ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.195.2007:120
sp. zn. 9 Afs 195/2007 - 120
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Radana
Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci
žalobce: EL RANCHO a.s., se sídlem Hanusova 347/16, Praha 4, zastoupeného
Mgr. Alešem Smetankou, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská
28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2005, č. j. FŘ-13407/14/05,
ve věci správního poplatku, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 5 Ca 30/2006 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti v celkové výši 2400 Kč k rukám jeho zástupce do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 30. 11. 2005, č. j. FŘ-13407/14/05, ve věci
správního poplatku. Předmětným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce
proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“) ze dne
29. 4. 2005, č. j. FÚ 1-71/1161/05/Vod, kterým byl žalobci (dále jen „účastník řízení“)
vyměřen správní poplatek ve výši 26 435 740 Kč oproti původně jím uhrazené částce
ve výši 10 mil. Kč.
Městský soud dospěl mimo jiné k závěru, že výklad přechodného ustanovení §11
zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (dále jen „nový zákon o správních
poplatcích“), zastávaný stěžovatelem, dle kterého by při provozování činností na základě
povolení vydávaných podle týchž zákonných ustanovení, (povolení k provozování
sázkových her ve smyslu §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), závisela výše správního poplatku
vybíraného opakovaně po celou dobu platnosti těchto povolení na skutečnosti,
zda povolovací řízení bylo zahájeno v době před účinností nového zákona o správních
poplatcích, nebo až po té, je v rozporu s ústavní zásadou rovnosti práv. Výklad zastávaný
stěžovatelem by totiž znamenal, že osoby v obdobném právním postavení (s oprávněními
ke stejné podnikatelské činnosti, vydanými podle týchž ustanovení zákona o loteriích)
by bez rozumného důvodu platily správní poplatek v různé výši, neboť pouze v případě
oprávnění vydaných po účinností nového zákona o správních poplatcích by správní
poplatek byl omezen horní hranicí. Rozhodným pro použití nové či dřívější právní úpravy
tak podle městského soudu není okamžik zahájení řízení ve věci vydání povolení,
nýbrž okamžik zahájení poplatkového řízení za určitý kalendářní rok. Není
totiž zpoplatňován samotný akt vydání povolení, nýbrž skutečnost, že povolení bylo
vydáno, a to každý rok po dobu trvání povolení.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační námitku ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť má za to, že předmětný rozsudek spočívá
na nesprávném posouzení právní otázky soudem, a je proto nezákonný. Nesprávné
posouzení právní otázky spatřuje stěžovatel v tom, že městský soud chybně vyložil
ustanovení §11 nového zákona o správních poplatcích. Přechodné ustanovení §11
cit. zákona je obecnou zákonnou normou, vztahuje se ke všem položkám sazebníku
(tedy i na položku č. 21), který obsahuje předměty správních poplatků dle §2 cit. zákona
a sazby správních poplatků dle §4 cit. zákona. Za předměty správních poplatků,
kterými jsou správní řízení podle zvl. zákonů, správní úřad vyměřuje a vybírá správní
poplatky v rámci druhého tzv. poplatkového řízení dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků. Jestliže se obecné ustanovení §11 vztahuje na řízení první, tj. na řízení
ve věci předmětu poplatku, nelze toto ustanovení aplikovat na řízení druhé ve věci
poplatku. Přechodné ustanovení se vztahuje výhradně na žadatele o provedení úkonu
na základě správního řízení ve věci předmětu poplatku, nemůže se tedy v žádném případě
vztahovat na provozovatele loterie a jiné podobné hry, který může začít
s jejím provozováním až po kladném vyřízení žádosti. Dle stěžovatele je diskriminační
nikoli jeho výklad, ale samotný limit správního poplatku ve výši 10 mil. Kč, který byl
do sazebníku u položky 21 písm. b) uzákoněn s účinností od 16. 1. 2005,
neboť diskriminuje všechny provozovatele, jejichž roční tržba – základ poplatku (rozdíl
mezi vsazenými částkami a vyplacenými výhrami sázejícím) nepřevyšuje částku
100 mil. Kč za vydané povolení. Tvrzení městského soudu o potencionální nerovnosti
vyvrací samotné ustanovení loterního zákona ( např. odst. 1 §32), neboť každý si může
požádat o povolení pouze na dobu jednoho roku.
Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s ohledem na to,
že stěžovatel napadá rozsudek městského soudu pouze z důvodu nesprávného posouzení
výkladu přechodného ustanovení §11 nového zákona o správních poplatcích a ostatní
důvody, které vedly ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí nenapadá, je možné
kasační stížnost v souladu s ustanovením §104 odst. 2 s. ř. s. posoudit jako nepřípustnou,
neboť brojí pouze proti jednomu z důvodů, které vedly ke zrušení napadeného
rozhodnutí. Účastník řízení se ztotožnil se závěry městského soudu a shodně konstatuje,
že předmětem správního poplatku daňového charakteru je (podle zvláštního zákona
vydané) povolení příslušné, zákonem zpoplatněné, činnosti (v posuzovaném případě
provozování sázkové hry) za každý rok po dobu trvání povolení. Argumentaci stěžovatele
považuje za zmatečnou, bez logických závěrů pro danou věc, v rozporu se systematickým,
teologickým a logickým výkladem. Řízení, kterého se výše uvedené přechodné ustanovení
týká, je řízením poplatkovým ve smyslu ustanovení §9 nového zákona o správních
poplatcích, a nikoli již pravomocně skončené správní řízení o udělení povolení
podle zákona o loteriích. Stěžovatel totiž nadále pomíjí, že na rozdíl od správních
poplatků stanovených pevnou částkou, kde správní řízení podléhající správnímu poplatku
a samotné poplatkové řízení splývají v jedno řízení, tak v případech procentních poplatků
určovaných opakovaně za jisté časové období (zpravidla ročně), které jsou označovány
též jako poplatky daňového charakteru, tj. de facto poplatky udržovací, je situace odlišná
v tom, že správní řízení podléhající zpoplatnění je již v době, kdy jsou postupně
zahajována jednotlivá poplatková řízení (a to periodicky, vždy po uplynutí příslušného
časového úseku), pravomocně skončeno. Účastník řízení se dále plně ztotožňuje
s městským soudem v tom, že výklad přechodného ustanovení zastávaný stěžovatelem
je v rozporu se smyslem a účelem přechodných ustanovení, jakož i se závěry
konstatujícími protiústavnost stěžovatelova výkladu.
V doplnění svého vyjádření ke kasační stížnosti účastník řízení odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. 2 Afs 88/2007 - 66,
který ve skutkově velmi obdobné věci dospěl ke stejným závěrům jak v souzené věci
městský soud.
Ze všech výše uvedených důvodů účastník řízení navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud, pokud kasační stížnost neodmítne jako nepřípustnou, kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a zkoumal při tom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla kasační stížnost podána
stěžovatelem pouze z jednoho ze dvou důvodů, které vedly městský soud ke zrušení
napadeného rozhodnutí stěžovatele, zabýval se nejprve Nejvyšší správní soud
tím, zda jde o kasační stížnost přípustnou. Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
je nepřípustné, aby kasační stížnost směřovala jen proti výroku o nákladech řízení
nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Jakkoliv je povinností soudu o důvodech
jím vydaného rozhodnutí pojednat v jeho odůvodnění (§54 odst. 2, věta první, s. ř. s.,
§157 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §64 s. ř. s.), nelze nepochybně
pojmy „důvody rozhodnutí“ a „odůvodnění rozhodnutí“ ztotožňovat. Z dikce ustanovení
§104 odst. 2 s. ř. s. je zřejmé, že výluka přezkumu rozhodnutí krajských soudů směřuje
na případy, kdy stěžovatel netvrdí, že výrok napadeného rozhodnutí měl být jiný,
přičemž současně brojí jen proti konkrétním důvodům, o něž krajský soud tento výrok
v odůvodnění opřel. Jinými slovy jde o případy, kdy se stěžovatel domáhá jiného právního
hodnocení věci při zachování stávajícího výroku rozhodnutí krajského soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 - 48,
dostupný na www.nssoud.cz). Ve světle těchto závěrů tedy nelze než ustanovení §104
odst. 2 s. ř. s. vyložit tak, že nepřípustnou je kasační stížnost, kterou se stěžovatel
ve svém důsledku nedomáhá jiného výroku rozhodnutí krajského soudu, což však není
případ v souzené věci. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost přezkoumal
a poté dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Mezi účastníky je sporný výklad ustanovení §11 nového zákona o správních
poplatcích. Otázkou, kterou je nutno vyřešit pro posouzení kasační námitky, je to,
zda bylo řízení ve smyslu §11 nového zákona o správních poplatcích zahájeno
před účinností tohoto nového zákona, či po ní. Stěžovatel zastává názor, že předmětem
poplatku je vydání povolení. Proto, jestliže bylo povolení vydáno za účinnosti „starého
zákona o správních poplatcích“, musí být poplatky vybírány po dobu platnosti povolení
stále podle tohoto předpisu. Názor městského soudu, podle kterého není zpoplatňován
samotný akt vydání povolení, nýbrž skutečnost, že povolení bylo vydáno, a to každý rok
po dobu trvání povolení, je podle stěžovatelova mínění chybný.
Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2007,
č. j. 2 Afs 88/2007 - 66 (v nejbližší době dostupný na www.nssoud.cz), smyslem
přechodných ustanovení v procesních předpisech obecně je zajistit, aby se již započatá
řízení dokončila podle stávajících předpisů. To je na jedné straně odrazem principu právní
jistoty, jelikož účastníci řízení očekávají, že řízení bude povedeno způsobem, který mohli
předvídat na jeho začátku, a na straně druhé též v souladu s principem procesní
ekonomie. V tomto směru přechodné ustanovení umožňuje určitou kontinuitu
a zabraňuje těžkostem, které by jinak mohly v souvislosti se změnou úpravy v zahájeném
řízení nastat.
V daném případě je řízením ve smyslu §11 nového zákona o správních poplatcích
nepochybně poplatkové řízení za určité časové období, nejčastěji kalendářní rok. Opačný
výklad by odporoval výše nastíněnému smyslu přechodného ustanovení. Větu „Bylo-li
řízení ve věci předmětu poplatku zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
vybere se poplatek podle dosavadních právních předpisů (…)“ je tedy třeba interpretovat
tak, že dopadá na situace, kdy bylo před účinností zákona o správních poplatcích zahájeno
řízení o vyměření poplatku. Nedopadá naopak na případy, kdy bylo před účinností
zahájeno řízení jiné, v souzené věci řízení povolovací. To by podle názoru Nejvyššího
správního soudu postrádalo jakýkoliv rozumný důvod.
Povolovací řízení k provozování sázkových her (konkrétně elektronické rulety)
bylo navíc skončeno dnem právní moci rozhodnutí, jímž se povolení vydává.
Při racionální interpretaci tak nemůže být za řízení ve smyslu výše citovaného
přechodného ustanovení považováno řízení povolovací. Nejvyšší správní soud
tedy souhlasí s odůvodněním napadeného rozsudku městského soudu, podle něhož není
zpoplatňován samotný akt vydání povolení, nýbrž skutečnost, že povolení bylo vydáno,
a to každý rok po dobu trvání povolení. Rozhodným pro použití nové či dřívější právní
úpravy je tak podle zdejšího soudu okamžik zahájení poplatkového řízení za určitý
kalendářní rok a nikoliv okamžik zahájení řízení ve věci vydání povolení. To lze, jak činí
i městský soud, doložit i tím, že výše poplatku se odvíjí od vsazených částek
a vyplácených výher za ten který rok. Řízení ve věci poplatku tak může být zahájeno
až předložením vyúčtování za příslušný rok.
Nejvyšší správní soud se také zcela ztotožňuje se závěry městského soudu
zdůrazňujícími protiústavnost výkladu zastávaného stěžovatelem. Ústavní princip rovnosti
zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), dle něhož jsou lidé
svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny,
jakožto princip zákazu diskriminace v přiznaných základních právech, interpretuje
Ústavní soud ve své judikatuře z dvojího pohledu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93,
sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, sp. zn. Pl. ÚS 33/96,
Pl. 9/99 ad.). První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce
při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní
akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních
práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce.
V této souvislosti považuje zdejší soud za vhodné konstatovat, že původní vládní
návrh nového zákona o správních poplatcích žádné změny v sazbách poplatků týkajících
se zpoplatnění loterií či her podle zákona o loteriích a jiných podobných hrách
nezamýšlel. Položka č. 21 měla pouze nahradit dosavadní položku č. 20 sazebníku
správních poplatků, neboť jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu zákona „sazby
poplatků ani jejich předměty se nemění oproti současné úpravě. Sazby jsou stanoveny procentem v písmenu
b) a d) této položky. Jde o daňový charakter tohoto poplatku, který zajišťuje vybrání určité finanční
částky z provozu předmětných sázkových her a tím i zajištění konkrétního příjmu pro státní rozpočet.
Proto podle poznámky 3 k této položce je přenesena působnost, vyměřit tento "daňový" poplatek,
na územní finanční orgán, který současně je zmocněn k provádění státního dohledu na provozování
sázkových her podle povolení, které vydává Ministerstvo financí“. V průběhu legislativního procesu
však na základě poslanecké iniciativy došlo k výrazným změnám navrhované úpravy,
kdy maximální limit ve výši 10 mil Kč původně platící pouze pro povolení loterie
nebo okamžité loterie anebo tomboly [položka č. 20 písm. a) sazebníku správních
poplatků] a povolení číselné loterie nebo sázkové hry za každý rok
[položka č. 20 písm. b) sazebníku správních poplatků] byl značně rozšířen mimo jiné
i na provozování her povolovaných dle ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích
(v souzené věci elektronická ruleta). Pokud byl tedy poplatek daňového charakteru
zákonem stanoven se zavedením maximálního limitu poplatkové povinnosti, pak platí
pro všechna řízení dle zákona o správních poplatcích zahájená po účinnosti této změny.
Skutečnost, že v průběhu legislativního procesu došlo oproti původnímu vládnímu
záměru navrhované úpravy k rozšíření tohoto maximálního limitu, neopravňuje
stěžovatele k výkladu, který bez jakéhokoliv rozumného důvodu znevýhodňuje skupinu
na trhu ve stejném oboru činnosti a se stejným oprávněním, avšak z časového hlediska
déle podnikajících osob. Z principu rovnosti se totiž podává, že pokud má mít
určitá skupina osob totožnou povinnost jako jiná skupina osob, odlišujíce
se od původní skupiny pouze časovým momentem vydání příslušného povolení
dle zákona o loteriích - tj. „povinnost zaplatit poplatek daňového charakteru“,
čímž se u obou skupin zmenší jejich majetková sféra - nelze shledat žádný důvod,
který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k těmto dvěma skupinám
podnikajících subjektů. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti
každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo
ani neznevýhodňovalo jedny před druhými. V daném případě je nesporné, že požadavek
poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů výkladem
stěžovatele respektován není, neboť stěžovatel bez akceptovatelných důvodů výrazně
znevýhodnil jednu skupinu ve stejném oboru činnosti a se stejným oprávněním
podnikajících subjektů.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto je podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; účastníku řízení, kterému jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení přísluší, Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů
podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně za jeden úkon
právní služby (písemné podání soudu týkající se věci samé, včetně jeho doplnění) v částce
2100 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč, celkem tedy 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu