ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.35.2010:131
sp. zn. 9 As 35/2010 - 131
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
MB - RADIO s.r.o., se sídlem Havlíčkova 884, Mladá Boleslav, zastoupené Mgr. Janem
Krátkým, advokátem se sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalované ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 2008/1529/zab, č. j. mal/4690/09, za účasti osob
zúčastněných na řízení: 1) Route Radio s.r.o., se sídlem Stavební 992/1,
Ostrava - Poruba, zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem
Dělnická 1a/434, Havířov - Město, a 2) Pražské inforádio, s.r.o., se sídlem
Na Žertvách 132/24, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou
se sídlem Sokolovská 5/49, Praha - Karlín, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2009, č. j. 6 Ca 219/2009 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna z a p l a t i t žalobkyni na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti částku 2880 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jejího zástupce Mgr. Jana Krátkého, advokáta se sídlem Na Kozině 1438,
Mladá Boleslav.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaná – Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání (dále též „stěžovatelka“ či „Rada“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku
Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým tento soud zrušil k žalobě
společnosti MB - RADIO s.r.o. její rozhodnutí ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 2008/1529/zab,
č. j. mal/4690/09, jímž byla společnosti KALENDÁŘ LIBERECKA spol. s r.o. udělena
licence k provozování rozhlasového vysílání programu Rádio „Dobrý den“, s využitím
souboru technických parametrů Mladá Boleslav – Bradlec 103,5 MHz/200 W na dobu
8 let od právní moci tohoto rozhodnutí, a žádosti ostatních žadatelů zamítnuty.
Mezi těmito žadateli přitom mimo jiné figurovala i společnost MB – RADIO s.r.o.,
Route Radio s.r.o. a Pražské inforádio, s.r.o.
Jako právní důvody kasační stížnosti uvedla stěžovatelka důvody obsažené
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítá, že žádný
materiál vypracovaný ŠKODA AUTO a.s. nebyl součástí správního spisu, žalobkyně
- MB - RADIO s.r.o. takový materiál vůbec neučinila součástí své žádosti,
ani na něj neodkázala v rámci veřejného slyšení, nýbrž předložila tento materiál až spolu
se žalobou. Stěžovatelka tak neměla možnost tento materiál zohlednit před vydáním
správního rozhodnutí. Podle stěžovatelky je pravdou, že ve správním spise není
založen ani doklad vypracovaný Úřadem práce v Liberci, avšak žadatel
KALENDÁŘ LIBERECKA spol. s r.o. na tento zdroj a na tyto údaje odkázal v rámci
veřejného slyšení dne 12. 5. 2009 (viz protokol veřejných slyšení v řízení ze dne
12. 5. 2009). Uvedený údaj přitom v celém průběhu správního řízení nikdo nezpochybnil,
stěžovatelce nebyl žalobkyní ani jiným účastníkem řízení předložen nebo tvrzen žádný
jiný údaj a stěžovatelka proto neměla důvod tvrzení uvedenému v rámci veřejného slyšení
nevěřit. Stěžovatelka tvrdí, že její postup byl v souladu s tzv. modifikovanou zásadou
materiální pravdy, jak ji pojímá současné správní řízení. Odkázala přitom na ust. §3 a §50
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“). Protože o údaji uvedeném žadatelem KALENDÁŘ
LIBERECKA spol. s r.o. v rámci veřejného slyšení nebylo důvodných pochybností,
městský soud se svým rozsudkem dopustil nesprávného posouzení právní otázky způsobu
a rozsahu dokazování v řízení o udělení licence vedeném Radou pro rozhlasové a televizní
vysílání podle §12 a násl. zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání“ či „zákon č. 231/2001 Sb.“),
a tento rozsudek je proto třeba považovat za nezákonný. Pokud pak městský soud
současně odkázal na dokument předložený žalobkyní až po pravomocném skončení
správního řízení vedeného stěžovatelkou, trpí jeho rozsudek rovněž nepřezkoumatelností.
Podle stěžovatelky je nepřezkoumatelné tvrzení městského soudu, že udělení licence
pro vysílání v Mladoboleslavském regionu ve stejném časovém rozsahu ze stejného
zařízení má za následek, že původně vysílané informace v regionu Liberecka budou muset
být ve svém rozsahu zmenšeny, aby byl dán časový prostor pro obdobné informace
z regionu Mladoboleslavska. Městský soud totiž nijak nevysvětlil, jaký dopad může mít
citované rozhodnutí stěžovatelky v předchozím licenčním řízení ze dne 26. 3. 2008,
sp. zn. 2006/1019/zab/KAL, na správnost a zákonnost nyní posuzovaného licenčního
řízení. Jedná se o dvě odlišná správní řízení, přičemž řízení vedené stěžovatelkou
pod sp. zn. 2006/1019/zab/KAL nemělo být v současnosti předmětem přezkumu
městského soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že tvrzení městského soudu, že „původně
vysílané informace v regionu Liberecka budou muset být ve svém rozsahu zmenšeny“,
je ve vztahu ke správnosti a zákonnosti nyní napadeného správního rozhodnutí
stěžovatelky irelevantní. Tvrzení městského soudu nemá především oporu ve spise.
Součástí napadeného rozhodnutí o udělení licence je totiž příloha „Programové licenční
podmínky“, kde jsou bod bodem II. „další programové podmínky“ stanoveny
mj. jednotlivé programové podmínky a programové schéma. Ze všech těchto podmínek
přitom podle stěžovatelky nevyplývá žádná závazná délka zpravodajství, nýbrž pouze jeho
frekvence v rámci jednoho vysílacího dne a rámcové časové zařazení zpravodajství.
Městským soudem tvrzené „zmenšení informací“ je tedy ryze spekulativní. Stěžovatelka
nad rámec výše uvedeného zdůrazňuje, že údajné „zmenšení informací“ ve skutečnosti
může znamenat přínos pro oba regiony, které se navzájem obohatí. Jak vyplývá
z protokolu veřejných slyšení v řízení ze dne 12. 5. 2009, žadatel bude dávat stejný prostor
i Mladoboleslavskému regionu. Hodnocení, zda tato okolnost je přínosem nebo ne, však
podle stěžovatelky přísluší výlučně správnímu orgánu, nikoliv soudu. Stěžovatelka namítá,
že městský soud sice tvrdí, že úvaha o provázanosti regionů Liberecka a Mladoboleslavska
nemá oporu v obsahu správního spisu a není doložena či zdůvodněna ani příbuznost
obou regionů z hlediska turistiky, avšak tento už nijak nevysvětlil, jakými postupy
v intencích ust. §51 a násl. správního řádu by měla stěžovatelka dokazovat příbuznost
regionů z hlediska turistiky. Takto striktní požadavek na provádění dokazování
v licenčním řízení považuje stěžovatelka za zcela nepřiměřený a má za to, že se městský
soud svým rozsudkem i v tomto bodě dopustil nesprávného posouzení právní otázky
způsobu a rozsahu dokazování v řízení o udělení licence. Zdůraznila přitom,
že dokazování v licenčním řízení má svá specifika, která nelze opomíjet. Na rozdíl
od jiných typů výběrových řízení nejsou porovnávána jen exaktně měřitelná kritéria,
která lze nalézt například v §17 odst. 1 písm. a) zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání. Kritérium, jež většinou rozděluje jednotlivé žádosti o licence
a umožňuje stěžovatelce vybrat vítěze výběrového řízení, je kritérium přínosu programové
skladby navrhované žadatelem o licenci k rozmanitosti stávající nabídky programů
rozhlasového vysílání na území, které by mělo být rozhlasovým vysíláním pokryto [§17
odst. 1 písm. c) citovaného zákona], v jehož rámci se hodnotí především přísliby a tvrzení
toho, co bude žadatel konat do budoucna. Uvedené však nelze kvantifikovat a exaktně
měřit, ale podstata hodnocení spočívá v abstraktních kategoriích „přínosu a rozmanitosti“
a v tomto rozsahu není podle stěžovatelky místo pro formální postupy dokazování
ve smyslu ust. §51 správního řádu. Stěžovatelka dále pokládá za neodůvodněné tvrzení
městského soudu, že „pokud zástupce Rady při jednání zdůraznil jako nejvýznamnější
okolnost to, že ve vybraném vysílání má být věnována pozornost studentům,
tato skutečnost není nijak v odůvodnění napadeného rozhodnutí zvýrazněna,“ přičemž
citovala přesné znění úvah, které v této souvislosti uvedla ve svém rozhodnutí.
Stěžovatelka namítá, že městský soud nenaznačil, jak intenzivněji než výrazy „vyzdvihuje
pozornost“, „považuje za silný bod“ a „splnil tak kritérium nejlépe“ by měla stěžovatelka
popsanou okolnost zvýraznit. Pokud pak městský soud vytýká stěžovatelce,
že se konkrétně nevyjádřila, proč k rozmanitosti nabídky nemohou přispět
např. zamýšlené přenosy sportovních utkání, když takový program žádné z rádií
uvedených v příloze nenabízí, odkazuje stěžovatelka na konstantní judikaturu, podle
které účelem odůvodnění rozhodnutí není uvedení veškerých jednotlivých skutečností,
které jsou obsahem žádosti, či dalších podkladových materiálů, ale podstatné
je, aby veškeré podkladové materiály byly v případě všech žadatelů hodnoceny z hlediska
stejných kritérií a v přibližně stejném rozsahu. Lze však připustit, že správní orgán
v odůvodnění rozhodnutí zmíní podrobněji ty skutečnosti, jimž přikládá a které
objektivně mají větší význam z hlediska celkového hodnocení toho kterého žadatele,
oproti těm, jimž takový význam nepřisuzuje. Samotná úvaha správního orgánu,
v jaké míře ten který žadatel splňuje to které konkrétní kritérium, není předmětem
přezkumné činnosti soudu. Správní orgán je oprávněn rozhodnout podle vlastního
uvážení, pokud a nakolik mu zákon poskytuje oprávnění za určitého skutkového stavu
rozhodnout různým způsobem. Soud je pak oprávněn toliko zkoumat, zda správní orgán
nevybočil z prostoru vyhrazeného mu zákonem, není však oprávněn nahrazovat uvážení
správního orgánu svým vlastním ani zkoumat účelovost vydaného rozhodnutí. Proto
stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět
k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 11. 3. 2010 žalobkyně uvedla, že vzhledem
ke skutečnosti, že podle §13 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb. nemá účastník licenčního
řízení právo nahlížet do části spisu týkající se jiného účastníka, nemohl jí být údaj Úřadu
práce v Liberci znám. Pokud tento údaj byl pro stěžovatelku v rámci posuzování vítězné
žádosti důležitý, měl být podložen. Je totiž povinností správního orgánu opatřit
si potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy a vyvodit skutková a právní zjištění.
V návaznosti na shora uvedené proto žalobkyně označila jako nepatřičný i odkaz
stěžovatelky na modifikovanou zásadu materiální pravdy. Dále vyjádřila pochybnost
ohledně privilegovaného postavení úspěšného žadatele, který v mnoha případech toliko
tvrdil určité skutečnosti, aniž by je i doložil, a naopak u jiných účastníků nebyly
předložené důkazy vůbec hodnoceny. V podrobnostech přitom odkázala na podanou
žalobu. Ke stížní námitce týkající požadavku na zmenšení rozsahu časového prostoru
pro vysílané informace z regionu Mladoboleslavska žalobkyně uvedla, že jestliže
má KALENDÁŘ LIBERECKA spol. s r.o. dosud udělenou licenci pro vysílání a v ní má
stanoveny programové podmínky, kde je uvedeno, že 10% z vysílacího času má být
věnováno mluvenému slovu, a to s důrazem na regionální informace (nikoliv pouze
zprávám), počítá s určitým rozsahem mluveného slova, vyjádřeného procentem
z vysílacího času, z Libereckého kraje v rámci 24 hodin a nyní opět v rámci téhož
časového údaje ze stejného zařízení počítá se stejným rozsahem mluveného slova
pro region Mladoboleslavska, může to v nejlepším případě znamenat, že například
původní 2,5 hodiny mluveného slova pro Liberecký kraj bude nyní již jen 1,25 hodiny
pro mluvené slovo z Liberecka a 1,25 hodiny pro mluvené slovo z Mladoboleslavska.
V horším případě nemůže nic zabránit tomu, aby mluvenému slovu z Liberecka
bylo věnováno 2,4 hodiny a pouze 0,1 hodiny mluvenému slovu z Mladoboleslavska.
V dalším pak žalobkyně demonstrovala případnou nevyváženost při vysílání mezi oběma
regiony na konkrétních vysílacích pořadech a počtu zainteresovaných obyvatel. Podle
názoru žalobkyně tedy stěžovatelka upřednostňuje jiné zájmy, než zájmy posluchačů,
které právě v rozhodnutí o udělení licence měly být zmíněny. K námitce týkající
se příbuznosti regionů z hlediska turistiky žalobkyně zdůraznila, že situace se jeví jinak
z pozice účastníka řízení, který podrobně dokladoval jednotlivé skutečnosti vypovídající
o regionu Mladoboleslavska a zájem jednotlivých subjektů o vysílání z tohoto regionu,
přičemž stěžovatelka tyto doklady v důsledku „specifika“ licenčního řízení vůbec
nehodnotila a naopak u vítězného uchazeče hodnotila zcela nepřezkoumatelně ničím
nepodloženou příbuznost z hlediska turistiky. Takový postup je podle jejího názoru
nesprávný a městský soud postupoval správně. Část týkající se vyzdvižení pozornosti
ve vztahu ke studentům je podle názoru žalobkyně vytržena z kontextu odůvodnění
rozhodnutí městského soudu. Žalobkyně proto doslovně cituje závěr, který v této
souvislosti učinil městský soud. Podle ní měl městský soud zcela jednoznačně na mysli,
že chybí jakékoliv zdůvodnění přínosu pro studenty, přičemž tento argument je třeba
podložit konkrétními důkazy a na jejich základě význam tohoto přínosu zvýraznit.
V rámci rozhodnutí stěžovatelky zazněl pouze argument, že v Mladé Boleslavi a Liberci
jsou vysoké školy, což však lze konstatovat o většině větších měst ČR. Žalobkyně dále
uvedla možné úvahy stěžovatelky v tomto směru, které měly být součástí jejího
rozhodnutí. Ve světle shora uvedeného je podle žalobkyně důraz rozhodnutí městského
soudu na prokázání podstatných skutečností, na jejichž základě postavila stěžovatelka
své odůvodnění, zcela oprávněný a navrhla proto zamítnutí podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §18 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání
rozhoduje o udělení licence Rada hlasováním. Hlasování o udělení licence probíhá
na neveřejném zasedání Rady.
Podle ust. §18 odst. 3 téhož zákona rozhodnutí o udělení licence obsahuje výrok
o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci a o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů,
odůvodnění, které obsahuje kritéria, na základě kterých byla licence udělena žadateli
o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatních účastníků řízení, a poučení o opravném
prostředku.
Podle ust. §17 odst. 1 písm. c) téhož zákona hodnotí Rada při rozhodování
o udělení licence přínos programové skladby navrhované žadatelem o licenci
k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového nebo televizního vysílání
na území, které by mělo být rozhlasovým nebo televizním vysíláním pokryto.
Podle ust. §66 téhož zákona nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení
podle správního řádu, s výjimkou ustanovení o odvolacím řízení, řízení o rozkladu,
o přezkumném řízení a o obnově řízení a novém rozhodnutí. Proti výroku rozhodnutí,
kterým se zamítá žádost o udělení licence, rozhodnutí o změně licence, rozhodnutí
o odnětí licence, rozhodnutí o neprodloužení licence, rozhodnutí o odmítnutí registrace,
rozhodnutí o zrušení registrace, rozhodnutí o pokutě a rozhodnutí o zákazu činnosti,
která porušuje nebo může porušit společný zájem spotřebitelů, je možno podat žalobu
podle zvláštního právního předpisu. Podání žaloby má odkladný účinek. Soud o žalobě
rozhodne ve lhůtě 90 dnů.
V logice stížních důvodů musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť v obecné rovině by zjištěná nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí pojmově vylučovala věcný přezkum takového rozhodnutí
a jen stěží by bylo možno uvažovat o jeho přezkumu zdejším soudem jako soudem
kasačním (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008,
č. j. 9 Azs 199/2007 - 38, www.nssoud.cz).
Soudní řád správní však nestanoví, co se rozumí nepřezkoumatelným rozhodnutím
krajského soudu pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. a proto je třeba vycházet především z toho, co vytvořila dosavadní
judikatura správních soudů. Ostatně o tom, že nepřezkoumatelnost je vadou natolik
závažnou, svědčí i ust. §109 odst. 3 s. ř. s., které zdejšímu soudu ukládá povinnost
se jí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaného pod č. 244/2004 Sb. NSS, „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo
rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo
o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok
je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových
okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „lze za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně
soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně
rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze
považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny.“
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaného pod č. 689/2005 Sb. NSS, „není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který
se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“
V této souvislosti je vhodné rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle
které „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího
zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného
rozhodnutí“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99,
publikovaný jako N 17/17 SbNU 121; či nález téhož soudu ze dne 28. 8. 2001,
sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný jako N 127/23 SbNU 227). Předmětný soud rovněž
opakovaně judikoval, že absence řádného odůvodnění v napadeném rozhodnutí může
vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publikovaný jako N 85/8 SbNU 287; či nález
téhož soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35
SbNU 147). To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného
porušení základního práva nebo ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
S ohledem na výše předestřenou judikaturu, která se týká nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu pro nesrozumitelnost, je zřejmé, že kasační stížností
napadené rozhodnutí městského soudu nesrozumitelností netrpí, neboť lze jednoznačně
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, jak bylo rozhodnuto a o jaké věci, kdo jsou
účastníci řízení, kdo byl rozhodnutím zavázán, apod.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu není
nepřezkoumatelný ani pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění rozsudku jednoznačně
vyplývá, že městský soud zrušil rozhodnutí Rady pro vady řízení podle §78 odst. 1 s. ř. s.,
neboť žalobou napadené rozhodnutí bylo ve vztahu k napadeným výrokům nedostatečně
odůvodněné a nemělo v potřebném rozsahu oporu ve správním spise. Svůj závěr městský
soud opřel o konkrétní skutková zjištění týkající se obsahu odůvodnění napadeného
rozhodnutí, v němž stěžovatelka dostatečně neuvedla (nezdůvodnila), z jakých
konkrétních důvodů vítězný žadatel ve srovnání s neúspěšnými žadateli nejvíce dostál
kritériím uvedeným v ust. §17 odst. 1 písm. c) zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, resp. její závěry neměly oporu ve správním spise. Městský soud
zejména postrádal průkazné podklady ohledně personální a turistické provázanosti
regionu Liberecka a Mladoboleslavska, blízkosti vymezených lokalit „Trojzemí“
a lužicko-srbské komunity, jakož i úvahu týkající se toho, proč k rozmanitosti nabídky
nemohou přispět například žalobkyní zamýšlené přenosy sportovních utkání, které jiný
žadatel nenabízel. Lze připustit, že městský soud mohl své úvahy poněkud více rozvinout,
avšak to, že tak neučinil a jeho rozhodnutí je odůvodněno stručně, neznamená podle
zdejšího soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Ostatně ne vždy mnohomluvné
rozhodnutí představuje takové rozhodnutí, jež přináší dostatek rozhodovacích důvodů
zejména po stránce skutkové.
Z rozsudku městského soudu je tedy naprosto zřejmé, jaký skutkový stav byl
pro rozhodnutí ve věci podstatný, jak soud uvážil pro věc rozhodné skutečnosti,
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností. Nejvyššímu
správnímu soudu proto nic nebránilo v přezkoumání zákonnosti závěrů, k nimž městský
soud dospěl.
Stěžovatelka obsahem kasační stížnosti napadla především právní závěr městského
soudu týkající se nepřezkoumatelnosti úvah, které ji v napadeném správním rozhodnutí
vedly k závěru, že žadatel KALENDÁŘ LIBERECKA spol. s r.o. nejlépe naplnil
kritérium stanovené v ust. §17 odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., tedy, že jeho
žádost obsahovala nejlepší přínos programové skladby k rozmanitosti stávající nabídky
programů rozhlasového vysílání na území, které by mělo být předmětným rozhlasovým
vysíláním pokryto.
Předně je třeba zdůraznit, jak to Nejvyšší správní soud učinil v řadě svých
rozhodnutí, že rozhlasové vysílání je šířené prostřednictvím vysílačů a po technické
stránce je založeno na šíření elektromagnetických vln o určitém kmitočtu volným
prostorem, jejichž prostřednictvím se dostává vysílaná informace (hudba, mluvené slovo
atd.) k posluchači. Jde o způsob šíření informací prostřednictvím kmitočtového spektra,
které je zákonodárcem považováno za statek veřejný a k jehož správě je povolána veřejná
moc. Tohoto statku není tolik, aby každý, kdo by chtěl šířit vysílání prostřednictvím
vysílačů, tak mohl činit, aniž by tím zasahoval do vysílání jiného. Proto zákon
o provozování rozhlasového a televizního vysílání vytváří mechanismus distribuce tohoto
veřejného statku (práva vysílat na určité frekvenci v určitém územním a časovém rozsahu)
prostřednictvím licenčního řízení.
Licenční řízení je založeno na tom, že orgán veřejné správy uspořádá výběrové
řízení, v němž právo užívat určitou část vzácného statku udělí jednomu ze zpravidla více
uchazečů. Klíčovým rysem tohoto způsobu distribuce vzácného veřejného statku
je soutěž o určitou jeho konkrétní část mezi více uchazeči, z nichž pouze jeden bude
ve vztahu k ní úspěšný, a tedy jen tento jeden bude moci na určité frekvenci v určitém
územním a časovém rozsahu vysílat. Všichni ostatní, tedy neúspěšní, uchazeči budou
z užívání dané části veřejného statku po dobu trvání licence vyloučeni. Nejvyšší správní
soud ve své judikatuře již dovodil, že za situace, kdy licenční řízení je druhem veřejné
soutěže o část vzácného veřejného statku, týká se rozhodnutí o udělení licence práv
a povinností nejen toho, komu je licence udělena, ale i ostatních, neúspěšných, uchazečů.
I tito jsou tedy aktivně legitimováni k podání žaloby proti rozhodnutí o udělení
licence (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004,
č. j. 3 As 24/2004 - 79, publikovaný pod č. 739/2006 Sb. NSS). Licence je udělena tomu
uchazeči, který splní nejlépe kritéria, jejichž výčet obsahuje ust. §17 odst. 1 citovaného
zákona a jejichž podstatná část se týká obsahu vysílání. U rozhlasového vysílání
jde v tomto ohledu o přínos programové skladby navrhované žadatelem o licenci
k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového vysílání na území, které by jím
mělo být pokryto, o jeho přínos pro rozvoj původní tvorby a o jeho přínos k zajištění
rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin v České republice.
Nikoli náhodou proto zdejší soud ve své judikatuře akcentuje (viz například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2010, č. j. 7 As 32/2010 - 243),
že jakkoliv z ust. §12 odst. 4 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání
vyplývá, že na udělení licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání není
právní nárok, nelze z této skutečnosti rovněž dovodit, že by měla stěžovatelka v licenčním
řízení absolutní volnost v tom, komu a na základě jakých skutečností licenci udělí. Pokud
stěžovatelka zahájí licenční řízení, jehož výsledkem je udělení licence jednomu z účastníků
licenčního řízení, je při výběru nejlepšího žadatele povinna postupovat podle zákonem
striktně stanovených pravidel, přičemž výběr nejlepšího žadatele je povinna řádně
a přesvědčivě odůvodnit. Stanoví-li zákon v ust. §17 uvozeném slovy „skutečnosti
významné pro rozhodování o žádostech o udělení licencí,“ které skutečnosti
stěžovatelka při rozhodování o udělení licencí hodnotí, nelze dospět k jinému závěru,
než že v licenčním řízení může zvítězit pouze ten žadatel, který uvedené skutečnosti
naplní v míře vyšší než žadatelé neúspěšní. Hodnotí-li například stěžovatelka přínos
programové skladby navrhované žadatelem o licenci k rozmanitosti stávající nabídky
programů rozhlasového nebo televizního vysílání na předmětném území [§17 odst. 1
písm. c) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání], a přínos žadatele k
zajištění rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin v České republice [§17
odst. 1 písm. g) téhož zákona], je nezbytné v odůvodnění správního rozhodnutí nejen
uvést, jakým konkrétním způsobem tato kritéria naplnil vítězný účastník licenčního řízení,
nýbrž také to, z jakých konkrétních důvodů je naplnil v míře vyšší než žadatelé neúspěšní.
Stěžovatelka je tudíž povinna v odůvodnění rozhodnutí uvést konkrétní důvody,
proč je programová skladba navrhovaná vítězným žadatelem o licenci, na rozdíl
od programové skladby navrhované neúspěšnými žadateli, větším přínosem
k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového nebo televizního vysílání
na předmětném území. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, dostupném na www.nssoud.cz, v němž uvedl,
že „z charakteristiky odůvodnění uvedené v §18 odst. 3 zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání vyplývá požadavek, že odůvodnění musí být natolik podrobné, aby z něj bylo
zřejmé, jak které kritérium naplnil jeden každý z účastníků, jak jej lze hodnotit z hlediska naplnění
všech kritérií a teprve z tohoto hodnocení může vyplynout, proč stěžovatel udělil licenci některému
z účastníků a proč zamítl žádost ostatních.“ Zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu
sice vycházel z ust. §18 odst. 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání
před změnou provedenou zákonem č. 304/2007 Sb., kterým se mění některé zákony
v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání
na zemské digitální televizní vysílání, avšak jeho závěry jsou zcela použitelné také
v souzeném případě. Podle dosavadního §18 odst. 3 rozhodnutí o udělení licence
obsahovalo výrok o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci a o zamítnutí žádostí
ostatních žadatelů, podrobné odůvodnění, které obsahovalo kritéria, na základě kterých byla
licence udělena žadateli o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatních účastníků řízení,
a poučení o opravném prostředku. Změna provedená zákonem č. 304/2007 Sb. spočívala
toliko ve vypuštění slova „podrobné.“ Samotná povinnost řádně a přesvědčivě odůvodnit
rozhodnutí však nedoznala žádné změny. K tomu, aby správní rozhodnutí bylo
přezkoumatelné, je proto i po provedené novele nezbytné, aby bylo odůvodněno,
jak zdejší soud naznačil již shora.
Stěžovatelka v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „poté, co Rada
jednotlivě zhodnotila všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí o žádostech o udělení licence a provedla
vzájemné porovnání, dospěla k závěru, že zákonná, Radou zkoumaná kritéria pro udělení licence
v nejvyšší míře naplňuje právě žádost společnosti KALENDÁŘ LIBERECKA spol. s r.o.
Při porovnání jednotlivých kritérií vyniká nad ostatními účastníky řízení zejména v hodnocení přínosu
navrhované programové skladby k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového vysílání
na pokrytém území ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb.; pozitivně jsou
hodnoceny také významné skutečnosti podle ustanovení §17 odst. 1 písm. a), b) e) a g) z ákona
č. 231/2001 Sb. Žádost společnosti KALENDÁŘ LIBERECKA spol. s r.o. je komplexní
a vyvážená, ve většině dílčích kritérií překonává ostatní účastníky a nemá výrazné slabiny ani jak celek.“
Z výše uvedené citace je zřejmé, že stěžovatelka vůbec neuvedla, z jakých
konkrétních důvodů vítězný žadatel (KALENDÁŘ LIBERECKA spol. s r.o.) naplnil
kritéria podle §17 odst. 1 písm. c) a g) v míře vyšší, než žadatelé neúspěšní. Citovaná
pasáž je strohou obecnou a neodůvodněnou konstatací závěru, že vítězný žadatel byl lepší
než ostatní. Takovéto odůvodnění je však ve světle shora předestřené judikatury zcela
nedostačující, neboť z něj není patrné, jakým směrem se správní úvaha stěžovatelky
odvíjela a zda vůbec na základě souměřitelných kritérií. Ani v jiných částech odůvodnění
správního rozhodnutí nelze chybějící důvody nalézt. Ohledně kritéria podle §17 odst. 1
písm. c) stěžovatelka uvedla, že „žadatel přesvědčil Radu zejména provázaností libereckého
a mladoboleslavského regionu, když například podle údajů Úřadu práce v Liberci tvoří jednu třetinu
zaměstnanců mladoboleslavské Škody auto lidé, kteří dojíždějí z libereckého regionu. Liberecko je dále
region s velmi silným automobilovým průmyslem. Žadatel se v projektu věnuje rovněž studentům, Mladá
Boleslav i Liberec mají vysokou školu, obě vysoké školy přitom nabízí obor mechatronika, zaměřený
na automobilový průmysl. Turisticky jsou oba regiony také příbuzné. V posuzovaném licenčním
řízení se sešlo deset projektů, z nichž některé jsou si podobné svým formátem nebo hudební náplní,
a to jak při porovnání navzájem mezi sebou, tak při porovnání se stávající nabídkou programů regionu.
Formát programu Rádio „Dobrý den“ ovšem podle názoru Rady přináší do regionu nové programové
prvky, které spočívají v kombinaci širokého záběru posluchačů na jedné straně a úzké vazbě na region
na straně druhé. Vedle výše popsané regionální provázanosti Liberecka a Mladoboleslavska. Rada
vyzdvihuje pozornost věnovanou studentům středních škol a vysokým školám (např. pořad „Studentský
music box“), což považuje za silný bod projektu žadatele, který tak splnil kritérium přínosu programové
skladby k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového vysílání na pokrytém území ve smyslu
ustanovení §17 odst. 1 písm. c) citovaného zákona nejlépe.“ Ke kritériu obsaženému v §17
odst. 1 písm. e) zákona č. 231/2001 Sb. Rada konstatovala, že „považuje … kritérium
za splněné, s ohledem na celou řadu vlastních pořadů žadatele, zaměřených na znalosti regionu,
např. „Liberecké zajímavosti“ nebo na podporu amatérské hudby v regionu („Liberec vyhrává“).“
Pokud jde o kritérium podle §17 odst. 1 písm. g) citovaného zákona, Rada uvedla:
„Žadatel uvedl, že se v žádném případě nebude vyhýbat podpoře rozvoje kultury národnostních etnických
a jiných menšin. Především 4. vysílací blok (18 – 22 hod.), který je zaměřen na diskusní pořady,
reportáže a dokumentaristiku, předpokládá umisťování takto zaměřených pořadů. Vlastní zaměření
„přátelského rádia“ tyto aktivity evokuje a samotná blízkost „Trojzemí“ (společného česko-polsko-
německého bodu) a lužicko-srbské komunity vytváří podle projektu další komunikační a informační
prostor. I pro tento účel žadatel uzavřel dohodu s komunitním střediskem Kontakt Liberec,
která je příspěvkovou organizací města Liberec a pracuje se seniory a národnostními menšinami. Rada
proto kritérium ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. považuje
za splněné.“
Ačkoliv jsou shora citované pasáže správního rozhodnutí podrobnějším popisem
toho, jakým způsobem vítězný žadatel naplnil jednotlivá zákonná kritéria, konkrétním
způsobem provedené srovnání s ostatními žadateli, včetně městský soudem výslovně
zmiňovaných přenosů sportovních utkání zamýšlených žalobkyní, které jiný žadatel
nenabízel, opět chybí. V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
podotknout, že stěžovatelka ve svém rozhodnutí konstatovala, že za účelem
podrobnějšího a úplnějšího posouzení žádostí účastníků řízení z pohledu skutečností
významných pro své rozhodnutí si předem pro jednotlivé zákonné skutečnosti stanovila
dílčí kritéria (viz str. 4 a 5 rozhodnutí Rady), avšak v odůvodnění napadeného rozhodnutí
se slovního hodnocení stanovených dílčích kritérií opět nedostává. Pokud stěžovatelka
tvrdí, že žádosti přezkoumala i z pohledu nastíněných dílčích kritérií, je nezbytné takové
hodnocení zachytit i v odůvodnění správního rozhodnutí. Vhodným podkladem
pro slovní hodnocení naplnění jednotlivých zákonných kritérií je zejména tabulka
zachycující vyhodnocení skutečností významných pro rozhodování o žádostech o udělení
licence pro licenční řízení ze dne 12. 5. 2009, jež tvoří součást spisu. V kombinaci
s přílohou napadeného správního rozhodnutí, v níž je zachycena aktuální situace
a přehled rádií vysílajících v daném regionu, jakož i jejich programové zaměření, jsou tyto
zjištěné a zachycené skutečnosti dostatečnými podklady pro rozhodnutí ve věci licenčního
řízení.
Z obsahu samotného správního rozhodnutí však již není zřejmé, zda-li
a jak stěžovatelka provedla konkrétní porovnání jednotlivých prvků programové skladby
vítězného účastníka (KALENDÁŘ LIBERECKA spol. s r.o.) a stávající nabídky
programové skladby na daném území. Ačkoliv je tedy nedílnou součástí správního
rozhodnutí tabulka, která není blíže označena, v níž je zachycen aktuální přehled
programové sklady jednotlivých provozovatelů rádiového vysílání na předmětném území,
v odůvodnění správního rozhodnutí schází právě slovní hodnocení zjištěných skutečností,
vzájemné porovnání jednotlivých nabídek se stávající programovou skladbou a vyvození
jednoznačných závěrů na základě souměřitelných kritérií. Napadenému správnímu
rozhodnutí tedy schází řádné slovní hodnocení zjištěných skutečností, na jehož základě by
bylo možné rozhodnutí, resp. správní úvahu stěžovatelky, přezkoumat. Nedostatek
vzájemného srovnání na základě souměřitelných kritérií u jednotlivých žádostí o udělení
licence vede v důsledku také k nepřesvědčivosti takového rozhodnutí. Z tohoto pohledu
je proto celé rozhodnutí stěžovatelky nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Jestliže tedy městský soud dospěl v nyní projednávané věci k závěru,
že stěžovatelka se s těmito požadavky nevypořádala v potřebném rozsahu,
tj. nezhodnotila posuzované skutečnosti jednak z hlediska naplnění jednotlivých kritérií
a jednak ve vztahu k ostatním žadatelům a k tomu, jaké programy jsou již v dané oblasti
vysílány, byl jeho závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Rady správný. Nutno
podotknout, že městský soud se pak spíše než na obecný nedostatek odůvodnění
napadeného rozhodnutí Rady, který byl zcela zjevný, dále soustředil, a to ve vazbě
na jednotlivé žalobní námitky, na zásadní nedostatky, pokud jde o zjištěný skutkový stav.
Městský soud zejména postrádal průkazné podklady ohledně tvrzení Rady o personální
a turistické provázanosti regionu Liberecka a Mladoboleslavska a blízkosti vymezených
lokalit „Trojzemí“ a lužicko-srbské komunity. Takovýto požadavek však nelze označit
jako nezákonný. Jak již k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu uvedl
Vrchní soud v Praze, v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, publikovaném
pod č. 27/1994 SJS, z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné,
„proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za
podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné
nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se
řídil při hodnocení důkazů ….“ V situaci, kdy stěžovatelka opírá své rozhodnutí, jež je kladné
ve vztahu k žadateli KALENDÁŘ LIBERECKA spol. s r.o., převážně o výše uvedené
skutečnosti, je třeba trvat na požadavku, aby jí učiněné závěry byly dostatečně
odůvodněny a nepředstavovaly tak pouhá konstatování, jakož i měly oporu ve správním
spise a byly tudíž podloženy konkrétními skutečnostmi. V opačném případě zůstávají
takové závěry toliko v rovině neodůvodněných tvrzení. Takový požadavek je přitom
elementární podmínkou transparentního správního rozhodování, podmínkou bytostně
vlastní demokratickým správním orgánům rozhodujícím o právech a povinnostech
jednotlivců. Nenaplnění tohoto požadavku je pak živnou půdou pro neobjektivní
rozhodování.
Nezákonnost rozhodnutí městského soudu nelze podle zdejšího soudu spatřovat
ani v tom, že tento připustil žalobkyní předložený důkaz - materiál vypracovaný
ŠKODOU AUTO a.s., který nebyl součástí správního spisu. Předně je třeba zdůraznit,
že uvedený materiál byl žalobkyní předložen za účelem zpochybnění údajů obsažených
v dokladu vypracovaném Úřadem práce v Liberci a tím i skutkového stavu vážícího
se k době vydání rozhodnutí stěžovatelky. Městský soud tak sice přijal nový důkaz, avšak
tento se zjevně vztahoval ke skutkovému stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (Rady) v souladu s ust. §75 odst. 1 s. ř. s. a nemohl být s ohledem
na absenci dokladu vypracovaného Úřadem práce v Liberci ve správním spise ani
předložen dříve. Pokud pak stěžovatelka zdůvodňuje okolnost, že doklad vypracovaný
Úřadem práce v Liberci nebyl součástí správního spisu, a to s ohledem
na „modifikovanou zásadu materiální pravdy“ podle ust. §3 a §50 odst. 3 správního řádu,
když nebyl nikým v průběhu správního řízení zpochybněn, je třeba toto její tvrzení
odmítnout jako nepatřičné. Jak již bylo uvedeno výše, v situaci, kdy stěžovatelka opírá své
závěry učiněné v odůvodnění rozhodnutí ohledně provázanosti regionu Liberecka
a Mladoboleslavska výhradně o tento údaj (doklad vypracovaný Úřadem práce v Liberci),
je nezbytné, aby jej učinila součástí správního spisu. Pokud tak neučiní, je zcela logické,
že účastník řízení nemá reálnou možnost takový údaj zpochybnit a tato se vystavuje tomu,
že skutečnosti obsažené v předmětném dokladu budou účastníky zpochybněny až v rámci
následného soudního přezkumu, jak se tomu stalo i v tomto případě.
Jestliže stěžovatelka v návaznosti na výše uvedené namítá, že jí městský soud blíže
nevysvětlil, jakými postupy v intencích ust. §51 správního řádu by měly být jednotlivé
úvahy týkající se provázanosti regionu Liberecka a Mladoboleslavska z hlediska turistiky
dokazovány, považuje Nejvyšší správní soud tuto její námitku za nedůvodnou. Zatímco
totiž stěžovatelka ve vztahu k některým svým tvrzením trvá na volnosti správního uvážení
a bezvýhradném „nezasahování“ ze strany městského soudu v rámci prováděného
soudního přezkumu, v daném případě se naopak takového „vměšování“ domáhá.
Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí stěžovatelky je jako celek nepřezkoumatelné,
přičemž ve vztahu k výše uvedeným tvrzením stěžovatelka v napadeném rozhodnutí
ani nenaznačila, na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěla, nebylo podle
Nejvyššího správního soudu možno po městském soudu žádat, aby stěžovatelce „radil“,
jak má v tomto směru postupovat, neboť by tím mohl předjímat závěry, ke kterým
je, jak bylo řečeno výše, primárně příslušná stěžovatelka. Nejvyšší správní soud tím
nikterak nezpochybňuje skutečnost, že v licenčním řízení jsou v převážné míře
porovnávána exaktně neměřitelná kritéria, to však ještě neznamená, že v důsledku toho
mohou být nerespektovány či dokonce ignorovány stanovené procesní postupy
i elementární právní principy správního rozhodování. Naopak právě aplikace práva
v oblasti diskreční pravomoci správního orgánu na něj klade zvýšené nároky
co do dostatečného zajištění objektivity, což by se mělo odpovídajícím způsobem odrazit
ve vyčerpávajícím odůvodnění rozhodnutí, jak bylo podrobně vysvětleno výše.
Při realizaci správního uvážení musí správní orgány respektovat všechna existující
ustanovení zákona týkající se daného případu, musí použít uvážení jen v té věci, k jejímuž
posouzení byla tato pravomoc správnímu orgánu svěřena, a dále musí respektovat
všechny právní principy. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku zde dne
30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79, publikovaném pod č. 739/2006 Sb. NSS,
i když správní orgán rozhoduje na základě absolutně volné správní úvahy, musí být jeho
rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení
nevybočil. I v těchto případech tedy musí správní orgán respektovat stanovené procesní
postupy i elementární právní principy správního rozhodování.
Námitka stěžovatelky o neodůvodněnosti tvrzení městského soudu, že skutečnost,
že má být věnována pozornost studentům, není v odůvodnění napadeného rozhodnutí
nijak zvýrazněna, představuje podle Nejvyššího správního soudu nepochopení slovního
vyjádření městského soudu. Toto lze však v kontextu kasační stížností napadeného
rozhodnutí městského soudu zcela jednoznačně chápat jako výtku nedostatečně
odůvodněného závěru Rady vztahujícího se k pozornosti věnované studentům vítězným
žadatelem. Jako bezpředmětná se proto jeví argumentace stěžovatelky, že výrazy
„vyzdvihuje pozornost“, „považuje za silný bod“ a „splnil tak kritérium nejlépe“
popsanou okolnost dostatečně zvýrazňují.
Podle Nejvyššího správního soudu dále není nepřezkoumatelná ani úvaha
městského soudu, která se týká možného zmenšení původně vysílaných informací
v regionu Liberecka v situaci, kdy Rada udělila licenci pro vysílání v Mladoboleslavském
regionu žadateli KALENDÁŘ LIBERECKA spol. s r.o. ve stejném časovém rozsahu
a ze stejného zařízení. V návaznosti na závěr o neprokázání provázanosti jmenovaných
regionů ze strany Rady odůvodnil městský soud svou obavu z toho, že udělení licence
pro vysílání v Mladoboleslavském regionu ve stejném časovém rozsahu ze stejného
zařízení bude mít za následek, že původně vysílané informace v regionu Liberecka budou
muset být ve svém rozsahu zmenšeny, aby byl dán časový prostor pro obdobné
informace z regionu Mladoboleslavska, existencí rozhodnutí Rady ze dne 26. 3. 2008,
sp. zn. 2006/1019/zab/KAL, č. j. mat/2918/08, jímž byla žadateli KALENDÁŘ
LIBERECKA spol. s r.o. udělena licence k provozování rozhlasového vysílání
v Libereckém regionu. Ostatně stěžovatelka svou námitkou směřuje do konkrétních úvah
městského soudu, je tedy zřejmé, že s těmito byla seznámena a její námitka je spíše
než námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu námitkou nezákonnosti
takového závěru. Shora předestřený závěr městského soudu přitom není podle názoru
Nejvyššího správního soudu nikterak spekulativní, neboť i sama stěžovatelka v podané
kasační stížnosti připouští, že ke zmenšení informací dojde a toto hodnotí dokonce
jako přínosné pro oba regiony. Navíc pak zdůrazňuje, že hodnocení, zda tato okolnost
je nebo není přínosem, přísluší výhradně jí a nikoliv městskému soudu. Nejvyšší správní
soud s tímto názorem stěžovatelky souhlasí a zdůrazňuje, že ani městský soud svým
závěrem nikterak tento názor nepopřel, když stěžovatelce uložil, aby ve svém rozhodnutí
takovou úvahu popsala. Proto také reflexe, kterou stěžovatelka zahrnula do uvedené stížní
námitky, by měla být primárně obsažena v odůvodnění jejího rozhodnutí. Nelze proto než
označit tuto námitku jako nedůvodnou a souhlasit s městským soudem, že stěžovatelkou
zvolený postup vyžaduje v daném případě podrobnějšího zdůvodnění z její strany.
Pokud jde o odkaz stěžovatelky na konstantní judikaturu v souvislosti s námitkou
týkající se zhodnocení žalobkyní zamýšlených přenosů sportovních utkání, je podle
zdejšího soudu třeba zdůraznit, že se jedná o úvahy obsažené v nepublikovaném rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007, č. j. 5 Ca 236/2007 - 146. Tyto jsou přitom
stěžovatelkou vytrženy z kontextu uvedeného rozhodnutí, neboť jmenovaný soud v nich
dále uvádí, že pokud nejsou některé skutečnosti uvedené v podkladech zmíněny
v odůvodnění rozhodnutí, jde o nedostatek odůvodnění, nikoliv o rozpor rozhodnutí
s obsahem spisu. Zda se v důsledku toho stane rozhodnutí nepřezkoumatelným, závisí na
významu neuvedených skutečností pro rozhodnutí správního orgánu a na míře jejich
absence. Takto uceleně formulované závěry jmenovaného soudu však podle zdejšího
soudu vyznívají zcela odlišně a navíc jsou plně v souladu se shora citovanou konstantní
judikaturou Nejvyššího správního soudu vztahující se k nyní projednávané problematice.
Uvedený odkaz stěžovatelky lze proto hodnotit jako bezpředmětný.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení,
ale je naopak povinna zaplatit úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Osobám zúčastněným na řízení podle obsahu spisu žádné náklady
nevznikly, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Z obsahu spisu vyplývá, že zástupce žalobkyně, Mgr. Jan Krátký, podal
v projednávané věci vyjádření ke kasační stížnosti, soud proto přiznal žalobkyni
na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 2400 Kč, která se skládá z částky
2100 Kč za jeden úkon právní služby – písemné podání soudu týkající se věci samé
a 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“). Protože zástupce žalobkyně je plátcem
daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), byla k této částce připočtena i příslušná částka
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle citovaného zákona činí 480 Kč.
Žalobkyni se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 2880 Kč. Tuto částku
je stěžovatelka povinna zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jejího zástupce Mgr. Jana Krátkého, advokáta se sídlem Na Kozině 1438, Mladá
Boleslav.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu