ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.865.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 865/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněné R. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 5 To 18/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 4/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 5 To 18/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněné R. K. (dále převážně jen „obviněná“) bylo dne 17. 5. 2000 Obvodním úřadem vyšetřování P., ČVS: OV1-1287/2000, podle §160 odst. 1 tr. ř. sděleno obvinění z trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že „dne 17. května 2000 kolem 16:00 hodin v P., na K. n. ve směnárně firmy A. P. s. r. o. a případně v jiných finančních ústavech, nejméně ve dvou níže uvedených případech, na základě předložení dvou kusů šeků žádala proplacení celkem 200,- USD, tyto šeky podepsala před pracovníkem směnárny a předložila padělaný řidičský průkaz na jméno L. P., přičemž byla ihned zadržena pracovníky směnárny, protože se jednalo o šeky, které byly nahlášeny jako odcizené“. Opis tohoto sdělení obvinění převzala obviněná a její tehdejší obhájkyně JUDr. J. Č. dne 18. 5. 2000.
Tentýž úřad dne 29. 5. 2000 podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. sdělil obviněné obvinění pro trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., kterých se měla dopustit tím, že
- dne 15. 7. 2000 v přesně nezjištěnou hodinu na P., v jedné ze zahradních restaurací na S. n. převzala od dvou dosud neztotožněných mužů švédský řidičský průkaz na jméno L. P., kde si od těchto mužů nechala neskenovat svoji fotografii a poté tento ŘP použila jako pravý min. ve čtyřech směnárnách k výběru 8 šeků v hodnotách po 100,- USD spol. A. E. znějící na jméno W. T.,
- dne 17. 5. 2000 v době kolem 14:00 hod. se dostavila do směnárny společnosti G. T., s. r. o. , adresa směnárny P., ul. K., kde předložila k proplacení 2 ks cestovních šeků spol. A. na jméno W. T. v nominální hodnotě á 100 USD. Obviněná cestovní šeky na místě podepsala před pokladní a jako osobní doklad předložila padělaný na jméno L. P., se svojí fotografií. Tyto šeky byly směnárnicí H. ku škodě zaměstnavatele proplaceny ve výši 6.458,- Kč,
- dne 17. 5. 2000 v době kolem 14:30 hod. se dostavila do směnárny spol. G. T., s. r. o., adresa směnárny P., M., kde předložila dva kusy odcizených cestovních šeků spol. A. na jméno W. T. v nominální hodnotě á 100 USD, k proplacení. Jako osobní doklad předložila padělaný švédský řidičský průkaz na jméno L. P., se svojí fotografií. Pokladní Ř. šeky ověřila na aut. středisku spol. A., kde jí bylo sděleno, že šeky jsou blokovány z důvodů krádeže, tudíž oba šeky zadržela odevzdala spol. A. Pokud by byly obviněné K. šeky vyplaceny, vznikla by této směnárně škoda ve výši 6.458,- Kč.
Opis tohoto (a rovněž původního) sdělení obvinění byl doručen ustanovené obhájkyni obviněné Mgr. M. K. se značným odstupem – stalo se tak teprve dne 9. 1. 2009, kdy již bylo trestní řízení proti obviněné vedeno (od 2. 1. 2008) podle §302 a násl. tr. ř. jako proti uprchlé.
Usnesením shora jmenovaného úřadu vyšetřování ze dne 27. 6. 2000 bylo trestní stíhání obviněné (vedené pro skutek popsaný v původním sdělení obvinění a kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.) podle §173 odst. 1 písm. a) tr. ř. přerušeno. Pokračováno v něm bylo až na základě usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2007, sp. zn. 2 ZT 419/2000, vydaného podle §173 odst. 2 tr. ř.
Usnesením státního zástupce téhož státního zastupitelství ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 2 ZT 419/2000, bylo trestní stíhání obviněné (vedené pro skutek popsaný v původním sdělení obvinění a kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.) podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. Státní zástupce totiž dospěl k závěru, že je nepřípustné z důvodu promlčení.
Toto usnesení, které je opatřeno doložkou právní moci ze dne 27. 5. 2008, bylo usnesením nejvyšší státní zástupkyně ze dne 22. 8. 2008, sp. zn. 1 NZA 1046/2008, podle §174a odst. 1 tr. ř. zrušeno, neboť ta dospěla k závěru, že je nezákonné.
Již v této souvislosti je třeba zdůraznit, že citovaná usnesení úřadu vyšetřování, státního zástupce i nejvyšší státní zástupkyně se týkala (jak je zřejmé i z předchozího textu) jen skutku popsaného v původním sdělení obvinění a kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., nikoliv (též) skutků popsaných v dalším sdělení obvinění a kvalifikovaných jako trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák.
Dne 5. 12. 2008 bylo obhájkyni obviněné Mgr. M. K. doručeno upozornění vrchního komisaře ze dne 2. 12. 2008, učiněné ve smyslu §160 odst. 6 tr. ř., že „skutek, pro který bylo zahájeno podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. trestní stíhání …, a to dne 29. 5. 2000 pod ČVS: OV1-1287/40-Kop-2000, je také jiným trestným činem (než byl ve sdělení obvinění právně posouzen), je právně posuzován jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. s poukazem na §143 tr. zák. v jednočinném souběhu s podvodem podle §250 odst. 1 tr. zák.“. Pouhým srovnáním dat až dosud uvedených je zřejmé, že takové upozornění se dostalo jmenované obhájkyni paradoxně o cca 5 týdnů dříve, než jí bylo doručeno (dne 9. 1. 2009) sdělení obvinění ze dne 29. 5. 2000.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala dne 26. 2. 2009 na obviněnou obžalobu pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný, ukončený ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., a pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný, ukončený ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., jichž se měla dopustit tím, že
„poté, co si dne 17. 5. 2000 v přesně nezjištěné době v P., v blíže neurčené zahradní restauraci na S. n. opatřila od dosud neztotožněných mužů padělaný řidičský průkaz Š. k. na jméno L. P., na něž si nechala nascanovat svoji podobiznu a převzala od nich osm kusů cestovních šeků každý v hodnotě 100 USD společnosti A. E. C. s. r. o. se sídlem P., N. P., znějící na jméno W. T., z nichž cestovní šeky čísel byly od 5. 5. 2000 zablokovány jako odcizené, v úmyslu získat finanční prostředky ke škodě směnáren různých společností, použila je téhož dne k výběru peněz a jako pravé je před pracovníky směnáren podepsala, přičemž vždy použila jako doklad totožnosti padělaný řidičský průkaz Š. k., a učinila tak celkem ve čtyřech směnárnách, v nichž vždy předložila dva šeky, přičemž jedna z napadených směnáren nebyla zjištěna, a to:
- v době kolem 14,00 hod. se dostavila do směnárny společnosti G. T. s. r. o. v P., K., kde předložila k proplacení dva z těchto cestovních šeků čísel, tyto před pokladní podepsala a prokázala se padělaným řidičským průkazem, přičemž jí byly směnárnicí svědkyní K. S. (dříve H.) proplaceny ve výši 6.458,- Kč ke škodě společnosti G. T. s. r. o.
- v době kolem 14,30 hod. se dostavila do směnárny společnosti G. T. s. r. o. v P., M., kde předložila k proplacení další dva z těchto cestovních šeků čísel jako osobní doklad opět předložila padělaný švédský řidičský průkaz, avšak pokladní, svědkyně Ř. telefonicky zjistila u společnosti A. E., že šeky jsou kradené, a proto je zadržela, přičemž obviněná ze směnárny utekla, a tímto jednáním by společnosti G. T., s. r. o., způsobila škodu ve výši 6.458,- Kč,
- v době kolem 16,00 hod. se dostavila do směnárny společnosti A. P. s. r. o. v P., K., kde předložila k proplacení další dva z těchto cestovních šeků čísel, tyto před pracovníkem směnárny podepsala a předložila jako svůj osobní doklad padělaný švédský řidičský průkaz, avšak byla na popud pracovníků směnárny zadržena, neboť šeky byly nahlášeny jako odcizené, a tímto jednáním by společností A. P. s. r. o. způsobila škodu ve výši 6.458,- Kč“.
Přesnou formulaci žalobní znělky bylo zapotřebí citovat pro srovnání s popisem skutků ve výše citovaných sděleních obvinění. Jakkoliv žalobní znělka určitých úprav doznala (zejména v uvozovací větě), není důvod zpochybňovat, že je s vymezením skutků ve sděleních obvinění v zásadě identická.
Městský soud v Praze po předběžném projednání obžaloby rozhodl usnesením ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 56 T 4/2009, že podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci k došetření. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že došlo k porušení procesních předpisů upravujících průběh přípravného řízení, jehož důsledkem bylo zkrácení práva obviněné na obhajobu [konkrétně mělo jít o nedostatečné popisy skutků ve sdělení obvinění ze dne 17. 5. 2000, které nemělo obsahovat dostatečné vyjádření subjektivní stránky, a to ve vztahu jak k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., tak i k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák.; v dalším sdělení obvinění ze dne 29. 5. 2000 byly popsány další dva útoky, ovšem ani v tomto případě neměl být popis jednání – pokud jde o vyjádření jeho subjektivní stránky – dostatečný]. Bez povšimnutí neponechal ani skutečnost, že upozornění na změnu právní kvalifikace bylo obhájkyni Mgr. M. K. doručeno dne 5. 12. 2008, tedy předtím, než jí byl dne 9. 1. 2009 doručeno sdělení obvinění ze dne 29. 5. 2000.
Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze je zřejmé, že další vadu přípravného řízení spatřoval v tom, že nebylo adekvátním způsobem pátráno po pobytu obviněné, která se ještě v průběhu května roku 2000 stala „nekontaktní“. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 sice k návrhu státního zástupce vydal dne 22. 6. 2000 pod sp. zn. Nt 2716/2000 příkaz k zatčení obviněné, ten však nebyl realizován a posléze byl dne 14. 12. 2001 odvolán; od té doby až do 8. 4. 2007, kdy bylo vydáno usnesení o pokračování v trestním stíhání obviněné, nerealizovaly orgány činné v trestním řízení žádné kroky k vypátrání pobytu obviněné. Zákonné podmínky pro vedení řízení proti uprchlé obviněné tak nebyly náležitě zkoumány, přičemž taková procesní úprava vždy znamená výrazné omezení práva obviněného na obhajobu a je k ní tudíž třeba přistupovat jen za zcela odůvodněných podmínek (ty však soud prvního stupně neshledal).
Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně činná u Městského státního zastupitelství v Praze stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 5 To 18/2009, tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněné pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jehož se měla dopustit tím, že
„17. května 2000 kolem 16:00 hodin v P., K. n. ve směnárně firmy A. P., s. r. o., a případně v jiných finančních ústavech, nejméně ve dvou níže uvedených případech, na základě předložení všech dvou ks šeků č. žádala proplacení celkem 200 UDS, tyto šeky podepsala před pracovníkem směnárny a předložila padělaný řidičský průkaz na jméno L. P., přičemž byla ihned zadržena pracovníky směnárny, protože se jednalo o šeky, které byly nahlášeny jako odcizené“,
neboť dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněné je nepřípustné z důvodu promlčení.
V odůvodnění svého usnesení stížnostní soud přisvědčil všem výhradám soudu prvního stupně. Považoval ovšem za podstatné, že vzhledem k dlouhodobé nečinnosti orgánů činných v přípravném řízení trestním (od prosince 2001 do dubna 2007) došlo k promlčení trestního stíhání obviněné ohledně trestných činů padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák. [poukázal přitom na ustanovení §67 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.]. Pokud pak jde o kvalifikaci jejího jednání i jako trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., dospěl k závěru, že jeho skutková podstata jednáním obviněné naplněna nebyla.
Rozhodnutí soudu druhého stupně napadla nejvyšší státní zástupkyně (dále převážně jen „dovolatelka“) dovoláním podaným v neprospěch obviněné a uplatnila v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Je totiž přesvědčena, že jednak nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněné, a jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení (to spatřovala v otázce hodnocení skutečnosti, zda stíhaný skutek je nebo není promlčen podle §67 tr. zák.).
Dovolatelka poté, co podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, namítla, že soud druhého stupně nepostupoval podle zákona, protože rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněné podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Jakkoliv je nepopiratelnou skutečností, že trestní stíhání obviněné bylo od počátku provázenou řadou procesních peripetií a výtkám soudů lze v mnohém přisvědčit, jinou věcí jsou jejich procesní důsledky pro vedení dalšího řízení v současné době.
Podle dovolatelky je skutečností, že původní záznam o sdělení obvinění ze dne 17. 5. 2000 kvalifikuje jednání obviněné pouze jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.; druhý záznam ze dne 29. 5. 2000, který tehdy nebyl obviněné a její obhájkyni doručen, pak zahrnuje již další dva útoky ve směnárnách a popisuje také jednání obviněné pokud jde o opatření si pozměněného osobního dokladu s tím, že se pokusila šeky inkasovat v celkem čtyřech směnárnách (jedna z nich nebyla zjištěna), přičemž takové jednání obviněné kvalifikuje již jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Stejně tak je faktem, že logicky se nabízející právní kvalifikace jednání obviněné i jako trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., ve spojení s §143 tr. zák., aplikována nebyla a upozorněno na ni bylo až v jejím kasačním rozhodnutí vydaném podle §174a odst. 1 tr. ř. dne 22. 8. 2008 pod sp. zn. 1 NZA 1046/2008.
Dovolatelka však nesouhlasila s názorem soudů obou stupňů (zejména Městského soudu v Praze), že by záznamy o sdělení obvinění postrádaly dostatečné popisy skutkového děje (především pokud jde o vyjádření subjektivní stránky jednání obviněné). Poukázala na to, že daný požadavek je sice v obecné rovině správný, vždy však záleží na povaze konkrétního skutku, jakým způsobem bude subjektivní stránka jednání vyjádřena. V daném případě šlo o to, že obviněná uváděla jiné v omyl (mimo jiné) tím, že se prokazovala pozměněným řidičským průkazem švédské občanky L. P. (ono pozměnění spočívalo právě v tom, že průkaz byl opatřen podobenkou obviněné) a že na cestovních šecích napodobovala podpis jistého W. T. Již z tohoto popisu skutku prý zcela jednoznačně vyplývá subjektivní stránka jednání obviněné [přímý úmysl ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.], protože obviněná jistě věděla, že není ani L. P., jejíž pozměněný osobní doklad používala a za niž se ve směnárnách vydávala, a ani W. T., jehož podpisy na šecích napodobovala.
Dovolatelka dále poukázala na právní názor vyjádřený v jejím kasačním usnesení ze dne 22. 8. 2008, že jednáním obviněné byla zjevně naplněna i skutková podstata trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., ve spojení s ustanovením §143 tr. zák., který opírala o již publikovaná a všeobecně respektovaná rozhodnutí judikatorního významu, konkrétně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 1995, sp. zn. 3 To 108/95, uveřejněné pod č. 25/1997 Sb. rozh. trest., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 154/2005. Na uvedenou změnu právní kvalifikace jednání obviněné byla obhájkyně obviněné (stále stíhané v řízení proti uprchlé) upozorněna.
Z hlediska úvahy o možném promlčení trestního stíhání dovolatelka považovala za vhodné odkázat i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 1993, sp. zn. 1 Tz 43/93, které bylo uveřejněno pod č. 9/1994 Sb. rozh. trest., z něhož vyplývá, že závisí-li důvod nepřípustnosti trestního stíhání na zákonné trestní sazbě a tudíž i na právní kvalifikaci stíhaného skutku, je třeba vycházet z právní kvalifikace věcně správné a nikoli z té, jež je předtím orgánem činným v trestním řízení (např. při sdělení obvinění či v obžalobě) formálně deklarována. Orgán činný v trestním řízení, jenž otázku nepřípustnosti trestního stíhání řeší, tudíž musí otázku věcně správné právní kvalifikace skutku, pro který se trestní stíhání vede, řešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 tr. ř.
V návaznosti na to dovolatelka uvedla, že na trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. stanoví zákon sazbu trestu odnětí svobody v rozmezí od pěti do deseti let. Promlčecí doba je tudíž podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. dvanáctiletá, takže vzhledem k tomu, že skutek byl spáchán dne 17. 5. 2000, běží až do dne 17. 5. 2012. Od možného přerušení jejího běhu či jeho stavení (např. pro pobyt obviněné v cizině, což ostatně asi ani nepůjde nijak objektivně verifikovat) přitom dovolatelka pro zjednodušení abstrahovala.
Podle dovolatelky si byl Vrchní soud v Praze této skutečnosti zjevně vědom, takže stíhaný skutek považoval za promlčený v důsledku (nepopiratelně existující) více něž tříleté nečinnosti orgánů přípravného řízení. V této souvislosti tedy učinil závěr, že žalované jednání obviněné by bylo možné právně kvalifikovat toliko jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., přičemž u obou těchto trestných činů zákon stanoví sazbu trestu odnětí svobody „až na dvě léta“, takže promlčecí doba je u nich podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. tříletá.
Vrchní soud v Praze věnoval podle dovolatelky pouze krátkou pasáž (na poslední straně odůvodnění svého usnesení) problematice případné právní kvalifikace jednání obviněné i jako trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., ve spojení s ustanovením §143 tr. zák. S výslovným poukazem intervenující státní zástupkyně na již zmíněná judikatorní rozhodnutí č. 25/1997 Sb. rozh. trest. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 154/2005, se vypořádal za použití poněkud vágní teze, že „kontrasignace u cestovního šeku není jeho obsahovou náležitostí, tedy podstatou jeho výplaty, a proto nemůže dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., §143 tr. zák.“. Tento právní názor ovšem podle ní nelze považovat za věcně správný; podstata cestovního šeku tkví naopak právě v tom, že jeho oprávněný držitel šek při převzetí (nákupu) podepíše a při jeho inkasu jej podepisuje znovu – jde tedy de facto o jeden z bezpečnostních prvků cestovního šeku (je to vlastně jakýsi „přenosný podpisový vzor“).
Dovolatelka proto konstatovala, že přes všechna procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení, k nimž nepochybně v období let 2000 až 2008 docházelo a které vedly ke značným průtahům ve věci, je po vydání jejího kasačního rozhodnutí ze dne 22. 8. 2008 situace přece jen jiná, protože patřičné akty akusační povahy (tedy oba záznamy o sdělení obvinění ze dnů 17. 5. 2000 a 29. 5. 2000) byly obviněné, resp. jejím obhájkyním, v konečné bilanci doručeny; stejně tak bylo obhájkyni obviněné doručeno i výše zmiňované upozornění na změnu právní kvalifikace ze dne 2. 12. 2008.
V závěru svého podání dovolatelka s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. přistoupit bez souhlasu nejvyššího státního zástupce a obviněné, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že ve věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyslovila souhlas s jejím projednáním v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se obviněná ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila. Přípisem ze dne 26. 6. 2009 obhájkyně obviněné (i nadále stíhané v řízení proti uprchlé) pouze vyslovila souhlas „s neveřejným zasedáním“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Shledal-li Nejvyšší soud, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je s ohledem na ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. přípustné, je třeba hned na tomto místě dodat, že takový závěr učinil přesto, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze poučení o právu podat proti němu dovolání vůbec neobsahuje. Přitom podle §134 odst. 1 písm. e) tr. ř. platí, že usnesení musí obsahovat (též) poučení o opravném prostředku. Jelikož oddíl druhý hlavy šesté trestního řádu v tomto směru neobsahuje žádné zvláštní ustanovení, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení oddílu prvého této hlavy o rozsudku (srov. §138 tr. ř.). Podle §125 odst. 3 tr. ř. pak platí, že v poučení o dovolání, které musí být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném v druhém stupni, se uvedou oprávněné osoby, včetně nutnosti, aby dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d), lhůta k podání dovolání, označení soudu, ke kterému má být dovolání podáno (§265e), označení soudu, který o podaném dovolání bude rozhodovat, a vymezení nutného obsahu dovolání (§265f).
V této souvislosti Nejvyšší soud musí konstatovat, že napadené usnesení nesprávně neobsahuje ani další poučení, které mělo být jeho obligatorní součástí. Dospěl-li již Vrchní soud v Praze k závěru, že je namístě zastavit trestní stíhání obviněné pro jeho nepřípustnost z důvodu uvedeného §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., mělo jeho rozhodnutí obsahovat rovněž poučení o právu obviněné prohlásit, že na projednání věci trvá. Podle §11 odst. 3 tr. ř. totiž platí, že „v trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo i), se (však) pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.“
Napadené usnesení ovšem netrpí jen těmito vadami spočívajícími v nedostatku (neúplnosti) poučení. Vykazuje i další vady, na něž bude ještě poukázáno v dalším textu tohoto usnesení.
S ohledem na zásadu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. totiž nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou (dovolatelem, v dané věci dovolatelkou) spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo shora uvedeno, dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Podle prvého z těchto důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Jelikož Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zastavil trestní stíhání obviněné podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., musel se Nejvyšší soud vypořádat především s otázkou, zda byly splněny podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vymezené právě v těchto zákonných ustanoveních.
S touto otázkou bezprostředně souvisí druhý z uplatněných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Podstata dovolacích námitek nejvyšší státní zástupkyně spočívala v tom, že soud druhého stupně rozhodl (nesprávně) o zastavení trestního stíhání obviněné podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí vzhledem k tomu, že chybně vyhodnotil (jako předběžnou ve smyslu §9 tr. ř.) otázku, zda stíhaný skutek je nebo není promlčen podle §67 tr. zák.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatelka uplatnila oba dovolací důvody relevantně. Jelikož současně neshledal žádný důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Po tomto přezkumu dospěl k následujícím závěrům.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že promlčení trestního stíhání je především institutem hmotného práva (§67 tr. zák.), nikoli jen procesní formou nestíhatelnosti. Uplynutím času totiž postupně slábne a nakonec zaniká zájem společnosti na potrestání pachatele za (ten který) trestný čin. K těmto skutečnostem přistupují podpůrně důvody procesní, neboť uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (případně je nelze vůbec opatřit). Jedinou podmínkou tohoto důvodu zániku trestnosti činu je uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v §67 odst. 1 tr. zák., přičemž ustanovení o promlčení trestního stíhání se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v §67a tr. zák.
Z těch procesně právních ustanovení, která Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení citoval, má pro posouzení dovolacích námitek v dané věci zásadní význam ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
Pro posouzení otázky promlčení trestního stíhání je pak třeba zmínit následující hmotně právní ustanovení:
Podle §67 odst. 1 tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí podle písm. a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, podle písm. b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, podle písm. c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, a podle písm. d) tři léta u ostatních trestných činů.
Podle odst. 2 citovaného ustanovení se do promlčecí doby nezapočítává
a) doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, b) doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině,
c) zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání.
Podle odst. 3 citovaného ustanovení se promlčení trestního stíhání přerušuje a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo
b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.
Konečně podle jeho odst. 4 přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.
Při aplikaci těchto zákonných ustanovení na posuzovaný případ je třeba v prvé řadě konstatovat nesporný fakt, že obviněná se měla jednání, které je jí v obžalobě kladeno za vinu, dopustit (třemi dílčími útoky spáchanými během několika málo hodin) dne 17. 5. 2000. Jelikož obecně platí, že promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, tj. od naplnění všech znaků jeho skutkové podstaty (v podrobnostech stačí odkázat na argumentaci uvedenou například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 896/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 520 ve Svazku 23/2003), není důvod mít pochybnosti o tom, že promlčecí doba v dané věci začala běžet právě 17. květnem 2002 (srov. i §60 odst. 2 tr. ř. o počítání lhůt).
Tato promlčecí doba však byla přerušena ve smyslu výše citovaného ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. ř. nejprve dalším sdělením obvinění obviněné pro trestný čin, o jehož promlčení jde (k tomu došlo dne 29. 5. 2000), posléze vydáním příkazu k zatčení obviněné (k návrhu státního zástupce tak učinil soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 22. 6. 2000 pod sp. zn. Nt 2716/2000) a nakonec odvoláním tohoto příkazu, který nebyl realizován (k tomu došlo dne 14. 12. 2001). Uvedené úkony jednotlivých orgánů činných v trestním řízení evidentně směřovaly k trestnímu stíhání obviněné, a proto měly s ohledem na ustanovení §67 odst. 4 tr. ř. za následek, že naposledy uvedeného dne začala běžet nová promlčecí doba.
K jejímu dalšímu přerušení došlo teprve na základě usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2007, sp. zn. 2 ZT 419/2000, o pokračování trestního stíhání obviněné podle §173 odst. 2 tr. ř. Jelikož žádná jiná okolnost způsobující přerušení promlčení trestního stíhání obviněné podle §67 odst. 3 písm. a) či b) tr. ř. zjištěna nebyla, je mimo jakoukoliv pochybnost, že promlčecí doba v dané trestní věci běžela od 14. prosince 2001 do 8. dubna 2007, tedy po dobu více než šesti let a tří měsíců.
Uvedená data není namístě zpochybňovat (jak by bylo možné usuzovat z textu odůvodnění nejen napadeného usnesení, ale i usnesení soudu prvního stupně) ani s ohledem na to, že původní záznam o sdělení obvinění ze dne 17. 5. 2002 (učiněný podle §160 odst. 1 tr. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.) byl doručen obviněné a její tehdejší obhájkyni dne 18. 5. 2002 a další záznam o sdělení obvinění ze dne 29. 5. 2002 (rovněž učiněný podle §160 odst. 1 tr. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.) byl doručen ustanovené obhájkyni obviněné (již v řízení proti uprchlé) teprve dne 9. 1. 2009. Uvedená data doručení záznamů o sdělení obvinění (jak obviněné, tak jejím obhájkyním) totiž nemají pro běh promlčecí lhůty žádný vliv, neboť (v případě, že sdělení obvinění se stalo písemně) promlčení trestního stíhání se přerušuje podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. již tím okamžikem, kdy příslušný orgán přípravného řízení písemně vyhotoví sdělení obvinění a nikoli teprve doručením takového sdělení obviněnému (srov. přiměřeně rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 6. 1973, sp. zn. 7 Tz 22/73, publikované pod č. 13/1974 Sb. rozh. trest.). Na tom nic nemění ani to, že proti obviněné se posléze konalo (a nadále koná) trestní řízení jako proti uprchlé (srov. především §303 odst. 1 tr. ř.), neboť takováto situace nastala teprve 2. 1. 2008 (tedy až po 8. dubnu 2007 – srov. shora).
Spornější ale již zůstává otázka, zda v dané věci došlo podle §67 odst. 2 tr. zák. k tzv. stavení promlčení, které znamená, že po dobu, po kterou trvá v zákoně uvedená překážka, promlčecí doba neběží, avšak po odpadnutí překážky její běh pokračuje. V dané věci by přitom přicházela v úvahu nejspíše aplikace překážky uvedené pod písm. b) citovaného ustanovení, tedy doba, po kterou se obviněná zdržovala v cizině.
Podle aktuální judikatury (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 746/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 563 ve Svazku 24/2003) stavení doby promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zák. způsobuje jakýkoli pobyt pachatele v cizině; proto do promlčecí doby se nezapočítává každá doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo.
Vrchní soud v Praze (jak je zřejmé z posledního odstavce na str. 3 odůvodnění jeho usnesení) sice ustanovení §67 odst. 2 písm. b) tr. zák. nepřehlédl, dovodil však, že „… zcela bylo pominuto, že po dobu sedmi let nebyly … provedeny žádné právní relevantní úkony, takže promlčecí doba uplynula“. Zdá se, že takovouto (ne právě přesvědčivou a srozumitelnou) argumentací si chybně vyložil pojmy „přerušení“ a „stavení“ promlčení, když zřejmě usoudil, že pokud promlčecí doba trestního stíhání obviněné nebyla nějakým právně relevantním úkonem orgánu přípravného řízení přerušena, nemohlo dojít ani k jejímu stavení. To je ovšem zásadně nesprávný postup, který nakonec vyústil v oznámení napadeného usnesení (srov. §137 odst. 1 tr. ř.), které je přinejmenším předčasné a při současném stavu řízení i nezákonné.
Za této situace tím spíš vystupuje do popředí a nabývá na aktuálnosti požadavek formulovaný na str. 3 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze na provedení úkonů směřujících k vypátrání pobytu obviněné. Ve spisovém materiálu z přípravného řízení se totiž (kromě zmíněného vydání příkazu k zatčení obviněné a jeho následného odvolání) nenacházejí žádné zprávy (příp. záznamy), ze kterých by bylo možné usuzovat, jakým směrem se pátrání po pobytu obviněné ubíralo, kde všude bylo prováděno, s jakými výsledky apod. To překvapuje i proto, že obviněná je státní příslušnicí S. r., trvale bytem P., ul. R., takže bylo možné usuzovat třeba i na to, že se do svého trvalého bydliště vrátila.
S požadavkem na vypátrání pobytu obviněné bezprostředně souvisí rovněž to, že proti obviněné je od 2. 1. 2008 vedeno trestní řízení podle §302 a násl. tr. ř. jako proti uprchlé. Podle §302 tr. ř. totiž platí, že řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Městský soud v Praze v této souvislosti správně (s poukazem na nález Ústavního soudu České republiky publikovaný pod č. ÚS 123/1996) zdůraznil, že řízení proti uprchlému je vždy závažným zásahem do průběhu trestního řízení, neboť neumožňuje obviněnému realizovat osobně a bezprostředně právo na obhajobu, čímž do značné míry omezuje principy spravedlivého procesu. Proto je povinností všech orgánů činných v trestním řízení zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody pro konání řízení proti uprchlému trvají. Závěr o tom, že obviněný se vyhýbá trestnímu řízení (ať už pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá), lze učinit jen na základě konkrétních a hodnověrných zjištění o jeho chování. Samotný pobyt obviněného v cizině přitom není důvodem pro konání řízení proti uprchlému. Musí být zjištěn motiv, tj. snaha uprchnout nebo se vyhnout trestnímu stíhání (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/1995, č. 33/1999, č. 17/2002 a další Sb. rozh. trest.).
Těchto skutečností si byl i Vrchní soud v Praze nepochybně vědom a rozhodnutí Městského soudu v Praze o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. nikterak nezpochybňoval. Pokud přesto rozhodl způsobem shora uvedeným, stalo se tak především z toho důvodu, že se naprosto nesprávně vypořádal s otázkou stavení promlčení. K jejímu náležitému objasnění by přitom přispělo právě věrohodné zjištění o pobytu obviněné, resp. o její motivaci vyhýbat se trestnímu stíhání.
Vzhledem k tomu, že se již v odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze objevily výhrady, že oba záznamy o sdělení obvinění jsou vágní, neobsahují vyjádření subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a popis jednání obviněné nemá vazbu na další dva žalované trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný, ukončený ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., bylo povinností Nejvyššího soudu vyjádřit se i k těmto námitkám, zvláště když dovolatelka s nimi zásadně nesouhlasila a zdůraznila, že již v jejím kasačním rozhodnutí ze dne 22. 8. 2008 se objevil právní názor, že jednáním obviněné byla zjevně naplněna i skutková podstata trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák.
K této problematice je zapotřebí v obecné rovině alespoň stručně uvést, že jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada zákonnosti trestního stíhání. Tato zásada je zakotvena v ustanovení §2 odst. 1 tr. ř., podle něhož nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon, tj. trestní řád. Uvedená zásada je také ústavně garantována, neboť v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je stanoveno, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Do stadia zahájení trestního stíhání se zásada zákonnosti trestního stíhání promítá tím, jak ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.) vymezilo náležitosti sdělení obvinění, resp. záznamu o sdělení obvinění (záznam musel obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán). Význam uvedené zásady spočívá především v tom, že osobě vystavené trestnímu stíhání skýtá záruku, že bude stíhána pouze pro čin, který je v zákoně výslovně označen za trestný čin, a že skutkovým důvodem stíhání bude pouze spáchání takového skutku, v němž jsou obsaženy zákonné znaky trestného činu. Proto je nezbytné, aby ve sdělení obvinění byly alespoň tvrzeny takové skutečnosti, které odpovídají všem zákonným znakům trestného činu.
Obviněnému tedy musí být obvinění sděleno způsobem, z něhož je zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech je spatřováno naplnění všech znaků toho kterého trestného činu (případně těch kterých trestných činů). Na to pak navazuje právo obviněného na obhajobu, jak je vymezeno zejména v §33 odst. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněnému musí být umožněno obhajovat se proti takovému obvinění, z kterého je jasné, jaké konkrétní skutečnosti naplňující znaky trestného činu (resp. trestných činů) se mu kladou za vinu. (V podrobnostech lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 125/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 210 ve Svazku 7/2001, a další.)
Z tohoto pohledu není důvod pochybovat, že popis jednání obviněné v prvém záznamu o sdělení obvinění zákonné znaky trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. vykazuje (včetně subjektivní stránky). Obdobně není důvod pochybovat, že tomu tak je ohledně tohoto trestného činu (dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.) a ohledně trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. i v popisu jednání obviněné v dalším záznamu o sdělení obvinění.
Složitější situace se ale již jeví stran trestného činu „padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. s poukazem na §143 tr. zák.“, jak jej formuloval vrchní komisař v upozornění ze dne 2. 12. 2008 učiněném ve smyslu §160 odst. 6 tr. ř. Jakkoliv dovolatelka tvrdí, že i taková právní kvalifikace se logicky nabízela, Nejvyšší soud takový její jednoznačný názor nesdílí. Nelze sice zpochybňovat, že jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je možný (srov. rozhodnutí č. 23/1995 Sb. rozh. trest.) a že ochrana podle §140 až §142 tr. zák. se ve smyslu §143 tr. zák. poskytuje též cestovním šekům (§720 až §724 obchodního zákoníku), a to i cizozemským, přičemž za pozměnění cestovního šeku ve smyslu §140 odst. 2 tr. zák. je nutno považovat i doplnění šeku napodobením podpisu, které pachatel provede před proplácející osobou, např. pokladníkem, podle podpisového vzoru vepsaného do šeku pravým majitelem, jestliže jde o úkon, bez něhož by šek nebyl proplacen (srov. například rozhodnutí č. 25/1997 Sb. rozh. trest., usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 154/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 778 v Sešitě 14/2005, a další), na druhé straně však nelze nevidět, že účinky předvídané ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. nenastávají, neobsahuje-li sdělení obvinění, resp. záznam o něm, nezbytné náležitosti uvedené ve větě třetí citovaného ustanovení (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 1 To 66/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 21/2001).
Aniž by Nejvyšší soud v tomto stadiu trestního řízení chtěl předjímat budoucí rozhodnutí soudů nižších stupňů (v prvé řadě Vrchního soudu v Praze), musí připomenout výše zmíněná teoretická východiska pro posouzení klíčové otázky, zda formulace obou záznamů o sdělení obvinění vyhovuje požadavku konkretizace skutku (jeho popisu) na uvedenou (nejpřísnější) právní kvalifikaci, s níž přišla poprvé (a s mnohaletým odstupem) teprve dovolatelka v kasačním rozhodnutí ze dne 22. 8. 2008. Především soud druhého stupně by přitom neměl přehlížet ani to, že žalobní znělka je sice podobná popisu skutku ve sděleních obvinění, není s nimi však identická, a že rovněž právní kvalifikace skutku popsaného v obžalobě též jako „trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., dílem dokonaného a dílem nedokonaného, ukončeného ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák.“ není totožná s právní kvalifikací, na niž byla obhájkyně uprchlé obviněné upozorněna vrchním komisařem dne 2. 12. 2008 (srov. shora).
Jakkoliv v obecné rovině lze souhlasit s názorem dovolatelky, že soud si má jako předběžnou otázku vyřešit, pod které ustanovení zvláštní části trestního zákona je třeba skutek, pro který je obviněná stíhána, podřadit, když přitom není vázán právním posouzením skutku v obžalobě, přičemž není rozhodující, zda důvodem k odchylnému právnímu posouzení skutku proti obžalobě je to, že skutek byl obžalobou právně posouzen chybně, nebo zda důvodem k jinému právnímu posouzení je změna důkazní situace, k níž došlo v pozdějším stadiu řízení (srov. rozhodnutí č. 9/1994 Sb. rozh. trest.), v dané věci v současném stadiu trestního řízení by bylo řešení takové otázky předčasné. Nejprve totiž bude zapotřebí vyřešit všechny ty otázky, na něž Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto usnesení poukázal.
Teprve po vyřešení shora uvedených otázek, zejména pak té, zda s ohledem na formulaci skutků obsažených v obou záznamech o sdělení obvinění mohla obviněná legitimně očekávat, že její jednání může být právně kvalifikováno též jako „trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., dílem dokonaný a dílem nedokonaný, ukončený ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák.“, bude možno učinit spolehlivý závěr v tom směru, s jakou promlčecí dobou [srov. §67 odst. 1 písm. a) až d) tr. zák.] lze reálně uvažovat. Až od toho se budou odvíjet úvahy o přerušení či stavení promlčecí doby, jak byla tato problematika vyložena shora.
Poslední vada napadeného usnesení, na niž sice dovolatelka nepoukázala, která by však byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., spočívá v tom, že Vrchní soud v Praze učinil neúplný výrok. Jakkoliv respektoval požadavek, aby ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání byl uvedený skutek, jehož se zastavení týká (srov. rozhodnutí č. 34/1969 Sb. rozh. trest.), pojal do výroku jen jeho dílčí část (popsanou v původním záznamu o sdělení obvinění), nikoliv celý skutek vymezený v podané obžalobě. I když svým rozhodnutím pravomocně rozhodl o meritu věci, současně tím vytvořil nepřípustnou situaci, kdy o části skutku (dokonce podstatné) nebylo vůbec rozhodnuto. Z důvodů shora vyložených přitom nebylo možné akceptovat jeho názor, že s druhým záznamem o sdělení obvinění (soud druhého stupně jej navíc nepřesně označil na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí jako „usnesení“) nelze spojovat žádné právní důsledky.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 5 To 18/2009, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněné vrací do stadia řízení před rozhodnutím soudu druhého stupně o stížnosti státní zástupkyně činné u Městského státního zastupitelství v Praze směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 56 T 4/2009, jímž podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. tuto trestní věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Jeho povinností bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, se věcí znovu zabýval (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.). Učiněné závěry pak musí náležitě odůvodnit.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a