ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.109.2018:93
sp. zn. 9 Afs 109/2018 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Sabola v právní věci žalobkyně: Dostihový spolek a.s.,
se sídlem Pražská 607, Pardubice, zastoupená Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem se sídlem
Na Cihelnách 9, Jaroměř, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 1. 2018, č. j. 52 Af 53/2017 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 5. 2015, č. j. 1001253/15/2801-50525-607304, Finanční úřad
pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Pardubicích (dále jen „správce daně“) na základě zjištění
obsažených ve zprávě o daňové kontrole žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty ve výši
215 669 Kč a penále ve výši 43 133 Kč za zdaňovací období říjen 2010 za zdanitelná plnění
spočívající v prodeji vstupenek na 120. Velkou pardubickou Steeplechase. Tyto vstupenky měly
být podle zjištění správce daně poskytnuty společnostem FRANCE CAR, s. r. o. (dále jen
„FRANCE CAR“), SYNOT TIP, a. s. (dále jen „SYNOT“), RINGIER ČR, a. s. (dále jen
„RINGIER“) a vstupenky pod označením „Angličani“ a „ bez ceny“ měly být poskytnuty
neznámému subjektu (dále společně jen „vstupenky“).
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 3. 2016, č. j. 9634/16/5300-22443-711377, na základě
odvolání žalobkyně změnil rozhodnutí správce daně tak, že doměřenou daň snížil na částku
211 699 Kč a penále snížil na částku 42 333 Kč. Co se týče vstupenek pro společnosti FRANCE
CAR a SYNOT a vstupenek pod označením „Angličani“ a „bez ceny“, žalovaný se ztotožnil
s postupem správce daně, který za prodej těchto vstupenek žalobkyni doměřil daň z přidané
hodnoty ve výši 211 699 Kč. Žalovaný pouze částečně změnil dodatečný platební výměr
ve prospěch žalobkyně tak, že doměřenou daň snížil o 4 000 Kč, jelikož podle něj nebylo
prokázáno, že skutečně došlo k prodeji vstupenek společnosti RINGIER.
[3] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) žalobu,
kterou žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného, jako nedůvodnou zamítl.
[4] Krajský soud nejprve shrnul dosavadní průběh řízení. Připomněl, že správní orgány
vycházely při doměření daně z několika důkazů, a to především z listiny označené jako
„PODKLADY PRO TISK VSTUPENEK NA 120. VELKOU PARDUBICKOU
STEEPLECHASE“ (dále jen „podklady“), kterou žalobkyně správci daně předložila v rámci
daňové kontroly, a také z výpovědí několika svědků.
[5] Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, která v žalobě rozporovala použitelnost
podkladů pro doměření daně s tím, že z nich není patrné, k čemu sloužily a kdo je vyhotovil.
Připomněl, že tyto dokumenty správci daně předložila samotná žalobkyně a navíc správce daně
při doměření daně nevycházel pouze z těchto listin, ale své závěry opřel i o další důkazy
(výpovědi svědků). Krajský soud se dále ztotožnil se žalovaným, že navrhované výslechy dalších
svědků, listinné důkazy (např. stavební dokumentace nebo jiné podklady pro tisk vstupenek)
ani znalecký posudek sloužící ke stanovení ceny vstupenek, nejsou způsobilé vyvrátit zjištěný
skutkový stav.
[6] Ani namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí správce daně krajský soud neshledal.
Uvedl, že správce daně zpracoval zprávu o daňové kontrole dostatečně podrobně a přehledně její
obsah uspořádal dle typu daně a jednotlivých roků, proto nelze hovořit její
o nepřezkoumatelnosti. Požadavky stanovené Ústavním soudem na odůvodnění rozhodnutí
správce daně byly podle krajského soudu naplněny.
[7] K námitkám týkajícím se vstupenek poskytnutých partnerovi pod názvem „Angličani“
krajský soud uvedl, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, pokud vyzval žalobkyni,
aby mu předložila smlouvu či fakturu, na základě které poskytnula 156 vstupenek
tomuto partnerovi. Žalobkyně mu žádnou písemnost nepředložila. Existenci této transakce
však správci daně potvrdil svědek Ing. J. K. a svědkyně R. V., bližší informace k ní mu pak sdělila
H. J., která odkázala na své vyjádření, které poskytla Policii ČR pro účely trestního řízení.
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
[9] Stěžovatelka krajskému soudu nejprve vytýká nesprávné právní posouzení věci. V kasační
stížnosti doslovně opakuje důvody, které ji vedly k odmítnutí podepsat zprávu o daňové kontrole.
Dále cituje z rozsudku krajského soudu ze dne 29. 1. 2019, č. j. 52 Af 54/2017 - 63, jímž krajský
soud vyhověl její žalobě proti rozhodnutí ve věci doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací
období prosinec 2010. Zrušujícím důvodem bylo tehdy nevyslechnutí stěžovatelkou navrhované
svědkyně K. M., která měla na starosti evidenci a předávání věcných cen při dostizích
a sportovních akcích.
[10] Stěžovatelka dovozuje, že pokud krajský soud v rozsudku, č. j. 52 Af 54/2017 – 63, uznal,
že závěry uvedené ve zprávě o kontrole byly zatíženy vadou neprovedení důkazu výslechem
svědka, je nerozhodné, zda dopadají na všechna kontrolovaná období či nikoli. Pokud se sepisuje
jen jedna zpráva o daňové kontrole, ačkoli se týká vícero zdaňovacích období, pak i jednotlivé
pochybení v ní obsažené je vadou celé zprávy a důvodem pro odepření podpisu této zprávy.
Stěžovatelka dále uvádí, že tento právní názor potvrdil v odvolacím řízení i žalovaný, protože
v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2016, č. j. 54922/16/5200-11434, jímž rozhodoval o odvolání proti
dodatečným platebním výměrům na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let
2010 a 2011, shledal, že závěry zprávy o daňové kontrole v bodu 1. 6, týkající se zdaňovacího
období roku 2010, jsou chybné.
[11] Stěžovatelka nesouhlasí se „správci daně“ (zřejmě míněno se správcem daně a žalovaným),
že zpráva o daňové kontrole nahrazuje odůvodnění platebního výměru. S ohledem
na to, že zpráva se týkala vícero zdaňovacích období, byla stěžovatelka postavena do situace,
kdy si odůvodnění musela sama nalézt ve zprávě o daňové kontrole, která čítá 135 stran.
Tím, že neobdržela „klasické“ odůvodnění rozhodnutí, dostala se do nerovného postavení vůči
jiným daňovým subjektům.
[12] Nakonec stěžovatelka v části „III. 3“ kasační stížnosti (nadepsané jako „Hodnocení důkazů
správci daně“) brojí proti postupu správce daně a žalovaného. Namítá, že u vstupenek označených
jako „Angličani“ a vstupenek pro společnost SYNOT nebyl žádný reálný výnos, který by zakládal
její povinnost k úhradě daně z přidané hodnoty. Správci daně také vytýká, že opřel svá skutková
zjištění o podklady, které obsahují nepřesné informace, a kromě toho vycházel jen z obecných
vyjádření Ing. K. a R. V.. Dále stěžovatelka rekapituluje závěry krajského soudu, aniž by s nimi
polemizovala.
[13] Jediná pasáž této části kasační stížnosti, v níž brojí proti závěrům napadeného rozsudku,
je námitka, ve které krajskému soudu vytýká, že ač nebyl doložen smlouvou žádný smluvní vztah
týkající se transakce „Angličani“, přesto dovolil, že ke zdanitelnému plnění došlo. Krajský soud
podle stěžovatelky vycházel toliko z tvrzení dvou svědků, kteří uvedli, že tento vztah neřešili
a že se jím zabýval Ing. arch. P. (předseda představenstva) a paní H. K.. P. P. však nebyl
vyslechnut ve správním ani soudním řízení, ačkoli to stěžovatelka navrhovala.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí a ztotožňuje
se s odůvodněním napadeného rozsudku. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 9. 2016, č. j. 9 Afs 232/2015 - 35, který stanoví: „[p]olemika daňového subjektu
se závěry správce daně uvedenými ve zprávě o daňové kontrole není a nemůže být důvodem pro odmítnutí zprávu
podepsat. V opačném případě by bylo nutné dospět k absurdnímu závěru o ukončitelnosti daňové kontroly pouze
při souhlasu daňového subjektu se závěry ve zprávě uvedenými.“ Odmítá také závěr stěžovatelky,
že odmítnutí podpisu na zprávě o daňové kontrole může být dodatečně osvědčeno na základě
korekce dílčích závěrů zprávy o daňové kontrole ze strany žalovaného.
[15] Dále žalovaný uvádí, že odůvodnění dodatečného platebního výměru nebylo na místě,
protože správce daně postupoval v souladu s §147 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
jelikož odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo nahrazeno zprávou o daňové kontrole.
[16] Nakonec žalovaný zpochybňuje názor stěžovatelky, že správce daně nemohl využít
podklady v rámci své kontrolní činností, tím spíš, že mu je předložila samotná stěžovatelka. Navíc
správce daně při doměření daně nevycházel pouze z těchto podkladů, ale i ze svědeckých
výpovědí a dalších důkazů.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že v projednávané věci vycházel z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Afs 99/2018 - 112 (všechna rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž soud posuzoval případ stejné
stěžovatelky týkající se jejího nároku na odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období
červenec 2011 za nájem traktoru, ve kterém podkladem k doměření daně byla tatáž zpráva
o daňové kontrole jako v nynějším případě. Ačkoli se projednávaná věc a judikovaný případ liší
ve zdaňovacím období i předmětu zdanitelného plnění, kasační argumentace (týkající se doměření
daně z přidané hodnoty) je v obou případech značně podobná, a proto také vypořádání
kasačních námitek stěžovatelky ze strany Nejvyššího správního soudu v rozsudku,
č. j. 9 Afs 99/2018 – 112, s nímž se soud ztotožňuje, dopadá ve značné míře i na nyní
posuzovanou věc.
[20] Stěžovatelka se mýlí, domnívá-li se, že ji nesouhlas s kontrolními závěry či postupem
správce daně při dokazování opravňuje odmítnout podepsat zprávu o daňové kontrole, případně
že její chybějící podpis na této zprávě má za následek její nepoužitelnost v dalším řízení. Polemika
daňového subjektu se závěry správce daně provádějícího daňovou kontrolu má nepochybně
své místo, nikoli však při úvaze, zda zprávu podepsat či nepodepsat. Právo vyjádřit
svůj nesouhlas má daňový subjekt zejména ve vyjádření se k výsledkům daňové kontroly,
jakož i v odvolacím řízení, případně v řízení před správními soudy. Je-li jeho argumentace
důvodná, dosáhne daňový subjekt dříve či později změny nebo zrušení nezákonného rozhodnutí.
Nemůže však prostřednictvím nesouhlasu s kontrolními závěry negovat kontrolní výsledky
či oddalovat ukončení samotné kontroly. V této souvislosti kasační soud plně odkazuje na závěry
uvedené v již citovaném rozsudku, č. j. 9 Afs 232/2015 – 35.
[21] Argumentace stěžovatelky dovolávající se závěrů rozsudku krajského soudu
(č. j. 52 Af 54/2017 – 63) v jiné věci, týkajícího se jiného zdaňovacího období, respektive zcela
jiné právní otázky, a to jak po stránce skutkové, tak právní (prokázání použití nakoupených
předmětů jako věcných cen do dostihů a sportovních akcí) není relevantní. Jediným elementem,
který tehdy a nyní projednávaný případ spojuje, je totiž pouze fakt, že správce daně vyhotovil
za všechna kontrolovaná období jedinou zprávu o daňové kontrole. Společná pro oba případy
je tedy pouze forma zprávy o daňové kontrole, jinak z hlediska věcného jde o věci zcela odlišné.
Proto také výtky krajského soudu vůči žalovanému uvedené v rozsudku, č. j. 52 Af 54/2017 – 63,
na který odkazovala stěžovatelka, se ani vzdáleně netýkají nyní projednávané věci.
[22] Kasační soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, v níž tvrdí nepřehlednost zprávy
o daňové kontrole. Soud ověřil, že zpráva o daňové kontrole (založená na č. l. 148 daňového
spisu) je přehledná, a proto stěžovatelce nemělo činit žádné potíže se v ní zorientovat. Nyní
posuzované období je zdaňovací období říjen 2010. Kontrolní zjištění roku 2010 počínají stranou
67, daň z přidané hodnoty stranou 79 a předmět sporu je popsán v bodech 2. 4 až 2. 8. Veškeré
námitky vytýkající nepřehlednost zprávy a nutnost individualizovaného odůvodnění dodatečného
platebního výměru považuje proto Nejvyšší správní soud za námitky nemající oporu ve spisovém
materiálu, tedy nedůvodné.
[23] Jak již bylo uvedeno v odstavci [12] výše, stěžovatelka v podstatné části „III. 3“ kasační
stížnosti v zásadě jen opakuje svoji žalobní argumentaci a brojí proti rozhodnutí žalovaného.
Tato tvrzení již dříve uplatněná v žalobě jsou však v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná,
protože neobsahují žádnou reakci na závěry krajského soudu (v nichž stěžovatelka obdržela
odpověď na jí uplatněnou žalobní argumentaci) nebo polemiku s nimi, ale vymezují se pouze
proti postupu správních orgánů. Kromě toho stěžovatelka shrnuje závěry krajského soudu,
aniž by však rozvedla, v čem spatřuje jejich nesprávnost; jedná se tak o neprojednatelnou
námitku. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud výše uvedenými tvrzeními dále nezabýval.
[24] Jedinou přípustnou kasační námitkou této části kasační stížnosti je ta část argumentace,
ve které stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil, že v případě transakce
„Angličani“ došlo ke zdanitelnému plnění, a to přesto, že prodej vstupenek nebyl doložen žádnou
smlouvou. Kasační soud souhlasí s krajským soudem, že o existenci zdanitelného plnění
není sporu. K tomuto závěru krajský soud dospěl nejen na základě podkladů (z nichž vyplývá,
že do této lóže bylo poskytnuto 156 vstupenek), ale také z výpovědí svědků (Ing. J. K. a R. V.) a
informací H. J., které písemně poskytla Policii ČR pro účely trestního řízení.
[25] Svědci existenci tohoto smluvního vztahu nerozporovali, ba právě naopak. Ing. J. K.
uvedl, že šlo o standardní vztah s cestovní kanceláří, a R. V. správci daně sdělila, že transakce se
týkala „anglické lóže“ a vstupenky přebírala paní K. H. J. pak ve sdělení Policii ČR uvedla,
že vstupenky byly poskytnuty obchodnímu partnerovi Course & Distance Limited, cena
za poskytnutí lóže nebyla této společnosti vyfakturována a ani nebyla nalezena žádná úhrada za
poskytnuté vstupenky (cena jedné vstupenky měla být 2 800 Kč včetně cateringu).
[26] Kasační soud souhlasí s krajským soudem, že na základě výše uvedených důkazů lze
dovodit, že došlo k vydání vstupenek pod označením „Angličani“, a proto nebylo třeba ohledně
této skutečnosti provádět další dokazování (např. navrhovaným výslechem svědka P.). Pokud
byly tyto vstupenky stěžovatelkou vydány, podléhaly účetním i daňovým předpisům. Jako každou
z jiných transakcí ji proto byla stěžovatelka povinna zaúčtovat, zdanit a vystavit při její realizaci
požadovaný dokument (fakturu, daňový doklad), což neučinila. Nejvyšší správní soud proto
neshledal ani tuto námitku důvodnou.
[27] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[28] Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci plný
úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu
nákladů řízení, avšak žádné náklady řízení o kasační stížnosti mu nad rámec úřední činnosti
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu