ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.858.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 858/2016-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání obviněného Mgr. M. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 102/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 5 T 102/2015, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §212 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný a jednak v jeho neprospěch proti výroku o trestu a o náhradě škody státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, též poškozená Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 6 To 48/2016, rozhodl tak, že k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal obviněného vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, jehož skutkový děj vymezil tak, že
dne 5. 12. 2011 v P., S. n., v sídle poškozeného Ministerstva pro místní rozvoj České republiky, obviněný podal žádost o poskytnutí dotace ve výši 4.400.000 Kč z programu 117D514, nazvaného „Podpora výstavby podporovaných bytů v roce 2012“, kterou doložil výřezem plánu záplavového území z mapového portálu města Ústí nad Labem – záplavové území, potvrzeným odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem s vyznačením polohy dotované nemovitosti tak, aby se umístění této nemovitosti nacházelo mimo záplavové území, což byla jedna z podmínek pro přidělení dotace, kdy po ukončení stavebního řízení, vedeného u stavebního odboru Magistrátu města Ústí nad Labem pod sp. zn. 23601/2011, vydáním stavebního povolení dne 13. 7. 2011, mu byla posléze veškerá dokumentace včetně povodňového plánu schváleného odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem ke dni 26. 4. 2011 předána Ing. P. V., a obviněný tak věděl, že skutečná poloha dotované nemovitosti spadá do záplavového území Ždírnického potoka, což v řízení o poskytnutí dotace zamlčel. Poté na základě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj České republiky o poskytnutí dotace č. j. 33472/2012-84 ze dne 25. 9. 2012 byla dotace obviněnému v plné výši vyplacena, ačkoli si byl vědom toho, že v případě, že by uvedl údaje odpovídající skutečnosti, nebyla by mu předmětná dotace schválena, a tímto svým úmyslným jednáním způsobil škodu v celkové výši 4.400.000 Kč.
3. Za tento zločin soud druhého stupně obviněného odsoudil podle §212 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému současně uložil přiměřenou povinnost podle svých sil během zkušební doby uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj majetkovou škodu ve výši 4.400.000 Kč.
4. Odvolání obviněného odvolací soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou vadu spatřoval v tom, že nebylo objasněno, zda orgán veřejné správy může být uveden v omyl tvrzením, které je v rozporu s dokumenty, jež má tento orgán k dispozici, resp., jež by měl mít při svém rozhodování k dispozici ex lege, a zda lze žadateli o přidělení dotace ukládat povinnost, aby do předkládaných úředních dokumentů (konkrétně do výřezu z povodňové mapy) dokresloval polohu nemovitosti, tzn., aby úřední dokument mající povahu veřejné listiny žadatel jakkoli doplňoval či pozměňoval. Odvolací soud se však zodpovězením těchto otázek nezabýval, přesto, že odpovědi, které jsou podle obviněného negativní, mohly mít zásadní vliv na závěr o jeho vině.
6. Obviněný s respektem k učiněným skutkovým závěrům (s nimiž se však vnitřně neztotožnil) výhradou o nemožnosti uvést úřední orgán u dotačního podvodu v omyl, poukázal na to, že Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky je tím, kdo má povinnost znát správné údaje, což v posuzované věci znamená, zda může být uvedeno v omyl tvrzením o nepravdivé lokaci nemovitosti (že tato nemovitost je ve skutečnosti jinde, než bylo v žádosti o poskytnutí dotace tvrzeno). Podle obviněného tento orgán veřejné správy, který rozhoduje o přiznání dotace s touto nemovitostí související, je povinen přihlížet na základě zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů, k tomu, kde je tato nemovitost lokalizovaná. Bylo proto povinností tohoto orgánu lokalizaci příslušné budovy zjistit z vlastních zdrojů a nespoléhat se na informaci od žadatele, ať pravdivou či nepravdivou, ale sám si měl ověřit, zda je pravdivá, protože není jisto, do jaké míry je stát oprávněn přenášet své povinnosti na občany, kteří od něj něco žádají, a tím se zbavovat vlastní odpovědnosti za případná pochybení, a naopak občany vystavovat riziku, že v případě omylu či chybného sdělení informací, které však měl státní orgán ze zákona k dispozici a byl povinen se s nimi seznámit, budou za takové chybné uvedení údajů určitým způsobem postihováni.
7. Na základě tohoto tvrzení obviněný zpochybnil, zda bylo možné pod trestní sankcí po něm požadovat, aby si opatřil povodňovou mapu, kterou má státní orgán ze zákona k dispozici, když nadto mapu lze považovat za úřední veřejnou listinu, a jakýmkoli zákresem do ní dochází k jejímu pozměňování. Pokud by tento fakt byl zhojen a legalizován předchozí žádostí státního orgánu o takový úkon, je otázkou, jestli je legální sám takový požadavek vznášený na občana, který většinou nedisponuje potřebným vzděláním a odborností potřebnými k takové činnosti. Obviněný proto s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, vyslovil přesvědčení, že v posuzované věci nemohlo dojít k podvodu, neboť případný omyl v závěru o umístění nemovitosti je výhradně důsledkem pochybení státních orgánů, jejich postup v posuzované věci byl hrubou nedbalostí a hrubým porušením jejich povinností. Šlo tedy o ryze soukromoprávní vztah, kde jedním z účastníků byl stát reprezentovaný jeho úředníky.
8. Obviněný uvedená tvrzení dovozuje ze skutečností, jež vyplynuly z provedených skutkových zjištění, k nimž však namítl, že jsou výsledkem postupu soudů, který je zatížen extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jmenovitě nálezů sp. zn. II. ÚS 2804/10, I. ÚS 564/08, III. ÚS 751/06, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2464/11, IV. ÚS 2825/10, podle něj skutkové závěry nemohou obstát. Zdůraznil změnu skutkových zjištění provedenou soudem druhého stupně s tím, že pokud jde o vědomost obviněného, že se nemovitost nachází v záplavovém území Ždírnického potoka, tuto upřesnil, avšak v kontextu důkazních prostředků soudy hodnotily provedené důkazy zcela jednostranně, v neprospěch obviněného a závěr o vině, zejména vědomost o skutečné poloze dotované nemovitosti, neopodstatněně dovozovaly z okolností, za nichž mu Ing. P. V., zpracovávající pro něj projektovou dokumentaci, tuto, včetně povodňového plánu, předala. Obviněný v té souvislosti poukázal na výpověď svědkyně Ing. P. V., podle které se o poloze nemovitosti v záplavovém území dozvěděla a poté, co obdržela odborem životního prostředí vyhotovené stanovisko, vypracovala povodňový plán, a ten zaslala příslušnému orgánu. Netvrdila, že by obviněnému předala veškerou shromažďovanou dokumentaci, ani neuvedla, že by její součástí měl být povodňový plán či jiný obdobný dokument, informaci o poloze dotované nemovitosti zjistila až v průběhu správního řízení, a proto ji již nikam nezanášela, a tudíž zmínku o ní nelze v celé předávané dokumentaci, vyjma stanoviska odboru životního prostředí, nalézt. Soudy tvrzené skutečnosti není možné dovodit ani z dopisu Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2011, z něhož nevyplývá, jak s ním Ing. P. V. po jeho obdržení naložila. Vědomost obviněného o záplavovém území Ždírnického potoka ke dni 13. 7. 2011 proto nelze o tyto důkazy opírat, a tudíž úmysl obviněného zamlčet podstatného údaje v žádosti o přidělení dotace nebyl prokázán. Jediným relevantním dokumentem pro obviněného bylo stavební povolení, které však informaci o poloze nemovitosti ve smyslu vodoprávním neobsahuje.
9. Odvolacímu soudu obviněný vytknul, že na jedné straně ve svém rozsudku výslovně uvádí, že obviněného neviní ze zakreslení šipky označující spornou nemovitost do plánu záplavového území, avšak na straně druhé jej viní z chybného označení polohy této nemovitosti. Za této situace neměl být uznán vinným za uvedení hrubě zkreslených údajů v žádosti o poskytnutí dotace, pokud současně nebylo tvrzeno, že by do žádosti cokoli aktivně zakresloval. Podstata slova „uvést“ totiž vyžaduje aktivní jednání obviněného, které však v daném případě nebylo prokázáno, a tudíž za ně obviněný ani nemohl být odsouzen. Žádná z variant skutkového děje neumožňuje přijmout závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu obviněnému kladeného za vinu po objektivní ani po subjektivní stránce. Za tohoto stavu dokazování, kdy soudy nerespektovaly pravidla stanovená v §2 odst. 5, 6 tr. ř., shledal obviněný porušenou i zásadou in dubio pro reo, podle níž soudy nepostupovaly, ačkoli měly.
10. Dovolání obviněného je zaměřeno i proti výroku o náhradě škody, jímž byl zavázán zaplatit celou výši poskytnuté dotace, který považuje za vadný proto, že vztah mezi obviněným a poškozenou Českou republikou nebyl pouze jednostranným právním vztahem, ale fungoval i naopak, kdy přijetí dotace bylo podmíněno mimo jiné dlouhodobým závazkem obviněného po dobu dalších dvaceti let pronajímat byty nacházející se v dotované nemovitosti za zcela netržní ceny [viz podmínka 1. Rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 4. 10. 2012 a čl. VII písm. k) podprogramu „Podpora výstavby podporovaných bytů pro rok 2012“]. Obviněný uvedenou podmínku plní, a tedy se u něj jedná o dvojnásobný finanční postih, neboť bude nucen vrátit dotaci v plné výši a současně bude nadále povinen poskytovat nájemníkům zvýhodněné nájemné. Za této situace měl soud zjistit, jaká škoda poškozené skutečně vznikla. Nelze totiž bez dalšího za škodu považovat celou částku 4.400.000 Kč, když tato byla použita ke stanovenému účelu, rekonstrukci nemovitosti, která je k účelu, jejž přidělení dotace předpokládalo, skutečně využívána. Takto koncipovaný výrok o náhradě škody učiněný v adhezním řízení spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil v celém rozsahu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
12. Písemné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, jež mu bylo doručeno, neměl Nejvyšší soud k okamžiku konání neveřejného zasedání k dispozici.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Zkoumal též, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť toliko na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání dovolacím soudem.
14. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článku 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
16. Jestliže obviněný v dovolání podaném s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal porušení zásad spravedlivého procesu, jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
17. Je však třeba poznamenat, že pokud není zjištěn shora definovaný extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, a proto Nejvyšší soud s ohledem na výslovnou výhradu obviněného, že závěr soudů o tom, že vědomě zamlčel, že se nemovitost, na niž žádal dotaci, nachází v záplavovém území, je založen na extrémní nesouladu, z něhož dovozoval nepoužití zásady in dubio pro reo, se zabýval tím, zda takto obviněným uvedená vada dotýkající se zásad spravedlivého procesu v předmětné věci skutečně existuje ve smyslu shora uvedených podmínek.
18. K výhradám obviněného soustředěným proti způsobu, jak soudy zjišťovaly skutečnosti vážící se k subjektivní stránce, je třeba z obsahu spisu uvést, že se soud prvního stupně právě okolnosti, vědomosti o umístění nemovitosti v záplavové oblasti pro důkazní stránce zabýval a za jejím účelem provedl řadu nejenom listinných důkazů vztahujících se k žádosti o poskytnutí dotace – potvrzený povodňový plán, povodňová mapa a projektová dokumentace, žádost o poskytnutí dotace a podmínky příslušného dotačního programu, ale i svědeckých výpovědí osob, které přišly do styku s obviněným nebo předmětem této věci, a proto vyslechl D. K., V. V., Ing. P. V., M. T., H. P. a listinné důkazy (viz strany 3 až 4 rozsudku soudu prvního stupně). V návaznosti na toto dokazování provedl další důkazy i odvolací soud, který se k odvolání obviněného rovněž touto konkrétní okolností zabýval a dokazování sám doplnil (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 215 až 219 spisu), a také on zkoumal skutečnosti z provedeného dokazování jako celku vyplývající. Své závěry shrnul v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku na stranách 6 až 10, kde poukázal na všechny rozhodné skutečnosti, které z dokazování vyplynuly a které vzal za základ svého rozhodnutí.
19. Jestliže obviněný soudům vytýkal, že ve věci nebyl prokázán dostatek skutečností, z nichž bylo možné učinit závěr o úmyslném zavinění, a že si soudy své úvahy dovodily samy bez podkladu v provedených důkazech, nelze takový závěr považovat za odpovídající rozsahu provedeného dokazování ani způsobu, jak se soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi ve věci vypořádaly. Třebaže soudy své závěry opíraly zejména o nepřímé důkazy, ty, které použily, směřovaly k jednoznačnému závěru o vině, tvořící systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu jak mezi sebou navzájem, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu (viz stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně). Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž zásada in dubio pro reo, podle které, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.
20. V projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že se soudy nižších stupňů s ohledem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, v potřebné míře zhostily své povinnosti opatřit, provést a vyhodnotit zajištěné a dostupné důkazy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav věci řádně a bez pochybností objasnily, provedené důkazy náležitě v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotily a závěry, které z nich dovodily, mají v provedeném dokazování podklad. V procesním postupu soudů nedošlo k porušení základního práva podle článku 8 odst. 2 Listiny být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. Zároveň nebylo porušeno ani základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, protože soudy obou stupňů dostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo a neporušily základní právo na presumpci neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny, neboť obhajobu obviněného řádně objasňovaly a na podkladě dostupných důkazů zkoumaly, zda šlo o vědomé zamlčení jedné z rozhodných skutečností, když v rozporu s podmínkami dotace, o niž obviněný žádal, tak činil přesto, že věděl, že nemovitost je v záplavové zóně.
21. Pro úplnost je rovněž vhodné dodat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Obecné soudy využily plně v souladu se zásadou logiky prostoru pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).
22. Nejvyšší soud proto v procesním postupu soudů, na jehož základě zjistily skutkový stav věci, který je odvolacím soudem popsán v přezkoumávaném rozsudku, neshledal existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, neboť činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny. Nebránilo mu proto, aby na podkladě soudy zjištěných skutkových okolností posuzoval správnost použité právní kvalifikace, kterou obviněný i přes výše rozvedené skutkové výhrady považoval za nenaplněnou na podkladě těch zjištění, jež soudy učinily.
IV. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
23. Obviněný i přes uvedené procesní výhrady na podkladě skutkových zjištění, které soudy učinily, brojil proti použité právní kvalifikaci dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku výhradou, že nelze uvést v omyl orgán veřejné správy tvrzením, které je v rozporu s dokumenty, jež má tento orgán k dispozici, a že žadateli o dotaci nelze ukládat, aby do předkládaných dokumentů dokresloval polohu nemovitosti. Vytýkal též, že se z jeho strany nejednalo o zavinění ke znaku „zamlčet“, že nemovitost stojí v záplavové oblasti.
24. Odvolací soud čin obviněného popsal ve výroku o vině svého rozsudku v zásadě tak, že obviněný dne 5. 12. 2011 podal u Ministerstva pro místní rozvoj České republiky žádost o poskytnutí dotace ve výši 4.400.000 Kč z programu „Podpora výstavby podporovaných bytů v roce 2012“, kterou doložil výřezem plánu záplavového území z mapového portálu města Ústí nad Labem – záplavové území, potvrzeným odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem s vyznačením polohy dotované nemovitosti tak, aby se umístění této nemovitosti nacházelo mimo záplavové území, ač jedna z podmínek pro přidělení dotace, bylo právě to, že se nemovitost v záplavovém území nenachází. Obviněný o tom, že jeho nemovitost se nachází v záplavovém území Ždírnického potoka, věděl, neboť po ukončení stavebního řízení vydáním stavebního povolení mu byla veškerá dokumentace, včetně povodňového plánu, schváleného odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem ke dni 26. 4. 2011 předána Ing. P. V. Obdržel tak dotaci na základě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj České republiky v plné výši 4.400.000 Kč, ačkoli v případě, že by uvedl údaje odpovídající skutečnosti, předmětná dotace by nebyla schválena ani vyplacena.
25. Soudy obou stupňů závěry o vině vycházející podle popisu skutku ze zjištění, že „měl vědomost o tom, že se jeho nemovitost nachází v záplavovém území Ždírnického potoka“, odůvodnily v zásadě tím, že obviněný po provedení všech potřebných úkonů směřujících k zajištění stavební dokumentace a vydání stavebního povolení od Ing. P. V. obdržel veškeré podklady, které za tímto účelem shromažďovala, přičemž se tak stalo v období třetího čtvrtletí, patrně v druhé polovině července roku 2011, a tedy minimálně od tohoto období musel vědět, že jeho nemovitost se nachází v záplavovém území Ždírnického potoka, avšak tuto skutečnost v řízení o poskytnutí dotace zamlčel. Zmínily však i spoluzavinění nastalého následku nedbalým přístupem pracovníků Ministerstva pro místní rozvoj České republiky, jakožto poskytovatele příslušné dotace, díky němuž i přes nesprávnost údajů, kterou neobjevili, dotaci ve výši 4.400.000 Kč vyplatili. Soud rovněž výslovně konstatoval, že i přesto, že projektovou dokumentaci zpracovávala Ing. P. V., byl obviněný tím, kdo byl povinen při žádosti o poskytnutí dotace předkládat ministerstvu zprávu o umístění nemovitosti mimo záplavové území, a jeho obhajoba, že mu uvedenou okolnost nesdělila, nemohla mít vliv na výslovnou povinnost, kterou obviněný podle podmínek pro dotaci měl, protože jakožto předkladatel žádosti o poskytnutí dotace byl při jejím uplatnění osobou odpovědnou za předložení pravdivých údajů. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný se zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dopustil minimálně v nepřímém úmyslu. Za rozhodné považoval to, že obviněný byl s programem na rekonstrukci bydlení pro rok 2012 i s požadovanou dokumentací obeznámen, a tudíž věděl, že přidělení dotace je podmíněno mimo jiné tím, že nemovitost se nebude nacházet v záplavovém území. Svým podpisem na Rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 4. 10. 2012 stvrdil, že bude dodržovat veškeré podmínky vyplývající z předmětného dotačního programu (viz strany 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 9 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně pouze upřesnil skutková zjištění tak, aby odpovídala výsledkům provedeného dokazování, což našlo odraz i v tzv. právní větě, kde vedle již soudem prvního stupně uvedeného znaku „uvedl nepravdivé údaje“, který změnil na „uvedl hrubě zkreslený údaj“ (šipka označující nemovitost v rozporu s realitou zakreslená v plánu záplavového území), přidal ještě znak „a podstatný údaj zamlčel“, který shledával v tom, že ačkoli nejméně od poloviny července 2011 věděl, že jeho nemovitost se nachází v záplavovém území, tuto skutečnost v žádosti o poskytnutí dotace zamlčel (viz stranu 9 rozsudku odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného považuje za nutné uvést, že trestný čin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchá ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, z působí-li takovým činem značnou škodu.
27. Z těchto alternativních znaků dotačního podvodu byl obviněný uznán vinným podle tzv. právní věty v té podobě, že v žádosti o dotaci uvedl hrubě zkreslený údaj a podstatný údaj zamlčel, a tím způsobil značnou škodu.
28. K námitkám obviněného, že se v předmětné věci o dotační podvod nejedná, protože nemohl uvést orgán veřejné správy v omyl, je třeba uvést, že podle odstavce 1 §212 tr. zákoníku jde o skutkovou podstatu, podle níž žadatel o dotaci (subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku) uvede v žádosti o poskytnutí dotace nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V případě těchto trestných činů zákonodárce kriminalizoval ne toliko vyvolání majetkových poruch jako v případě obecného podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, ale již „předpolí“ takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící. Trestné činy podle §211 a 212 tr. zákoníku tedy mají charakter tzv. trestných činů předčasně dokonaných, jejichž skutková podstata ve svých znacích obsahuje jednání, které by jinak mělo ráz pouhé přípravy či pokusu. Kriminalizace předčasně dokonaných deliktů není obecně v rozporu s ústavními principy hmotného trestního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08 (N 88/53 SbNU 117)]. Z těchto důvodů je pro tento trestný čin podstatné, že k jeho dokonání postačí, že v žádosti o dotaci obviněný uvede nepravdivě nebo neuvede vůbec nebo jen zkresleně takové okolnosti, které jsou rozhodné pro to, aby mu byla dotace (ale i další z uvedených peněžních plnění) poskytnuta. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby poskytovatel dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (příjemce) vedlo k jeho omylu, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků příjemci dotace (a dalších), a není ani nutné, aby pachatel skutečně vylákal poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, stane-li se tak, a je způsobena škoda, podmiňuje taková okolnost použití vyšší trestní sazby ve smyslu §212 odst. 4, 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2119).
29. Dotací se obecně rozumí zpravidla pravidelný příděl peněz nejčastěji poskytovaný obcím, některým úřadům nebo ústavům, ale i fyzickým a právnickým osobám Na konkrétní akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se poskytují účelové dotace, a to za podmínek stanovených zásadami dotační politiky. V takovém případě pak mohou být použity jen na určené účely a podléhají ročnímu zúčtování se státním rozpočtem republiky. Účel dotace je dán a musí být dodržen – prostředky nelze použít na nic jiného, než stát stanovil. Nevyčerpané prostředky se musí vrátit. Nejvíce je to patrné např. u dotací v investiční výstavbě. U některých dotací jsou právními normami stanoveny určité podmínky či předpoklady. Dotace se také mohou rozlišovat podle toho, zda mají nebo nemají podmiňovat finanční spoluúčast příjemce dotace. Dotace bez spoluúčasti je zpravidla obecnou, neúčelovou dotací, dotace se spoluúčastí je zásadně účelovou dotací. Dotace, subvence a návratná finanční výpomoc se poskytují na základě žádosti, a to rozhodnutím. Rozhodnutí o jejich poskytnutí obsahuje jejich příjemce, účel, na který se poskytují, a podmínky jejich použití. Na toto rozhodnutí se nevztahují obecné předpisy o správním řízení (srov. BAKEŠ, M. a kol. Finanční právo . 3., aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 106 až 107).
30. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech v žádosti pro poskytnutí dotace (a dalších), což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro rozhodnutí o jejich poskytnutí. O zamlčení podstatných údajů jde tehdy, pokud žadatel neuvede v žádosti o jejich poskytnutí jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření. Jedná se o takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by dotace (a další plnění) nebyla poskytnuta, anebo by sice byla poskytnuta, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro žadatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2123 až 2124).
31. Nejvyšší soud se zřetelem na takto zákonem v §212 odst. 1 tr. zákoníku vymezené podmínky zkoumal z podnětu námitek obviněného správnost přezkoumávaného rozhodnutí a shledal, že „Žádost o dotaci MMR, Podpora výstavby podporovaných bytů (Program 117D51400)“ podal obviněný jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona (č. l. 4 spisu). Její součástí byl „Soupis příloh“ (č. l. 7, 8) čítající 15 položek, mezi nimiž je pod bodem 7. uvedeno „Zakreslení v povodňové mapě, potvrzeno příslušným vodohospodářským úřadem, odbor životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem – 1 list“, které je založeno na č. l. 8 spisu.
32. Podle takto obviněným předložené žádosti není pochyb o tom, že to byl on, kdo podal žádost o dotaci, již doplnil jím současně dodanými podklady, v nichž pod bodem 7. Soupisu položek dokladoval splnění podmínky, že nemovitost, na níž má být požadovaná dotace poskytnuta, se nenachází v záplavovém území. Tato podstatná a rozhodná podmínka vyplývala výslovně z obsahu dotačního programu a podprogramu „Podpora výstavby podporovaných bytů pro rok 2012“, a byla jednou z rozhodných podmínek pro čerpání dotací podle článku VI. V něm jsou vymezeny „Podmínky pro poskytnutí dotace“ mezi něž patří pod písmenem r) podmínka, že „pozemek, na kterém bude provedena výstavby, není v záplavovém území“ (č. l. 15). Tato vylučující podmínka pro poskytnutí dotace navazovala na Článek IX., v němž jsou vymezeny „Základní povinné náležitosti žádosti o dotaci“, který v bodě 9. stanoví předložit doklad o záplavovém území stanoveném příslušným vodoprávním úřadem (č. l. 18).
33. Z těchto podmínek, které vyplývají přímo z obsahu dotace a určují zcela jasná a přesná hlediska, která je žadatel povinen splnit pro to, aby mohl o dotaci žádat a aby mu byla poskytnuta, jednoznačně vyplývá, že povinností žadatele bylo, žádat o dotaci jen v případě, že nemovitost se nenachází v záplavovém území. Předmětný doklad požadovaný podle Článku IX. v bodě 9. měl dosvědčovat to, že nemovitost není v záplavovém území, což korespondovalo s vylučující podmínkou podle Článku VI. písm. r) podmínek předmětného dotačního programu, který neumožňoval dotaci poskytnout, pokud by o záplavové území šlo. Bylo proto povinností obviněného jako žadatele o dotaci ověřit a zjistit, zda se předmětná nemovitost nachází v záplavovém území či nikoliv. Byl proto povinen tuto „Základní povinnou náležitost žádosti o dotaci“ před tím, než žádost podal, objektivně zjistit, a teprve tehdy, kdyby bylo výslovně zjištěno a doloženo „příslušným vodohospodářským úřadem podle §66 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů“, že se předmětná nemovitost v záplavovém území nenachází, byl oprávněn žádost podat. Proto doložil-li obviněný tuto skutečnost předmětným plánkem jako součástí Soupisu položek, které předkládal poskytovateli dotace, mohl tak činit jen tehdy, pokud měl jistotu ověřenou konkrétním vodohospodářským orgánem, že o záplavovou oblast nejde. Takto však obviněný nepostupoval. Pokud žádost předložil, učinil tak způsobem, jímž dokladoval, že nemovitost se v záplavovém území nenachází, ač tomu tak objektivně nebylo.
34. Soudy obou stupňů mimo uvedeného pro závěr o vině obviněného vycházely i z dalších okolností, z nichž plynula vědomost obviněného o tom, že v době podání žádosti o dotaci dne 5. 12. 2011 jím vlastněná nemovitost v katastrálním území Ústí nad Labem – P., P., se nachází v záplavovém území, a to zejména z těch důkazů, které se vztahují k okolnostem a podmínkám, za nichž mu bylo vydáno stavební povolení na rekonstrukci předmětné nemovitosti. Podle zprávy Magistrátu města Ústí nad Labem (č. l. 93) byl při této rekonstrukci obviněný v stavebním řízení investorem, a Ing. P. V., jak prokázaly i soudy, byla projektantem. Podle §2 odst. 2 písm. c) zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 183/2006 Sb.“), je investor stavebníkem, což je osoba, která pro sebe žádá vydání stavebního povolení nebo ohlašuje provedení stavby, terénní úpravy nebo zařízení, jakož i její právní nástupce, a dále osoba, která stavbu, terénní úpravu nebo zařízení provádí, pokud nejde o stavebního podnikatele realizujícího stavbu v rámci své podnikatelské činnosti; stavebníkem se rozumí též investor a objednatel stavby. Je tedy zřejmé, že stavebník je ve smyslu uvedeného zákona ten, jemuž ze stavebního zákona, zejména pak na jeho základě vydaného stavebního povolení, plynou práva a povinnosti, jichž si musí být každý stavebník vědom.
35. Z těchto důvodů se obviněný nemohl vyvinit tvrzením, že projektantem byla Ing. P. V. a on nevěděl o tom, že se předmětná stavba nachází v záplavovém území, neboť, jak soudy prokázaly v rámci provedeného dokazování, na rekonstrukci domu probíhalo stavební řízení. Jeho součástí byla i dokumentace vyžadovaná odborem životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem, podle níž bylo mimo jiné nutné na základě zprávy ze dne 2. 3. 2011, v níž bylo konstatováno, že se „stavba nachází ve stanoveném záplavovém území Q100…“, vypracovat i Povodňový plán (viz č. l. 94 spisu). Na základě toho Ing. P. V., avšak již téměř rok před tímto požadavkem, zpracovala dne 1. 4. 2010 Povodňový plán, který Povodí Ohře, závod Chomutov dne 5. 4. 2011 odsouhlasilo. V něm je na jeho straně 2 výslovně konstatováno, že „Stavební parcela se nachází ve stanoveném záplavovém území a aktivní zóně Q
100
vodního toku Ždírnický potok“, což znamená, že předmětná nemovitost se nachází v „aktivní zóně stoleté vody Ždírnického potoka“. Vztah mezi obviněným a Ing. P. V. byl založen Plnou mocí ze dne 2. 2. 2011, kterou obviněný jako majitel předmětné nemovitosti a stavebník zmocnil „k jednáním a konzultacím s veškerými dotčenými správními orgány a úřady týkajícím se stavebních úprav nemovitosti, nikoliv však výlučně, jednat se zmíněnými úřady a orgány, podávat u nich návrhy a žádosti, přebírat písemnosti, jakož i činit veškeré další úkony, které uzná za nutné dle vlastního uvážení“ (č. l. 83).
36. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný jako investor, tj. stavebník, byl v rámci stavebního řízení jeho účastníkem (srov. §109 odst. 1 zák. č. 183/2006 Sb.) a byl odpovědný za splnění podmínek stavebního řízení, v jehož rámci byl Povodňový plán zpracován. Z těchto důvodů se nemohl zbavit odpovědnosti tvrzením, že nevěděl o tom, že se jeho nemovitost nachází v záplavovém území, neboť Ing. P. V. mu jako projektant uvedenou skutečnost nesdělila. V té souvislosti je možné jen poznamenat, že taková obhajoba postrádá logiku ve smyslu proběhnuvšího stavebního řízení, když z vlastního Povodňového plánu obviněnému jako vlastníku stavby plynuly další povinnosti, např. podle části B bodu 1 provádět konkrétní činnosti při dosažení stupňů povodňové aktivity pro stavbu, apod. Rovněž je třeba zmínit i stranu 6 Povodňového plánu, kde se nachází mapka s vyznačením ulice P., v níž se nemovitost obviněného nachází, a ta je zcela zjevně v tomto plánku uvedena, včetně zakreslení místa, kde se na této ulici nemovitost nachází, šipkou (viz č. l. 31 spisu). Zde je též označen jmenovitě obviněný jako osoba zodpovědná za stavbu s dodatkem, že „Po výběrovém řízení bude dodavatel a zodpovědná osoba nahlášen na odboru krizového řízení magistrátu Ústí nad Labem. Zodpovědná osoba dodavatele bude ručit za dodržení povodňového plánu“.
37. Lze jen dodat, že Ing. P. V. jako zpracovatelka tohoto Povodňového plánu byla povinna s ohledem na význam a povahu tohoto dokumentu, který byl součástí stavebního řízení, obviněného o všech těchto skutečnostech informovat. Proto i přesto, že veškeré dokumenty opatřovala a zajišťovala na základě plné moci, investorem a realizátorem rekonstrukce předmětné nemovitosti, jakož i jejím vlastníkem byl obviněný, který z téhož titulu byl rovněž žadatelem o poskytnutí dotace. Z těchto skutečností plyne, že nejen jako žadatel o dotaci, ale zejména jako účastník stavebního řízení ve smyslu §108 zák. č. 183/2006 Sb. byl obeznámen s tím, že se jeho nemovitost nachází v záplavovém území. Byl proto povinen ve smyslu konkrétních podmínek pro dotaci, kterou požadoval, postupovat v souladu s podmínkami, které je nutné v souvislosti s žádostí o poskytnutí dotace splnit. Obviněný však v kontextu s těmito závaznými podmínkami nepostupoval a uvedenou podstatnou náležitost zamlčel a k žádosti o dotaci přiložil mapku, z níž nebylo možné dovodit, že se předmětná nemovitost v uvedeném záplavovém území nachází.
38. Obviněný jako vlastník předmětné nemovitosti byl po skončení stavebního řízení zajišťovaném Ing. P. V. vybaven veškerou s nemovitostí související projektovou dokumentací, která v sobě – mimo jiné – zahrnovala i informaci (byť vtělenou v komplexním vyjádření odboru životního prostředí příslušného magistrátu) o tom, že dotčená nemovitost se nachází v záplavovém území, a tudíž nesplňuje jednu z řady kumulativně stanovených podmínek pro poskytnutí dotace. Vzhledem k tomu, že to je výlučně žadatel o dotaci, kdo odpovídá za obsah jím spolu s žádostí o dotaci předkládaných podkladů, je povinen znát jejich obsah, neboť je garantem toho, že jeho žádost splňuje veškeré poskytovatelem dotace stanovené podmínky pro její čerpání, což posléze stvrzuje i svým vlastnoručním podpisem na rozhodnutí o poskytnutí dotace, a to obviněný v posuzované věci také učinil, čímž krom jiného stvrdil, že si je vědom skutečnosti, že jako příjemce dotace je povinen dodržovat veškeré podmínky vyplývající ze znění textu podprogramu „Podpora výstavby podporovaných bytů pro rok 2012“ (viz č. l. 10).
39. Nejvyšší soud z uvedených důvodů, jakož i těch, na které přiléhavě poukázaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, přisvědčil závěrům soudů, že obviněný se trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dopustil, neboť po všech stránkách naplnil znaky této skutkové podstaty. Vzhledem k tomu, že tento trestný čin je v odstavci 1 dokonán již tím, že pachatel v žádosti uvede hrubě zkreslený údaj nebo podstatný údaj zamlčí, obviněný tento čin v jeho základní skutkové podstatě naplnil dnem 5. 12. 2011, když žádost na Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky podal. Kvalifikační znak „značné škody“ naplnil dnem 25. 9. 2012, kdy mu byla dotace vyplacena.
40. S ohledem na tyto závěry není důvodná námitka obviněného, že neuvedl v omyl orgán veřejné správy, protože v dotaci uvedl nepravdivé informace a podstatnou skutečnost, která by vedla k tomu, že kdyby ji uvedl popravdě, dotace by mu poskytnuta nebyla. Z žádných podmínek konkrétní přezkoumávané dotace (č. l. 4 až 20 spisu) neplyne, že by to bylo Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky nebo některý z jeho pracovníků, kdo by byl povinen přezkoumávat v okamžiku podání žádosti o dotaci splnění jejích náležitostí. Uvedení pravdivých a přesných informací bylo odpovědností výhradně žadatele o dotaci. To samozřejmě neznamená, že by uvedený státní orgán nebyl povinen svými pracovníky dále po podání žádosti prověřovat správnost údajů před tím, než bude dotace vyplacena. Touto otázkou se však zabývaly již soudy obou stupňů a ve vztahu k okolnostem předcházejícím vyplacení dotace soud prvního stupně učinil závěr, že Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky nesplnilo své povinnosti potud, že před vyplacením dotace neprověřilo, že materiál předložený obviněným byl založen na nepravdivé informaci a neobsahoval veškerou dokumentaci, kterou měl obviněný předložit (stanovisko odboru životního prostředí Magistrátu města Ústí nad Labem). Proto v rámci svých konkrétních funkcí při uvedených nedostatcích, jež dostatečně včas neodhalil, spolupůsobil na vzniku škody. Současně však soud vysvětlil, že tato okolnost nezbavuje obviněného v žádném směru trestní odpovědnosti, protože obviněný byl tím, kdo jednal v rozporu s podmínkami dotace a vylákal uvedenou dotaci i přes nesplnění zásadní dotační podmínky.
41. Za nedůvodnou s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a právní závěry je třeba označit i tu námitku obviněného, jíž v dovolání poukazoval na to, zda lze žadateli o přidělení dotace ukládat povinnost, aby do předkládaných dokumentů dokresloval konkrétní polohu nemovitosti. K tomu je třeba uvést, že žádnou takovou podmínku dotační zásady určující hlediska pro přiznání dotace neukládaly. Jediným, co bylo rozhodné v daných souvislostech podle dotačních podmínek v části VI. bodu r) bylo, aby žadatel prokázal, že „nemovitost, na které bude provedena výstavba, není v záplavovém území“. Proto bylo podle části IX. „Základní povinné náležitosti žádosti o dotaci“ bodu 9 požadováno dodání dokladu o záplavovém území stanoveném příslušným vodoprávním úřadem podle §66 zák. č. 254/2001 Sb. Z uvedených podmínek je tedy zcela zřejmé, že v rámci nich bylo na žadateli, jakým způsobem skutečnost, že nemovitost není v záplavovém území, doloží. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo (č. l. 22 spisu), že předmětná nemovitost obviněného se již od 6. 8. 2002 na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Labem – referátu životního prostředí sp. zn. RŽP 1638/235/Rz-319/02Rc nachází v záplavovém území úseku vodního toku Ždírnického potoka. Objektivně tedy obviněný nemohl pravdivě splnit uvedenou podmínku dotace. Proto dokládal mapku tak, aby uvedenou objektivní a nespornou skutečnost v žádosti o dotaci zamlčel a zastřel.
42. K výhradě obviněného o soukromoprávním charakteru posuzovaného skutku je třeba poukázat na to, že o soukromoprávní vztah se nejedná, ale jde o vztah státu a občana, a že soudy dosud činné ve věci se věnovaly i této otázce. Své argumenty k této otázce vyložily na straně 5 rozsudku soudu prvního stupně a straně 9 rozsudku odvolacího soudu, na něž lze proto, že Nejvyšší soud neshledal v těchto závěrech žádné nedostatky nebo vady, odkázat. Soudy zde vysvětlily, že šlo o promyšlené jednání obviněného s cílem obejít pravidla stanovená ústředním orgánem pro poskytnutí dotace, přičemž obviněný jím způsobený škodlivý následek, jímž je značná škoda blížící se škodě velkého rozsahu, jakkoli nenapravil, a to ani po zahájení trestního řízení.
43. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil, protože se s ohledem na skutková zjištění, která vzaly za prokázaná, a formální znaky zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, které důsledně na posuzovaný případ aplikovaly, vypořádaly v potřebné míře a ze všech rozhodných hledisek i s materiálním korektivem společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za správný i závěr o nutnosti využití trestní represe na projednávaný čin obviněného, který je závažným trestným jednáním, jenž má ryze kriminální povahu, a proto i s ohledem na vzniklou škodu jde o čin, na nějž je nutné aplikovat trestní právo [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
44. Ze všech těchto důvodů soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže obviněného uznaly vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, protože bylo po všech stránkách prokázáno, že znaky tohoto trestného činu naplnil.
V. K námitkám proti výroku o náhradě škody
45. Obviněný v dovolání brojil na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž proti výroku o náhradě škody, jímž odvolací soud rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost způsobenou škodu ve výši 4.400.000 Kč zaplatit. Obviněný vůči tomuto výroku namítal, že jeho vztah jako klienta a subjektu, který v této věci vystupuje jako poškozený, nebyl jen jednostranným právním vztahem ministerstva a příjemce dotace, ale fungoval i naopak, protože přijetí dotace bylo podmíněno dlouhodobým závazkem klienta poskytovat byty za nájemné ve zcela netržní výši. Protože obviněný tuto podmínku beze zbytku plní, má tudíž snížené příjmy z tohoto nájemného, v takovém případě je výrok o náhradě škody nesprávný. Pokud by měl být tento výrok spravedlivým, bylo nutné, aby odvolací soud najisto postavil, jaká škoda skutečně mohla poškozenému vzniknout, protože podle obviněného nemohla dosahovat výše, k níž byl ve výroku o náhradě škody zavázán.
46. Nejvyšší soud k takto vznesené výhradě považuje za nutné poukázat na to, že důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, tj. jiné, než je právní posouzení skutku, může spočívat v nesprávném rozhodnutí o náhradě škody, pokud je takové rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. O rozpor s hmotným právem může jít zejména tehdy, byla-li výše škody způsobené trestným činem zjištěna v rozporu s ustanovením §137 tr. zákoníku, jež vymezuje, jakým způsobem se výše škody stanoví. Jestliže je výše škody zjištěna v rozporu s tímto ustanovením, pak výrok o náhradě škody, který je založen na takovém zjištění, spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, stejně jako v případě, kdy do výroku o náhradě škody je zahrnuta škoda, která není v příčinné souvislosti s posuzovaným trestným činem. Lze sem podřadit i vadu v posouzení otázky, kterým hmotněprávním předpisem se řídí režim náhrady škody (např. pochybení při použití principů dělené či společné odpovědnosti vyplývajících z příslušných právních předpisů civilního práva, apod.).
47. Z obsahu dovolání obviněného podaného proti výroku o náhradě škody je však zřejmé, že obviněný se ve vztahu k němu prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhá toho, že tuto výši soudy nesprávně ve vztahu k jeho povinnosti ji uhradit poškozenému Českému státu prostřednictvím Ministerstva pro místní rozvoj se sídlem v Praze prokazovaly a vyčíslily, a tedy uvedený požadavek vznesl mimo jím označený dovolací důvod. Uvedená výhrada obviněného nemá navíc ani jakékoliv opodstatnění.
48. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
49. S ohledem na uvedené principy bylo výrokem o vině rozhodnuto, že obviněný uvedeným trestným činem způsobil škodu tím, že podvodně vylákal vyplacení dotace ve výši 4.400.000 Kč. Tato částka je škodou, která byla obviněným uvedeným trestným činem způsobena, a proto bylo plně v souladu s podmínkami vymezenými v §228 odst. 1 tr. ř., že mu byla v plné výši uložena k úhradě, neboť pro to, aby v dané věci bylo povinností soudu ji podle okolností činu jakkoli snižovat, nenastaly žádné důvody. Ke vzniku škody došlo již okamžikem neoprávněného vylákání těchto prostředků, neboť u trestného činu dotačního podvodu (stejně jako např. u trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku) nezáleží na tom, zda pachatel jinak dotační prostředky podle pravidel jejich poskytnutí použije ke stanovenému účelu. Navíc je třeba uvést, že před tím, než soudy o uvedené povinnosti obviněného rozhodly, nebylo prokázáno, že by obviněný nějakou část takto vzniklé škody dobrovolně uhradil, což v dovolání ani nenamítá. Ze všech uvedených důvodů je proto v přezkoumávané věci škodou způsobenou trestným činem obviněného celková podvodně vylákaná částka 4.400.000 Kč (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, či ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 736/2014).
50. K námitce obviněného o jím vznesených důvodech nespravedlnosti ve vztahu k tomu, že musí vrátit celou vylákanou dotaci, je třeba uvést, že pokud by svým podvodným jednáním nevylákal finanční prostředky z dotace, nebyl by vázán ani podmínkami dotačního programu. Jím namítaná okolnost je jen logickým důsledkem jeho podvodného jednání, který nelze klást k tíži poškozenému státu, ale toliko samotnému obviněnému, a tudíž se nyní této skutečnosti nemůže spravedlivě dovolávat jako nepřiměřeně jej ekonomicky zatěžujícího dvojího postihu za jediné jednání.
VI. Závěr
51. Nejvyšší soud poté, co uvedeným způsobem přezkoumal dovolání podané obviněným, shledal, že jím vznesené výhrady, jimiž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním a proti výroku o náhradě škody, byly uplatněny v části mimo jím označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v části, týkající se především nedostatků v právní kvalifikaci, je shledal nedůvodnými, protože soudy nižších stupňů použitá právní kvalifikaci jako trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku byla zcela správná. Soudy čin obviněného posoudily v souladu se všemi zákonnými zásadami a pravidly, jež stanoví hmotněprávní i procesní předpisy.
52. Protože Nejvyšší soud tento závěr mohl učinit na základě obsahu napadených rozhodnutí, která byla v souladu se zjištěními plynoucími z trestního spisu, dovolání obviněného jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu