nikoliv změněno) usnesení valné hromady ze dne 10. 4. 1997 v části týkající se odvolání jednatele L. P., došlo tak ke zpětnému obnovení jeho jednatelských oprávnění. L. P. byl proto platným jednatelem jak ke dni uzavření nájemní smlouvy z 29. 5. 1997, tak i ke dni vystavení plné moci ze dne 21. 8. 1997. Za neúplnou označil citaci bodu V. společenské smlouvy obchodní společnosti V., s. r. o., odvolacím soudem; podle výslovného znění tohoto ustanovení spadalo totiž do pravomoci valné hromady jen projednávání nájemních smluv a jiných záležitostí, které přesahují obvyklý obchodní provoz. Zpochybnil, že by předmětná nájemní smlouva v podobě a za situace, kdy byla uzavřena, tento obvyklý provoz přesahovala. Nesprávně byla podle něj posouzena i otázka fiktivnosti nájemní smlouvy. Nesouhlasil se závěry soudů, že společnost V., s. r. o., v objektu sodovkárny již žádnou činnost nevyvíjela a znovu opakoval, že nájemní smlouva nebyla uzavřena se společností V., s. r. o., účelově, neboť tato objekt nadále využívala jako sídlo společnosti a k uložení svých věcí. Dodal, že žádné relevantní závěry nelze vyvozovat z toho, že nájemní smlouva nebyla svědku F. J. předložena při prvním jednání; svědek se o žádné další doklady nezajímal a žádost o poskytnutí pojistného plnění odmítl bez dalšího jen proto, že došlo k zániku pojištění v důsledku změny vlastníka nemovitosti.
Ve stejném rozsahu, tedy výroku o vině i trestu podala dovolání i obviněná Ing. D. P. Ta však odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř. a namítla, že v řízení fakticky neměla obhájce, ač ho podle zákona mít měla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že jí měl být uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřovala dovolatelka v tzv. předpokládané kolizi obhajoby; vyložila, že po celé trestní řízení, ve kterém byla spolu s obviněným Ing. J. K. zastoupena obhájcem JUDr. J. H., byly dány podmínky nutné obhajoby a již z obžaloby vyplývala možnost kolize zájmů obou obviněných, a proto měl předseda senátu podle §37a odst. 2 tr. ř. rozhodnout o vyloučení výše jmenovaného advokáta jako zvoleného obhájce. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkla, že popsaný skutek vykazuje znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3. písm. b) tr. zák., a nikoliv trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3. písm. b) tr. zák. Dále uvedla, že pojistná smlouva byla uzavřena se společností V., s. r. o., a přechodem vlastnictví zanikla dne 29. 5. 1997. Povodně roku 1997 předmětnou nemovitost poškodily, tato nemovitost byla skutečně pojištěna a došlo pouze k uzavření smlouvy o pronájmu zakoupených nemovitostí společností M., a. s., zpět společnosti V., s. r. o., což bylo soudy označeno za fiktivní úkon, ale vylákaná částka byla skutečně použita na opravy pojištěné nemovitosti. V daném případě nebyla proto podle ní naplněna ani materiální stránka trestného činu podvodu. Konečně vyjádřila též přesvědčení [k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], že nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky, který ji byl uložen, je neadekvátní, nepřiměřený a neodpovídající zásadám uvedeným v §23 a §31 tr. zák. Především se však domáhala aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. a snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to z důvodu nepřiměřené délky řízení.
Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a aby Krajskému v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného Ing. J. K. uvedl, že větší část námitek obviněného nesměřuje proti hmotně právnímu posouzení skutku, ale proti způsobu, jímž ve věci činné soudy vyhodnotily provedené důkazy. Nelze podle něho nevidět, že podvodná povaha jednání obviněných, jak byla popsána ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, plyne již z časové návaznosti jednotlivých úkonů, které v dané záležitosti obvinění podnikali, přičemž je patrná snaha antidatovat právní úkon, který by jim zajistil vyplacení pojistného plnění, na něž ve skutečnosti neměli nárok. Nepřisvědčil ani námitkám obviněné Ing. D. P. ohledně tzv. předpokládané kolize zájmů a v této souvislosti upozornil, že po celou dobu řízení tato kolize nenastala a první náznaky diskrepance mezi jejich zájmy se objevily až v závěru procesu. Dodal však, že ani prohlášení dovolatelky v tom smyslu, že skutečným vlastníkem všech ve věci zainteresovaných společností byl spoluobviněný, ale samo o sobě ještě žádný střet zájmů obou obviněných nezakládá. Dovolatelčiny představy o předstižném řešení možné kolize zájmů označil za nepřípustné a nereálné rozšiřování pravidel obsažených v §37a odst. 2 tr. ř. Za správné označil i právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.; obvinění čin spáchali v době, kdy ještě skutková podstata trestného činu pojistného podvodu podle §250a nebyla součástí trestního zákona a zdůraznil, že trestný čin pojistného podvodu podle §250a tr. zák., který je speciálním ustanovení k §250 tr. zák., není s ohledem na konstrukci skutkové podstaty mírnější úpravou než současné znění §250 tr. zák. Uvedl, že námitky vůči nepoužití moderačního ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nedošlo ani k uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu, ani nebyl uložen trest, který zákon nepřipouští, a navíc pokud soud prvního stupně užil kvalifikovanou skutkovou podstatu §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. s tím, že ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. je okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby natolik závažná, že podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, pak nelze současně tvrdit, že okolnosti případu preferují obviněnou do té míry, aby bylo možno aplikovat ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265j tr. ř. zamítl, neboť nejsou důvodná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného Ing. J. K. je zjevně neopodstatněné; dovolání obviněné Ing. D. P. však nebylo možné (jako celek) odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
K dovolání obviněného Ing. J. K.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného Ing. J. K. je významná otázka, zda soudy důvodně posoudily skutek obviněných jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zda ve svých právních závěrech správně vykládaly rozhodná ustanovení práva občanského a obchodního.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku – škody ve výši 3.000.000,- Kč na majetku Č. p., a. s., což představuje značnou škodu (§89 odst. 11 tr. zák.), především podvodné jednání obviněných Ing. J. K. a Ing. D. P. vůči poškozené obchodní společnosti, jehož podstata spočívala v tom, že jsouce od samého počátku vedeni úmyslem zhodnotit při záplavách poškozený nepojištěný majetek obchodní společnosti M., a. s., který zakoupili od obchodní společnosti V., s. r. o., a obohatit sebe, uvedli v omyl Č. p., a. s., tím, že obviněný Ing. J. K. na základě neplatné plné moci k zastupování obchodní společnosti V., s. r. o., uplatnil dne 8. 10. 1997 písemně a následně spolu s obviněnou Ing. D. P. při ústním jednání dne 14. 10. 1997 v B. se zástupcem Č. p., a. s., nárok na plnění z uzavřené pojistné smlouvy obchodní společnosti V., s. r. o., při kterém předložili fiktivní smlouvu ze dne 29. 5. 1997 o pronájmu zakoupených nemovitostí obchodní společnosti M., a. s., zpět obchodní společnosti V., s. r. o., čímž docílili dne 24. 10. 1997 vyplacení zálohy na pojistné plnění ve výši 3.000.000,- Kč, poukázaných na účet obchodní společnosti V., s. r. o., který za tímto účelem zřídili u Č. s., a. s., v B., ke kterému měli oba dispoziční oprávnění, a takto získané finanční prostředky čerpali jako zástupci obchodní společnosti V., s. r. o.
Obviněný ve shodě s námitkami obsaženými též v odvolání vytkl, že soudy vadně vyložily otázku jednatelství obchodní společnost V., s. r. o., zejména pak nedůvodně zpochybnily, že v době uzavření nájemní smlouvy (29. 5. 1997) a udělení plné moci ze dne 21. 8. 1997 to byl jedině předchozí jednatel L. P., kdo byl ochoten pro tuto obchodní společnost pracovat. Z rozhodnutí řádné valné hromady označené obchodní společnosti ze dne 29. 10. 1997 vyvozoval, že došlo-li ke zrušení původního usnesení z valné hromady ze dne 10. 4. 1997 o odvolání L. P. z funkce jednatele, obnovila se zpětně i jeho jednatelská oprávnění, a byl proto platným jednatelem ke dni uzavření nájemní smlouvy i udělené plné moci. Upozornil též, že za situace, kdy obchodní společnost M., a. s., byla společníkem disponujícím v obchodní společnosti V., s. r. o., nadpoloviční většinou hlasů, mohla si záležitost týkající se uzavření nájemní smlouvy rozhodnout sama a zpochybnil též, že uzavření nájemní smlouvy v konkrétním případě náleželo do pravomoci valné hromady. Uplatnil výhrady vůči závěru o fiktivnosti nájemní smlouvy, opakoval, že nebyla účelová, což dokládalo i to, že obchodní společnost V., s. r. o., budovu sodovkárny nadále využívala nejen jako sídlo společnosti, ale i k uložení svých věcí, a odlišný závěr nemůže být podle něj založen na tom, že svědku F. J. původně smlouvu o nájmu ze dne 29. 5. 1997 nepředložil a učinil tak až později.
Je zjevné, že námitky obviněného směřují především proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud. Námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními je extrémní nesoulad. V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 38 - 44 rozsudku soudu prvního stupně, strany 7 - 13 usnesení odvolacího soudu); soudy zevrubně vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněných o výpovědi svědků F. J., M. M., B. K., Ing. L. K. i dalších a listiny zmíněné v odůvodnění rozhodnutí. Při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.
Nelze souhlasit s výhradami obviněného, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku též v důsledku toho, že byla vadně vyložena relevantní ustanovení práva občanského či obchodního. Obviněný nekonkretizoval, jaká konkrétní ustanovení má v daných souvislostech na mysli, ale ani v tomto ohledu dovolací soud žádná pochybení soudů promítající se negativně do rozhodnutí o vině obviněného neshledal.
Soudy obou stupňů zevrubně vyložily a odůvodnily svůj závěr, že L. P. nebyl v době uzavření smlouvy o pronájmu nemovitosti ze dne 29. 5. 1997 ani vystavení plné moci ze dne 21. 8. 1997 jednatelem obchodní společnost V., s. r. o., ani subjektem oprávněným jednat za tuto obchodní společnost (zástupcem). Výklad obviněného týkající se výsledků řádné valné hromady obchodní společnosti V., s. r. o., ze dne 29. 10. 1997 přijmout nelze. Soudy správně připomněly, že rozhodnutím mimořádné valné hromady této obchodní společnosti ze dne 10. 4. 1997, jíž byli přítomni oba obvinění, byl L. P. uvolněn z funkce jednatele společnosti (bod 3.), přičemž byly dohodnuty i podmínky zpracování a zajištění návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku. Ze zápisu o jednání řádné valné hromady obchodní společnosti ze dne 29. 10. 1997, jíž byli přítomni opět oba obvinění, se podává, že L. P. se stal jednatelem obchodní společnosti od 30. 10. 1997 (bod f) a nic na tomto závěru nemění ani to, že pod bodem d) zápisu je uvedeno, že bod 3. usnesení z mimořádné valné hromady ze dne 10. 4. 1997 valná hromada ruší. L. P. jednatelem obchodní společnosti v mezidobí evidentně nebyl, jím sjednané a podepsané právní úkony ani dodatečně valnou hromadou schváleny nebyly, a proto nelze než uzavřít, že osobou oprávněnou ke sjednání smlouvy o pronájmu nemovitosti ani k udělení plné moci nebyl.
Přisvědčit nelze ani výtkám obviněného uplatněným vůči hodnocení smlouvy o pronájmu nemovitosti. Uzavřely-li soudy, že jde o smlouvu fiktivní a účelovou, shromáždily ve prospěch tohoto závěru přesvědčivé, logické argumenty a s obhajobou obviněného se náležitým způsobem vypořádaly.
Rozhodně nelze souhlasit s obviněným v názoru, že obchodní společnost M., a. s., jako společník disponující nadpoloviční většinou hlasů mohla otázku smlouvy o pronájmu prakticky rozhodnout sama, bez zásahu příslušných orgánů obchodní společnosti V., s. r. o. Takový názor nemá oporu v zákoně č. 513/1001 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ani ve společenské smlouvě obchodní společnosti V., s. r. o. Jde-li o výhrady vůči citaci a výkladu bodu V. c) společenské smlouvy obchodní společnosti V., s. r. o., pak se z něj skutečně podává, že pro přijetí rozhodnutí je nutná nadpoloviční většina všech hlasů mimo jiné též v případě „projednávání právních záležitostí přesahujících obvyklý provoz společnosti, zejména účast v cizích podnicích, uzavírání nájemních smluv a obdobných záležitostí, které přesahují obvyklý obchodní provoz, totéž platí o rušení takových smluv“. To však neznamená, že uzavření nájemní smlouvy nepodléhalo censu přesahu obvyklého obchodního provozu a navíc právě konkrétní okolnosti uzavření sporné nájemní smlouvy by jej jistě opodstatňovaly. Ať už však bylo postavení valné hromady pro projednávání tohoto typu smlouvy jakékoliv, jisto je, že byla uzavřena osobou, která nebyla oprávněna za uvedenou obchodní společnost jednat a žádný ze statutárních orgánů o ní neměl vědomost. V posuzovaném případě se proto nejedná o otázku platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy [a jedině v tom případě by šlo o otázku právní a tedy relevantní z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale o to, zda taková smlouva byla dne 29. 5. 1997 skutečně uzavřena. Že se tak nestalo a jakými úvahami byly v daných souvislostech závěry soudů vedeny, je rovněž jasně patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy obou stupňů soustředily svoji pozornost jednak k okolnostem logické vazby obviněných na vědomost o pojistné smlouvě ze dne 16. 6. 1995, kterou měli k dispozici a byli s ní seznámeni, dále k poznatku, že smlouva o pronájmu nebyla předložena na samém počátku jednání s pracovníky Č. p., a. s., nýbrž až dodatečně poté, co jim bylo sděleno, že obchodní společnost M., a. s., nemá nárok na pojistné plnění z důvodu zániku pojistného vztahu, a též ke zjištění, že obchodní společnost V., s. r. o., v průmyslovém objektu (sodovkárně) již žádnou činnost nevyvíjela a podnikala tam pouze obchodní společnost P., a. s.
Soud prvního stupně jakož i soud odvolací se přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o existenci podvodného jednání i podvodného úmyslu; dovolací soud jejich závěry sdílí, má je za přiléhavé. Proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Ing. J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněné Ing. D. P.
Obviněná odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Opodstatněnost tohoto důvodu dovolání vyvozovala z toho, že byli v řízení před soudem společně se spoluobviněným Ing. J. K. zastupováni jedním obhájce, jehož si oba zvolili, ač nejméně ze skutkové věty obžaloby, jejího odůvodnění i výpovědi obviněného Ing. J. K. vyplynula tzv. předpokládaná kolize jejich zájmů ve smyslu §37a odst. 2 tr. ř. Předseda senátu soudu prvního stupně měl proto rozhodnout o vyloučení advokáta, který vykonával obhajobu obou spoluobviněných; jestliže takto nepostupoval, fakticky neměla obhájce, ač ho podle zákona mít měla, neboť šlo o případ nutné obhajoby.
Především je třeba konstatovat, že námitky obviněné lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit. Bylo by proti smyslu a účelu důvodu dovolání vymezeného v citovaném ustanovení, pokud by jeho naplnění bylo omezeno jen na ty případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tj. na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě, poněvadž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je poskytována ochrana a garance jednomu z nejdůležitějších procesních práv, totiž právu na obhajobu. Třebaže podle praxe soudů nelze pod citovaný důvod dovolání subsumovat jakékoliv, resp. každé porušení práva na obhajobu, případ, kdy soud nepostupoval v intencích §37a odst. 2 tr. ř. a nerozhodl o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, je třeba pod něj podřadit.
Ze znění ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. vyplývá, že jde o samostatný důvod vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce pro případ, kdy obhájce vykonává obhajobu dvou (nebo více) spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, tedy jsou v tzv. kolizi. Za takových okolností lze o vyloučení obhájce rozhodnout i bez návrhu, z úřední povinnosti, přičemž obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Právě tento důsledek staví případ existující a zjištěné (nikoliv jen předpokládané, domnělé či tvrzené) kolize zájmů spoluobviněných, aniž by na ni adekvátním způsobem soud reagoval, na roveň situaci, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. To samozřejmě platí za předpokladu, že jde o případ nutné obhajoby a orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.
Konkrétní výtky dovolatelky však akceptovat nelze. Bylo již vyloženo, že aplikace ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. přichází v úvahu toliko tenkrát, jde-li o situaci, kdy si zájmy dvou nebo i více spoluobviněných skutečně odporují. Obviněná vyvozovala nijak neupřesněný předpokládaný střet zájmů spoluobviněných ze znění skutkové věty a odůvodnění obžaloby a výpovědi obviněného Ing. J. K., což ale pro závěr o existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nepostačuje. Z výsledků provedeného dokazování, výpovědí spoluobviněných vyplývá, že mezi obviněnými v žádném stadiu řízení kolize nenastala, nebyl zjištěn jediný poznatek o tom, že si jejich zájmy odporují. Teprve ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 7. 2. 2006 bylo prezentováno vyjádření obviněné v tom smyslu, že skutečným vlastníkem všech společností byl spoluobviněný Ing. J. K., který se podle toho choval a jako většinový vlastník rozhodoval, což však samo o sobě ještě žádný střet zájmů nezakládá, jak přiléhavě poznamenal ve vyjádření k dovolání i státní zástupce. V této části je tedy dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
Stejný závěr je třeba učinit i ve vztahu k výhradám obviněné proti správnosti právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Obviněná argumentovala tím, že vylákané finanční prostředky byly použity na opravu poškozené nemovitosti obchodní společnosti V., s. r. o., skutek proto nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. po stránce materiální a mohl být kvalifikován nejvýše jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a tr. zák.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.).
Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, je nutno podle praxe soudů vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O to se v posuzovaném případě evidentně nejednalo.
Otázce formálních znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dovolací soud věnoval již v té části tohoto rozhodnutí, v níž reagoval na dovolání obviněného Ing. J. K., a o jejich naplnění není pochyb. Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly i materiálním znakem trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a přesvědčivě vyložily, že s ohledem na výši škody, která několikanásobně převyšuje hranici škody značné (tj. 500.000,- Kč), promyšlený způsob provedení činu provázený jeho pečlivou předchozí přípravou jakož i zavinění ve formě úmyslu přímého, nelze než uzavřít, že jsou splněny podmínky pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., poněvadž okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby – v daném případě značná škoda - pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu předpokládaném ustanovením §88 odst. 1 tr. zák. (strany 48, 49 rozsudku soudu prvního stupně, strana 13 usnesení odvolacího soudu). Na tomto správném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněné, že vylákané finanční prostředky byly ve skutečnosti vloženy do opravy poškozené nemovitosti, protože ve svých důsledcích sloužily především ve prospěch obchodní společnosti P., a. s., jejíž předsedkyní představenstva obviněná byla.
Důvodná není ani výhrada obviněné, že skutek měl být posouzen jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a tr. zák. Především nutno zmínit, že skutková podstata trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. byla nově zařazena do zvláštní části trestního zákona jeho novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb., jež byla účinná od 1. 1. 1998, a důvodem zakotvení tohoto nového ustanovení byla především skutečnost, že především pojištění majetku bylo v poslední době zneužíváno k protiprávnímu získání pojistného plnění, přičemž ne všechny případy, kdy se pachatel dopouštěl jednání, které teprve směřovalo k podvodnému obohacení, bylo možné postihnout jako vývojová stadia trestného činu podvodu dle §250 tr. zák. Skutek obviněných byl spáchán před 1. 1. 1998, a proto bylo prioritní otázkou posoudit, zda změna hmotně právní úpravy byla pro obviněné relevantní.
Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona je promítnuta v ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Přitom platí, že čin musí naplňovat znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době jeho spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího, přičemž rozhodující není pojmenování trestného činu, ale materiální obsah jednání pachatele. Stejně tak při zachování totožnosti skutku může být jednání posouzeno i podle nového ustanovení trestního zákona, je li to pro pachatele příznivější, byť toto ustanovení zákon před novelizací vůbec neobsahoval (obsahoval však jiné, pro pachatele nepříznivější, pod něž bylo možné jeho čin podřadit). Podle dosavadní ustálené judikatury obecných soudů, týkající se časové působnosti trestního zákona, je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu, resp. závěr, že použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější, než právo dřívější (k tomu např. č. 73/1951, 76/1951, 44/1970 Sb. rozh. tr. aj.).
V daném případě šlo o posouzení, zda z hlediska trestnosti pachatelů je použití ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. příznivější než použití ustanovení §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve znění po novele zákonem č. 253/1997 Sb. (pozdějšího zákona), naplňuje-li čin spáchaný před 1. 1. 1998 znaky skutkových podstat obou těchto trestných činů. Posouzení činu obviněných podle souhrnu všech trestněprávních norem relevantních pro výrok o vině a o trestu podle zákona dřívějšího a pozdějšího nutno uzavřít zjištěním, že s ohledem na konstrukci skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. není posouzení trestnosti činu podle tohoto ustanovení příznivější než jeho posouzení jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.; z porovnání znaků skutkových podstat vyplývá, že zatímco pro trestný čin podvodu je charakteristické způsobení škody na cizím majetku již v základní skutkové podstatě, pro naplnění znaků základních skutkových podstat trestného činu podle §250a tr. zák. není třeba, aby škoda vůbec vznikla (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Čin obviněných byl správně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Obviněná uplatnila také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze podle stávající praxe Nejvyššího soudu v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněná uvedla, že jí byl uložen nepřiměřený trest v rozporu se zásadami pro ukládání trestů uvedených v §31 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., namítala ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody takové vady, které nelze relevantně uplatnit prostřednictvím žádného z důvodů dovolání.
Obviněná však současně vytkla, že v úvahách o druhu a výměře trestu nebyla vzata v úvahu hlediska §23 odst. 1 tr. zák., nepřiměřená délka řízení a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, se domáhala použití §40 odst. 1 tr. zák.
Ve světle takto uplatněné námitky jde o to, zda nepřiměřená délka řízení a případné disproporce v úvahách o účelu trestu podmíněné právě nepřiměřenou délkou řízení jsou způsobilé založit odpovídající přezkum dovolacího soudu; jinými slovy, zda jde o námitku, již by bylo možné podřadit pod některý z důvodů dovolání vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen \"Listina\") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce. Proto Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat.
Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva zato, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (publikován též Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Pro jeho provedení dal Ústavní soud jistá kritéria, když naznačil, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení §23 odst. 1 tr. zák.
Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být podle něj strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).
V tomto kontextu je zjevné, že důsledky porušení svou povahou procesních základních práv obviněného (tj. právo na spravedlivý proces, právo na projednání věci v přiměřené lhůtě) ve sféře jeho základních práv, která jsou svou povahou hmotně právní (právo na osobní svobodu, účel trestu), jak na to upozornil Ústavní soud, staví problém otázky druhu a výměry trestu v konfrontaci s nepřiměřenou délkou řízení do kvalitativně jiné roviny, než v jaké je vnímána otázka druhu a výměry trestu ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitku této povahy sice nelze relevantně podřadit pod důvod, jehož prostřednictvím lze vytýkat, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, současně ale nelze připustit – s ohledem na význam a důsledky porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě – že by byla taková námitka z hlediska dovolacího přezkumu zcela bez významu. Jinými slovy, že by byla postavena na roveň námitek směřujících proti druhu a výměry trestu z pozic nesprávného hodnocení kritérií §31 až §34 tr. zák., v důsledku čehož by ji nebylo možno podřadit pod žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. V daných souvislostech je tudíž třeba vyjít vstříc těm představám Ústavního soudu, podle nichž se ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 55/04 aj.). Proto shledá-li obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci.
Námitku spočívající v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný reflex ve výroku o trestu (jeho druhu a výměře), lze pak nejvýstižněji podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím se rozumí, jak již bylo vyloženo, posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (trestního, ale případně i jiných odvětví práva). Nepřiměřená délka řízení má specifický význam i z hlediska rozhodného pro sledování účelu trestu coby institutu trestního práva hmotného (nepřímo též pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost), a proto není s předloženým výkladem v rozporu.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 18/2001 vyplývá, že záznam o sdělení obvinění pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. byl obviněné Ing. D. P. doručen dne 22. 1. 2001, obviněnému Ing. J. K. dne 25. 1. 2001. Úkony trestního řízení byly orgány činnými v přípravném řízení prováděny bez významnějších průtahů a v tomto stadiu řízení nebyly zjištěny závažnější nedostatky. Obžaloba byla na oba obviněné podána u Krajského soudu v Brně dne 27. 9. 2001 a byla vedena pod sp. zn. 48 T 18/2001. S odkazem na personální situaci a nedostatečný počet soudců prvostupňové agendy, nedostatečný počet jednacích síní pro vyřizování věcí této agendy a vzhledem ke konkrétnímu stavu neskončených věcí v senátě 48 T a povaze, náročnosti, rozsahu a složitosti této trestní věci předseda senátu opakovaně žádal o prodloužení lhůty podle §181 odst. 3 tr. ř. a prodloužení lhůty mu bylo povoleno (č. l. 507, 508, 509). Ve věci nebyl učiněn jakýkoliv úkon směřující k jejímu projednání až do dne 24. 3. 2003, tj. po dobu jednoho roku a šesti měsíců, kdy byla kanceláři soudu předána s nařízením hlavního líčení na den 15. 4. 2003 (č. l. 510). K žádosti obhájce obviněných byl stanoven nový termín hlavního líčení na den 13. 5. 2003 (č. l. 511, 512) a hlavní líčení bylo bez prodlev konáno ve dnech 13. 5. 2003, 11. 6. 2003 a 25. 6. 2003, kdy byl vyhlášen v pořadí první odsuzující rozsudek. Již z toho je zjevné, že při soustředěném vedení věci, nešlo o záležitost nikterak náročnou a rozsáhlou, jak zmiňoval předseda senátu v žádostech prodloužení lhůty. Ač byl rozsudek vyhlášen 25. 6. 2003, kanceláři byl k jeho vypravení předložen až dne 29. 10. 2003, tj. s nežádoucím odstupem čtyř měsíců, obviněným byl doručen 20. 11. 2003 a dne 5. 12. 2003 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o odvoláních obviněných. Vrchní soud v Olomouci rozhodl bez jakéhokoliv zbytečného průtahu dne 7. 4. 2004 a dne 12. 5. 2004 byl spis vrácen Krajskému soudu v Brně. Ten konal hlavní líčení ve dnech 8. 7. 2004 a 28. 7. 2004, kdy hlavní líčení odročil na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku. Lze mít pochybnosti o tom, zda doba k vypracování znaleckého posudku do 8. 12. 2004 byla dobou přiměřenou, byť nebyla bezprostředně důsledkem nečinnosti soudu prvního stupně, který pak nařídil hlavní líčení na dny 16. 2. 2005 a 4. 3. 2005, kdy vyhlásil v pořadí druhý odsuzující rozsudek. Soudu prvního stupně však již nutno přičítat, že tento rozsudek předal kanceláři k vypravení až dne 24. 11. 2005, tedy s odstupem více jak osmi měsíců, přičemž opis rozsudku byl obviněným doručen dne 13. 12. 2005. V dalším řízení před Vrchním soudem v Olomouci nebyly zaznamenány žádné nedostatky, jež by se mohly jakkoliv promítnout do závěrů o jeho nepřiměřené délce, a trestní stíhání obviněných skončilo pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci dne 7. 2. 2006.
Závěrem této rekapitulace je zjištění, že z celkové doby pěti let, po niž trvalo trestního řízení do pravomocného rozhodnutí o vině obviněných (leden 2001 až únor 2006), doba nejméně jednoho a půl roku před nařízením prvního hlavního líčení a poté nejméně čtyři měsíce po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku a osm měsíců po vyhlášení druhého odsuzujícího rozsudku, tj. celkem dva a půl roku, je dobou, jež se negativně promítla do délky řízení nečinností soudu prvního stupně. K tomu je třeba poznamenat, že ve skutečnosti šlo o trestní věc skutkově nijak důkazně složitou (jak to ostatně dokládá i rozsah dokazování a četnost hlavních líčení) a právně relativně jednoduchou a že sami obvinění na neopodstatněných průtazích trestní řízení, které se podílely téměř polovinou na celkové délce řízení, nikterak neparticipovali.
Skutečnost, že na délku soudního řízení měly vliv jak faktory subjektivní (například liknavé jednání soudce při vyhotovení rozsudku), tak i faktory objektivní (neutěšená personální situace soudů, přetíženosti soudců, množství napadlých věcí), nemůže ani podle konstantní judikatury Ústavního soudu ospravedlnit, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, neboť je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod, popř. v Úmluvě byly respektovány. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také obviněným, o což však v tomto případě nešlo (k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/04, IV. ÚS 392/05, II. ÚS 1/05 aj.). V důsledku toho, s přihlédnutím k okolnostem případu a po vzetí v úvahu celkové doby řízení dovolací soud shledal, že požadavek „přiměřené lhůty“ stanovený článkem 6 odst. 1 Úmluvy splněn nebyl.
V návaznosti na shora vyslovené právní závěry a zjištění nezbývá než konstatovat, že soudy obou stupňů pochybily, pokud se při ukládání trestu obviněným nezabývaly tím, v jaké míře průtahy, k nimž došlo ze strany soudu prvního stupně, byly porušením práva obviněných na spravedlivý proces, a při ukládání trestu nehodnotily vztah mezi spáchaným trestným činem a ukládaným trestem s ohledem na délku trestního řízení a nepoužily žádné účinné právní prostředky, jimiž by tuto skutečnost kompenzovaly (viz čl. 13 Úmluvy), jak bylo jejich povinností. Pokud obviněným podle §250 odst. 3 tr. zák., u něhož je trestní sazba trestu odnětí svobody stanovena na dvě léta až osm let, uložily tresty v trvání tří let obviněné Ing. D. P. a tří let a šesti měsíců obviněnému Ing. J. K., vyměřily je v první třetině této trestní sazby, avšak nikoliv s přihlédnutím ke zjištěné nepřiměřené délce trestního řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Soud prvního stupně se otázkou doby, jež uplynula od spáchání činu či délky řízení nezabýval vůbec (strana 49 rozsudku), odvolací soud zmínil a přihlížel pouze k době uplynuvší od spáchání činu (strana 14 usnesení), která však sama o sobě není v daných souvislostech rozhodná. Takto vyměřené tresty lze označit za nepřiměřeně tvrdé, nereflektující nepřiměřenou délku řízení pěti let, z níž téměř polovina je důsledkem nečinnosti a průtahů zapříčiněných soudem prvního stupně.
Účelem trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák. je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Funkci ochrany společnosti plní trest jak proti pachateli trestného činu, vůči němuž se projevuje aspekt represe (zabránění v trestné činnosti) a aspekt individuální prevence (výchova k řádnému životu), tak i proti dalším členům společnosti – potencionálním pachatelům, vůči nimž se projevuje moment generální prevence.
Relevantní v daných souvislostech je, že posuzovaný čin byl v životě obviněných ojedinělým excesem, že šlo o jednorázový útok proti majetku, byť připravený a plánovitý s výší škody, která není rozhodně zanedbatelná, avšak, jak odvolací soud též upozorňuje, nejednalo se podle něj o „klasickou trestnou činnost“, poněvadž obvinění se tak snažili uvést do provozuschopného stavu objekt sodovkárny poškozený povodněmi, aby mohli vyrábět a udrželi místa svým zaměstnancům. Ač ve prospěch obviněných – na rozdíl od soudu prvního stupně - přihlédl k této skutečnosti, vzal v úvahu i délku, jež uplynula od spáchání jednání, a přitěžující okolnosti neshledal, nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměře tří a půl roku pro obviněného Ing. J. K. a tři roky pro obviněnou Ing. D. P. považoval za přiměřené, potřebné k dosažení účelu trestu, a ztotožnil se i s rozhodnutím o způsobu výkonu takto uložených trestů odnětí svobody ve věznici s ostrahou.
Takové závěry soudů obou stupňů nepřiměřeně akcentují represivní aspekty trestu, vyváženě nepřihlížejí k osobám obviněných, jejich způsobu života, k době, jež uplynula od spáchání činu a především též k nepřiměřené délce trestního řízení, které samo o sobě má vždy negativní dopady na osobní, společenský i případně profesní život obviněných. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je s ohledem k těmto faktorům trestem necitlivým, uložení takového druhu trestu k tomu, aby obvinění vedli řádný život, nebylo třeba, jak doložili svým způsobem života po spáchání činu. Jinak řečeno, omezení osobní svobody obou obviněných v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody se jeví jako nepřiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti, resp. trestním zákonem vymezenému účelu trestu. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že v obdobném případě to byl Vrchní soud v Olomouci, kdo v trestní věci Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 36 T 11/2001 mnohem významněji přihlédl k nepřiměřené délce řízení a k odvolání obviněných svým rozsudkem ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a místo nepodmíněného trestu odnětí svobody uložil vedle trestu zákazu činnosti trest odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odložil.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné Ing. D. P. zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 48 T 18/2001, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Nejvyšší soud se zabýval i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch spoluobviněného Ing. J. K., jehož dovolání bylo současně odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se při rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení §261 tr. ř. o beneficiu cohaesionis, a proto ve smyslu tohoto ustanovení i v dovolacím řízení platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému, rozhodne dovolací soud vždy též v jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto za stejných okolností o trestu i ohledně spoluobviněného, který podal rovněž odvolání, a shora vytknuté pochybení, v kterém je spatřováno nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se týká nejen obviněné Ing. D. P., ale i obviněného Ing. J. K., je splněna podmínka pro použití ustanovení §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. ve spojení s §261 věta první tr. ř. (na rozdíl od jiných případů hodnocení kritérií významných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry), a proto shodně rozhodl i ohledně něj. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. dovolací soud sám o trestech obviněných nově rozhodl. Při stanovení druhu a výměry trestu vycházel ze zásad předznačených v citovaném nálezu Ústavního soudu; svoji pozornost proto soustředil jednak k relevantním trestněprávním předpisům (zejména §23 odst. 1, 31 odst. 1 tr. zák.), dále k testu proporcionality, jehož východiska byla již formulována, a konečně bylo třeba do ukládaného trestu promítnout délku řízení.
Nejvyšší soud tak měl na zřeteli, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se oslabuje takto vyjádřený prvek individuální i generální prevence, a to zejména tam, kde posuzované jednání obviněného je v jeho životě jistým excesem, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Ve vztahu k oběma obviněným bylo totiž zjištěno, že vedli jak před spácháním, tak zejména i po spáchání činu jinak bezúhonný způsob života. Ostatně soudy obou stupňů tyto okolnosti rovněž uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nelze nevidět ani to, že i způsobilost trestu výchovně působit na společnost s dlouhým časovým odstupem je snížena; jde především o to, aby byl vyslán signál, že činy takové povahy nemohou zůstat nepotrestány. Délka, jež uplynula od spáchání činu, a především pak nepřiměřená délka trestního řízení se všemi jejími konsekvencemi významnými ve světle požadavku spravedlivého procesu byly těmi okolnostmi, které musely významně ovlivnit úvahy soudu o druhu a výměře trestu tak, aby druh a výměra trestu byly adekvátní společenské nebezpečnosti a ostatním okolnostem spáchaného trestného činu a též osobám pachatelů, jinými slovy aby bylo možno ukládaný trest vnímat jako trest spravedlivý.
Trestem přiměřeným, odpovídajícím hlediskům účelu trestu, testu proporcionality plynoucímu z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody a konečně přihlížejícím relevantně k délce řízení, dovolací soud shledal trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby §250 odst. 3 tr. zák. v trvání dvou let, který však není spojen s jeho bezprostředním výkonem. Za splnění podmínek §58 odst. 1 tr. zák. výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. u obviněného Ing. J. K. na pět let, u obviněné Ing. D. P. na čtyři roky, čímž odlišil míru zavinění obviněných, která je vyšší u obviněného Ing. J. K. Podle §59 odst. 2 tr. zák. oběma obviněným uložil povinnost, aby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Předpoklady pro event. ukládání dohledu ve smyslu §26a a §26b tr. zák. nebyly shledány, poněvadž s ohledem na hodnocení obou obviněných a způsob jejich života po spáchání činu nelze předpokládat ani očekávat, že by mohl plnit účel vymezený v §26a odst. 2 tr. zák.
Do druhu a výměry takto ukládaného trestu promítl na straně jedné požadavek respektování a ochrany osobní svobody obviněných, na straně druhé kompenzaci porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a reagoval tak především na nepříznivé důsledky pětileté délky řízení, z čehož téměř polovina byla zapříčiněna bezdůvodnými průtahy soudu prvního stupně, a potažmo i na dobu, jež uplynula od spáchání činu.
Závěrem Nejvyšší soud poznamenává, že tímto rozhodnutím nebyla nijak dotčena rozhodnutí soudů obou stupňů nejen ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ale ani ve výroku o náhradě škody.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. července 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková