ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.60.2013:126
sp. zn. 9 Afs 60/2013 - 126
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: SLOT Group, a. s.,
se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zast. Mgr. Alešem Smetankou, advokátem se sídlem
Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem
Komenského nám. 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2011,
č. j. KrÚ 99318/2011, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 5. 2013, č. j. 52 Af 8/2012 – 193,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
29. 5. 2013, č. j. 52 Af 8/2012 – 193, se zru š u je .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 24. 11. 2011,
č. j. KrÚ 99318/2011 se zru š u je a věc se v rac í žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 150 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Aleše
Smetanky, advokáta se sídlem Jungmannova 24, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) ze dne 29. 5. 2013,
kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví specifikovanému rozhodnutí
žalovaného. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti platebnímu
výměru vydanému dne 13. 5. 2011 Městským úřadem Přelouč (dále jen „správce poplatku“),
č. j. MUPC 7848/2011/VHP, kterým byl stěžovateli, resp. jeho právnímu předchůdci, dle zákona
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o místních poplatcích“) a Obecně závazné vyhlášky města Přelouče č. 6/2010,
o místních poplatcích (dále jen „obecně závazná vyhláška“) za období od 1. 1. 2011
do 31. 3. 2011 vyměřen místní poplatek za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí ve výši 30 000 Kč a navýšení místního poplatku ve výši 15 000 Kč.
[2] Žalovaný v rozhodnutí o odvolání dospěl k závěru, že není povolán k posuzování ústavní
konformity právní úpravy místního poplatku. Tzv. jiné technické herní zařízení není pojmem
neurčitým; předmětem poplatku se stává každé koncové zařízení (interaktivní videoloterní
terminál). Žalovaný v postupu správce poplatku neshledal ani namítané nedodržení zásady
in dubio pro libertate (v pochybnostech ve prospěch jednotlivce) dovozované v důsledku výkladové
nejednoznačnosti předmětu poplatku.
[3] Stěžejní spornou otázkou projednávané věci je jednak samotné vymezení předmětu
poplatku, tedy obsah pojmu „jiné technické herní zařízení“, a s tím související posouzení
dodržení zásady in dubio pro libertate, a dále rovněž otázka odůvodněnosti sankčního navýšení
místního poplatku.
II. Posouzení věci krajským soudem
[4] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku především konstatoval, že zařízení povolená
přede dnem nabytí účinnosti obecně závazné vyhlášky se tímto dnem stávají předmětem místního
poplatku, neboť je tak dosaženo rovného zacházení se všemi provozovateli jiných technických
zařízení. O namítanou retroaktivitu by se jednalo teprve za situace, kdy by herní zařízení
podléhala poplatku již ode dne jejich povolení.
[5] Krajský soud při výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“ připustil, že herním
zařízením nemůže být interaktivní videoloterní terminál, musí jím být funkčně nedělitelný celek,
který je schopen zabezpečit herní proces od samého počátku do konce. Na rozdíl od stěžovatele
však tento celek nespatřoval v centrálním loterijním systému (dále též „CLS“ nebo „centrální
jednotka“) s libovolným množstvím koncových terminálů, nýbrž v sestavě tvořené jedním
terminálem spojeným s centrální jednotkou. Každý terminál je pak představitelem jednoho celku,
a tedy předmětem místního poplatku. Umístnění dalších terminálů je Ministerstvem financí
schvalováno rozhodnutím, kterým se doplňuje již existující rozhodnutí o povolení provozování
loterie nebo jiné podobné hry; jinými slovy dochází ke zvýšení počtu funkčně nedělitelných celků
schopných realizovat herní proces.
[6] Důsledkem neexistence pochybností o výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“
nemohly správní orgány porušit ani žalobcem namítanou zásadu v pochybnostech ve prospěch,
resp. mírněji. Uvedený pojem lze dle krajského soudu při aplikaci příslušných výkladových metod
zcela bez problému vyložit: ve shodě se stěžovatelem je nutno za herní zařízení považovat
funkční celek, který je schopen zabezpečit celý herní proces od počátku do konce;
přesně takovým celkem je právě centrální jednotka a koncový terminál, přičemž jednotlivé
koncové terminály jsou na sobě nezávislé a navzájem se neovlivňují ani nepodmiňují.
[7] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku nepřezkoumatelnosti platebního výměru
v rozsahu chybějícího odůvodnění navýšení místního poplatku. Shrnul, že stěžovatel splnil
svoji poplatkovou povinnost pouze částečně, jestliže namísto 10 herních zařízení odvedl poplatek
pouze za 7 z nich. Správce poplatku současně použil část úhrady na zaplacení nedoplatku
na místním poplatku za předchozí období, čímž stěžovateli vznikla za období od 1. 1. 2011
do 31. 3. 2011 celková poplatková povinnost ve výši 30 000 Kč. Správce poplatku přistoupil
rovněž ke zvýšení doměřeného poplatku o 50 %, tedy o částku 15 000 Kč. Učinil
tak nicméně v souladu s ustanovením §11 odst. 3 zákona o místních poplatcích, na základě
kterého může obecní úřad zvýšit nezaplacené nebo neodvedené poplatky, případně jejich část,
až na trojnásobek, přičemž toto zvýšení se stává příslušenstvím poplatku. Možnost poplatek
navýšit je tedy dána přímo zákonem, a proto již nebylo třeba v rozhodnutí další důvody
pro zvýšení poplatku uvádět. Dle krajského soudu není navýšení sankcí, je příslušenstvím
poplatku a na jeho odůvodnění nelze klást stejně vysoké nároky jako na odůvodnění sankcí,
u kterých zákon na rozdíl od právní úpravy navýšení místního poplatku výslovně uvádí,
k čemu má správní orgán při jejich ukládání přihlédnout.
[8] Závěrem krajský soud uvedl, že návrh stěžovatele na doplnění dokazování vznesený
při jednání shledal nadbytečným, neboť skutečnosti, jimiž stěžovatel hodlal prokázat herní
povahu CLS a koncových terminálů, nebyly sporné.
[9] S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu stěžovatele jako nedůvodnou v souladu
s ustanovením §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
III. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[10] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů vymezených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatel se předně neztotožňuje s výkladem právního pojmu „jiné technické herní
zařízení“ rozhodného pro určení předmětu místního poplatku ve smyslu ustanovení §1 písm. g)
zákona o místních poplatcích. Je přesvědčen, že CLS je funkčně nedělitelný, a jednotlivé koncové
terminály tedy nejsou schopny při oddělení od zbytku CLS realizovat celý herní proces. Místnímu
poplatku by proto měl podléhat CLS, a nikoli samotné koncové terminály, které nejsou způsobilé
k naplnění sázkové vztahu, tj. neumožňují přijetí sázky ani vygenerování náhody či předem
neznámé okolnosti.
[12] Oprávnění zpoplatňovat koncový interaktivní videoloterní terminál výslovně zavedla
až s účinností od 14. 10. 2011 novela zákona o místních poplatcích provedená zákonem
č. 300/2011 Sb. S odkazem na záznam ze sněmovního projednávání předmětné novely zákona
stěžovatel dovozuje, že i samotný zákonodárce si byl vědom toho, že předmětem zpoplatnění
místními poplatky dle původního znění zákona byl CLS jako celek a nikoli jednotlivé koncové
terminály; v opačném případě by nebylo důvodu znění zákona měnit. Správnost výkladu
stěžovatele podporuje dle jeho názoru rovněž návrh zákona o sázkových hrách,
který nově definuje pojmy technické herní zařízení a herní pozice, přičemž CLS je definován
jako technické herní zařízení a koncové terminály jako neoddělitelné součásti CLS, tj. herní
pozice.
[13] V této souvislosti stěžovatel opakovaně poukázal na různost zastávaných výkladů
předmětu zpoplatnění a z toho vyplývající nutnost volit takový výklad, který je v případě
nejasností pro stěžovatele mírnější, resp. příznivější (aplikace zásad in dubio mitius, in dubio
pro libertate). Vícero možných výkladů předmětu zpoplatnění přitom dle stěžovatele připouští
i nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (všechna zde citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
[14] Skutečnost, že obsah pojmu „jiné technické herní zařízení“ je nejasný, a tedy sporný, měla být
mimo jiné prokázána stanoviskem Elektrotechnického zkušebního ústavu, s. p., a Institutu
pro testování a certifikaci, a. s., které stěžovatel předložil krajskému soudu k důkazu. Soud
však provedení uvedených důkazů odmítl se závěrem, že tato otázka sporná není. Nevysvětlil
však, proč nepřihlíží k herní a technické stránce věci, bez které dle stěžovatele nelze provést
ani správný právní výklad.
[15] V návaznosti na shora uvedenou argumentaci považuje stěžovatel dále rozsudek
krajského soudu za nepřezkoumatelný, neboť se dle jeho názoru s klíčovou námitkou existence
více právních výkladů nevypořádal a neprovedl k tomu ani navrhované důkazy (zejména Standard
CLS vydávaný orgánem státního dozoru – Ministerstvem financí – pro účely povolovacího řízení
a jednotlivá rozhodnutí Ministerstva financí). Poukazuje přitom na skutečnost, že v rozhodné
době bylo vyloučeno, aby žadatel obdržel samostatné rozhodnutí o povolení výhradně
na koncový terminál bez existence rozhodnutí vydaného k celému CLS (na rozdíl od výherních
hracích přístrojů, které mohly být povolovány jednotlivě).
[16] Za nepřesvědčivý a nesprávný považuje stěžovatel rovněž závěr soudu o aplikovatelnosti
obecně závazné vyhlášky na daný skutkový stav, jestliže veškerá rozhodnutí Ministerstva financí
povolující provoz jiných technických herních zařízení nabyla právní moci před nabytím účinnosti
obecní vyhlášky; aplikace vyhlášky je proto dle stěžovatele v rozporu se zásadnou retroaktivity.
[17] Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost platebního výměru a nezákonnost
uloženého 50% sankčního navýšení. Dovolává se přitom aplikace ustanovení §139 odst. 3
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě kterého měl být
doměřený poplatek splatný v náhradní lhůtě 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru.
Stěžovatel se tak před právní mocí platebního výměru nemohl dostat do prodlení s úhradou
žádné části poplatku, což je podmínkou pro uložení sankce ve formě navýšení poplatku
až na trojnásobek ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 zákona o místních poplatcích.
[18] Nadto stěžovatel rovněž poukazuje na zjevně nedostatečné odůvodnění sankčního
navýšení poplatku, neboť pouhý odkaz správce poplatku na příslušné ustanovení zákona
o místních poplatcích nelze dle jeho názoru považovat za řádné odůvodnění uložené sankce.
Stěžovatel se tak neztotožňuje ani se závěrem krajského soudu, který dospěl k závěru, že možnost
navýšit poplatek je dána přímo za zákona, a proto nebylo třeba navýšení již dále odůvodňovat.
[19] V této souvislosti stěžovatel dále za nezákonný označuje postup správce
poplatku spočívající v přesunu finančních prostředků na účtu stěžovatele do jiného období,
neboť o vyměření poplatku za období čtvrtého čtvrtletí 2010 vůbec nebylo rozhodnuto.
[20] Na základě všech shora uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu
navrhl, aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[21] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém stanovisku obsaženém
v žalobou napadeném rozhodnutí o odvolání, tedy že pojem „jiné technické herní zařízení“ není
pojmem nejasným či nesrozumitelným. Dále poukázal na rozdílnost povolovacího procesu
„jiných technických herních zařízení“, jejichž provoz na rozdíl od výherních hracích přístrojů
povolovalo Ministerstvo financí; v rozšíření předmětu místního poplatku o jiná technická
herní zařízení tak žalovaný spatřuje možnost obcí regulovat povolování těchto zařízení
na svém území. Současně vyjádřil nesouhlas s názorem žalobce, že předmětem poplatku by měla
být pouze provozovaná herní zařízení; skutečnost, že provozovatel neuvede přístroj do provozu,
nemůže jít k tíži obce.
[22] Podanou repliku spojil stěžovatel v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013-26, s návrhem na předložení věci rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu. V citovaném rozhodnutí dospěl zdejší soud k závěru, že interaktivní
videoloterní terminál představuje „jiné technické zařízení“ ve smyslu ustanovení §10a zákona
o místních poplatcích, přičemž zpoplatnění podléhá každý koncový terminál, nejen centrální
loterijní jednotka.
[23] Svoji argumentaci stěžovatel opakovaně staví především na rozumnosti a přípustnosti
jím zastávaného výkladu předmětu zpoplatnění místními poplatky, a tudíž nutnosti aplikovat
výklad ve prospěch soukromého subjektu.
[24] V návaznosti na namítanou obhajitelnost a rozumnost stěžovatelem zastávaného výkladu
předmětu zpoplatnění dále namítá, že samy správní orgány v jistých případech přistupují
k aplikaci jím prezentovaného výkladu. Zdůraznil, že pouze v případě provozování sázkových her
prostřednictvím CLS jsou za předmět zpoplatnění označována jednotlivá herní místa (koncové
terminály), zatímco v případě ostatních srovnatelných sázkových her provozovaných
prostřednictvím nedělitelných funkčních celků je za předmět zpoplatnění označován celý systém
bez ohledu na mnohost jednotlivých herních míst (příkladem u herního zařízení MAX POWER).
[25] Nad rámec již uplatněných kasačních námitek stěžovatel rozporuje druhým senátem
dovozenou regulatorní funkci místního poplatku, neboť tato je dle jeho názoru ztělesněna
ustanovením §50 odst. 4. zákona o loteriích opravňujícím obce provozování videoloterních
terminálů omezit či zakázat. Naopak smyslem a účelem předmětné právní úpravy bylo navýšit
příjmy do rozpočtu obcí. Obsáhle se stěžovatel vymezil rovněž k závěru druhého senátu
o povinnosti hradit poplatek za každý povolený, byť neprovozovaný, hrací přístroj nebo jiné
technické zařízení.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[26] Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení
před správním orgánem a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
IV.a
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[27] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť pouze v případě přezkoumatelného
rozhodnutí krajského soudu je zpravidla možné se zabývat dalšími stížnostními námitkami
(viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný
pod č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní
námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč žalobní námitky účastníka
považoval za nedůvodné, mylné nebo vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla
naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy,
pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady
byly vzaty v úvahu a proč (srov. například rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36,
publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, publ.
pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, publ. pod č. 386/2004 Sb.
NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí po posouzení jeho náležitostí
a obsahu na základě uvedených kritérií neshledal.
[28] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu především v absenci
vypořádání žalobní námitky týkající se nezbytnosti aplikace právní zásady in dubio (pro) mitius
(respektive in dubio pro libertate). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že aplikace této zásady
předpokládá existenci vícero (nejméně dvou) obhajitelných výkladů konkrétního ustanovení
právního předpisu. Vzhledem k tomu, že krajský soud nepovažoval ustanovení §10a zákona
o místních poplatcích za nejednoznačné a umožňující dvojí výklad, nebyla tato zásada
při jeho rozhodování aplikována. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom bezpochybností
vyplývá, že se krajský soud ztotožnil s právním posouzením věci žalovaným (viz str. 8 a 9
rozsudku), a tedy i s jím zastávaným výkladem relevantních ustanovení právních předpisů.
Posouzení otázky, zda k porušení stěžovatelem namítané zásady skutečně došlo, je uvedeno níže.
[29] Další námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení (interaktivních
videoloterních terminálů), jelikož bez posouzení technické stránky fungování jiného technického
herního zařízení nelze ani provést správný právní výklad. K namítanému Nejvyšší správní soud
konstatuje, že z argumentace krajského soudu je naopak zřejmé, že technické aspekty
stěžovatelem provozovaných zařízení zohlednil při samotné úvaze o definici jiného technického
zařízení, jestliže dospěl k závěru, že každý koncový terminál tvoří spolu s centrální jednotkou
nedělitelný funkční celek. Je přitom na místě zdůraznit, že soud při úvahách o výkladu právního
pojmu nemůže vycházet pouze z technického popisu věci, nýbrž je povinen hodnotit problém
v širším kontextu. Pokud tedy krajský soud na základě takto provedené úvahy dospěl k závěru
o nadbytečnosti provedení dalšího důkazu ryze technickým stanoviskem Elektrotechnického
zkušebního ústavu, které nad to není pro výklad soudu závazné, nemohlo to mít za následek
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
[30] Nepřezkoumatelný je podle názoru stěžovatele i závěr krajského soudu o stanovení výše
sankčního 50 % navýšení místního poplatku. Krajský soud se nicméně touto otázkou zabýval
velmi podrobně na str. 10 rozsudku (viz rekapitulaci rozhodnutí krajského soudu pod bodem [4]).
Nejvyšší správní soud se v této fázi odůvodnění zabýval pouze přezkoumatelností rozhodnutí,
zákonnost závěrů krajského soudu je předmětem následujících částí tohoto rozhodnutí.
[31] Stěžovatel vytýká krajskému soudu rovněž opomenutí vypořádat se s argumentací
obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, který se týkal
obecně závazné vyhlášky města Chrastava. Ústavní soud zde posuzoval ústavní konformitu
vyhlášky vydávané k provedení zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“). Krajský soud v rámci vypořádání
žalobních námitek závěrů uvedených v citovaném nálezu Ústavního soudu skutečně nevyužil,
nicméně je třeba zdůraznit, že se stěžovatel takového postupu ani nedomáhal;
naopak sám v podání ze dne 4. 3. 2013 adresovaném krajskému soudu uvedl, že se zmíněný nález
týká oblasti veřejného pořádku, konkrétně oprávnění obcí regulovat na svém území provozování
sázkových her v podobě umístění koncových terminálů, nikoliv zpoplatnění interaktivních
videoloterních terminálů, a proto je pro posouzení projednávané věci zcela bez významu.
Krajskému soudu tedy nelze vytýkat, že se s předestřenou argumentací nálezu Ústavního soudu
nezabýval, jestliže nebyla stěžovatelem do řízení prostřednictvím žádné z žalobních námitek
vnesena, a krajský soud vystavěl své závěry na odlišných důvodech.
[32] Lze tedy uzavřít, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku věcně vypořádal všechny
uplatněné žalobní námitky, a rozhodnutí tudíž vadnou nepřezkoumatelnosti ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. netrpí.
IV.b
Vymezení předmětu místního poplatku
[33] Jak již bylo zmíněno výše, stěžejní námitkou projednávané věci je od počátku správního
řízení vymezení předmětu zpoplatnění a s tím související výhrada k uplatnění zásady
v pochybnostech mírněji, resp. ve prospěch stěžovatele. Jedná se o výklad ustanovení
§10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, dle něhož poplatku za provozovaný výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý
povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
[34] Před vlastním vypořádáním těchto klíčových námitek Nejvyšší správní soud připomíná,
že se již uvedenými právními otázkami zabýval např. ve stěžovatelem zpochybněném rozsudku
ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, a dále např. v rozsudcích ze dne 13. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 27/2013 – 34 a č. j. 2 Afs 28/2013 – 34, ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 26/2013 – 34,
a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 – 37 (všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Na argumentaci uvedenou v těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud navazuje i v nyní
posuzované věci, přičemž nenašel důvodu se od ní odchýlit.
[35] Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné rekapitulovat alespoň stručně
historický vývoj dotčené právní úpravy. Dne 16. 6. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb.,
kterým se mění mj. právě zákon o místních poplatcích. Ústavní konformitu přijetí této novely
zákona o místních poplatcích posuzoval Ústavní soud, který legislativní proces shledal v souladu
se zákonem [viz nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (39/2013 Sb.)]. Na základě
této novely zákona o místních poplatcích mohly obce zavést obecně závaznou vyhláškou
nejen (již existující) poplatek za výherní hrací přístroj [§2 písm. e) v návaznosti na §17 odst. 1
zákona o loteriích], ale nově i za tzv. jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Právní
úprava zavedená zákonem č. 183/2010 Sb. však v praxi vyvolala pochybnosti ohledně definice
pojmu jiného technického herního zařízení, a následně polemiku o oprávněnosti obecních úřadů,
jakožto správců poplatku, vybírat předmětný místní poplatek za koncové interaktivní videoloterní
terminály. Tyto pochybnosti ukončila, s účinností od 14. 10. 2011, novela zákona o loteriích,
provedená zákonem č. 300/2011 Sb., která novelizovala nejen zmiňovaný zákon, ale i zákon
o místních poplatcích. Nově byl zpřesněn předmět místního poplatku dle ustanovení §10a
tak, že mu podléhal nejen každý povolený výherní hrací přístroj [§2 písm. e) zákona o loteriích],
ale i každý koncový interaktivní videoloterní terminál [§2 písm. l) zákona o loteriích] a každé herní
místo lokálního herního systému [§2 písm. n) zákona o loteriích]. Do té doby tedy panovala
terminologická nekonzistence mezi zákonem o místních poplatcích a zákonem o loteriích,
neboť pojem jiné technické herní zařízení nebyl zákonem o loteriích používán. Zákonem
č. 458/2011 Sb., o změně zákonů souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa a dalších
změnách daňových a pojistných zákonů, kterým byl novelizován jak zákon o místních poplatcích,
tak (částečně i) zákon o loteriích, byl §10a zákona o místních poplatcích k 31. 12. 2011
zcela derogován.
[36] Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku sp. zn. 2 Afs 37/2013 ve vztahu k výkladu
pojmu „jiné technické herní zařízení“ k závěru, že aby bylo možno považovat technické zařízení
za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení do určité
míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené v ustanovení §17 odst. 1 zákona
o loteriích. Tyto vlastnosti však nelze dovozovat pouze z technických parametrů přístroje,
nýbrž především z jejich funkce. Hrací přístroje i interaktivní videoloterní terminály je v tomto
pojetí nutno považovat za „jiná technické herní zařízení“, a to právě z hlediska poplatkové
povinnosti stanovené místní samosprávou. Pro účely zpoplatnění místními poplatky proto není
rozhodné, na jakém principu je povolená loterie provozována, ale zda naplňuje vlastnosti
výherního hracího přístroje, tj. zda umožňuje hru. Za situace, kdy by za jednotku, z níž se odvádí
poplatek, byla považována pouze centrální loterní jednotka, ztratil by posuzovaný místní poplatek
fakticky smysl, neboť jednomu poplatku by podléhal nekonečný počet koncových přístrojů
videoloterních terminálů. Podobně by daná interpretace kolidovala s judikaturou Ústavního
soudu (srov. např. Pl. ÚS 56/10, publ. pod č. 293/2011 Sb. – N 151/62 SbNU 315).
[37] Stěžovatel ve své argumentaci zdůrazňuje především požadavek na kompaktnost herního
zařízení, resp. funkční nedělitelnost z hlediska způsobilosti realizovat celý herní proces,
kterou koncové videoloterní terminály postrádají. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se stěžovatelem v závěru, že technické odlišnosti interaktivního videoloterního terminálu
a výherního hracího přístroje nelze zpochybnit. Zdejší soud však již ve své dřívější judikatuře
v obdobné věci dospěl k závěru, že tyto odlišnosti nejsou při výkladu příslušných ustanovení
zákona o místních poplatcích podstatné: „Interpretace zákona o místních poplatcích nemůže vycházet
pouze a jedině ze znalosti technických parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním
východiskům podoby a interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným.
Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný
parametr, což nelze akceptovat“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 1 Afs 55/2013 – 37). Z pohledu právní kvalifikace interaktivního videoloterního terminálu
jako tzv. jiného technického herního zařízení nejsou tudíž technické aspekty herního zařízení
určující.
[38] Při nalézání obsahu právního pojmu „jiné technické herní zařízení“ je v celkovém
společenském kontextu třeba přihlédnout rovněž ke vnímání interaktivních videoloterních
terminálů samotnými uživateli. Nejvyšší správní soud v této souvislosti např. v rozsudku ze dne
13. 9. 2013, č. j. 5 Afs 32/2013 – 24, dospěl k závěru, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný
rozdíl mezi hrou na výherním hracím přístroji či videoloterním terminálu; z jeho pohledu jde
o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím sázek co nejvyšší výhry
v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry dochází
přímo v daném zařízení (jako je tomu u výherního hracího přístroje), anebo v centrálním
loterijním systému (v případě videoloterního terminálu). Stejné jsou i negativní socioekonomické
důsledky jejich užívání; v obou případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení
nacházejí. Tento fakt ostatně zcela jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12. Z pohledu výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“
je tudíž jeho technická podstata okrajovým kritériem.
[39] Technickou povahu sporné otázky výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“
prokazoval stěžovatel odborným stanoviskem Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu
pro testování a certifikaci, dle kterého je ve shodě s názorem stěžovatele nutné z hlediska
techniky herní procesu vnímat centrální jednotku a koncové zařízení jako jeden celek. Nejvyšší
správní soud nad rámec shora provedené úvahy o okrajové úloze technických aspektů herních
zařízení zdůrazňuje, že posuzování právních otázek je bytostně spjato se soudním rozhodováním
a je doménou soudu. Proces poznávání práva směřující k výkladu obsahu právních norem
proto nemůže být předmětem dokazování. Stanoviska odborných pracovišť proto nejsou
pro soud při výkladu právních pojmů nijak závazná.
[40] V této souvislosti poukazoval stěžovatel na povolovací proces videoloterních terminálů,
který je vždy vázán na konkrétní povolenou centrální jednotku, a jednotlivé koncové terminály
jsou tak polovány pouze s centrální jednotkou jako jeden celek. Je však třeba od sebe odlišovat
proces povolení herního zařízení coby administrativního nástroje regulace umístnění zařízení
a s tím související rozhodnutí zákonodárce o tom, komu bude tato pravomoc svěřena (povolení
Ministerstva financí, vyhlášky obcí), a na straně druhé regulaci ekonomickou uplatňovanou
prostřednictvím místního poplatku. Přijatá právní úprava zákona o místních poplatcích měla
jednoznačně za cíl z hlediska zpoplatnění postavit sobě na roveň jednotlivá herní zařízení,
a reagovat tak na rozmach interaktivních videoloterních terminálů, které do té doby místním
poplatkům nepodléhaly, a byly tedy fakticky neregulovatelné.
[41] Nelze se ztotožnit ani s dílčími závěry stěžovatele učiněnými na podkladu nálezu
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Ústavní soud se v citovaném nálezu
zabýval výkladem zákona o loteriích, konkrétně potom otázkou, kdo je příslušným k povolování
umístění interaktivních videoloterních terminálů. Ústavní soud sice v nálezu konstatoval,
že „charakter ILV [interaktivních videoloterijních systémů – pozn. zdejšího soudu] neumožňuje
jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle §17 odst. 1 loterijního zákona,
neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému,
jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená
v §17 odst. 1 loterijního zákona.“ Dále však pokračoval: „Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny
pod širší definici podle §2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím
přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. Závěry Ústavního soudu naopak plně konvenují
se zde vysloveným závěrem o potřebě postavit pro účely zpoplatnění na roveň výherní hrací
přístroje a videoloterní terminály. Lze proto přijmout závěr, že interaktivní videoloterní terminál
lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý v ustanovení §10a zákona o místních
poplatcích.
[42] Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že užité výkladové metody vedly k výsledku
pro stěžovatele nepříznivějšímu, což není v oblasti veřejného práva přípustné (porušení zásady
in dubio pro libertate), ani zde mu nelze přisvědčit. Tento princip nelze vykládat natolik široce,
že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou stěžovatelem měly správní orgány
zohlednit jakožto dvojí výklad. Krajský soud dospěl principiálně ke stejným závěrům
jako Nejvyšší správní soud, přičemž šlo fakticky o nalezení konkrétního významu neurčitého
právního pojmu „jiné technické herní zařízení“ užitého v zákoně o místních poplatcích.
Aby mohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému pochybení, musel by být výkladu, který zastává
Nejvyšší správní soud, postaven rovnocenný konkurenční výklad práva. Stěžovatel postavil
výklad pojmu „jiné technické herní zařízení“ na ryze technických vlastnostech hry
na interaktivních videoloterních terminálech a zcela odhlédl od smyslu a účelu sporného
ustanovení zákona o místních poplatcích, jak je vysvětleno výše pod body [37] a [38] rozsudku.
V daném případě se tedy nejedná o souboj dvou rovnocenných výkladů; Nejvyšší správní soud
jasně a jednoznačně vyložil, proč výklad zastávaný stěžovatelem postavený na technickém
hledisku herního procesu nemůže být rovnocenný, a vysvětlil, z jakého důvodu mají být
předmětná herní zařízení zpoplatněna.
[43] Stěžovatel na podporu svého názoru o nutnosti aplikovat zásadu in dubio libertate
rovněž poukazoval na skutečnost, že stejný pohled na výklad pojmu „jiné technické zařízení“
jako stěžovatel sdílelo rovněž Ministerstvo financí před Ústavním soudem v řízení
sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Se stěžovatelem lze souhlasit, že v předmětném řízení před Ústavním
soudem Ministerstvo financí skutečně pro účely povolování interaktivních hracích terminálů
apelovalo na neoddělitelnost koncového terminálu od na něj navázané centrální jednotky.
Jak však bylo uvedeno již výše pod bodem [41], Ústavní soud se v tomto řízení zaobíral výkladem
zákona o loteriích v rámci procesu vydávání povolení k provozování herních zařízení,
které je zaměřeno na ochranu jiných veřejných zájmů, nežli řízení o zpoplatnění těchto zařízení.
Závěry Ústavního soudu vyslovené v citovaném nálezu je proto v odlišných souvislostech zákona
o místních poplatcích nutné používat pouze podpůrně.
[44] Za rozhodné pro závěr o existenci více rovnocenných výkladů nelze označit
ani poslanecké rozpravy spojené s přijímáním zákonů, ze kterých stěžovatel dovozuje, že pojem
„jiné technické herní zařízení“ způsoboval výkladové obtíže. Pro účely výkladu soudu
je vždy rozhodné konečné znění příslušné právní normy, se kterým také soud při podání výkladu
pracuje. Opakované novelizace a upřesňování terminologie zákona nepřispívají k právní jistotě,
avšak v daném případě z nich nelze z výše uvedených důvodů dovodit nezákonnost
výše předestřeného výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“.
[45] Lze se ztotožnit se stěžovatelem, že zřejmě i s ohledem na rychlý technologický vývoj
v oblasti herních zařízení zvolil zákonodárce pro účely zákona o místních poplatcích pojem „jiné
technické herní zařízení“, který není terminologicky zcela určitý, nicméně jak dovodil Nejvyšší
správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 37/2013, vůle a zájem zákonodárce na zpoplatnění
interaktivních videoloterních terminálů jsou zcela zřejmé a nepochybné.
[46] Zdejší soud nepřisvědčil ani namítanému retroaktivnímu působení obecně závazné
vyhlášky. Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné
posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní
norma nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu,
podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby z případného porušení
mohla být dovozována jeho odpovědnost. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem,
které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí
jen do budoucna. Od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené
právní normy, řídí právní normou novou. V takovém případě se však jedná o tzv. retroaktivitu
nepravou, která je zásadně přípustná a ve skutečnosti zpětnou účinnost zákona nepředstavuje.
O takovou situaci se jedná i v projednávaném případě. Jak ve svém rozhodnutí správně vyložil
krajský soud, zařízení povolená přede dnem nabytí účinnosti vyhlášky se stávají předmětem
poplatku právě ode dne nabytí účinnosti vyhlášky. Krajský soud se výkladem ustanovení vyhlášky
a jeho aplikací zabýval velmi podrobně na str. 7 svého rozhodnutí, naproti tomu stěžovatel vznesl
pouze obecnou námitku, že považuje názor vyjádřený soudem za nepřesvědčivý a nesprávný.
K takto obecně formulované námitce Nejvyšší správní soud rovněž v obecné rovině uvádí,
že úvaha stěžovatele, dle které se právní úprava dopadající na vztahy vzniklé v minulosti nemůže
nikdy v budoucnu měnit, není správná. Stěžejním hlediskem je, aby její účinky působily
pouze do budoucna. Naplněním znaků pravé (a tedy nepřípustné) retroaktivity nemohou
být tedy očekávání stěžovatele, že herní zařízení povolená před účinností vyhlášky si zachovají
svůj status quo a nebudou moci být už nikdy podrobena zpoplatnění. Je pouze nemožné
jejich provoz zpoplatnit od určitého okamžiku zpětně do minulosti. To se však v projednávané
věci nestalo, jak je výše uvedeno, ke zpoplatnění došlo ode dne nabytí účinnosti předmětné
právní úpravy.
[47] Námitka stěžovatele poukazující na rozdílný postup správce poplatku ve vztahu
ke zpoplatňování CLS a jejích koncových terminálů na straně jedné a jiných výherních zařízení
s více herními místy na straně druhé je podle §104 odst. 4 s. ř. s. námitkou nepřípustnou,
neboť tato námitka nebyla uplatněna v žalobě, ač uplatněna být mohla. Krajský soud
se k těmto tvrzením bez svého zavinění nemohl vyjádřit.
[48] Dalšími námitkami stěžovatele (ryze fiskální funkce místního poplatku, zpoplatňování
povolených, byť fakticky neprovozovaných herních zařízení) polemizujícími se závěry rozsudku
druhého senátu sp. zn. 2 Afs 37/2013 se zdejší soud blíže nezabýval, neboť v tomto řízení nebyly
předmětem sporu.
IV.c
Nepřezkoumatelnost platebního výměru a nezákonnost uložení sankčního navýšení
[49] Stěžovatel se dále v kasační stížnosti dovolává stížnostního důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Je přesvědčen o nepřezkoumatelnosti platebního
výměru v části uložení 50 % navýšení místního poplatku.
[50] Zákon o místních poplatcích v ustanovení §11 odst. 1 a 2 zákona o místních poplatcích
stanoví, že pokud nebudou poplatky zaplaceny (odvedeny) poplatníkem nebo plátcem poplatku
včas nebo ve správné výši, vyměří obecní úřad poplatek platebním výměrem. Dle odst. 3
uvedeného ustanovení včas nezaplacené (neodvedené) poplatky nebo jejich nezaplacenou
(neodvedenou) část může obecní úřad zvýšit až na trojnásobek.
[51] Navýšení poplatku podle ustanovení §11 zákona o místních poplatcích představuje
rozhodnutí založené na volné správní úvaze správního orgánu, neboť je zde dána pouze možnost
správního orgánu rozhodnout o zvýšení, bez dalších zákonem stanovených konkrétních omezení.
Nicméně i takové rozhodnutí musí být postaveno na racionálních důvodech, pro které správce
poplatku k uložení předmětného navýšení přistoupil. Je věcí správního orgánu, jaká kritéria
pro své rozhodnutí zvolí, podstatné je, aby důvody správní orgánu byly transparentní
a z rozhodnutí jednoznačně seznatelné a to tak, aby úvahy správního orgánu mohly
být posléze případně předmětem soudního přezkumu z hlediska předkročení mezí libovůle.
[52] V této souvislosti lze poukázat kupříkladu na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
25. 5. 1998, č. j. 6 A 168/95 - 15, ve kterém je uvedeno, že „tam, kde rozhodnutí je vydáno na základě
zákonem povolené volné úvahy, je povinností správního orgánu volné úvahy užít, to je zabývat se všemi hledisky,
které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést
jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté správním uvážením, nicméně
při respektování smyslu a účelu zákona a v souladu s pravidly logického usuzování, dospět k rozhodnutí.“.
[53] Přestože zákon o místních poplatcích neobsahuje žádná kritéria, která by byl správní
orgán povinen při své úvaze o navýšení poplatku zohlednit, nezbavuje tato skutečnost správní
orgán povinnosti řádně odůvodnit, proč k navýšení přistoupil, včetně důvodů, které ho vedly
ke stanovení výsledné částky. Platební výměr vydaný správcem poplatku žádné úvahy
ohledně uložení navýšení poplatku a jeho výše neobsahuje. Uvedené pochybení nezhojil
ani žalovaný. S ohledem na shora uvedené závěry nelze akceptovat argumentaci krajského soudu
o tom, že prostý odkaz na ustanovení právní normy vyhovuje požadavkům zákona a rozhodnutí
o uložení navýšení není třeba dále odůvodňovat. Naopak v rozhodnutí bylo na místě,
aby se správce poplatku zabýval konkrétními okolnostmi vzniku nedoplatku a řádně uložení
navýšení poplatku odůvodnil. V této části tak Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
důvodnou.
[54] Související námitky stěžovatele dovolávající se aplikace ustanovení §139 odst. 3 daňového
řádu a dále námitka týkající se nezákonnosti postupu správce poplatku při přesunu finančních
prostředků na účtu stěžovatele do jiného období jsou podle §104 odst. 4 s. ř. s. námitkami
nepřípustnými, neboť stěžovatel námitky neuplatnil v žalobě, ač tak učinit mohl.
V. Závěr a náklady řízení
[55] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
krajského soudu je zatížen vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto jej podle §110
odst. 2 s. ř. s. zrušil. Zároveň vzhledem k tomu, že již v řízení před krajským soudem byly dány
důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud současně
se zrušením rozhodnutí krajského soudu rozhodl také o zrušení žalobou napadeného správního
rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
a §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.].
[56] Žalovaný je v dalším řízení vázán závěry Nejvyššího správního soudu vyslovenými
v tomto rozsudku. Zdejší soud nicméně upozorňuje, že s ohledem na dispoziční zásadu soudního
řízení rozhodoval pouze o námitkách vznesených před krajským soudem; nezabýval
se tedy všemi v úvahu připadajícími spornými otázkami, které stěžovatel uplatnil až v řízení
před Nejvyšším správním soudem. V tomto rozsahu je tedy zcela na hodnocení žalovaného,
jakými dalšími skutečnostmi, které by mohly mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, bude
považovat za nutné se ve svém rozhodnutí zabývat.
[57] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne
o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[58] Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatel měl
ve věci plný úspěch, proto mu zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal
náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady jsou tvořeny soudními poplatky
za podanou žalobu (3000 Kč) a kasační stížnost (5000 Kč), celkem tedy 8000 Kč. Dále jsou
náklady tvořeny úkony právní služby zástupce stěžovatele, který ve věci učinil celkem pět úkonů
právní služby, sazba za jednotlivé úkony se řídí vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění rozhodném pro provedení každého
z úkonů. Těmito úkony jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a)] a čtyři písemná
podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jimiž v řízení před krajským
soudem byly žaloba a stanovisko stěžovatele k výzvě soudu a dále kasační stížnost a replika
v řízení před Nejvyšším správním soudem. Za celkem dva úkony právní služby provedené
do 31. 12. 2012 náleží mimosmluvní odměna ve výši 2100 Kč [§9 odst. 3 písm. f), ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu]; další tři úkony právní služby byly uskutečněny po 1. 1. 2013,
náleží tedy za ně sazba mimosmluvní odměny ve výši 3100 Kč. Sazba mimosmluvní odměny
se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 2400 Kč, resp. 3400 Kč. Nejvyšší správní soud
stěžovateli nepřiznal náhradu nákladu řízení za repliku podanou před krajským soudem,
neboť představovala pouze rozvinutí žaloby a současně nebyl dán žádný relevantní důvod,
proč v ní obsažené argumenty musely být uplatněny odděleně.
[59] Stěžovateli náleží částka 23 000 Kč (8000 Kč + 2 × 2400 Kč + 3 × 3400 Kč). Zástupce
stěžovatele soudu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada nákladů řízení za úkony
právní služby proto byla navýšena o 21 %, celkem tedy náhrada nákladu řízení činí 26 150 Kč.
Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce Mgr. Aleše
Smetanky, advokáta se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu