ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.971.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 971/2017-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovoláních obviněných M. H. a K. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 6 To 69/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 83/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a K. K. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 66 T 83/2016, byl obviněný M. H. v bodě 1) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný K. K. byl uznáván vinným v bodě 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v bodech 3), 4), 5) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodech 6), 10) organizátorstvím podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obvinění dopustili činy popsanými tak, že
obviněný M. H. sám
ad 1) v přesně nezjištěné době v období nejméně od 1. 2. 2015 do 22. 4. 2015 v K., okres B., poté, co se mu poškozený P. F. svěřil s tím, že ho opustila jeho přítelkyně a našla si nového přítele, s čímž se poškozený nedokázal vyrovnat a snažil se přítelkyni získat zpět, přičemž obviněného požádal, aby mu s tím pomohl, čehož obviněný využil, a poté, co mu poškozený nejprve dobrovolně předal částku cca 40.000 Kč za výše uvedenou pomoc, následně začal poškozeného vydírat s tím, že pokud mu nedá peníze, tak na policii oznámí, že si poškozený objednal vraždu přítele své bývalé družky, čehož se poškozený zalekl a nedobrovolně obviněnému postupně předal celkem nejméně částku 40.000 Kč, přičemž k předání peněz docházelo v bytě poškozeného na S., případně před domem či na parkovišti u internátu zemědělské školy na O. ulici,
obvinění M. H. a K. K.
ad 2) společně s J. K. v přesně nezjištěné době v jarních měsících nejméně od 25. 3. 2015 do 22. 4. 2015, kdy obviněný M. H. nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, v K., okres B., poté, co všichni tři obvinění poškozeného P. F. navštívili v jeho bytě na S. a obvinění K. a J. K. poškozenému oznámili, že vědí o tom, že chtěl nechat zabít přítele své bývalé družky, a pokud jim nedá peníze, tak to oznámí na policii, a proto jim poškozený ze strachu následně předal částku nejméně 10.000 Kč,
obviněný K. K.
ad 3) sám v přesně nezjištěné době v květnu či červnu 2015 v K., okres B., na ulici oslovil P. F. s tím, že potřebuje částku 30.000 Kč, a když ho poškozený odmítl, obviněný zopakoval výhružku, že jinak vše oznámí na policii, čehož se poškozený zalekl a z obavy následně předal obviněnému ve dvou případech na ulici částku 30.000 Kč,
ad 4) společně s J. K. v přesně nezjištěné době na podzim roku 2015 v K., okrese B., poté, co obviněný J. K. po poškozeném P. F. požadoval pod smyšlenou záminkou ztráty řetízku částku 30.000 Kč s tím, že jinak s ním udělá pořádek, přičemž poškozený z obavy následně předal celkem částku 20.000 Kč, z toho z části obviněnému J. K. a ve zbytku oběma obviněným, poškozenému fyzickým napadením vyhrožoval i obviněný K. K. a P. F. jmenovaným vyhověl i vzhledem k tomu, že mu tito už v minulosti opakovaně připomínali, že ví o tom, že chtěl nechat zabít přítele své bývalé družky, a měl tak obavu, že by jej mohli pro objednávku likvidace druha své bývalé družky oznámit na policii, čímž mu již v minulosti vyhrožovali,
ad 5) sám dne 1. 6. 2015 v K., okrese B., na parkovišti u internátu zemědělské školy na ulici 9. K., požadoval po poškozeném P. F. částku 23.000 Kč s tím, že pokud ji nedostane, že pro něj není problém zvednout telefon a zavolat na kriminální policii ohledně objednání vraždy, přičemž poškozený mu následně v několika případech tuto finanční částku z obavy předal,
ad 6) společně s obviněnými J. K. a P. Z. poté, co vše vymysleli a zorganizovali obvinění J. a K. K., kteří využili složité životní situace spoluobviněného P. Z., kterého u sebe ubytovali, protože neměl kde bydlet, tohoto dne 7. 9. 2015 dovezli do O. do Autobazaru M. N., kde vyřídili koupi osobního vozidla zn. Peugeot 407 VIN: … s tím, že vozidlo bude financováno z úvěru, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 33639218 na částku 88.000 Kč, uzavřel na jejich žádost obviněný P. Z., přičemž neměl o vozidlo zájem a neměl v úmyslu ho užívat, naopak ho obvinění J. K. a K. K. měli v úmyslu prodat, a současně nikdo z nich neměl v úmyslu platit splátky ve výši 2.907 Kč měsíčně, když obviněný P. Z. na to neměl dostatek financí, na úvěr byla zaplacena toliko jediná splátka a další nebyly placeny, čímž vznikla společnosti GE Money Auto, s. r. o. škoda ve výši 87.163 Kč,
ad 10) společně s P. Z. poté, co vše vymyslel a zorganizoval obviněný K. K., který využil složité životní situace spoluobviněného P. Z., jeho jménem obviněný K. K. telefonicky kontaktoval zástupce společnosti Home Credit Finance, přičemž se vydával za P. Z., a takto požádal o poskytnutí úvěru, čemuž bylo vyhověno a dne 15. 9. 2015 obviněný P. Z. uzavřel smlouvu o úvěru č. 4509090406 na částku 50.000 Kč, která byla ve skutečnosti určena pro obviněného K. K., který ji použil pro svou potřebu, přičemž byly zaplaceny pouze dvě splátky, čímž společnosti Home Credit, a. s. vznikla škoda ve výši nejméně 42.680 Kč.
2. Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni podle §175 odst. 2 tr. zákoníku tak, že M. H. byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněnému K. K. byl za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestech obviněných J. K. a P. Z., kteří se podíleli na trestném jednání dovolatelů, jakož i dalších obviněných, kteří se dopustili jiných činů, pro něž byli stejným rozsudkem odsouzeni. Současně bylo rozhodnuto i o náhradě škody.
4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 6 To 69/2017, odvolání obviněných M. H. a K. K. podle §256 tr. ř. zamítl. Učinil další výrok podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., jenž se týkal jiného obviněného.
II. Z obsahu podaných dovolání
5. Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podali obvinění M. H. a K. K. prostřednictvím obhájců dovolání, jež opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a M. H. též o důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
6. Obviněný K. K. dovolání směřoval proti výroku o vině i trestu s tvrzením, že se projednávaného jednání nedopustil, byl odsouzen na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť soudy v dostatečné míře neprovedly všechny důkazy jím navrhované a všechny objektivně neposuzovaly.
7. Konkrétně obviněný K. K. zdůraznil, že soudy svá zjištění opřely o důkazy, které svědčily proti němu, kdežto ty, které považoval za významné, a měly jeho vinu vyvrátit, nebyly brány do úvahy. Zejména poukazoval na svou snahu orgánům činným v trestním řízení napomáhat, avšak soudy policisty, na něž se sám obrátil a přinesl jim důkazy o trestné činnosti spáchané J. a R. K., nevyslechly. Především výslechem policistky K. W. by vyšlo najevo, že neměl úmysl uvádět nepravdivé údaje a dopouštět se tak podvodu. Naopak se snažil kontaktováním policie zabránit tomu, aby ho J. a R. K. křivými obviněními dostali do vězení, neboť nechtěli, aby rozkryl jejich rozsáhlou trestnou činnost, naopak tím, že ho křivě obvinili, se ho chtěli zbavit.
8. Soudům obviněný vytkl, že neprovedly výslech svědka R. N., majitele autobazaru, a nebylo tak vysvětleno, jak došlo k přepisu vozidla v provozovně, kdo zaplatil poplatek za akontaci a kde byla ověřena plná moc k přepisu. Soud tyto nejasnosti navzdory námitkám obviněného vůbec nevzal v potaz, i když to byli právě R. N. a J. K., kdo čin spáchali.
9. Obviněný zpochybňoval i věrohodnost svědků, o které soudy svá rozhodnutí opřely. Brojil vůči spoluobviněnému P. Z., u něhož poukázal na nekalé užívání městského bytu, J. L., který řádně nepřiznával své daňové povinnosti, i vůči R. K., jenž neoprávněně pobíral sociální dávky.
10. Námitky obviněný K. K. vznesl i proti skutkovým okolnostem soudem zjištěným ohledně vydírání poškozeného P. F., s tím, že se na něm nepodílel, neboť se ho od počátku dopouštěli pouze obvinění M. H. s J. K., kteří ho záměrně z této trestné činnosti usvědčovali, aby se ho zbavili. Soudy nebraly do úvahy ani rozpory ve výpovědi poškozeného. Výslechem policisty por. Mgr. L. K. a jím podanými oznámeními České správě sociálního zabezpečení Bruntál a Úřadu práce v Krnově chtěl prokázat, že se stal svým bratrům natolik nebezpečným, že ho chtěli dostat do vězení. Jelikož nebyly nashromážděny a provedeny všechny potřebné důkazy, byl dovolatel krácen na svých ústavních právech. Na ta poukázal obviněný ve svém vyjádření (č. l. 1790 až 1813), v němž podrobně rozvedl již zmíněné námitky uplatněné v dovolání podaném prostřednictvím obhájce. Zejména trval na porušení jeho právo na spravedlivý proces, že byl spoluobviněnými, zejména bratry křivě obviněn a že činy, jež mu jsou kladeny za vinu, nespáchal.
11. V závěru dovolání proto obviněný K. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 6 To 69/2017, zrušil a stejně tak zrušil i vadné řízení jemu předcházející.
12. Obviněný M. H. na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. brojil proti skutku v bodě 1), že vedené trestní stíhání bylo nepřípustné, a na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním soudu skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný M. H. uvedl, že soudy nepřípustně v bodě 1) rozhodly o jiném skutku, než pro který bylo vzneseno obvinění a podána obžaloba (§176, §177 a §220 tr. ř.). V tomto směru poukázal na rozdíly mezi obžalobou a rozsudkem, a to jednak v datu, kdy k činu mělo dojít, neboť obžaloba uváděla roky 2013 a 2014, zatímco podle rozsudku se udál až v roce 2015, a tím i dobu páchání zkrátil z patnácti měsíců, na necelé tři měsíce. Rozhodnutí obou soudů proto bylo překvapivé, a navíc odvolací soud neakceptoval námitku, že poškozený v označeném období neměl na účtu, kam mu byla zasílána výplata, dostatek finančních prostředků, aby zajišťoval všechny své finanční potřeby, natož aby obviněnému poskytl 40.000 Kč.
14. Nesprávnost hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v bodě 2) rozsudku obviněný M. H. shledával v tom, jakým způsobem se soud vypořádal s věrohodností výpovědi poškozeného P. F., s ohledem na jím uváděné okolnosti o předání finančních prostředků K. K. Poukazoval i na půjčku peněz od svědka T. K. S ohledem na to, že k těmto událostem mělo dojít, když byli spoluobvinění ve výkonu testu odnětí svobody, nemohl čin spáchat v jarních měsících, jak je popsáno v rozsudku, ani všichni nemohli jednat společně. Navíc, pokud by návštěva u poškozeného proběhla na jaře, nemohl si pro uvedený účel půjčovat peníze již v lednu.
15. V závěru tohoto dovolání obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
16. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obou obviněných podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k dovoláním obou obviněných nebude věcně vyjadřovat.
III. K formálním podmínkám dovolání obviněných
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných M. H. i K. K. jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
18. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda byla uplatněna v souladu se zákonným vymezením dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případě obou obviněných a u obviněného M. H. i podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu, protože dovolání nelze podávat z jiných než takto stanovených důvodů.
IV. K námitce obviněného M. H. podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
19. Obviněný M. H. soudům prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. vytýkal, že soudy pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně rozhodovaly o jiném skutku, než pro který bylo vzneseno obvinění a podána obžaloba, a tuto vadu spatřoval v tom, že soudy v popisu tam uvedených skutkových zjištění skutek vymezily časově jinak, než tomu bylo v obžalobě, a brojil proti časovému vymezení, jež soud prvního stupně ve výroku o vině u tohoto útoku uvedl.
20. Takto rozvedené výhrady však na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nedopadají, neboť jeho prostřednictvím lze vytýkat, že bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. O nepřípustné trestní stíhání se jedná jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Uvedený dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. a podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Obviněný M. H. žádnou takovou skutečnost, kterou zákon v §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. ř. předpokládá, neuvedl, ale jen poukazoval na změny ve skutkových zjištěních, jež soud oproti obžalobě ve výroku o vině pod bodem 1) v rozsudečném výroku ohledně časového vymezení skutku uvedl, jež považoval za vady ve smyslu §176, §177 a §220 tr. ř. Ani o takové vady však v předmětné věci nešlo, protože soud prvního stupně nerozhodoval o jiném skutku, než který byl uveden v obžalobě, jak obviněný tvrdil. Jen na vysvětlenou v této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že totožnost skutku se váže na obžalovací zásadu (§2 odst. 8 tr. ř.) rozvedenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., podle níž lze rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §220 odst. 1, 3 tr. ř. se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, je totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94 (uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71 (uveřejněné pod č. 9/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79 (uveřejněné pod č. 52/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1992, sp. zn. 3 To 21/92 (uveřejněný pod č. 17/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009 (uveřejněné pod č. 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
21. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že obviněný uvedenými výhradami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ale ani žádný jiný nenaplnil.
V. K dovolání obou dovolatelů na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Obviněný M. H. i obviněný K. K. dovolání opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě je možné vytýkat vady rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
23. Nepostačuje ani formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
24. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
25. Tato zásada může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
26. Obvinění argumenty, které užili v dovoláních, označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenaplnili, neboť oba se svými výhradami zásadně domáhali změny skutkových zjištění, neztotožnili se se skutkovými okolnostmi, jak je soudy na podkladě provedeného dokazování zjistily a zanesly do popisu skutku, jež jsou v jednotlivých bodech rozsudečného výroku soudu prvního stupně uvedeny.
27. Uvedené námitky obviněných s ohledem na jejich obsah nemají právní povahu, ale prostřednictvím nich byly vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních, a vadnost procesních postupů nebo nesprávnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. I když např. obviněný M. H. proti skutku pod bodem 2) brojil proti, tomu, že nemohli všichni jednat společně, toto tvrzení opřel výhrady směrující proti skutkovým závěrům, že by se sám na činu podílel tak, jak soudy zjistily. Jím tvrzené skutečnosti však nebyly provedeným dokazováním prokázány a neplynou z učiněných skutkových zjištění.
28. Pokud obviněný M. H. rovněž namítal nesprávnost časového vymezení skutku popsaného pod bodem 1), je třeba uvést, že soud prvního stupně své skutkové závěry o tom, proč došlo k uvedené změně oproti obžalobě, náležitě vyjádřil a své úvahy vysvětlil na straně 35 až 36 rozsudku. Rozvedl, proč v této otázce nevycházel zcela z výpovědi poškozeného a jaký vliv na jeho rozhodování měly výkony trestu odnětí svobody obviněným v posuzovaném období.
29. K dalším výhradám obviněných soustředěných proti skutkovým okolnostem, lze jen mimo jimi označený dovolací důvod pro úplnost a pro potvrzení správnosti učiněných závěrů soudy nižších stupňů uvést, že soudy obou stupňů se obdobnými výhradami a námitkami obviněných zabývaly a obhajoby obviněných M. H. i K. K. objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a důkazy zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti tak lze poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl nejen oba dovolatele, další ve věci obviněné a poškozeného, ale i celou řadu svědků (V. B., K. B., E. G., T. K., R. K., M. R., L. R., A. V., M. B., A. P., L. L., ad.), rovněž provedl důkaz znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie k osobě poškozeného P. F. vypracovaného znalkyní PhDr. Renatou Koláčkovou (č. l. 912 až 922) a listinné důkazy včetně úvěrové smlouvy s přílohami, zprávy společností a státních orgánů s přílohami, fotodokumentace, podání obviněných, úřední záznamy k rozpoznání hlasu, aj. (s odkazy na konkrétní důkazy na č. l. 1205, 1301, 1303, 1348). Tyto důkazy soud vyhodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěrům, které podrobně a rozsáhle rozepsal na stranách 30 až 45 svého rozsudku. Odvolací soud, jenž přezkoumal k odvolání obviněných, v nichž byly uplatněny obdobné námitky jako v nyní podaných dovoláních a předtím během hlavního líčení, rozsudek soudu prvního stupně neshledal vadným a ani nezjistil porušení procesních pravidel při prováděném dokazování, k němuž uvedl, že soud prvního stupně splnil svou povinnost podle §125 tr. ř., když rozvedl, z jakých důkazů vycházel a jak je hodnotil, s nímž se odvolací soud ztotožnil, neboť v takových závěrech neshledal logické rozpory či nedostatky ani neúplnosti (strana 5 až 7 usnesení odvolacího soudu).
30. Lze tak shrnout, že především soud prvního stupně zjistil a popsal jednání obviněných, které založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v §2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem výpovědím svědků, tedy i těch, které obviněný hodnotil odlišně. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
31. V přezkoumávané věci se proto nejedná o zjevnou absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, nebyly zjištěny žádné, natož kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Naopak Nejvyšší soud uzavírá, že rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
VI. Závěr
32. Se zřetelem na všechna uvedená zjištění je třeba konstatovat, že dovolání obviněných M. H. i K. K. byla podána na pokladě důvodů, které nekorespondovaly s jimi označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., protože žádný z nich nenamítal vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, a obviněný M. H. své námitky uplatnil i mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Jejich výhrady nebylo možné podřadit ani pod žádné jiné důvody zákonem vymezené v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Protože dovolání nekorespondovala s žádným z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu