ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.4.2011:96
sp. zn. 9 Afs 4/2011 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
Ing. T. J., zast. Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem Obránců Míru 331,
Předměřice nad Labem, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se
sídlem Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2009,
č. j. 5321/09-1100-602177, ve věci dodatečného doměření daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2010, č. j. 30 Ca 107/2009 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“), kterým tento soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí žalovaného
Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „žalovaný“) ze dne 14. 7. 2009,
č. j. 5321/09-1100-602177. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního úřadu v Chrudimi (dále jen „správce daně“) ze dne 12. 1. 2009,
č. j. 1773/09/233911605680, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 v celkové výši 202 646 Kč.
Ze správního a soudního spisu vyplynuly tyto pro danou věc podstatné
skutečnosti. Správce daně při daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 2005, zahájené dne 23. 5. 2008, zjistil, že stěžovatel ve výdajích na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů uplatnil mimo jiné nákup ocelových konstrukcí,
profilů a zásuvek (dále jen „ocelové prvky“) od dodavatele - společnosti KASALI, s. r. o.,
Jungmannova 9, Znojmo (dále jen „KASALI“) v celkové výši 916 399 Kč. Výdaje byly
vyúčtovány doklady č. F120, F138, F139, F145, které měla vydat společnost KASALI.
Správce daně však zjistil, že společnost KASALI se předmětnou výrobou ocelových
prvků nezabývá a daňové doklady, na nichž byl stěžovatel uveden jako odběratel,
neeviduje. Rovněž zjistil, že stěžovatelem předložené faktury neodpovídají fakturám
vyhotovovaným společností KASALI. Tyto skutečnosti byly potvrzeny výslechem
svědkyně – jednatelkou společnosti KASALI, Pavlínou Jílkovou, dne 19. 8. 2008
(protokol č. j. 128157/08/346933/8589). Této výpovědi se stěžovatel nezúčastnil, ačkoli
o ní byl řádně informován. Následně správce daně vyslechl stěžovatelem navržené svědky
– P. M., P. P., D. V., Z. L., M. Z. a M. Ve. (zaměstnanci stěžovatele), kteří měli dosvědčit
uskutečnění obchodu mezi stěžovatelem a společností KASALI (protokoly ze dne
24. 11. 2008, č. j. 123673/08/233931/2970, ze dne 21. 11. 2008,
č. j. 123670/08/233931/2970, ze dne 21. 11. 2008, č. j. 123675/08/233931/2970, ze dne
21. 11. 2008, č. j. 123681/08/233931/2970, ze dne 21. 11. 2008,
č. j. 123667/08/233931/2970 a ze dne 21. 11. 2008, č. j. 123680/08/233931/2970). Petr
Mašek sdělil, že osobně zboží nepřebíral, nejednal se zástupcem společnosti KASALI,
tuto společnost znal jen podle loga na autě. P. P. byl u přebírání zboží z modré Avie,
případně návěsu, s nápisem KASALI, úhradám přítomen nebyl, s jednatelem společnosti
KASALI nejednal. D. V. rovněž osobně se zástupcem společnosti KASALI nejednal,
nebyl přítomen úhradám faktur, skládal konstrukce z auta s nápisem KASALI. Z. L.
uvedl, že při přebírání zboží byl, to bylo přepravováno Avií společnosti KASALI,
úhradám byl přítomen a se zástupcem společnosti jednal, nicméně si totožnost pana H.
neověřil. M. Z. vypověděl, že jednal se zástupcem KASALI panem H., jehož jméno bylo
napsáno na faktuře, jinak si jej neověřil. V nepřítomnosti stěžovatele mu předával proti
faktuře peníze. Přebírání ocelových prvků byl přítomen. M. Ve. do protokolu uvedl, že se
zástupcem společnosti KASALI jednal pouze jednou, zástupcem byl pan H., jehož jméno
bylo napsáno na faktuře. Jinak si jej neověřil. Zboží od této společnosti nepřebíral.
Správce daně zjistil, že na žádné z faktur ani výdajových pokladních dokladů jméno ani
jakýkoli jiný identifikační údaj pana H. nefiguruje a podpisy jsou nečitelné. Správce daně
dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat ve smyslu §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), že uplatněné výdaje byly skutečně vynaloženy na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o
daních z příjmů, ve znění účinném pro dané zdaňovací období (dále jen „zákon o daních
z příjmů“). Správce daně mu proto zvýšil základ daně podle §23 odst. 3 písm. a) bod 2.
téhož zákona mimo jiné o částku 916 399 Kč. Dále správce daně zjistil, že ve výdajích byl
uplatněn doklad V 303 ze dne 30. 9. 2005 na nákup trafostanice ve výši 123 099 Kč,
tj. hmotného majetku. Podle §25 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů se však
nejedná o daňově uznatelný výdaj. Proto správce daně stěžovateli zvýšil základ daně
rovněž o částku 123 099 Kč. Platebním výměrem ze dne 12. 1. 2009,
č. j. 1773/09/233911605680, mu dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2005.
Proti tomuto rozhodnutí správce daně podal stěžovatel ve vztahu k předmětným
neuznaným výdajům odvolání, které žalovaný zamítl. Se závěry správce daně se ztotožnil.
Stěžovatel proto podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, v níž již brojil jen proti
neuznaným výdajům na ocelové prvky. Krajský soud žalobu zamítl a v rozsudku
se ztotožnil se závěry správních orgánů. Na rozdíl od stěžovatele naznal, že stěžovatel byl
dostatečně seznámen s okolnostmi případu, resp. s tím, co měl prokazovat, že skutkový
stav byl řádně zjištěn a správní orgány se dostatečným způsobem vypořádaly se všemi
důkazy. Krajský soud nepřisvědčil námitce nezákonného zahájení daňové kontroly
pro absenci sdělených pochybností, ani námitce, že daň měla být stanovena na základě
pomůcek.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Jako konkrétní důvody uvádí,
že nesouhlasí s názorem krajského soudu, že absence důvodu pro zahájení daňové
kontroly nezpůsobuje nezákonnost tohoto zásahu. Má za to, že vzhledem k tomu,
že při zahájení daňové kontroly u správce daně neexistovalo jakékoli konkrétními
skutečnostmi podložené podezření o nesprávném splnění daňové povinnosti ze strany
stěžovatele, je nesporné, že tato kontrola s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne
18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu
jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nebyla zahájena ústavně konformním
způsobem. Trvá na tom, že se ve zmiňovaném nálezu Ústavního soudu jednalo
o totožnou věc jako v jeho případě a jeho aplikace je případná. Jelikož nebyla daňová
kontrola řádně zahájena, nebyla ani způsobilá přetrhnout tříletou prekluzivní lhůtu
k vyměření či doměření daně. Pokud krajský soud uvedený nález nereflektoval, posoudil
věc po právní stránce nesprávně.
Stěžovatel dále stejně jako v žalobě tvrdí, že mu nebylo během celé daňové
kontroly uloženo, aby prokázal, že výdaje dle faktur F120, F138, F139, F145 vynaložil
na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Pouze byl vždy požádán o předložení konkrétních
důkazních prostředků nebo vysvětlení či objasnění konkrétních skutečností, čemuž vždy
řádně vyhověl. Takto byla koncipována i výzva správce daně ze dne 13. 10. 2008.
Nesouhlasí s krajským soudem, že stěžovateli bylo známo, jaké konkrétní pochybnosti
o způsobu výpočtu daňové povinnosti stěžovatele správce daně měl a že tyto pochybnosti
jednoznačně vyplývaly ze zpracovaného návrhu zprávy o daňové kontrole a výzvy správce
daně ze dne 13. 10. 2008. Krajský soud nesprávně shledal snahu správce daně
odstranit pochybnosti, která se má prolínat celým daňovým řízením. Stěžovatel
má za to, že o takové snaze lze hovořit jen stěží, když k tomu krajský soud poukazuje
pouze na projednání zprávy o daňové kontrole, v níž je navíc již formulovaný skutkový
a právní závěr správce daně. Tato skutečnost pak nevyplývá ze žádného jiného úkonu
správních orgánů. Stěžovatel je názoru, že tato „snaha“ se měla projevit již před tím,
než byl formulován skutkový a právní závěr ve zprávě o daňové kontrole nebo
při postupu podle §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Správní orgán žádným
relevantním způsobem nezpochybnil stěžovatelem předložené důkazy, ani po něm
prokázání vynaložených prostředků na dosažení a udržení příjmů nevyžadoval, přičemž
tak neučinil ani po provedení svědeckých výpovědí. Pokud by tak učinil, stěžovatel by jistě
zvažoval, jaké další důkazy má předložit. Rovněž by kladl větší váhu prováděné svědecké
výpovědi jednatelky společnosti KASALI a její výpovědi by se zúčastnil. Stěžovatel měl
tak za to, že předložené důkazy jsou dostatečné, a přijetí plnění od společnosti KASALI
je nepochybné. Stěžovatel měl právo, aby mu správce daně řádně a včas sdělil své
pochybnosti a aby mu za účelem jejich odstranění zákonem stanoveným způsobem (§31
odst. 9 zákona o správě daní a poplatků) uložil důkazní povinnost. Vzhledem k tomu,
že správce daně stěžovateli de facto nedal možnost svá tvrzení prokázat, nemohl dospět
k závěru, že neunesl důkazní břemeno a neprokázal rozhodné skutečnosti, tj. oprávněnost
výdaje podle §24 zákona o daních z příjmů. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu
ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/04. Zároveň odkazuje na výše zmiňovaný nález
Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, ve kterém byl vysloven
závěr, že pochybnosti musí být sděleny již před zahájením daňové kontroly, tím spíše
je třeba trvat na tom, aby byly konkrétní pochybnosti sdělovány daňovým subjektům již
během daňové kontroly a byly jim ukládány důkazní povinnosti. Stěžovatel trvá na tom,
že z výše uvedeného je zřejmé, že v dané věci byla správcem daně porušena povinnost
součinnosti a spolupráce (§2 odst. 2 a 9 zákona o správě daní a poplatků) ve fázi před
projednáním zprávy o daňové kontrole, a dále že byl postupem správce daně zkrácen
na svých právech garantovaných mu v §16 odst. 4 písm. c) a e) zákona o správě daní
a poplatků. V návaznosti na to namítá, že krajský soud mylně zaměňuje povinnost
stěžovatele podle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků a základní zásadu
daňového řízení zakotvenou v §2 odst. 2 a 9 citovaného zákona, kterou navíc nesprávně
vykládá za právo stěžovatele garantované mu §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní
a poplatků. V takovém případě nelze dospět k závěru, že daňový subjekt neunesl důkazní
břemeno ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Naopak je nutno shledat
takovou kontrolu nezákonnou na základě vad při zjišťování skutkového stavu věci. Navíc
tím, že toto pochybení správce daně posoudil krajský soud nesprávně jako porušení §16
odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, výtkou o porušení §2 odst. 2 a 9 téhož
zákona se de facto nezabýval a rozsudek je tak i z tohoto důvodu nepřezkoumatelný.
Stěžovatel dále namítá nesprávný výklad §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů
ze strany žalovaného i krajského soudu, na jehož základě dospěly k chybnému závěru
o neprokázání oprávněnosti předmětných výdajů. Podle něj však z dikce zákona jakkoli
neplyne pravidlo, že daňově uznatelné jsou pouze výdaje, u nichž se prokáže, že byly
vynaloženy vůči ve fakturách deklarovanému dodavateli. Naopak má za to, že toto
ustanovení je nutno vykládat tak, že jako daňově uznatelné lze uznat i výdaje, u kterých
vyjde najevo, že nebyly vynaloženy vůči deklarovanému dodavateli; to za předpokladu,
bude-li prokázáno, že byly skutečně vynaloženy. Odkazuje přitom na výše zmiňovaný
nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/04, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 - 73, všechny zde uvedené
rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz. Stěžovatel
podotýká, že navrhl provedení důkazů svědeckými výpověďmi osob, které byly přímo
účastny při tom, kdy měl sporné výdaje fakticky vynaložit, a které tuto skutečnost
potvrdily. Správce daně nenabídl jediný důkaz, který by předmětné svědecké výpovědi
vyvrátil. Proto má za to, že oprávněnost jím vynaložených výdajů, jako výdajů daňově
uznatelných, byla prokázána, přestože nebylo prokázáno, že faktury byly vydány
konkrétně dodavatelem, tj. společností KASALI. Stěžovatel upozorňuje na rozpor
v odůvodnění krajského soudu, když ten sice na str. 12 rozsudku mu dal za pravdu,
že zákon o daních z příjmů nehovoří o tom, že by daňový subjekt musel prokazovat,
že zboží nebo služby byly dodány konkrétním dodavatelem, na druhé straně však
deklaroval, že důvodem pro jejich neuznání v daném případě byla právě okolnost,
že je nenakoupil od společnosti KASALI, která byla uvedena v účetních dokladech. Navíc
na str. 9 rozsudku uvedl, že „zákon nestojí na formálním vykázání uskutečnění služby
či jiného plnění, ale na stavu faktickém“. Krajský soud tedy jednak uvedl, že rozhodující
stav je stav faktický, současně však k tomu v rozporu s tím opírá svůj závěr o nesplnění
podmínky v §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů o stav formálně vykázaný. Stěžovatel
má tak za to, že toto protichůdné odůvodnění je nesrozumitelné a je důvodem
pro zrušení napadeného rozsudku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Uvádí, že napadený
rozsudek je nutno zrušit i podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť dokazování,
že stěžovatel výdaje skutečně vynaložil, se vůbec nevedlo, a k neuznání výdajů
stěžovatelem uplatněných došlo pouze na základě toho, že stěžovatel neprokázal,
že výdaje, které vynaložil, měl uhradit právě společnosti KASALI. Za takové situace
nemůže obstát úvaha, že by vynaložení sporných výdajů stěžovatel dostatečně neprokázal.
Krajský soud tak nejen nesprávně vyložil §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ale jeho
rozhodnutí nemá ani oporu ve spisu a ve svém důsledku zasahuje do práva stěžovatele
garantovaného mu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Dále stěžovatel namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkami
uplatněnými v žalobě, konkrétně s námitkami nesprávného hodnocení důkazů ze strany
správních orgánů, zejména svědeckých výpovědí, a že nepřihlédly ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo. K hodnocení důkazů se krajský soud jen stručně vypořádal na str. 10
rozsudku, přičemž vůbec nereflektoval stěžejní námitku uplatněnou stěžovatelem
k věrohodnosti svědecké výpovědi jednatelky společnosti KASALI – Pavlíny Jílkové,
že mohla být při výpovědi ovlivněna vlastním ekonomickým zájmem na popření
obchodní spolupráce se stěžovatelem. Co se týče svědeckých výpovědí svědků Z., P., M.,
V., L. a Ve., k nim se krajský soud omezil pouze na proklamaci, že v hodnocení jejich
výpovědí neshledal stěžovatelem vytýkané vady a že neobstály ve světle dalších zjištění
správce daně. Krajský soud bez dalšího jen přebral závěry správce daně a s argumentací
stěžovatele se nevypořádal. Rovněž nikterak nereflektoval rozhodné skutečnosti, na
základě nichž stěžovatel prokazoval svá tvrzení, že mu materiál nezbytný k výrobě jeho
zboží dodala právě firma KASALI, zastoupená panem H. Krajský soud nevěnoval ani
pozornost tomu, že všichni svědci kromě jednatelky společnosti KASALI Pavlíny Jílkové
jednoznačně prokázali faktické vynaložení stěžovatelem tvrzených výdajů. Výpověď
jednatelky společnosti KASALI tak nemůže zvrátit jejich tvrzení prokazující splnění
podmínek stanovených §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Navíc okolnosti, že výdaje
stěžovatele sloužily k dosažení, zajištění a udržení příjmů, jednoznačně svědčí
stěžovatelem dosažené příjmy za dodání zboží, které právě deklarovanými fakturami
nakoupil, opracoval, zhodnotil a prodal, a které správce daně bezezbytku na příjmové
stránce akceptoval.
Jako další stížní námitku stěžovatel uvádí nesouhlas s názorem krajského soudu,
že v daném případě nebyly dány podmínky ke stanovení daně podle pomůcek. Podle
stěžovatele zde byla splněna jak podmínka, že se mu nepovedlo prokázat rozhodné
skutečnosti, tak i podmínka, že nebylo možno stanovit daň dokazováním. Tato druhá
podmínka byla splněna, neboť dokazování nebylo u stěžovatele prováděno. To proto,
že stěžovateli nebyla vydána žádná výzva, aby prokázal rozhodné skutečnosti. Důkazní
břemeno tak nebylo přeneseno na stěžovatele, a proto stěžovatelem nebyly ani předloženy
další důkazy a k dokazování nedošlo. Za této situace by bylo stanovení daně dokazováním
– bez zohlednění nezbytných výdajů - zneužitím institutu stanovení daně dokazováním.
Následně stěžovatel uvádí, v čem konkrétně spatřuje nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů a poukazuje na jiné vady řízení mající
vliv na zákonnost:
a) Ve vztahu k otázce nezákonného zahájení daňové kontroly se krajský soud sice
touto problematikou zabýval na str. 5 – 7, nicméně přejal jen závěry Nejvyššího
správního soudu konstatované v jiných věcech, aniž by presentoval své úvahy
vycházející ze skutkového stavu této věci. Na tom nic nemění ani to, že krajský
soud na závěr uvedl, že „ke stejnému závěru dospěl krajský soud i v projednávané
věci“. Stěžovatel se tak nedozvěděl o právních názorech krajského soudu, čímž
bylo zasaženo do jeho práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel
tak nemá možnost napadnout úvahy krajského soudu, přičemž mu nepřísluší,
aby touto kasační stížností polemizoval, nebo se domáhal změny právního názoru
Nejvyššího správního soudu, který byl vyjádřen v rozhodnutích uváděných
krajským soudem v napadeném rozsudku, které se navíc týkaly právnických osob.
b) Stěžovatel v žalobě vytýkal, že správce daně i žalovaný žádným způsobem nedbaly
na rozhodné skutečnosti vyplývající ze svědeckých výpovědí svědků, z nichž
nesporně vyplývalo, že stěžovatel deklarovaný materiál skutečně nakoupil, zaplatil,
opracoval a dále jej prodal. Krajský soud však vytýkanou vadu nijak nereflektoval,
ani nezohlednil tyto skutkové a právní okolnosti případu. Z daného vyplývá,
že nevypořádal všechny žalobní body.
c) Nepřezkoumatelnost dále shledává v tom, že krajský soud se žádným způsobem
nevyjádřil k jeho odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 132/2008 - 82, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006,
sp. zn. II. ÚS 664/04. Z této judikatury přitom vyplývá, že žalobou napadené
rozhodnutí je v rozporu s §2 odst. 1, §31 odst. 2 a 9 zákona o správě daní
a poplatků a §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a zároveň v rozporu s čl. 36
a 11 Listiny, neboť stěžovateli nebylo umožněno řádně prokázat své náklady,
přičemž náklady nebyly reflektovány jen proto, že správce daně došel k závěru,
že stěžovatel zboží (náklady) nepořídil od té osoby, která byla uvedena v daňovém
dokladu. Správce daně však bezezbytku akceptoval příjmy stěžovatele související
s předmětnými náklady, tj. skutečnost, že stěžovatel musel tyto náklady vynaložit,
aby dosáhl uznaných zdanitelných příjmů.
d) Stěžovatel má rovněž za to, že krajský soud napadeným rozsudkem zasáhl do jeho
práva na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce. Zjistil totiž, že pasáže
v napadeném rozsudku jsou totožné jako pasáže rozsudku jiného senátu krajského
soudu v jiné věci stěžovatele. Stěžovatel nepochybuje o tom, že tyto rozsudky
od sebe byly opsány. Na základě toho má pochyby o tom, který senát a v jakém
složení skutečně věc posuzoval, nebo zda dokonce nerozhodoval krajský soud
v „kolektivním senátu“ složeném z obou dvou senátů. Takový postup považuje
za rozporný s §31 a 54 odst. 2 s. ř. s., případně s §87 zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších
zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a nepochybně
v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny.
Dne 20. 7. 2011 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno druhé doplnění
kasační stížnosti, v němž stěžovatel odkázal na další judikaturu dle jeho mínění dopadající
na předmětnou věc. Jedná se o nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 48/05, v němž byl vysloven závěr, že se správce daně nemůže nikterak
zprostit své povinnosti jednat při správě daní v daňovém řízení v souladu se zákony
a jinými obecně závaznými právními předpisy, přitom je povinen chránit zájmy státu
a dbát na zachování práv a právem chráněných zájmů daňového subjektu. Této
povinnosti odpovídá mimo jiné možnost zdanit jen tu část finančního zisku, jež bere
na zřetel výdaje na zajištění příjmů. Rovněž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne
9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 2095/07, v němž byl potvrzen již dříve vyslovený názor,
že při vybírání daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, ale cílem musí být
vybrání daně ve správné výši.
V předmětném doplnění stěžovatel poukázal také na rozsudky Evropského
soudního dvora ze dne 12. 1. 2006 ve věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 Optigen
a následně na rozsudky ze dne 6. 7. 2006 ve věcech C-439/04 a C-440/04 Kittel, podle
kterých je třeba vyloučit u plátců, kteří se bez vlastní viny stali součástí podvodného
jednání, aby byli nuceni nést následky protiprávního jednání jiných subjektů v případech,
kdy své daňové povinnosti řádně plnili. Stěžovatel má za to, že lze závěry v nich uvedené
aplikovat i v nyní posuzované věci. S ohledem na to je názoru, že bylo povinností správce
daně zohlednit minimálně částku nezbytných výdajů na dosažení, zajištění a udržení
příjmů, které musel prokazatelně vynaložit na nákup zboží, které pak dále prodal, přiznal
z něj daň, kterou i odvedl. Na podporu svých tvrzení odkázal i na další dva rozsudky
Nejvyššího správního osudu ze dne 19. 3. 2010, č. j. 5 Afs 92/2009 - 64, a ze dne
9. 6. 2011, č. j. 7 Afs 39/2011 - 72. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel
oprávněnost výdajů prokázal. Postup správce daně, který mu neuznal výdaje žádné,
přestože je stěžovatel musel nutně vynaložit, považuje za nesprávný. Zdaní-li správce
daně příjmy, musí rovněž zohlednit výdaje na tyto příjmy vynaložené. Ve světle všech
shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti zaslal vyjádření, v němž pouze odkázal na obsah
odůvodnění rozhodnutí ze dne 14. 7. 2009, č. j. 5321/09-1100-602177, a vyjádření
k žalobě č. j. 8421/09-1100-602177 ke sp. zn. 30 Ca 107/2009.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí krajského soudu uplatněnými stěžovatelem v kasační stížnosti,
a to z toho důvodu, že pokud by zdejší soud dospěl k názoru, že je předmětné rozhodnutí
krajského soudu nepřezkoumatelné, musel by k takové skutečnosti přihlédnout rovněž
z moci úřední, jak je stanoveno v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. V případě, že by Nejvyšší
správní soud shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným, nemohl by věc vůbec
meritorně přezkoumávat. Již na základě této skutečnosti by musel věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Po posouzení napadeného rozsudku ve smyslu právě uvedeném zdejší soud dospěl
k závěru, že námitkám stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
nelze vyhovět. Nejvyšší správní soud má za to, že se krajský soud v odůvodnění
rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami, své závěry řádně vysvětlil a zdůvodnil, o čemž
nakonec svědčí i skutečnost, že s nimi stěžovatel v kasační stížnosti sám podrobně
polemizuje. Zdejší soud neshledal u předmětného rozsudku ani žádné stěžovatelem
konstatované vady mající vliv na zákonnost. Pokud má stěžovatel za to, že se krajský soud
nedostatečně vypořádal s námitkou nezákonného zahájení daňové kontroly proto,
že pouze vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu a sám neuvedl žádné své
úvahy, potom zdejší soud uvádí, že na takovém postupu krajského soudu neshledal žádné
pochybení. Naopak, krajský soud postupoval zcela správně, respektoval-li judikaturu
Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud je totiž podle §12 s. ř. s. vrcholným
soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví,
přičemž jedním z jeho hlavních úkolů je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování
tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále
rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Nejvyšší
správní soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů ve správním
soudnictví a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska
k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. V zájmu zákonného
a jednotného rozhodování správních orgánů se Nejvyšší správní soud v případech
a postupem v tomto zákoně stanoveným může při své rozhodovací činnosti usnést
na zásadním usnesení. Z daného vyplývá, že krajské soudy jsou vázány výsledky
rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, a pokud rozhodují ve věci, na kterou
lze vzhledem ke skutkovým okolnostem již vyslovený názor Nejvyššího správního soudu
aplikovat, potom jsou povinny tak učinit. Zdejší soud přitom zjistil, že převzaté názory
Nejvyššího správního soudu krajský soud v daném případě zcela správně aplikoval
na předmětný skutkový stav. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se v daném případě
jedná o daňovou povinnost fyzické osoby a v případě již řešeného případu o daňovou
povinnost právnické osoby, neboť závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu
se týkají obecné otázky zahájení daňové kontroly společné pro všechny daně, u nichž
k daňové kontrole dochází, tj. bez ohledu na to, zda se jedná o daň fyzické či právnické
osoby.
Tvrdí-li stěžovatel, že se nedozvěděl názory krajského soudu, s nimiž by mohl
polemizovat, když s názory Nejvyššího správního soudu polemizovat nemůže, potom
kasační soud podotýká, že není pravdou, že by stěžovateli cokoli bránilo, aby názory
převzaté od Nejvyššího správního soudu věcně v kasační stížnosti zpochybnil. Názory
Nejvyššího správního soudu již jednou vyřčené totiž nelze považovat za nezměnitelná
dogmata. Sám §17 s. ř. s. předpokládá možnost odchýlení se jednoho senátu Nejvyššího
správního soudu při rozhodování od názoru již dříve vysloveného jiným senátem tohoto
soudu. Proto skutečnost, že krajský soud převzal názory od Nejvyššího správního soudu,
neznamená absolutní nemožnost jejich zvrácení. Stěžovateli proto nelze v jeho názoru
nemožnosti polemizovat s názory uvedenými v napadeném rozsudku přisvědčit. Ostatně
stěžovatel tak sám učinil, když v kasační stížnosti uvedl důvody, proč nelze s názorem
o zákonnosti zahájení předmětné daňové kontroly souhlasit, přičemž zdejší soud
je povinen se jimi v tomto rozsudku zabývat.
Za nepřezkoumatelné stěžovatel považuje rovněž vypořádání jeho žalobních
námitek týkajících se nedostatečného zohlednění rozhodných skutečností vyplývajících
ze svědeckých výpovědí jím navržených svědků, které prokazovaly, že stěžovatel
deklarovaný materiál skutečně nakoupil. Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud
neshledal v hodnocení svědeckých výpovědí ze strany správních orgánů namítané vady.
Naopak z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že se svědeckými výpověďmi dostatečně
zabýval a všechny důkazy hodnotil jednotlivě, jakož i v jejich vzájemné souvislosti.
Rovněž zdejší soud naznal, že také z odůvodnění rozsudku krajského soudu je patrno,
že se krajský soud problematikou svědeckých výpovědí řádně zabýval (str. 10 a 11
rozsudku), a v rámci posouzení důvodnosti žaloby je řádně hodnotil. Ani této námitce
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu proto nebylo zdejším soudem vyhověno.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku neshledal Nejvyšší správní soud ani
ve vztahu k tvrzení, že se krajský soud neměl žádným způsobem vypořádat s odkazem
stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009,
č. j. 1 Afs 132/2008 - 82, ani s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006,
sp. zn. II. ÚS 664/04. Přitom z této judikatury dle stěžovatele vyplývá, že žalobou
napadené rozhodnutí je v rozporu s §2 odst. 1, §31 odst. 2 a 9 zákona o správě daní
a poplatků a §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a zároveň v rozporu s čl. 36 a 11
Listiny, když mu nebylo umožněno řádně prokázat své náklady. Nejvyšší správní soud
sice shledal, že se krajský soud zvlášť ke každému ze zmiňovaných rozhodnutí výslovně
nevyjádřil, nicméně na str. 12 souhrnně ke stěžovatelem citovaným judikátům uvedl,
že nejsou v rozporu s postupem správce daně. V souladu s nimi vysvětlil, že v případě,
že správce daně vyvrátí tvrzení daňového subjektu ohledně osoby dodavatele uvedeného
na faktuře, je skutečně správce daně povinen se zabývat uplatněnými návrhy daňového
subjektu na doplnění dokazování k prokázání uskutečnění daňového výdaje ve smyslu
§24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Je však na daňovém subjektu, aby svá tvrzení bez
jakýchkoli pochybností prokázal. Krajský soud v souvislosti s tím uvedl, že v daném
případě stěžovatel tyto skutečnosti bezesporu neprokázal. Přestože se krajský soud
mohl touto problematikou zabývat podrobněji, vyslovit se konkrétně ke každému
z odkazů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a explicitně
stěžovateli vysvětlit význam judikatury, na niž sám odkazoval, má Nejvyšší správní soud
za to, že v kontextu celého rozsudku lze vypořádání krajského soudu považovat
za dostatečné. Z rozsudku krajského soudu je totiž patrno, že na tato rozhodnutí při svém
rozhodování bral zřetel a problematikou možnosti stěžovatele prokázat výdaje vynaložené
na dosažení, zajištění a udržení příjmů se v rozsudku zabýval vyčerpávajícím způsobem.
Co se týká námitky stěžovatele, že krajský soud napadeným rozsudkem zasáhl
do jeho práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, potom ani tuto
námitku zdejší soud neshledal důvodnou. U stěžovatele vznikly pochybnosti,
zda příslušný senát skutečně věc rozhodoval, nebo zda ji de facto nerozhodoval senát jiný,
případně zda nerozhodovaly senáty společně, když pasáže rozsudku jiného senátu
krajského soudu v jiné věci stěžovatele jsou totožné s pasážemi nyní napadeného
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že pokud senát rozhodující v daném
případě při svém rozhodování reflektoval svoji předchozí judikaturu, přičemž ve svém
rozsudku vycházel z částí dřívějšího rozsudku, které skutkově a právně dopadaly na nyní
posuzovanou věc, nelze takovému postupu nic vytknout. Naopak, vycházeje z toho,
že je žádoucí, aby krajské soudy ve skutkově totožných věcech rozhodovaly konstantně,
nelze na vytýkaném postupu shledat pochybení. Čerpá-li jeden senát z rozsudku jiného
senátu, neznamená to ještě, že rozhodoval podle rozvrhu práce nepříslušný soud nebo
že by se jednalo o kolektivní rozhodování. Bez dalšího nelze dospět ani k závěru,
že by rozhodující senát závěry dříve vyslovené bez jakéhokoli hodnocení přebíral. Soud
si totiž musí vždy vyhodnotit a posoudit, zda ten který rozsudek, z kterého zamýšlí čerpat,
dopadá i na jím posuzovanou věc. Dospěje-li po této úvaze ke stejným závěrům
jako senát, který v obdobné věci stěžovatele rozhodoval již dříve, nic mu nebrání
postupovat způsobem, který stěžovatel nyní vytýká. V daném případě zdejší soud
neshledal na postupu krajského soudu žádné pochybení, jakož ani porušení práva
na zákonného soudce či práva na spravedlivý proces. Obecnou námitku stěžovatele, z níž
není patrno, v čem konkrétně nezákonnost postupu krajského soudu spatřuje, považuje
zdejší soud z výše uvedených důvodů za nedůvodnou.
Zdejší soud neshledal ani tvrzenou nepřezkoumatelnost, že se krajský soud
nevyjádřil k výtce o porušení §2 odst. 2 a 9 téhož zákona. Z obsahu odůvodnění
napadeného rozsudku je patrno, že se námitkou porušení povinnosti součinnosti
a spolupráce vyplývající z výše uvedených ustanovení zabýval, přičemž žádné takové
porušení nenaznal (str. 8 rozsudku).
Vzhledem k tomu, že žádná procesní námitka stěžovatele proti rozsudku krajského
soudu neuspěla, Nejvyššímu správnímu soudu nic nebrání posoudit rovněž věcné námitky
v kasační stížnosti uvedené. Jako první námitkou se zabýval námitkou nezákonného
zahájení daňové kontroly. Stěžovatel trvá na tom, že absence důvodu (pochybností)
pro zahájení daňové kontroly způsobuje nezákonnost tohoto zásahu, přičemž správce
daně neměl žádného důvodu v daném případě daňovou kontrolu zahájit. Tento názor byl
vysloven v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, který však
krajský soud nereflektoval. Stěžovatel má za to, že v daném případě nebyla daňová
kontrola řádně zahájena, proto nebyla ani způsobilá přetrhnout tříletou prekluzivní lhůtu
k vyměření či doměření daně. Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud shodně znějící
žalobní námitku zamítl. Vycházel přitom z již ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu, především z rozsudku tohoto soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52,
publikovaného pod č. 2000/2010 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud
uvedl, že „samotná a zcela obecná námitka stěžovatele, že daňová kontrola u něj byla zahájena
svévolně, nemůže uspět. Především proto, že – jak plyne ze shora provedené argumentace – nelze vyloučit
provádění tzv. namátkových daňových kontrol, které samy o sobě nejsou protizákonné.“ Nejvyšší
správní soud zjistil, že rovněž stěžovatel v žalobě, jakož i v kasační stížnosti, namítá pouze
zcela obecně, že zde neexistovalo konkrétní podezření správcem daně formulované
pro zahájení daňové kontroly. Nenamítá jakékoli další pochybení či konkrétní šikanózní
jednání správce daně, na základě něhož by bylo možno zahájení daňové kontroly
považovat za nezákonné. Proto postup krajského soudu v souladu s citovaným
rozsudkem Nejvyššího správního soudu shledal na místě.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, vyslovil poměrně obecné závěry o nutnosti „existence
formulovaného konkrétního podezření správcem daně při zahájení daňové kontroly“.
Nejvyšší správní soud totiž v citovaném rozsudku dospěl k tomu, že takový závěr nelze
za zcela obecně aplikovatelný přijmout. Podrobně se ve svém rozsudku ze dne
3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, vyslovil k tomu, z jakých důvodů a na základě čeho
je nutno na tuto problematiku pohlížet jinou optikou než nastíněnou v nálezu Ústavního
soudu. V daném rozsudku Nejvyšší správní soud poukázal na nález Ústavního soudu
ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, dle něhož „obecný soud je povinen respektovat
vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se opíral výrok nálezu Ústavního
soudu, při rozhodování následujících skutkově obdobných případů. Postup obecného soudu, jenž právní
názor v nálezu vyjádřený odmítne respektovat, není v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, pokud
je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry
prezentované Ústavním soudem revidovat. Důvodem ospravedlňujícím takový postup však nejsou pouhá
tvrzení obecného soudu, že právní názory Ústavního soudu jsou argumentačně nezpochybnitelné,
že judikatura Ústavního soudu je v připodobnitelných věcech nekonzistentní a že je respektuhodná
jen tehdy, naznačuje-li podrobně další rozhodovací praxi. Reflektování ústavněprávních výkladů
Ústavního soudu nemůže záviset na tom, zda jsou orgány veřejné moci subjektivně přesvědčeny o jeho
správnosti a dostatečné přesvědčivosti. Obecné soudy musí zajistit užitím interpretačních principů
rozumnou aplikaci nálezů Ústavního soudu i v případě, že jeho judikatura není zcela jednotná
a konzistentní, přičemž nalézání konzistentní linie v ústavní judikatuře musí být činěno v dobré víře.“
Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, vyšel
ze svého rozsudku ze dne 14. 9. 2005, č. j. 2 Afs 180/2004 - 44, podle kterého „jsou obecné
soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu je pro ně závazná. K odchylce
od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech, a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně
právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou
(konstantní) judikaturu; nevypořádávala by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními
argumentačními pozicemi a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností
věci patrno, že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí anebo by došlo
k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud ve svém rozhodnutí
přesvědčivě odůvodnil.“
V návaznosti na právě uvedené dospěl Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku
k závěru, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 se dostatečně nevypořádává
se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi a zároveň z něj
není patrno, že by tak činil záměrně. Ústavní soud v citovaném nálezu především
nezohlednil judikaturu Nejvyššího správního soudu, „který vypracoval velmi podrobný
mechanismus procesních prostředků k ochraně proti případné svévoli při zahájení a v průběhu daňové
kontroly: možnost podat námitky a povinnost správce daně rozhodnout o nich v určité lhůtě; obrana proti
daňové kontrole jako proti nezákonnému zásahu a z toho plynoucí možnost správního soudu vyslovit
zákaz pokračovat v porušování práva daňového subjektu (§87 odst. 2 s. ř. s.), tj. fakticky zakázat
pokračovat v daňové kontrole, a přikázat obnovit stav před zásahem (např. stanovit povinnost vrátit
zabavené účetnictví či jiné dokumenty); neúčinnost zahájení daňové kontroly, pokud byla zahájena toliko
formálně a nikoliv reálně. Nejvyšší správní soud má za to, že tato řešení, která v minulosti nabídl,
představují dostatečně účinný mechanismus proti případné svévoli ze strany správce daně v průběhu
provádění daňové kontroly.“ Ústavní soud ve svém nálezu explicitně nevyvrátil, že jím
sledovaného cíle, tj. ochrany před svévolí správce daně a minimalizace jeho zásahů
do autonomní sféry daňového subjektu, nelze dostatečně dosáhnout prostředky
plynoucími z judikatury Nejvyššího správního soudu. Na základě těchto úvah dospěl
druhý senát Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku k tomu, že je zde prostor
se od právního názoru vyjádřeného v předmětném nálezu Ústavního soudu odchýlit.
Tento závěr byl následně Nejvyšším správním soudem mnohokrát
potvrzen (např. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009,
č. j. 1 Afs 84/2009 - 90, ze dne 19. 3. 2010, č. j. 5 Aps 2/2010 - 54, ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 Afs 7/2010 - 70, ze dne 15. 4. 2010, č. j. 7 Afs 15/2010 - 89, ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 9 Afs 108/2009 - 43, ze dne 13. 5. 2010, č. j. 1 Afs 26/2010 - 163, ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 2 Afs 10/2010 - 71, ze dne 30. 6. 2010, č. j. 1 Aps 1/2010 - 89, či ze dne 9. 9. 2010,
č. j. 2 Aps 1/2010 - 156, nejnověji v rozsudku ze dne 22. 7. 2011, č. j. 5 As 61/2010 - 61).
Je tedy patrno, že dosavadní judikatura zdejšího soudu je v posouzení předmětné otázky
zcela konzistentní a ustálená, přičemž jde o názorovou shodu mezi jednotlivými senáty
zdejšího soudu. Nutno podotknout, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 12. 1009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, byl podroben přezkumu samotným Ústavním
soudem, který usnesením ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 378/10, ústavní stížnost proti
tomuto rozsudku odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost a uvedl, že rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu z Ústavou stanoveného rámce nevybočuje.
Nejvyšší správní soud posoudil uvedenou kasační námitku a dospěl k závěru,
že krajský soud rozhodl správně, postupoval-li v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu, a že v nyní posuzované věci byly s ohledem na výše uvedené důvody
dány podmínky pro neaplikaci předmětného nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1835/07. Obecná argumentace stěžovatele v kasační stížnosti uplatněná,
že předmětný nález na danou věc zcela dopadá, zdejší soud nepřesvědčila k tomu, aby měl
důvod se k dříve vyslovenému názoru tohoto soudu nepřiklonit.
Zdejší soud proto nadále v souladu se svou výše uvedenou judikaturou považuje
daňovou kontrolu za preventivní nástroj, jehož předmětem je přezkoumání či ověření
splnění daňové povinnosti daňovým subjektem. Jejím podstatným znakem je možnost
jejího namátkového provedení, tj. správce daně nemusí a priori disponovat podezřením,
že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti. Tyto znaky jsou typické
pro jakékoliv kontroly prováděné v oblasti veřejné správy (na rozdíl od vytýkacího řízení
podle §43 zákona o správě daní a poplatků - k tomu blíže viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 - 102). Lze tedy
uzavřít, že k zahájení daňové kontroly není podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu obecně nutné konkrétní podezření či pochybnosti o správnosti
předchozích daňových přiznání. Daňová kontrola, provedená bez formálně sdělených
pochybností správce daně daňovému subjektu, je proto úkonem, který má vliv na běh
lhůty předpokládaný v §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Je však nutno
zdůraznit, že správce daně musí vždy dbát na to, aby byla daňová kontrola zahájena
za okolností, které zcela vylučují jakékoli zneužití tohoto institutu v neprospěch daňového
subjektu. Tak by tomu bylo např. za situace, kdy by daňová kontrola byla zahájena pouze
čistě formálně na hranici prekluzivní lhůty.
V daném případě však daňová kontrola za zdaňovací období 2005 proběhla zcela
v souladu s těmito požadavky, neboť byla zahájena dne 23. 5. 2008 (protokol
č. j. 78991/08/233931/2970), tj. více než půl roku před skončením prekluzivní lhůty
podle §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Ze správního spisu je patrno,
že daňová kontrola nebyla zahájena pouze formálně, stěžovatel byl při jejím zahájení
vyzván, aby do 31. 5. 2008 správci daně předložil potřebné doklady. Daňová kontrola
probíhala kontinuálně a správce daně nebyl nečinný. Proto lze předmětnou daňovou
kontrolu v souladu s výše uvedeným považovat za úkon přerušující běh prekluzivní lhůty
ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, přičemž nová prekluzivní lhůta
tak končí až dne 31. 12. 2011. Daňová kontrola však vyústila ve vydání dodatečného
daňového výměru ze dne 12. 1. 2009, který byl přezkoumán žalovaným rozhodnutím
ze dne 14. 7. 2009. Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli dne 16. 7. 2009, tedy
v zákonné prekluzivní lhůtě. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě
shledal, že daňová kontrola byla zahájena v souladu se zákonem, přerušila běh prekluzivní
lhůty k dodatečnému vyměření daně ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků a rozhodnutí správních orgánů byla vydána a nabyla právní moci před
skončením zákonné prekluzivní lhůty. Námitka stěžovatele, že daň byla z důvodů
nezákonného zahájení daňové kontroly vyměřena neoprávněně vně zákonné prekluzivní
lhůty, je proto nedůvodná.
Následně se zdejší soud zabýval námitkou, v níž stěžovatel uvádí, že mu nebylo
během celé daňové kontroly řádně s ohledem na zásadu součinnosti umožněno,
aby prokázal, že výdaje dle faktur F120, F138, F139, F145 vynaložil na dosažení, zajištění
a udržení příjmů, neboť mu správce daně neměl za celou dobu řízení sdělit své
pochybnosti. Trvá na tom, že měl právo, aby mu správce daně za účelem jejich odstranění
zákonem stanoveným způsobem (§31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků) uložil
důkazní povinnost. Správce daně tak neučinil a dospěl k nesprávnému závěru,
že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal rozhodné skutečnosti,
tj. oprávněnost výdajů podle §24 zákona o daních z příjmů. Pokud mu správce daně své
pochybnosti sdělil až ve zprávě o daňové kontrole, má stěžovatel za to, že to již bylo
pozdě, neboť ve zprávě jsou již formulovány skutkové a právní závěry. Dále uvádí,
že správní orgány žádným relevantním způsobem nezpochybnily stěžovatelem předložené
důkazy. Kdyby tak učinily, potom by stěžovatel byl ve věci aktivnější a snažil se svá
tvrzení prokázat dalšími důkazy. Z výše uvedeného je dle stěžovatele zřejmé, že v dané
věci byla porušena ze strany správce daně povinnost součinnosti a spolupráce (§2 odst. 2
a 9 zákona o správě daní a poplatků) ve fázi před projednáním zprávy o daňové kontrole.
Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/04,
http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. Zároveň odkazuje na výše zmiňovaný nález
Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. Závěrem podotýká, že tím,
že vytýkané pochybení správce daně posoudil krajský soud nesprávně jako porušení §16
odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, výtkou o porušení §2 odst. 2 a 9 téhož
zákona se de facto nezabýval a rozsudek je tak i z tohoto důvodu nepřezkoumatelný.
K danému Nejvyšší správní soud podotýká, že podle §24 zákona o daních
z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na zajištění základu daně odečtou ve výši prokázané
poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.
Ze zákona o správě daní a poplatků, konkrétně z jeho ustanovení §31 odst. 9,
vyplývá, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak
povinnost sám daň přiznat, tedy „břemeno tvrzení“, ale též povinnost toto své tvrzení
doložit – „břemeno důkazní“. Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že daňový subjekt
prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž
průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Správce daně tak není povinen
výslovně daňovým subjektům důkazní povinnost ukládat, důkazní povinnost daňovým
subjektům vyplývá přímo ze zákona. Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit
skutečnosti rozhodné pro určení daňové povinnosti, mohou sloužit prakticky jakékoliv
prostředky, nelze však použít takové, které byly získány v rozporu s obecně závaznými
právními předpisy. Z ustanovení §31 odst. 4 uvedeného zákona vyplývá, že jde zejména
o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně
apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových
kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy
vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod. V prvé fázi řízení tedy zákonodárce
přenáší důkazní břemeno na daňový subjekt (k tomu srovnej nález Ústavního soudu
ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95).
