ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.783.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 783/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2004 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 81/03, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 46/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 54 T 46/2001, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona účinného od 1. 1. 2002, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně s J. P., jako společníci společnosti E. T. spol. s r. o. F., s předmětem podnikání „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, natěračské a zednické služby“, dne 16. července 1992 v J. n. N. po předchozí dohodě, pod záminkou úvěru do podnikání s textilními výrobky a výroby uzenářských výrobků, od Č. s. a. s. P., okresní pobočky v J. n. N., vylákali na podkladě úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy, které jako jednatel společnosti E. T. spol. s r.o. F., podepsal P. K., částku 5 mil. Kč, přičemž k zajištění úvěru předložili výrazně nadhodnocené drahé kameny, údajně v ceně 5,286.750,- Kč, které však měly skutečnou hodnotu pouze 634.410,- Kč, přičemž poskytnuté peníze použili dílem na zaplacení drahých kamenů společnosti I. s. r. o. F., zast. JUDr. P. V., a to v částce 2,5 mil. Kč, a dílem použili pro vlastní potřebu, aniž cokoliv investovali do podnikání uváděného jako důvod úvěru, čímž způsobili Č. s. a. s. P., okresní pobočce v J. n. N., škodu ve výši minimálně 2,152.340,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný P. K. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků (ke stejnému trestu byl odsouzen i spoluobviněný J. P.). Současně jim byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené Č. s., a. s., P. částku ve výši 2,152.340,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 81/03, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání podané oběma obviněnými proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně.
Proti uvedenému usnesení vrchního soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. S. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání směřující proti všem výrokům napadeného rozhodnutí.
Dovolatel oběma napadeným rozhodnutím vytkl nesprávné právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku, protože soudy učinily nesprávný právní závěr, že po subjektivní i objektivní stránce naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 5. 2002, původně v této věci vydaný, avšak později zrušený odvolacím soudem, kterým byl obžaloby pro týž skutek zproštěn v souvislosti s obdobným způsobem řešení trestních věcí v „kauzách drahých kamenů“, v nichž soudy České republiky osoby obviněné z těchto podvodů také zprostily, a to i vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále obviněný napadeným rozhodnutím vytkl způsob, jakým soudy zhodnotily výpovědi obviněných a na jejich základě následně vyvodily závěr o jejich vině. Poukázal na absenci důkazů prokazujících, že v době uzavírání úvěrové smlouvy obvinění věděli o nadhodnocení drahých kamenů, či dokonce že učinili nějaké kroky k ovlivnění znaleckého posudku. Popřel také existenci úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku a poukázal na to, že v době uzavírání úvěrové smlouvy předpokládal, že pokud nevyjde jeho podnikatelský záměr a úvěr nebude schopen splácet, banka nebude poškozena, protože uspokojí své pohledávky realizací zástavy.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 81/03, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby, shledá-li podmínky pro rozhodnutí ve věci, sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby a poškozený se s nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
K předmětnému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který především poukázal na to, že dovolatel převážně namítá vadné hodnocení provedených důkazů a napadá soudem učiněná skutková zjištění. Označený dovolací důvod považuje za naplněný pouze v námitce, že obviněný po subjektivní stránce nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. proto, že mu nebyl prokázán úmysl způsobit Č. s., a. s., škodu, když mu skutečná hodnota zastavených kamenů nebyla známa. Tyto výhrady obviněného považuje za neakceptovatelné, protože obviněný si musel být vědom, že v případě realizace zástavy je nebude banka zřejmě schopna zpeněžit za dvojnásobek ceny, kterou za ně on sám zaplatil a tím dojde ke vzniku škody. S takovým následkem byl obviněný proto přinejmenším srozuměn. Vyslovil rovněž, že tento závěr je součástí soudem učiněných skutkových zjištění ve skutkové větě a podrobně rozvedených v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Dovolání ze všech těchto důvodů shledal jako zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud jako takové podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obsahové a formální náležitosti, a shledal přitom, že dovolání obviněného P. K. je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud dále, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a shledal, že argumentace obviněného, týkající se nesprávného posouzení subjektivní stránky posuzované věci, je skutečností na označený dovolací důvod dopadající. Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení, což dopadá na vady v právní kvalifikaci skutku zjištěného na základě provedeného dokazování a vymezeného v napadeném rozsudku, pokud zvolená právní kvalifikace není v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dalším okruhem právních nedostatků jsou vady jiného hmotně právního posouzení, které se netýkají přímo právní kvalifikace, ale dopadají na jiná ustanovení řešící otázky hmotného práva nejen trestního, ale může se jednat i o problémy upravené hmotně právními normami spadajícími do jiných právních odvětví.
Z tohoto vymezení je patrné, že důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádným jiným dovolacím důvodem vymezeným v §265b tr. ř.) nemohou být námitky směřující proti skutkovým zjištěním nebo způsobu, jakým byly důkazy hodnoceny, a proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat výhradami obviněného, které směřují proti skutkovým zjištěním nebo která jsou zaměřena proti rozsahu a hodnocení provedených důkazů. Pro takovéto námitky, které brojí proti skutkovému základu, se v zákonem vymezených důvodech nenachází žádný podklad, neboť dovolání není mimořádným opravným prostředkem, kterým by bylo možné se v rámci zákonných důvodů §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. domáhat změny skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil závěry napadeného rozhodnutí ohledně subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu podaného dovolání je významná námitka, že nebyl naplněn znak uvedení někoho v omyl, kterým se rozumí předstírání okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Za takové jednání lze považovat zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů a která podrobně ve zdůvodnění svých rozhodnutí rozvedly. Ze závěru o podvodných záměrech obviněného, jež je v napadeném rozhodnutí dostatečně vyjádřen a rozveden, lze jen konstatovat, že je opodstatněno naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., které bylo správně soudy obou stupňů spatřováno v takovém jednání obviněného, z něhož je patrná jeho snaha úvěr od banky vylákat na podkladě předstíraných skutečností, které neměly svůj odraz v objektivní realitě. Jak vyplývá ze skutkového zjištění, které má podklad v provedeném dokazování a vyplývá z odůvodnění obou dovoláním napadených rozhodnutí, firma E. T., s. r. o., byla založena účelově, a to v přímé souvislosti se záměrem získat úvěr. Drahé kameny, které byly poskytnuty bance jako zástava, byly zaplaceny právě až z poskytnutého úvěru, ačkoli oba obvinění již v zástavní smlouvě stvrdili, že jsou jejich vlastníky. Z kupní smlouvy, jejímž předmětem byly drahé kameny, vyplynulo, že kupní cena těchto kamenů byla o více než polovinu nižší oproti odhadní ceně vyčíslené znalcem. S touto skutečností museli být obvinění v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru minimálně srozuměni, neboť jim byly okolnosti vztahující se ke všem rozhodným skutečnostem známy.
Závěr o úmyslu obviněných uvést banku v omyl a následně sebe nebo jiného obohatit je dostatečně objasněn a odůvodněn jak v odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, tak i v usnesení Vrchního soudu v Praze, z nichž je zřejmé, že obvinění v době žádosti o úvěr a při jeho získání nemohli reálně uvažovat o jeho řádném a včasném splacení a museli být nejméně srozuměni s tím, že ho v dohodnuté době nesplatí tak, jak se zavázali. Nepočítali a nemohli ani reálně kalkulovat s konkrétní okolností, která by tomuto následku mohla zamezit, když neměli garantovány další prostředky na úhradu úvěru a hodnota zastavených drahých kamenů nepostačovala ke krytí poskytnutého úvěru ve výši 5,000.000,- Kč. Toto vysvětlení plně odpovídá zákonnému vymezení nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., že pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Obviněný v dovolání v souladu s uplatněným dovolacím důvodem dále namítal, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. i z toho důvodu, že nebyl dán jeho úmysl způsobit poškozené Č. s., a. s., škodu, a že by mohlo být toto jednání kvalifikováno pouze jako úvěrový podvod podle §250b tr. zák., což však s ohledem na překážku zákazu retroaktivity (zásada nullum crimen sine lege scripta), která použití této právní kvalifikace vylučuje, není možné, protože trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. nebyl obsažen v trestním zákoně účinném v době spáchání trestné činnosti, k níž došlo v roce 1992, ale stalo se tak až novelou trestního zákona z roku 1997.
K námitce dovolatele týkající se dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (srov. sp. zn. 7 Tz 304/2000) je nutno konstatovat, že názor, podle něhož v případě, kdy je úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňuje věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku, resp. obchodního zákoníku získání dlužné částky zpět, nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., byť by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo nevrátit ve smluvené době nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, byl překonán rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, kde byl vyjádřen názor, že v případě úvěru poskytnutého bankou na základně uzavřené zástavní smlouvy, je nutné zástavu považovat jen za prostředek pro realizaci vzniklé škody. Hodnota zástavy vyplývající ze zástavní smlouvy proto nemůže být chápána jako okolnost ovlivňující škodu jako znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
O trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jde tehdy, když pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Škoda zde vyjadřuje následek, jímž se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu, a je jí újma majetkové povahy, která v daném případě vznikne peněžnímu ústavu, který pachateli úvěr vyplatil. Okamžik vzniku této škody se časově shoduje s momentem, kdy jsou finanční prostředky pachateli předány.
Tento závěr vyplývá ze zásady, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu, což je tehdy, když jsou naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, zejména následek. Jestliže je pachateli peněžním ústavem vyplacena částka, na niž byla úvěrová smlouva sjednána, a výsledky dokazování byl prokázán závěr o zavinění pachatele jako jeho vnitřního vztahu k podstatným složkám trestného činu, a tedy i ve vztahu ke vzniku způsobené škody, je trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. dokonán okamžikem vzniku škody, tedy vyplacením částky.
Právě z těchto hledisek není vznik škody vůbec vázán na skutečnost, zda při podvodném jednání byl závazek, prostřednictvím něhož byl spáchán trestný čin podvodu, zajištěn zástavním právem či jiným zajišťovacím institutem. Z důvodu, že zástavní právo slouží jako jeden ze způsobů náhrady škody, není možné na realizaci zástavního práva vázat posouzení otázky vzniku škody jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. proto, že tato realizace je již pouhou náhradou škody.
V případě, kdy jde o realizaci zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem, zástavní právo může sloužit pouze jako náhrada této škody. Rozhodně s ní nelze spojovat subjektivní vztah obviněného ke vzniklé škodě, protože realizace zástavního práva zpeněžením zástavy nepředstavuje svým charakterem ani obsahem dobrovolnou úhradu úvěru, k jejímuž zajištění zástava sloužila.
Nejvyšší soud na základě těchto právních úvah dospěl k závěru, že je-li při uzavírání úvěrové smlouvy současně obviněným poskytnuta za účelem zajištění uvedeného úvěru zástava (uzavřena zástavní smlouva), je trestný čin podvodu spáchán i za předpokladu, když dlužník byl srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je stejná nebo vyšší, než je výše poskytnutého úvěru. Poskytnutí takové zástavy není rozhodné proto, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. byl dokonán v době, kdy byl úvěr vyplacen. Zástavní právo v případě realizace zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem slouží pouze jako náhrada této škody. Obdobně tyto závěry obecně platí i o jiných zajišťovacích institutech (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004).
V souvislosti s vlastní realizací zástavy v případě nesplacení úvěru dlužníkem nelze opomenout, že v daném případě hodnota zástavy byla stanovena na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem, avšak mohlo by se také jednat o hodnotu uvedenou v zástavní či kupní smlouvě nebo hodnotu účetní apod., které se od sebe mohou značně lišit. Výše částky získané jejím případným zpeněžením je tedy v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy pro obě smluvní strany nejistá.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, byl spáchán v momentu, kdy byly naplněny všechny znaky této skutkové podstaty, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, a ve vztahu k následku jde o moment vzniku škody, za který je nutné považovat okamžik, kdy banka na základě úvěrové smlouvy obviněnému vyplatila v ní specifikovanou částku. Tehdy vznikla peněžnímu ústavu škoda a u obviněných došlo k obohacení, když uvedení v omyl předcházelo okamžiku uzavření úvěrové smlouvy.
Je třeba zdůraznit, že valná část námitek dovolatele vznesených jím v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totožná s námitkami uplatněnými již v rámci odvolacího řízení a též i při obhajobě obviněného v řízení před soudem prvního stupně, na něž soudy obou stupňů dostatečně přiměřeně reagovaly. Svůj názor vyjádřily ve shodě s názorem vysloveným nyní, který je v souladu se stejným závěrem, jak byl již dříve prezentován v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že dovolání obviněného podané z výše citovaného dovolacího důvodu bylo podáno jen formálně, protože z jeho obsahu je dostatečně patrné, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Neopodstatněnost podaného dovolání je zjevná již z jeho samotného obsahu, aniž bylo třeba, aby dovolací soud prováděl úkony k objasnění věci nebo dokonce doplňoval dokazování ve veřejném zasedání.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová