ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.97.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 97/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 o dovolání obviněných P. S. , a S. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 4 To 240/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 245/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. S.
a S. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 2 T 245/2008, uznal obviněnou P. S. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou skutkem blíže popsaným v bodě I. výroku rozsudku, jehož se dopustila společně se svým spoluobviněným manželem S. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a který soud právně kvalifikoval jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to uložil obviněné P. S. podle §283 odst. 2 trestního zákona ( správně mělo být „trestního zákoníku“) trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, a zároveň podle §80 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že se jí vrací vozidlo zn. Renault Megane 1,9D. Obviněnému S. S. uložil za výše uvedený zločin a za další zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (skutek popsaný v bodě II. výroku rozsudku) a za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku (skutek popsaný v bodě III. výroku rozsudku) podle §283 odst. 2 trestního zákona ( správně mělo být „trestního zákoníku“) za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to: 5386,5 gramu směsi obsahující heroin v zapečetěné obálce Kriminalistického ústavu Praha č. j. KUP-11810/CB-2007, v bezpečnostním obalu ORGATECH, finanční částky 96.787,- Kč, samonabíjecí pistole české výroby zn. CZ model 75 Semicompact ráže 9 mm Parabellum (Luger) vez výrobního čísla a zkušebních značek, 20 ks ostrých pistolových nábojů ráže 9 mm Parabellum (Luger) československé výroby zn. S&B, mobilního telefonu zn. NOKIA a SIM karty, 11 ks ponožek, nože v koženém pouzdře a látkové ledvinky s imitací dřeva.
Stejným rozsudkem soud rozhodl i ohledně zbývajících tří obviněných (N. M., v M., N. S. v M., M. Š.v M.).
Proti odsuzující části rozsudku podali všichni obvinění a státní zástupce odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem o nich rozhodl rozsudkem ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 4 To 240/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného S. S. , podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných P. S. a N. M. v celém rozsahu, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. ohledně N. S. v celém rozsahu a ohledně obviněného M. Š. v odsuzující části napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
„I. obžalovaní S. S. , P. S. a N. M.
- společně prováděli obchody s heroinem, když obžalovaní S. S. a P. S. předávali ve dnech 12. 11. 2006, 9. 12. 2006, 19. 12. 2006 a 8. 1. 2007 na různých místech v okolí svého bydliště a dalších místech v T., za pomoci tzv. mrtvých schránek obžalovanému N. M. heroin, pokaždé v množství nejméně 0,5 kg a obdobným způsobem, pomocí tzv. mrtvých schránek pak obžalovaný N. M. obžalovaným S. S. a P. S. předával peníze za heroin, případně zaslal peníze do zahraničí, kde se v té době obžalovaný S. S. zdržoval, přičemž heroin do schránek umisťovala obžalovaná P. S. a obžalovaný N. M. si heroin ze schránky poté vybíral, přičemž umisťování heroinu do schránek a přebírání peněz řídil obžalovaný S. S. telefonicky ze zahraničí, a určoval P. S. a N. M. čas, místo a způsob předání heroinu a obžalovaný N. M. heroin následně prodával či předával nejméně dalším deseti osobám, z nichž byl ztotožněn V. S.,
přičemž heroin je jako omamná látka uvedena v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, a obžalovaní k jeho prodeji a k nakládání s ním neměli příslušná zákonná povolení“.
II. obžalovaní S. S. a N. M. společně
v době od 6. 7. 2007 do 1. 12. 2007 prováděli obchody s heroinem, které řídil obžalovaný S. S., kdy heroin obstarával od neustanovených osob a následně předával obžalovanému N. M., od něhož přebíral část zisku z prodeje
a obžalovaný N. M. následně prodal či předal nejméně 44 gramů heroinu k prodeji či přímé spotřebě dalším osobám, konkrétně J. H., nejméně 40 gramů, R. K., nejméně dvakrát
po 2 gramech za 1.200,- Kč, P. J., R. S., E. H. všem v blíže nezjištěném množství,
přičemž heroin je jako omamná látka uvedená v příloze č. 3 k zákonu
č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, a obžalovaní k jeho prodeji
a k nakládání s ním neměli příslušná zákonná povolení,
III. obžalovaný S. S. sám
dne 1. 12. 2007 v jím užívaném vozidle zn. Renault Megane 1,9 D, přechovával 11 ks balíčků obsahujících směs heroinu s kofeinem, paracetamolem
a noskapinem o celkové hmotnosti 5384,3 gramu bez obalů o průměrném obsahu báze heroinu 15,7% (od 14,0% do 18,8%), což odpovídá 875,94 gramů čistého heroinu v zajištěné látce, přičemž byl při jízdě s uvedenými balíčky téhož dne zadržen v Ú. n. L. Policií ČR,
IV.obžalovaný S. S. sám
v době od července 2007 do 1. 12. 2007 v místě svého bydliště v T., v ulici E. K., v prostoru garáže přechovával funkční střelbyschopnou samonabíjecí pistoli české výroby zn. CZ model 75 Semicompact ráže 9 mm Parabellum (Luger) bez výrobního čísla a zkušebních značek a 20 ks ostrých pistolových nábojů ráže 9 mm Parabellum (Luger) československé výroby zn. S&B, vše ke střelbě způsobilé, přičemž pistole zn. CZ model 75 je zbraní kategorie B ve smyslu §5 zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, kdy držení této zbraně je podle §3 odst. 1 písm. b) ve spojení s §12 zák. č. 119/2002 Sb. možné jen na základě povolení, a obžalovaný S. S. povolení k držení této zbraně neměl“ .
Takto popsané jednání obviněné P. S. soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a uložil jí podle §187 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Jednání obviněného S. S. tento soud právně kvalifikoval v bodě I. jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., v bodech II. a III. jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a v bodě IV. jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně soud uložil podle §51 odst. 1 tr. zák. těmto dvěma obviněným trest propadnutí majetku do výše 10.000.000,- Kč.
Pro úplnost lze dodat, že soud uložil rovněž ochranná opatření – zabrání věcí, a to podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zák. samonabíjecí pistole české výroby zn. CZ model 75 Semicompact ráže 9mm Parabellum (Luger) bez výrobního čísla a zkušebních značek a 20 ks ostrých pistolových nábojů ráže 9 mm Parabellum (Luger) československé výroby zn. S&B, podle §101 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. 0,5 gramu heroinu s obaly v zapečetěné obálce OKTE Ústí nad Labem č. j. PSV-8566/OKTE-2007, bezpečnostní obal ORGATECH, a podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. 5.386,5 gramu směsi obsahující heroin v zapečetěné obálce Kriminalistického ústavu Praha č. j. KUP-11810/CB-2007, v bezpečnostním obalu ORGATECH. Podle §81 odst. 1, 3 tr. ř. pak vyslovil, že 11 ks ponožek, nůž v koženém pouzdře a látková ledvinka se zničí. [Ostatní výroky uvedeného rozsudku je pro účely tohoto rozhodnutí nadbytečné citovat, proto v dalším Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) odkazuje na text rozsudku soudu druhého stupně.]
Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 172/2011, z podnětu (původního) dovolání obviněné P. S. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně ní a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného S. S. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 4 To 240/2010, a to v celém výroku o trestech těmto obviněným uložených. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ústí nad Labem tak učinil v novém řízení a rozsudkem ze dne
5. 9. 2011, sp. zn. 4 To 240/2010, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných S. S. a P. S. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 4. 2010, č. j. 2 T 245/2008-2915, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu obviněnému S. S. uložil podle §187 odst. 2 tr. ř. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to osobního automobilu zn. Renault Megane 1,9D, mobilního telefonu zn. NOKIA, a SIM karty, podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. trest propadnutí finanční částky 96.787,- Kč, a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil mu podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců. Obviněné P. S. uložil podle §187 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil jí podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest ve výměře deseti měsíců.
Obvinění P. S. a S. S. se s tímto rozsudkem soudu druhého stupně neztotožnili a prostřednictvím společného obhájce JUDr. Miroslava Kříženeckého podali proti němu dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jsou přesvědčeni, že jim byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými.
Dovolatelé poté, co konstatovali, že Nejvyšší soud svým předchozím usnesením vrátil věc do stadia řízení před odvolacím soudem, který byl při novém rozhodnutí vázán názorem vysloveným v usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 172/2011, zdůraznili, že v důsledku dovolání podaného (pouze) obviněnou P. S. nemohlo v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Odvolací soud však zřejmě připomenutí Nejvyššího soudu vůbec nepochopil a uložil jim sice ve stejné výměře nepodmíněné tresty odnětí svobody, současně však u peněžitých trestů jim uložil náhradní tresty odnětí svobody (každému) ve výměře deseti měsíců. Tím jim ovšem uložil tresty odnětí svobody mimo výměru trestní sazby uvedenou v trestním zákoně a porušil tak ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.
Vzhledem k uvedenému oba obvinění v závěru podání navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody a trestech peněžitých a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněná P. S. současně navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265h odst. 3 tr. ř. a výkon rozhodnutí jí odložil.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž v prvé řadě uvedl, že námitka porušení zákazu reformace in peius vysloveného v ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. je podle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však dovolatelé neuplatnili.
Státní zástupce své úvahy doplnil, že tresty odnětí svobody uložené obviněným ve výměře osmi a půl, respektive čtyř let ani společně s alternativním desetiměsíčním trestem odnětí svobody nepřesahují zákonem stanovenou trestní sazbu, jejíž horní hranice činí deset let (§54 odst. 3 věta druhá tr. zák.). Dovolatelé však zjevně pod zákonný termín „trestní sazba stanovená v zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným“ podřadili i zákonné omezení soudu v rozhodování o trestu ve smyslu
§265s odst. 2 tr. ř., čili ve smyslu zásady zákazu reformace in peius. Takový výklad ovšem zřetelně vybočuje z rámce ustanovení druhé alternativy §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., která se výslovně omezuje na trestní sazbu stanovenou v konkrétní normě zvláštní části trestního zákona. Citovaný dovolací důvod tedy nebyl uplatněn relevantně.
Státní zástupce dále uvedl, že s výhradami dovolatelů by se nemohl ztotožnit ani v případě, že by uplatnili důvod dovolání popsaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Peněžitý trest, jenž je svou povahou sankcí majetkovou, má podle vůle zákonodárce alternativní vyjádření v podobě sankce ve formě odnětí svobody. Jinými slovy řečeno, výměra uloženého peněžitého trestu je formou jistého ekvivalentu vyjádřena ve výměře stanoveného náhradního trestu odnětí svobody. Jestliže v původním rozhodnutí byli obvinění postiženi kumulativní majetkovou sankcí vymezenou horní hranicí deseti milionů korun, potom nynější majetková sankce v kumulativní výši dvou milionů korun představuje mírnější postih, a to bez ohledu na výměru náhradního trestu odnětí svobody. Je tomu tak i proto, že primární způsob výkonu této složky výroku o trestu spočívá v majetkové újmě pachatelů. Teprve nedojde-li ve stanovené lhůtě k zaplacení částky peněžitého trestu, a to z důvodů na straně obviněného (ať již v podobě záměrného vyhýbání se této povinnosti nebo jeho pasivity), nastupuje alternativní podoba této sankce. I v takové situaci však může obviněný kdykoli výkon náhradního trestu odnětí svobody odvrátit, uhradí-li uložený peněžitý trest (§344 odst. 3 tr. ř.). Pokud by ex post došlo k takové změně poměrů na straně obviněného, že by to jinak vylučovalo uložení peněžitého trestu (§54 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.), existuje zákonná cesta, jak takovou situaci řešit (§344 odst. 1 tr. ř.). Všechny tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že stanovení náhradního trestu odnětí svobody při uložení peněžitého trestu nelze považovat za navýšení hlavního trestu odnětí svobody a tedy za porušení zásady zákazu reformace in peius.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněnými uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Při takovémto vymezení podmínek pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitku obou obviněných, že rozhodnutím soudu druhého stupně došlo k porušení zákazu reformace in peius ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., rozhodně pod tento důvod dovolání podřadit nelze. Už proto by přicházelo obě dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Protože však podle dlouhodobé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je taková výhrada podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud, i když dovolatelé tento dovolací důvod výslovným odkazem na jeho paragrafové znění neuplatnili, se – s jistou mírou tolerance – jimi vznesenou námitkou zabýval. Shledal však, že je zjevně neopodstatněná.
Jak již bylo výše uvedeno, oba dovolatelé pod zákonný termín „trestní sazba stanovená v zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným“ zjevně podřadili i zákonné omezení soudu při rozhodování o trestu ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř., tedy ve smyslu zásady zákazu reformace in peius (podle citovaného ustanovení platí, že bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch).
Podle stávající judikatury za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat jakoukoliv změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. Změna k horšímu se tedy může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některé z nich (srov. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. trest.).
Obdobně bylo judikováno, že není porušením zákazu reformationis in peius, jestliže odvolací soud k odvolání obviněného uloží obviněnému navíc i trest propadnutí věci podle §55 tr. zák. nebo trest vyhoštění podle §57 tr. zák., který soud prvního stupně neuložil, pokud odvolací soud zároveň podstatně sníží trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně, takže tresty uložené odvolacím soudem ve svém souhrnu nezhoršují postavení obviněného a nejsou přísnější než trest uložený soudem prvního stupně (srov. rozhodnutí pod 1/19788-II. a č. 42/1994-III. Sb. rozh. trest. a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 570/2006, publikované v S ouboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 27/2006, pod č. T 907/I).
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státního zástupce, že tresty odnětí svobody uložené obviněným ve výměře osmi a půl, resp. čtyř let ani společně s alternativním desetiměsíčním trestem odnětí svobody nepřesahují zákonem stanovenou trestní sazbu, jejíž horní hranice činí deset let (srov. §54 odst. 3 věta druhá tr. zák.).
Především nemůže být žádného sporu o tom, že v případě trestů odnětí svobody nedošlo u žádného dovolatelů k porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť tyto tresty jim byly uloženy v obou rozsudcích ve shodné výměře. Stejně tak není pochyb o správnosti a zákonnosti trestu propadnutí věcí (v rozsudku blíže specifikovaných), který byl uložen dovolateli S. S. (ostatně tento obviněný to v dovolání ani nenamítal).
K výraznější změně tak došlo vlastně jen uložením peněžitých trestů oběma obviněným (každému ve výši 1.000.000,- Kč) a uložením náhradních trestů odnětí svobody (každému ve výměře 10 měsíců), když původně jim byl uložen jeden „společný“ trest propadnutí majetku „do výše 10.000.000,- Kč“. Už z pouhého porovnání těchto trestů je naprosto evidentní, že prostý součet peněžitých trestů je pro každého z obviněných mnohem mírnější (činí pouhou 1/5 původně uloženého trestu propadnutí majetku). Na této komparaci přitom příliš nemění ani fakt, že obviněnému S. S. byl vedle toho uložen i trest propadnutí shora specifikovaných věcí, byť mezi nimi byl i osobní automobil zn. Renault Megane 1,9D, mobilní telefon a finanční částka 96.787,- Kč.
Nejvyšší soud také považuje za vhodné uvést, že peněžité tresty nezhoršují postavení obviněných, zvláště když odvolací soud při jejich ukládání dostatečně zohlednil jak zásadu individualizace trestů (tento druh trestu uložil každému z obviněných samostatně), tak zákonné podmínky pro jejich uložení (především zisk z trestné činnosti, konkrétní způsob a míru jejich účasti na ní, jejich individuální osobní, rodinné a majetkové poměry, vyživovací povinnosti, apod.).
Podle §54 odst. 3 tr. zák. platí, že ukládá-li soud peněžitý trest, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na dvě léta. Náhradní trest nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby.
Jak je zřejmé z předchozího textu, u žádného z dovolatelů uložené tresty odnětí svobody (ani s náhradními tresty odnětí svobody) tyto zákonné limity nepřekročily (ani dva roky stanovené ve větě první, ani horní hranici trestní sazby stanovené pro trestné činy, jimiž byli uznáni vinnými, která podle věty druhé a navazujícího §187 odst. 2 tr. zák. činí deset roků).
Zároveň je třeba (v plné shodě se státním zástupcem) dodat, že v případě peněžitého trestu je ukládána prioritně sankce postihující majetek obviněného a náhradní trest odnětí svobody přistupuje až tehdy, když z jeho strany nedojde ve stanovené lhůtě k zaplacení peněžitého trestu (a to z důvodů vyloženě na straně obviněného). Ovšem i v takové situaci obviněný může kdykoli výkon náhradního trestu odnětí svobody odvrátit, uhradí-li uložený peněžitý trest (srov. §344 odst. 3 tr. ř.). V případě, že by ex post došlo k takové změně poměrů na straně obviněného, že by to jinak vylučovalo uložení peněžitého trestu (srov. §54 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.), existuje zákonná cesta, jak takovou situaci řešit (srov. §344 odst. 1 tr. ř.). Také tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že stanovení náhradního trestu odnětí svobody při uložení peněžitého trestu nelze považovat za navýšení hlavního trestu odnětí svobody a tedy za porušení zásady zákazu reformace in peius.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů shledal, že odvolací soud nepochybil, uložil-li novým rozsudkem oběma dovolatelům jak peněžité tresty, tak náhradní tresty odnětí svobody ve výše uvedených výměrách. Takový závěr není v rozporu ani s nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 670/2005 a sp. zn. II. ÚS 304/2004, zdůrazňujícími extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius. Proto dovolání obviněných P. a S. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela na závěr je třeba uvést, že pokud obviněná P. S. v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinila podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nezabýval a ani o něm nemohl rozhodovat, neboť předseda senátu Okresního soudu v Teplicích takový návrh neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu, jenž by případně mohl postupovat podle §265 o odst. 1 tr. ř., tentokrát již zákonné podmínky pro takový postup neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a