Z ustanovení §2 zákona o správě daní a poplatků vyplývají základní zásady,
kterými je daňové řízení ovládáno. Jednou z nich je také zásada součinnosti, podle
které správci daně postupují v řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění
jejich povinností mají volit jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují ještě
dosáhnout cíle řízení, tj. správného stanovení a vybrání daně.
Z právě uvedeného je patrno, že odečte-li si daňový subjekt určité výdaje
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, čímž sníží základ daně,
je povinen toto své tvrzení rovněž prokázat. Přitom tato jeho povinnost vyplývá přímo
ze zákona. I když je prokazování daňových výdajů (nákladů) prvotně záležitostí
dokladovou, z výše uvedeného vyplývá, že daňový subjekt může k prokázání svých
tvrzení předložit prakticky jakékoli důkazní prostředky za splnění podmínky, že byly
opatřeny v souladu se zákonem. Je totiž nutno respektovat soulad skutečného stavu
se stavem formálně právním, a nelze omezit možnosti daňového subjektu osvědčit
průkaznost vynaložených výdajů pouze na důkaz pomocí účetního dokladu splňujícího
veškeré náležitosti podle §11 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších
předpisů. Daňovému subjektu je proto nutno dát možnost, aby svoji důkazní povinnost
splnil předložením jakéhokoliv důkazního prostředku (§31 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků). Je však na daňovém subjektu, aby aktivně postupoval a správci daně důkazy
předkládal a navrhoval. Správce daně je pak povinen daňovému subjektu vycházet v jeho
snaze svá tvrzení prokázat vstříc. Navrženými důkazy je správce daně povinen se zabývat
a vyhodnotit je v rámci svého rozhodování v souladu s §2 odst. 3 zákona o správě daní
a poplatků.
Nejvyšší správní soud tedy ve světle uvedeného a s ohledem na námitky
stěžovatele posoudil postup správce daně v nyní posuzovaném případě. S názory
stěžovatele o porušení zásady součinnosti, „povinnosti mu důkazní povinnost uložit“
a na základě toho o nesprávném závěru, že se stěžovateli nepodařilo uplatněné výdaje
prokázat, se neztotožnil. Správce daně nebyl povinen výslovně na stěžovatele důkazní
povinnost „uložit“. Ze zákona vyplývá, že daňový subjekt je sám povinen prokázat
všechny skutečnosti, které uvedl v přiznání, hlášení a vyúčtování, případně k jejichž
průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že z průběhu daňového řízení je patrno, že stěžovateli muselo
být známo, co od něj správce daně požadoval prokázat. Ze správního spisu totiž
vyplývá, že správce daně projednal se stěžovatelem dne 25. 9. 2008 (protokol
č. j. 108892/08/233931/8299) zprávu o daňové kontrole ve smyslu §16 odst. 4 písm. f)
zákona o správě daní a poplatků. Následně stěžovatel zaslal své stanovisko ze dne
2. 10. 2008 k návrhu zprávy o daňové kontrole, v němž mimo jiné navrhl výslechy svědků
– svých zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že tyto svědky v návrhu nespecifikoval, byl
vyzván správcem daně výzvou ze dne 13. 10. 2008, č. j. 113254/08/233931/8299,
k uvedení konkrétních svědků, kteří měli tvrzení stěžovatele o oprávněnosti uplatnění
výdajů na zboží zakoupené od společnosti KASALI ve smyslu §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů doložit. Po té, co stěžovatel správci daně zaslal seznam jmen svědků,
jejichž výpověď požadoval, správce daně předmětné svědky vyslechl. Dne 6. 1. 2009
(protokol č. j. 73/09/233931602970) správce daně se stěžovatelem znovu projednal
zprávu o daňové kontrole, přičemž se správce daně vyjádřil nejen ke stanovisku, které
stěžovatel správci daně zaslal po prvním projednání zprávy, ale také k výpovědím
stěžovatelem navržených svědků. Z uvedeného je patrno, že stěžovatel měl dostatek
možností se s pochybnostmi správce daně seznámit a musel si být vědom toho, co bylo
nutno v dané věci prokazovat.
Má-li stěžovatel za to, že správce daně pochybil, sdělil-li mu své pochybnosti
de facto až v rámci projednání zprávy o daňové kontrole, tj. ve chvíli, kdy již nemohl svá
práva na prokázání svých tvrzení řádně uplatňovat, neboť ve zprávě o daňové kontrole
jsou již formulovány skutkové a právní závěry správce daně, potom se mýlí. Podle §16
odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová
kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo vyjádřit se před ukončením daňové kontroly
k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění. Citované
ustanovení stěžovateli zaručuje právo v této fázi řízení znovu doplnit svá tvrzení o nové
skutečnosti prokazující oprávněnost uplatnění výdajů ve smyslu §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů, případně navrhnout nové důkazy. Správce daně je povinen se k těmto
novým návrhům a tvrzením daňového subjektu vyjádřit, případně je provést. Této
možnosti také stěžovatel využil. Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že z výše
popsaného postupu správce daně je zřejmé, že postupoval zcela v souladu se zákonem
a zásadou součinnosti. Tvrdí-li stěžovatel, že mu nebyla dána možnost svá tvrzení
prokázat, je z výše předestřeného patrno, že tomu tak nebylo. Naopak Nejvyšší správní
soud podotýká, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby případně znovu, a to až do vydání
rozhodnutí o odvolání, navrhl k prokázání svých tvrzení nové důkazy. Této možnosti
však již nevyužil.
Skutečnost, že se stěžovatel spolehl pouze na to, že důkazy, které předložil, musí
být dostatečné, nemůže být brána k tíži správci daně. Pokud uvádí, že správní orgány
žádným relevantním způsobem nezpochybnily jím předložené důkazy, přičemž kdyby
tak učinily, potom by byl ve věci aktivnější a snažil se svá tvrzení prokázat dalšími důkazy,
potom Nejvyšší správní soud uvádí, že si stěžovatel měl svá práva řádně hájit a svých
možností svá tvrzení prokázat dostatečně využít. Navíc správce daně svůj názor
o svědeckých výpovědích řádně presentoval a stěžovatel měl možnost na něj reagovat.
Co se týče tvrzení, že kdyby mu správce daně konkrétněji sdělil své pochybnosti o jím
předložených důkazech, potom by se dozajista účastnil i výslechu svědkyně – jednatelky
společnosti KASALI, zdejší soud podotýká, že správce daně neměl v této fázi řízení
povinnost stěžovateli jakékoli konkrétní závěry o jím předložených důkazech sdělovat.
Nejvyšší správní soud však konstatuje, že bylo v zájmu stěžovatele, aby se tohoto
výslechu účastnil, o pochybnostech správce daně se v rámci výslechu více dozvěděl
a využil možnosti klást svědkyni otázky. Ani této možnosti však bez vážných důvodů
nevyužil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud naznal, že námitky
stěžovatele o nesdělení pochybností a zabránění mu v možnosti prokázat svá tvrzení jsou
nedůvodné. V tomto smyslu nelze považovat za případný ani odkaz na nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, kdy stěžovatel argumentuje,
že je-li nutno pochybnosti sdělit před zahájením daňové kontroly, tím spíše v jejím
průběhu. Nejvyšší správní soud však nemá pochyb o tom, že stěžovateli byly pochybnosti
správce daně o jeho tvrzeních uvedených v daňovém přiznání zřejmé. Stěžovateli nelze
přisvědčit ani v tom, že by mu správní orgány svým postupem znemožnily jeho tvrzení
prokázat. Naopak z výše předestřeného je zřejmé, že to byl stěžovatel sám, kdo svá práva
řádně nehájil.
Za podstatné zdejší soud považuje, že všechny stěžovatelem navržené důkazy byly
správcem daně provedeny a hodnoceny. To na rozdíl od případů, na které stěžovatel
odkazuje. V případě, který byl řešen v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006,
sp. zn. II. ÚS 664/04, správní orgány neprovedly navržený důkaz výslechem svědka, čímž
daňovému subjektu znemožnily svá tvrzení prokázat. Stejně tak ve věci nálezu Ústavního
soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 48/05, bylo stěžovateli v řízení před správními
orgány i krajským soudem znemožněno svá tvrzení prokázat, když nebyly provedeny jím
navržené důkazy. Navíc v daném případě správce daně nedostál ani povinnosti podle §16
odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků a daňový subjekt vůbec neseznámil
s výsledky daňové kontroly před jejím ukončením. Ani nález Ústavního soudu ze dne
9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 2095/07, v němž správní orgány odmítly důkazy, které jediné by
mohly v tomto případě prokázat daňovým subjektem tvrzené skutečnosti, na nyní
projednávanou věc nedopadá. V nyní posuzované věci správní orgány žádné návrhy
na provedení důkazů neodmítly, naopak provedly všechny důkazy, které stěžovatel
k prokázání svých tvrzení požadoval.
Zdejší soud má za to, že ani rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 3. 2010, č. j. 5 Afs 92/2009 - 64, a ze dne 9. 6. 2011, č. j. 7 Afs 39/2011 - 72, na danou
věc nedopadají. V prvém případě správce daně vyloučil žalobci výdaje, které tento určitým
způsobem dokládal, sám ale již neunesl důkazní břemeno stran vyvrácení skutečností
žalobcem deklarovaných. Nejvyšší správní soud je však názoru, že v nyní projednávaném
případě byla situace jiná. V nyní posuzované věci se správci daně důkazní břemeno unést
podařilo, neboť zpochybnil věrohodnost a jednoznačnost závěrů vyplývajících
ze stěžovatelem předložených důkazů. Co se týká druhého rozsudku Nejvyššího
správního soudu, zdejší soud podotýká, že v tomto případě správce daně po té, co zjistil
nesrovnalosti v tvrzeních týkajících se žalobcem uplatněných nutně vynaložených výdajů,
nevedl již žádné další dokazování, odmítl provést navržené důkazy, nepřihlédl k důkazu
svědčícímu žalobci a bez dalšího ustal na stanovisku, že žalobce důkazní břemeno
neunesl. Jak bylo již uvedeno výše, v předmětném případě však správní orgány provedly
všechny důkazy stěžovatelem předložené, dostatečně zjistily skutkový stav věci
a provedené důkazy stěžovatelem navržené vyhodnotily, přičemž své důkazní břemeno
jejich zpochybněním unesly. Z právě předestřeného vyplývá, že ani tyto odkazy nejsou
případné.
Stěžovatel dále namítá, že žalovaný i krajský soud nesprávně vyložily §24
odst. 1 zákona o daních z příjmů, na jehož základě dospěly k chybnému závěru,
že stěžovatel u uplatněných sporných výdajů neprokázal jejich oprávněnost. Podle
něj však z dikce zákona jakkoli neplyne pravidlo, že daňově uznatelné jsou pouze výdaje,
u nichž se prokáže, že byly vynaloženy vůči ve fakturách deklarovanému dodavateli.
Má za to, že oprávněnost jím vynaložených výdajů, jako výdajů daňově uznatelných, byla
prokázána, přestože nebylo prokázáno, že byly vydány konkrétně dodavatelem,
tj. společností KASALI. Za situace, kdy zde neexistují žádné důkazy, které by vyvracely,
že stěžovatel deklarované částky skutečně fakticky vynaložil, nemůže obstát ani úvaha,
že by vynaložení sporných výdajů stěžovatel dostatečně neprokázal. Dané dovodil z již
zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 664/04,
a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 - 73.
Poukázal rovněž na rozpor odůvodnění rozsudku krajského soudu na str. 9 a str. 12.
K danému Nejvyšší správní soud uvádí, že, jak bylo již výše podrobně rozebráno,
podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je povinností daňového subjektu výdaje
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů prokázat, přičemž k tomu může použít
jakékoli důkazní prostředky, které byly pořízeny v souladu se zákonem. Správce daně
je povinen vždy vycházet z faktického stavu věci. Prvotně se tento stav prokazuje právě
formálními doklady o výdajích, nicméně jejich zpochybnění správcem daně neznamená,
že daňový subjekt nemůže nadále navrhovat důkazy a svá tvrzení na základě dalších
důkazů prokázat. V takovém případě však musí daňový subjekt faktický stav věci
prokázat do té míry, že o něm nebudou žádné pochybnosti. Tento závěr vyplývá
také z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 - 73,
na který stěžovatel odkazuje. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil,
že vyvrátí-li správce daně tvrzení daňového subjektu ohledně osoby dodavatele prací
uvedeného na účetním dokladu (faktuře), je povinen zabývat se uplatněnými návrhy
daňového subjektu na doplnění dokazování, jimiž prokazuje uskutečnění tohoto výdaje
ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Daňově uznatelnými však budou tyto
výdaje jen za předpokladu, že daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže
jak jejich skutečné vynaložení, tak i to, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění
či udržení jeho zdanitelných příjmů.
V nyní projednávané věci byl daňový doklad, na základě něhož měl stěžovatel
doložit své výdaje ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních příjmů, správcem daně
zpochybněn. Z výše uvedeného vyplývá, že v takovém případě bylo na stěžovateli,
aby uskutečnění těchto výdajů prokázal, a to bez jakýchkoli pochybností. Ze spisového
materiálu je patrno, že během řízení stěžovatel navrhl důkazy výslechem několika svědků,
kteří měli předmětné výdaje potvrdit. Správce daně všechny tyto důkazy řádně provedl.
Správce daně, potažmo žalovaný, však dospěly k závěru, že z předmětných svědeckých
výpovědí jednoznačně nevyplývalo, že by k předmětnému vynaložení výdajů skutečně
došlo. Proto měly za to, že se stěžovateli nepodařilo ve smyslu výše uvedeného prokázat
výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Nejvyšší správní soud
má za to, že tento postup je zcela v souladu s výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího
správního soudu.
Nejvyšší správní soud následně ve smyslu další stížní námitky přistoupil
k posouzení toho, zda závěry správních orgánů a krajského soudu týkající se důkazů,
zejména svědeckých výpovědí, které stěžovatel navrhl k podpoře svých tvrzení, skutečně
nebyly dostatečné k prokázání předmětných výdajů. Rovněž posoudil, zda správní orgány
skutečně přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že jak správní orgány, tak krajský soud se zjištěním skutkové podstaty věci
zabývaly zcela dostatečně a důkazy předložené stěžovatelem vyhodnotily v souladu
se zákonem. Správně dospěly k závěru, že se stěžovateli předmětné výdaje nepodařilo
prokázat. Ze správního a soudního spisu je totiž patrno, že správce daně po zahájení
daňové kontroly na základě vyžádání zjistil, že společnost KASALI, s níž měl stěžovatel
uzavřít obchod s ocelovými prvky, nemá ve svých účetních dokladech nejen o těchto
obchodních případech, ale vůbec o stěžovateli žádné záznamy. Stěžovatel však uplatnil
výdaje vynaložené na obchodní případy s uvedenou společností. Následně jednatelka
společnosti KASALI zcela popřela, že by jí předložené faktury někdy vystavila, popřela
i skutečnost, že by ve fakturách uvedené služby kdy společnost KASALI provedla.
Stěžovatel k prokázání svých tvrzení navrhl výslechy svých zaměstnanců – P. M., P. P., D.
V., Z. L., M. Z. a M. Ve. (protokoly ze dne 24. 11. 2008, č. j. 123673/08/233931/2970,
ze dne 21. 11. 2008, č. j. 123670/08/233931/2970, ze dne 21. 11. 2008,
č. j. 123675/08/233931/2970, ze dne 21. 11. 2008, č. j. 123681/08/233931/2970,
ze dne 21. 11. 2008, č. j. 123667/08/233931/2970 a ze dne 21. 11. 2008,
č. j. 123680/08/233931/2970), kteří měli prokázat, že stěžovatel skutečně vynaložil
předmětné výdaje na obchod se společností KASALI. Správní orgány i krajský soud
dospěly k závěru, že z jejich výpovědí však tato skutečnost jednoznačně nevyplývá.
Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožňuje. Svědek M. uvedl, že nikdy
se zástupcem společnosti KASALI nejednal, žádné zboží od této společnosti nepřebíral
a společnost zná jen podle loga na autě. U předání úhrady peněz za výrobky nikdy
přítomen nebyl. Svědci P. a V. pouze obecně tvrdili, že k obchodu s ocelovými prvky
docházelo, přičemž zboží přebírali z aut (Avie) s logem KASALI. Předání peněz přítomni
nebyli. Ze správního spisu však vyplývá, že společnost KASALI nevlastní žádná nákladní
auta s logem KASALI. Dále je ze správního spisu patrno, že svědek Z. sice sdělil, že se
zástupcem společnosti KASALI, panem H., jednal, jeho jméno bylo uvedeno na faktuře.
Totožnost pana H. si však neověřil. Svědci L. a Ve. se ve výpovědích vyjadřovali pouze k
období roku 2006, nikoli předmětnému roku 2005. Svědek L. v roce 2005 ani nebyl
zaměstnancem stěžovatele. Svědek Ve. ve výpovědi uvedl, že se zástupcem KASALI
jednal pouze jednou, a to v roce 2006. Jeho totožnost si neověřoval. Skutečnost, že výdaje
byly zaplaceny panu H., však byla na základě listinných důkazů (faktury a výdajové listy)
zpochybněna, neboť na žádné z těchto faktur ani výdajových pokladních dokladů
předložených správci daně jméno ani jakýkoli jiný identifikační údaj pana H. nefiguruje.
Podpisy na nich jsou nečitelné. Navíc tuto skutečnost popřela i jednatelka společnosti
KASALI, která uvedla, že s panem H. nikdy nespolupracovali. Žádné další konkrétní
údaje o předmětných obchodech - např. v jaké výši a kdy k tvrzenému plnění mělo dojít -
tito svědci neuvedli. Stěžovatel ani tito svědci bez pochybností neprokázali ani skutečnost,
komu konkrétně byly faktury zaplaceny. Zdejší soud má na základě právě uvedeného za
to, že z předmětných výpovědí jednoznačně nevyplývá, že k vynaložení uplatněných
výdajů ze strany stěžovatele vůbec skutečně došlo. Má proto za to, že za takového stavu
věci nelze stěžovateli přisvědčit, že jím vynaložené výdaje byly bez pochybností
prokázány.
Nejvyšší správní soud znovu zdůrazňuje, že ze spisového materiálu je patrno,
že správní orgány provedly všechny důkazy, které stěžovatel k prokázání svých tvrzení
navrhl, a zdejší soud v jejich hodnocení stejně jako krajský soud neshledal žádné vady.
Přitom podotýká, že nic stěžovateli nebránilo navrhnout v průběhu daňového řízení další
důkazy, které by jeho tvrzení byly schopny prokázat, jak bylo podrobně uvedeno výše.
Zdejší soud nesouhlasí ani s názorem stěžovatele, že by ze spisového materiálu bylo
patrno, že by správní orgány nebo krajský soud kladly větší váhu na výpověď jednatelky
společnosti KASALI. Ze správního i soudního spisu je naopak patrno, že správní orgány
hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž Nejvyšší správní soud
nemá pochyb, že při rozhodování přihlédly ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ničím nepodložené tvrzení stěžovatele,
že jednatelka společnosti KASALI mohla být při své výpovědi ovlivněna vlastním
ekonomickým zájmem na popření spolupráce s ním, neboť není patrné,
o jaké skutečnosti a důvody toto tvrzení opírá.
Pokud má stěžovatel za to, že si krajský soud v odůvodnění rozsudku odporuje,
když na jednu stranu uvedl, že souhlasí se stěžovatelem, že zákon o daních z příjmů
nehovoří o tom, že by daňový subjekt musel prokazovat, že zboží nebo služby byly
dodány konkrétním dodavatelem, a na druhé straně deklaroval, že důvodem pro jejich
neuznání v daném případě byla právě okolnost, že je nenakoupil od společnosti
KASALI, která byla uvedena v účetních dokladech, potom zdejší soud upozorňuje
na to, že v kontextu celého rozsudku krajského soudu neshledal na tomto tvrzení
žádného rozporu. Stěžovatel totiž tato tvrzení vytrhl z kontextu a nezohlednil skutečnost,
že správní orgány a krajský soud neuznaly jeho náklady nikoli bez dalšího jen proto,
že neprokázal, že dodavatelem zboží, za něž vynaložil předmětné výdaje, byla společnost
KASALI. Správní orgány a krajský soud vedle výše uvedeného řádně posuzovaly také to,
zda se stěžovateli nepodařilo uskutečnění tvrzených výdajů prokázat jiným způsobem,
přičemž dospěly k tomu, že nikoli. Je tedy zřejmé, že vedle formálního dokladu o výdajích
od společnosti KASALI, který byl zpochybněn, posuzovaly správní orgány rovněž další
stěžovatelem navržené důkazy, které by mohly faktické uskutečnění výdajů prokázat. Není
tedy pravdou, že by se správní orgány a krajský soud v daném případě pro závěr
o neuznání předmětných výdajů spokojily pouze s tím, že nebylo prokázáno,
že předmětné vynaložené výdaje měl uhradit právě společnosti KASALI.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že v daném případě byly dány
podmínky ke stanovení daně podle pomůcek. Nejvyšší správní soud se naopak zcela
ztotožňuje s názorem krajského soudu, který uvedl, že způsob stanovení daně podle §31
odst. 5 zákona o správě daní a poplatků je náhradním způsobem stanovení daně,
a přichází v úvahu pouze tehdy, když daňový subjekt při dokazování jím uváděných
skutečností nesplní některou ze svých zákonných povinností, takže zde není vůbec
možno daňovou povinnost dokazováním stanovit. V daném případě však není patrno, že
by stav stěžovatelových dokladů a záznamů byl takového charakteru, že by vylučoval
možnost stanovit daň dokazováním. Skutečnost, že se stěžovateli nepodařilo prokázat
pouze výdaje fakturované společností KASALI, nezakládá ještě splnění výše uvedených
podmínek pro aplikaci institutu náhradního stanovení daně podle pomůcek (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2007, č. j. 2 Afs 20/2006 - 90,
publikovaný pod č. 1222/2007 Sb. NSS). Naopak, je nutno zopakovat, že to byla
povinnost stěžovatele, aby vynaložení předmětných výdajů prokázal, a neučinil-li tak,
nelze tuto povinnost obejít uplatňováním nároku na aplikaci náhradního způsobu
stanovení daně. Nejvyšší správní soud nad rámec doplňuje, že nebylo možno stanovit daň
podle pomůcek pouze v této části a ve zbytku vycházet z dokazování, neboť takový
postup je nepřípustný (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 5. 2004, č. j. 2 Afs 25/2003 - 87). Správce daně proto postupoval zcela správně,
když při stanovení daně vycházel z důkazů mu známých, které lze považovat
za dostatečné pro stanovení daně standardním způsobem.
V druhém doplnění kasační stížnosti stěžovatel poukázal rovněž na rozsudky
Evropského soudního dvora ze dne 12. 1. 2006 ve věcech C-354/03, C-355/03
a C-484/03 Optigen a následně na rozsudek ze dne 6. 7. 2006 ve věcech C-439/04
a C-440/04 Kittel, podle kterých je třeba vyloučit u plátců, kteří se bez vlastní viny stali
součástí podvodného jednání, aby byli nuceni nést následky protiprávního jednání jiných
subjektů v případech, kdy své daňové povinnosti řádně plnili. Stěžovatel má za to, že lze
závěry v nich uvedené aplikovat i v nyní posuzované věci. S ohledem na to je názoru,
že bylo povinností správce daně zohlednit minimálně částku nezbytných výdajů
na dosažení, zajištění a udržení příjmů, které musel prokazatelně vynaložit na nákup
zboží, které pak dále prodal a daň přiznal a odvedl. Nejvyšší správní soud prvně
podotýká, že obecné závěry plynoucí z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudního
dvora týkající se daně z přidané hodnoty sice lze aplikovat rovněž na případy daní
z příjmů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 5 Afs 129/2006 - 142), nicméně skutkový stav dané věci tomu brání. Podle výše
uvedených rozhodnutí totiž nárok na odpočet daně, jakož i uznání daňového výdaje,
nemůže být dotčen tím, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce
zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví nebo nemůže vědět. Každá transakce musí
být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být
změněn předchozími nebo následnými událostmi, to ovšem pouze za podmínky, že plátce
daně o takovém záměru nevěděl a nemohl vědět. Ochranu dobré víry na straně osoby
nárokující odpočet daně z přidané hodnoty, potažmo uplatňující daňový výdaj, zaručuje
Evropský soudní dvůr rovněž v situaci, kdy se daňový podvod, na rozdíl od výše
uvedeného, vztahoval přímo na plnění mezi prodávajícím a kupujícím, o kterém ovšem
strana kupující nevěděla (rozsudek ze dne 6. 7. 2006 ve věcech C-439/04 a C-440/04
Kittel). V nyní posuzované věci však žádné okolnosti nenaznačují tomu, že by stěžovatel
mohl svou dobrou víru osvědčit. Ze správního spisu totiž nijak neplyne, že by stěžovatel
při uzavírání koupě ocelových prvků vynaložil veškerou rozumnou opatrnost podnikatele
tak, aby případné podvodné jednání odhalil. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel
měl jednat se zástupcem společnosti KASALI, panem H., aniž by si řádně ověřil jeho
totožnost a skutečnost, zda je opravdu oprávněn za společnost KASALI vystupovat.
Zdejší soud má za to, že stěžovateli nic nebránilo zjistit si, kdo je jednatelem
společnosti KASALI a co je předmětem její činnosti. Nejvyšší správní soud má proto
za to, že stěžovatel při průměrné bdělosti podnikatele (slovy evropské judikatury
za přijmutí veškerých opatření, která od něj mohla být rozumně vyžadována) měl možnost zjistit,
zda se účastní případného podvodného jednání či nikoli. Neučinil-li tak, nemůže se nyní
dovolávat závěrů uvedených ve výše citovaných rozsudcích Evropského soudního dvora.
V daném případě totiž pro aplikaci těchto závěrů nebyla splněna podmínka, že stěžovatel
o jím tvrzeném podvodu vědět nemohl.
Pokud stěžovatel považuje postup správce daně, který mu neuznal výdaje žádné,
přestože příjmy s těmito výdaji spojenými zdanil, za nesprávný, potom Nejvyšší správní
soud konstatuje, že neprokázal-li daňový subjekt, od koho nabyl zboží a jakou částku
za ně zaplatil, nejedná se o daňově uznatelné výdaje ve smyslu §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů. Uvedené platí i tehdy, pokud existence zboží a jeho následný prodej,
včetně výše takto vytvořeného zisku, nejsou sporné. Za této situace, nejsou-li splněny
podmínky přechodu na daňové pomůcky, správci daně nic nebrání v tom, aby příjmy
z prodeje tohoto zboží považoval za daňově uznatelné, zatímco daňovým subjektem
deklarované (avšak neprokázané) výdaje za jeho pořízení nikoliv (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 2 Afs 32/2008 - 116).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že při přezkumu rozhodnutí krajského soudu
a potažmo rozhodnutí správních orgánů neshledal žádná pochybení způsobená
při samotném řízení, při hodnocení provedených důkazů nebo při aplikaci právních
předpisů, tedy naplnění kasačních důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) nebo d) s. ř. s.
Napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení
úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Druhému účastníkovi řízení
podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu