ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.13.2007:87
sp. zn. 9 Azs 13/2007 - 87
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatelky G. A., zastoupené JUDr. Evou
Poláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, za účasti Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2006, č. j. 56 Az
68/2006 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, JUDr. Evě Poláčkové, advokátce se sídlem
v Brně, Starobrněnská 13, se odměna za zastupování nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou u Krajského soudu v Brně dne 27. 10. 2006 se stěžovatelka
domáhá zrušení shora označeného rozsudku, kterým byla podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán“), ze dne 20. 2. 2006, č. j. OAM-72/VL-07-04-2006, kterým jí nebyl
udělen azyl podle ust. §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), s tím, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka zároveň žádala o ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů.
Této žádosti krajský soud vyhověl usnesením ze dne 20. 11. 2006, č. j. 56 Az 68/2006 – 73.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci azylu, Nejvyšší
správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní
vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší
správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatelka namítá zákonné důvody specifikované v §103 odst. 1 písm.
a) a b) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatelka má za to, že splnila
zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 zákona o azylu. Správní orgán nezjistil
dle jejího názoru přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil ustanovení §3, §50 odst. 2
a 3 a §68 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění platném
v posuzovaném období, a v důsledku toho nesprávně právně posoudil její žádost o azyl.
Domnívá se, že správní orgán nepostupoval při posuzování její věci zodpovědně a svědomitě
ani z hlediska možného udělení humanitárního azylu podle ust. §14 zákona o azylu,
protože její případ lze považovat podle ní za „případ hodný zvláštního zřetele“ ve smyslu
zmiňovaného ustanovení, neboť její zdravotní stav není dobrý a v České republice se léčila
s tuberkulózou. Musí nadále pravidelně docházet na kontroly na plicní oddělení a tyto kontroly
jsou pro ni životně důležité. Proto je přesvědčena, že v jejím případě existují minimálně
překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
S otázkou porušení správního řádu a nedostatečného zjištění skutkového stavu ze strany
správního orgánu se Nejvyšší správní soud již dostatečně vypořádal např. ve svém rozsudku
ze 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, dostupném na www.nssoud.cz.
Dospěl v něm k závěru, že postupuje-li správní orgán ve věcech azylových tak, že se ujímá
odpovědnosti za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale po žadateli o azyl žádá, aby unesl
důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby, odpovídá to výkladu
čl. 4 bodu pátého tzv. kvalifikační směrnice Evropské Unie (směrnice č. 2004/83EC
z 29. 4. 2004, o minimálních zárukách pro udělování a odnímání statusu uprchlíka
a komplementárních forem ochrany v členských státech). V tomto konkrétním případě
je třeba konstatovat, že správní orgán vzhledem k obecně problematické situaci v zemi původu
stěžovatelky vycházel při posuzování žádosti o azyl ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí
Spojených států amerických z roku 2005 o dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu za rok
2004, z výroční zprávy Human Rights Watch 2005, ze zprávy International Cisis Group z roku
2005 a z dalších materiálů, které mělo Ministerstvo k dispozici. Co se týče individuální situace
stěžovatelky, s tvrzeným příkořím ze strany několika policistů, na jejichž počínání si navíc
stěžovatelka ani nestěžovala a neobrátila se na příslušné orgány v zemi svého původu
za účelem vyřešení problému a poskytnutí ochrany ze strany mocenských orgánů státu,
se Nejvyšší správní taktéž vypořádal, např. v rozsudku ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, nebo v rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54.
Správní orgán navíc v průběhu azylového řízení shledal rozpornost ve výpovědích
stěžovatelky a její sestry ohledně událostí, které měly spolu v zemi svého původu sdílet,
z čehož pak dovodil nevěrohodnost tvrzení stěžovatelky. Otázkou věrohodnosti tvrzení
relevantních důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu s ohledem na nemožnost
prokázat v mnoha případech tvrzené skutečnosti jinak, než právě jen věrohodnou výpovědí,
v níž nejsou vnitřní rozpory, se již Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, www.nssoud.cz.
Jestliže v žalobě stěžovatelka namítala pouze obecně nesprávné posouzení skutkového
stavu, nelze v kasační stížnosti důvodně vytýkat, že se krajský soud nedostatečně vypořádal
se závěrem správního orgánu o neexistenci překážek vycestování, jestliže shledal výrok
podle §91 zákona o azylu správným, neboť nebyly zjištěny žádné překážky předpokládané
v tomto ustanovení, které by bránily stěžovatelce v návratu do vlasti (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2004, č. j. 7 Azs 164/2004 - 85, www.nssoud.cz).
K možnosti udělení humanitárního azylu podle ust. 14 zákona o azylu na základě
volného správního uvážení správního orgánu se Nejvyšší správní soud vyjádřil
např. v rozsudcích ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, nebo ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 170/2004 - 72, www.nssoud.cz. Aniž by Nejvyšší správní soud jakkoli
zpochybňoval závažnost onemocnění stěžovatelky, ze spisu vyplývá, že tato okolnost vyšla
najevo až poté, co bylo vydáno správní rozhodnutí a podána správní žaloba. Stěžovatelka
se podle záznamů založených ve spise s TBC léčila až v červnu 2006 a v průběhu správního
řízení žádné relevantní důvody v tomto smyslu neuváděla. Za těchto okolností nelze klást k tíži
správnímu orgánu, že tuto skutečnost neposuzoval, resp. posoudil tak, že důvody k udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu neshledal.
Námitku proti neudělení azylu podle citovaného ustanovení sice stěžovatelka vznesla
v doplněném podání k žalobě doručeném soudu dne 3. 4. 2006, nicméně jako „bianco
námitku“ uplatněnou pouze tzv. „pro forma“, aniž by specifikovala důvody jejího uplatnění.
Pokud námitku špatného zdravotního stavu, odůvodněnou v daném případě onemocněním
TBC, stěžovatelka konkretizovala poprvé až v kasační stížnosti, tvoří tato námitka nepřípustné
novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v souladu s výše
citovaným ustanovením nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatelka
uplatnila až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
pokud kasační stížnost byla odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupkyni stěžovatelky, která
jí byla soudem ustanovena k ochraně jejích práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci však soud ustanovené zástupkyni, JUDr. Evě
Poláčkové, advokátce se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, odměnu za zastupování nepřiznal,
neboť z obsahu soudního spisu vyplývá, že žádný úkon právní služby, za který náleží odměna
dle §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nevykonala.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu