ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.88.2010:46
sp. zn. 9 Afs 88/2010 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: V.
G., zastoupený Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Sladkovského 2059,
Pardubice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4,
Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2010, č. j. 11053/10-1300-702127, ve
věci nepovolení přezkoumání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, č. j. 30 Af 96/2010 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým
tento soud odmítl jeho žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen
„žalovaný“) ze dne 28. 7. 2010, č. j. 11053/10-1300-702127, jímž žalovaný nepovolil
přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu ve Vyškově (dále jen „finanční úřad“) ze dne
27. 11. 2009, č. j. 75769/09/341910705683, č. j. 75779/09/341910705683,
č. j. 75783/09/341910705683, č. j. 75784/09/341910705683, č. j. 75786/09/341910705683,
č. j. 75787/09/341910705683, č. j. 75789/09/341910705683, č. j. 75790/09/341910705683,
č. j. 75792/09/341910705683, č. j. 75793/09/341910705683, č. j. 75773/09/341910705683,
podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Citovaným i rozhodnutími finanční
úřad dodatečně vyměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
leden - duben 2006, říjen - listopad 2006, 1. – 4. čtvrtletí roku 2007 a 2. čtvrtletí roku
2008.
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele podle §46
odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“ nebo „soudní řád správní“), neboť soudní přezkum výše
uvedeného rozhodnutí žalovaného o nepovolení přezkoumání rozhodnutí finančního
úřadu podle §55b zákona o správě daní a poplatků není podle soudního řádu správního,
konkrétně v návaznosti na jeho §65 odst. 1, §68 písm. e) a §70 písm. a), přípustný.
Krajský soud uvedl, že v daném případě žalovaný neshledal podmínky pro povolení
přezkumu, a proto vydal rozhodnutí o jeho nepovolení. P řezkumné řízení podle §55b
zákona o správě daní a poplatků je mimořádným procesním prostředkem dozorčího
práva, přičemž na meritorní projednání nemá daňový subjekt právní nárok. Dále uvedl,
že předmětné rozhodnutí o nepovolení přezkumu není rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., neboť nemohlo z asáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatele.
Krajský soud doplnil, že přezkumné řízení se skládá ze dvou fází. V první fázi
se rozhoduje o tom, zda jsou splněny podmínky pro povolení přezkumu, ve druhé fázi,
jsou-li podmínky splněny, se znovu rozhoduje o tom, zda původní, tj. přezkoumávané,
rozhodnutí bude změněno, zrušeno nebo potvrzeno. Soudnímu přezkumu podléhá
až rozhodnutí vydané ve druhé fázi přezkumného řízení, zasáhne-li toto nové rozhodnutí
do subjektivních oprávnění a povinností daňového subjektu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a),
b), d) a e) s. ř. s. Má za to, že kraj ský soud měl povinnost o jeho žalobě meritorně
rozhodnout, nikoli ji odmítnout, neboť pro povolení přezkumu byly splněny pod mínky
uvedené v §55b a 56a zákona o správě daní a poplatků. Je přesvědčen, že má zákonný
nárok na to, aby bylo rozhodnutí žalovaného přezkoumáno v soudním řízení. Stejně jako
v žalobě trvá na tom, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, nesrozumitel né,
nezákonné a nicotné. V této souvislosti uvádí, že není možné, aby soudní moc takové
rozhodnutí tolerovala. Nesouhlasí se závěry krajského soudu, že se v daném případě
jednalo o mimořádný procesní prostředek dozorčího práva, naopak je názoru, že se jedná
o řádný mimořádný opravný prostředek.
Dále v kasační stížnosti rekapituluje obsah své žaloby, v níž rozporoval zákonnost
rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že rozhodnutí žalovaného obsahuje ve své výrokové části
a v samostatném záhlaví zjevné a zásadní vady, které činí předmětné rozhodnutí
nepřezkoumatelným, nejednoznačným a matoucím, a proto by mělo být takové
rozhodnutí soudem zrušeno. Rovněž namítal, že celé řízení vykazuje vážné vady.
Poukazuje především na absenci uvedení §55b zákona o správě daní a poplatků, podle
něhož se přezkoumání řídí, ve výrokové části či v záhlaví předmětného rozhodnutí
žalovaného. Další vadou je skutečnost, že v napadeném rozhodnutí nebyla původní
rozhodnutí finančního úřadu potvrzena, ačkoliv tak být učiněno v souladu s §55b
citovaného zákona mělo. Takové vady činí podle stěžovatele rozhodnutí žalovaného
nicotným. V žalobě stěžovatel dále upozornil na to, že daňová kontrola zahájená proti
jeho osobě byla zahájena bezdůvodně, toliko na základě urgencí, výzev a dotazů orgánů
činných v trestním řízení, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Na základě
výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k věci samotné, upřesňuje stěžovatelem
provedenou kvalifikaci jeho kasačních důvodů. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) , b), d) a e) s. ř. s. Těmito důvody jsou nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení; dále
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení pře d správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Stěžovatel do těchto důvodů zahrnul rovněž nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné
vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, a naposledy také nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení. V souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu je však nutno
konstatovat, že z povahy věci v daném případě přichází v úvahu podání kasační stížnosti
pouze z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu. Uvedené vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaného pod č. 625/2005 Sb. NSS, dle
kterého rozhodne-li krajský soud, že se v soudním řízení nebude pokračovat a vydá
usnesení o odmítnutí návrhu, potom „v takovém případě však z povahy věci pro stěžovatele
přicházejí v úvahu pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, přičemž pod tento důvod spadá také případ, kdy vada
řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí
návrhu“. Právě uvedené je nutno aplikovat rovněž v daném případě, kdy byla žaloba
stěžovatele na soudní přezkum rozhodnutí žalovaného o nepovolení přezkoumání
rozhodnutí finančního úřadu podle §55b zákona o správě d aní a poplatků soudem
odmítnuta. Zdejší soud dodává, že kasační důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
v sobě z povahy věci zahrnuje také důvody, které stěžovatel v kasační stížnosti uvádí.
Takové upřesnění kvalifikace kasačních důvodů však zdejšímu soudu nijak nebrání
v meritorním projednání věci.
Při přezkumu napadeného usnesení Nejvyšší správní soud vycházel především
z následujících ustanovení.
Podle §55b odst. 1 zákona o správě daní a poplatků může být na žádost daňového
subjektu nebo z úřední povinnosti rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo
se zakládá na podstatných vadách řízení, a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně
v nesprávné výši, zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.
Podle §65 odst . 1 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat
zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon
jinak.
Ustanovení §68 písm. e) s. ř. s. stanoví, že žaloba je nepřípustná, domáhá-li
se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.
Podle §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu,
které nejsou rozhodnutími.
V prvé řadě se zdejší soud zabýval zásadní otázkou, zda je předmětné rozhodnutí
o nepovolení přezkumu podle §55b zákona o správě daní a poplatků skutečně vyloučeno
ze soudního přezkumu na základě §70 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodů, že není rozhodnutím
ve smyslu §65 s. ř. s. , a zda byl krajský soud oprávněn žalobu stěžovatele podle §46
odst. 1 písm. d) citovaného zákona odmítnout. Problematikou povahy rozhodnutí
o nepovolení přezkumu se Nejvyšší správní soud již mnohokrát zabýval. Bylo tomu
tak mimo jiné v usnesení ze dne 29. 4. 2003, č. j. 6 A 153/2002 - 18, publikovaném
pod č. 14/2003 Sb. NSS, v usnesení ze dne 12. 6. 2003, č. j. 7 A 54/2002 - 30, v usnesení
ze dne 25. 6. 2003, č. j. 5 A 143/2002 - 98, a také v rozsudku ze dne 19. 12. 2006,
č. j. 1 Afs 56/2004 - 114, publikovaném pod č. 1113/2007 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2007,
č. j. 9 Afs 75/2007 - 80 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Zdejší soud při rozhodování o dané věci vycházel
z této konstantní judikatury.
Pro posouzení přípustnosti soudního přezkumu předmětného rozhodnutí
je zásadní, aby tento správní akt splňoval atributy rozhodnutí podle §65 s. ř. s. Je tedy
nutno posoudit, zda takové rozhodnutí žalovaného daňovému subjektu, resp. stěžovateli,
zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva nebo povinnosti. Pouze za podmínky,
že by tomu tak bylo, podléhalo by předmětné rozhodnutí soudnímu přezkumu. Podle
Nejvyššího správního soudu rozhodnutí žalovaného ve věci žádosti o povolení
přezkoumání takovým rozhodnutím není, přičemž na věci nic nemění ani skutečnost,
že byl předmětný správní akt, jímž bylo o nepovolení předmětného přezkumu
rozhodnuto, označen jako rozhodnutí. Pro posouzení povahy tohoto správního aktu
je totiž podstatné, že toto „rozhodnutí“ nijak nezasáhlo do subjektivních hmotněprávních
oprávnění a povinností stěžovatele. Tímto rozhodnutím žalovaný pouze vyjádřil,
že se věcí dále zabývat nebude a že původní pravomocná rozhodnutí finančního úřadu
se nijak nemění. Pokud se tedy rozhodnutí finančního úřadu, na jejichž základě byly
stěžovateli určité povinnosti uloženy, nijak nezměnilo, logicky z daného vyplývá,
že se tak ani nijakým způsobem nemohly změnit jakákoliv jeho práva a povinnosti.
V souladu s ustálenou judikaturou tak zdejší soud setrvává na názoru, že zamítnutí žádosti
stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí finančního úřadu, resp. nepovolení jejich
přezkoumání, není rozhodnutím způsobilým zasáhnout jeho subjektivní práva.
Vzhledem k tomu, že předmětné rozhodnutí žalovaného o nepovolení přezkumu
podle §55b zákona o správě daní a poplatků nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu
§65 s. ř. s., nelze než uvést, že soudní přezkum takového správního aktu,
resp. individuálního správního aktu, je na základě §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen, neboť
z tohoto ustanovení vyplývá, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu,
které nejsou rozhodnutími. Je-li tedy předmětný individuální správní akt vyloučen ze soudního
přezkumu a krajský soud žalobu směřující proti tomuto správnímu aktu na základě §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl pro nepřípustnost, učinil tak zcela v souladu se zákonem.
Ve světle předestřeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že nelze stěžovateli přisvědčit,
má-li za to, že byl krajský soud povinen se jeho žalobou zabývat meritorně.
Zdejší soud dodává, že krajský soud zcela správně ve svém usnesení uvedl,
že o zásahu do subjektivních chráněných práv lze hovořit až v rámci rozhodnutí,
které by bylo výsledkem druhé fáze přezkumného řízení, tj. po povolení přezkumu.
Jednalo by se tak o rozhodnutí, které by bylo výsledkem „nově“ otevřeného řízení,
v případě, že by bylo způsobilé subjektivní práva a povinnosti daňového subjektu změnit,
zrušit nebo založit.
Nad rámec rozhodnutí Nejvyšší správní soud poznamenává, že o zásahu
do subjektivních chráněných práv při rozhodování o povolení či nepovolení přezkoumání
daňového rozhodnutí lze uvažovat pouze v případě, že by bylo přezkumné řízení
nařízeno správcem daně ex offo. Jak vyplývá z rozsudku zdejšího soudu ze dne
4. 12. 2007, č. j. 9 Afs 75/2007 - 80, je tomu tak proto, že rozhodnutí o nařízení
přezkumu daňového rozhodnutí, jež instančně vyšší správce daně vydává z úřední
povinnosti, a to na základě podnětu kteréhokoliv správce daně, může představovat zásah
do právní sféry daňového subjektu a tedy zakládat žalobní legitimaci podle §65 odst. 1
s. ř. s. Nařídí-li instančně vyšší správce daně přezkoumání daňového rozhodnutí, znamená
to, že dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy (nebo
se zakládá na podstatných vadách řízení) a zároveň, že okolnosti nasvědčují tomu,
že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Tímto právním názorem je přitom správce
daně, který rozhodl v posledním stupni a který pak rozhoduje ve fázi samotného
přezkumného řízení, ve smyslu §55b odst. 6, věta druhá, zákona o správě daní a poplatků
vázán, to znamená, že tak má závazně vyřešenu především otázku protiprávnosti
napadeného rozhodnutí a nemůže sám dospět k závěru opačnému. Stejně tak ani daňový
subjekt se nemůže proti tomuto závěru nijak bránit, neboť mu to zakazuje §55b odst. 5,
věta druhá, zákona o správě daní a poplatků a v rámci přezkumné fáze mu právo bránit
se upírá vázanost správce daně, provádějícího přezkumné řízení, právním názorem
vysloveným v rozhodnutí o nařízení přezkumu. Jestliže tedy instančně vyšší správce daně
nařídí přezkum daňového rozhodnutí, a to rozhodnutím, v němž se závazně vyslovuje
o protiprávnosti rozhodnutí původního, nebo o podstatných vadách řízení, jež
mu předcházely, zasahuje tím do právní sféry daňového subjektu. Tento zásah
je o to důraznější, že prolamuje právní moc původního daňového rozhodnutí,
tj. ve smyslu §55b odst. 5 zákona o správě daní a poplatků má rozhodnutí o nařízení
přezkumu odkladné účinky vůči rozhodnutí přezkoumávanému; v důsledku toho nastává
v právní sféře daňového subjektu nejistota ohledně výše jeho daňové povinnosti. Tyto
důsledky ve svém souhrnu zakládají žalobní legitimaci daňového subjektu podle §65
odst. 1 s. ř. s., tj. možnost bránit se proti rozhodnutí o nařízení přezkumu soudní cestou.
Z právě předestřeného je tedy zřejmé, že v takovém případě se jedná o situaci zcela
odlišnou od situace v právě projednávané věci, přičemž je nutno tyto dva př ípady od sebe
odlišovat.
Následně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele, že z ustanovení
§55b zákona o správě daní a poplatků vyplývá za splnění v něm stanovených podmínek
de facto právní nárok na přezkum ve smyslu citovaného ustanovení. Zároveň posuzoval
s tím související nesouhlas stěžovatele, že se v případě přezkumu podle citovaného
ustanovení jedná o mimořádný opravný prostředek. K otázce povahy §55b zákona
o správě daní a poplatků se již dříve Nejvyšší správní soud vyjadřoval v rozsudku ze dne
19. 12. 2006, č. j. 1 Afs 56/2004 - 114, publikovaném pod č. 1113/2007 Sb. NSS.
V tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že „přezkoumávání daňových rozhodnutí postupem podle
pozitivní právní úpravy §55b d. ř. [zákona o správě daní a poplatků – pozn. Nejvyššího
správního soudu] vykazuje všechny znaky tradičního dozorčího oprávnění, formulované doktrínou
(…) Ustanovení §55b d. ř. (…) svou textací i systematickým řazením zřetelně naznačuje,
že zákonodárce nepomýšlel na to, ‚žádost‘ konstruovat jako – lhostejno jaký – opravný prostředek, jsoucí
v dispozici účastníka řízení. Pokud by se ustanovení mělo tímto způsobem vykládat, vznikl by tu mimo
jiné nevysvětlitelný a nelogický rozpor s institutem řádných opravných prostředků (§48 a násl. d. ř.)
co do lhůt, rozsahu přezkumu atd. Naproti tomu výkon dozorčího práva slouží k ochraně práva
objektivního a vykoná se z moci úřední. H. správně upozorňuje, že řádné provedení dozorčího práva
může sice fakticky ‚jít k duhu‘ i občanům, je to ale jen důsledek jeho výkonu, nikoli zamýšlený účel.
Dozorčí právo může být vykonáno i proti vůli účastníků či zájemníků a také na jejich újmu. Há.
poznamenal, že projev dozorčí moci se zásadně uskutečňuje z úředního podnětu; účastník či jiná osoba
na to nemá právní vliv, třebaže právní předpisy počítají s tím, že interesent či účastník (připomíná
se, že i osoba třetí či jiný správní orgán atd.) může úřad na věc upozornit. Takový podnět (podle staršího
práva např. tzv. ‚dozorčí stížnost‘) však není opravným prostředkem, ale právě jen upozorněním
dozorčího úřadu“. Zdejší soud nemá důvodu odklonit se od citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu a setrvává ve shodě s předchozí judikaturou na tom,
že přezkoumávání daňových rozhodnutí není opravným prostředkem, ale nápravným
prostředkem správního dozoru. Není to nic neobvyklého, protože takové prostředky
při výkonu dozoru běžně užívají správní orgány jako organickou formu své činnosti,
a to při tzv. vnitřní dozorčí činnosti.
Daný názor vyslovil rovněž Ústavní soud ve svém plenárním stanovisku ze dne
19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-st 12/2000, ve kterém uvedl, že „je třeba mít na paměti,
že se v souzeném případě jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční
(řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může
strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi
něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva
a strana na ně nárok nemá“. Ve stejném smyslu se ubírala i následná četná judikatura
Ústavního soudu, přičemž rovněž v posledním usnesení Ústavního soudu ze dne
25. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 874/09, týkajícím se problematiky §55b zákona o správě daní
a poplatků, byl vyjádřen stejný názor. „Daňové řízení probíhá v režimu daňového řádu, který
upravuje možnost podávat proti daňovým rozhodnutím řádné opravné prostředky a mimořádné op ravné
prostředky, kam patří též přezkoumávání rozhodnutí podle §55b tohoto zákona. Podle tohoto
ustanovení může být v řízení o přezkoumání daňového rozhodnutí vadné pravomocné rozhodnutí zrušeno,
změněno či nahrazeno rozhodnutím jiným, a to na základě žádosti daňového subjektu či podnětu
kteréhokoliv správce daně. O povolení či nařízení přezkoumání rozhoduje instančně vyšší orgán, nové
řízení provede správce daně, který rozhodoval v posledním stupni. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl,
řízení o přezkoumání příslušného rozhodnutí tvoří dvě fáze. Nejprve se rozhoduje, zda bude vůbec
přezkoumání povoleno či nařízeno, a teprve v případě kladné odpovědi se rozhoduje o zrušení či změně
původního rozhodnutí. Nejsou-li k tomu důvody, přezkoumávání není nařízeno či povoleno. Neúspěšný
žadatel je o tom vyrozumíván formálním úkonem ve formě procesního rozhodnutí o nepovolení
přezkoumání. Přes takto formalizovaný postup zůstává přezkoumání rozhodnutí mimořádným
prostředkem dozorčího práva, kde - na rozdíl od řádných opravných prostředků - nemá žadatel právní
nárok na jeho věcné projednání“. Z uvedeného jasně vyplývá, že neužil-li správní orgán své
dozorčí oprávnění, nijak tím nezasáhl do subjektivního práva stěžovatele, protože tu
žádné subjektivní právo na výkon dozorčího oprávnění není.
Institut přezkumného řízení nelze považovat za jakousi „nástavbu“ řádných
opravných prostředků, neboť potom by byl zcela rozporován účel řádných opravných
prostředků. Pokud by §55b zákona o správě daní a poplatků měl nárokovou povahu ,
znamenalo by to, že by daňový subjekt nebyl nucen dbát svých práv a povinností využívat
řádných opravných prostředků, neboť by měl vždy v „záloze“ záruku pro uplatnění
institutu přezkoumání rozhodnutí daňového orgánu, čímž by byl smysl řádných
opravných prostředků a v rámci nich stanovených lhůt zcela bezúčelný (k tomu srovnej
rovněž rozsudek ze dne 4. 12. 2007, č. j. 9 Afs 75/2007 - 80). Nejvyšší správní soud
dodává, že podmínky stanovené v citovaném ustanovení je nutno chápat jako podmínky
omezující pravomoc správních orgánů, kdy pouze za existence těchto podmínek
je správní orgán oprávněn přezkumné řízení povolit, a tak případně zasahovat do již
pravomocných rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že v souladu nejen s judikaturou Nejvyššího
správního soudu, ale i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, nelze námitku
stěžovatele o nárokovosti přezkumného řízení za splnění podmínek uvedených v §55b
zákona o správě daní a poplatků považovat za důvodnou.
Na závěr zdejší soud dodává, že p okud krajský soud dospěl k závěru, že žalobu
stěžovatele je nutno z důvodů výše uvedených odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. v návaznosti na §68 písm. e) a §70 písm. a) téhož zákona, neshledal zdejší soud
na jeho postupu žádné pochybení. V této souvislosti zdejší soud uvádí, že za takové
situace není vůbec možné nicotnost rozhodnutí žalovaného přezkoumávat. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu může soud vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu j en za procesního
předpokladu, že žaloba sama není nepřípustná podle §46 odst. 1 písm. d) a §68 s. ř. s.
(k tomu srovnej rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. 4 As 31/2004 - 53, publikovaný
pod č. 619/2005 Sb. NSS). Daný závěr byl Nejvyšším správním soudem p otvrzen
v rozsudku ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007 - 111, ve kterém se zabýval
problematikou přezkumu nicotnosti v případě absence podmínky řízení. V citovaném
rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, „zda právě případná námitka nicotnosti
správního rozhodnutí nepředstavuje výjimku z výše uvedených zásad omezujících přezkum rozhodnutí
o zamítnutí opožděného odvolání pouze na otázku opožděnosti podaného opravného prostředku. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že tomu tak není přesto, že vzal v úvahu, jak závažnými vadami nicotné
správní rozhodnutí trpí a že zde existuje veřejný zájem na deklarování této nicotnosti. Jak však vyplývá
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 4 As 31/2004 - 53, publikovaného
pod č. 619/2005 Sb. NSS, správní soud může vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu pouze
za předpokladu, že jsou v dané věci splněny veškeré podmínky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu. Obdobný závěr vyplývá rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 7 Afs 17/2005 - 42, www.nssoud.cz či z rozsudku ze dne 22. 8. 2006, č. j. 5 As 67/2005 - 88,
www.nssoud.cz.“
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v daném případě krajský soud věc zcela správně
posoudil, když neshledal podmínky řízení za splněné, věcí se meritorně nezabýval
a žalobu odmítl. V takovém případě tedy úspěšnost námitky nicotnosti rozhodnutí
správního orgánu nepřipadá v úvahu, neboť se k ní mohou soudy vyjadřovat teprve
až při věcném přezkumu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že vyslovit nicotnost
rozhodnutí pro jeho vady musí soud ex offo, tj. z moci úřední, aniž by musel nařizovat
jednání. Nejvyššímu správnímu soudu v nyní projednávané věci přísluší přezkoumat,
zda krajský soud věc posoudil správně. Jak bylo uvedeno výše, v postupu krajského soudu
neshledal žádné pochybení, a proto se ani zdejší soud v tomto řízení nemůže námitkou
nepřezkoumatelnosti, nesrozumitelnosti, nezákonnosti a nicotnosti rozhodnutí
žalovaného zabývat.
Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení
úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastníku řízení podle
obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu