ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.157.2019:24
sp. zn. 9 Azs 157/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: A. K.,
zast. Mgr. Stanislavou Sládekovou, pracovnicí Organizace pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem
Kovářská 939/4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2017, č. j. OAM-479/ZA-ZA11-ZA17-2017,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
28. 3. 2019, č. j. 32 Az 16/2017 - 111,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2019, č. j. 32 Az 16/2017 - 111, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím rozhodl, že žalobcova žádost o udělení
mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany
zastavil podle §25 písm. i) zákona o azylu.
[2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem rozhodnutí
žalovaného zrušil. Poukázal na to, že žalovaný posoudil nesprávně žalobcovu čtvrtou žádost
o mezinárodní ochranu podle ustanovení zákona o azylu řešícího rozhodnutí o opakované
žádosti, tedy o druhé žádosti, nikoliv podle §11a odst. 3 zákona o azylu, řešící rozhodnutí
o dalších opakovaných (tedy třetí a dalších) žádostech. Vytýkané pochybení žalovaného však bylo
čistě formální povahy, neboť z materiálního hlediska byla další opakovaná žádost žalobce
o mezinárodní ochranu vypořádána sice jako žádost opakovaná, nicméně pro odůvodnění obou
těchto rozhodnutí jsou stanovena shodná pravidla a jsou v nich posuzovány tytéž otázky. Krajský
soud proto neshledal, že by bylo nutné rozhodnutí žalovaného rušit z tohoto důvodu.
[3] Krajský soud však vzal v úvahu, že mu žalobce před rozhodnutím soudu dodal nové
důkazy, které bez vlastního zavinění předložil až po právní moci napadeného rozhodnutí. Jedná
se o příkaz k jeho zatčení vydaný 5. Trestním soudem závažných trestných činů v Istanbulu dne
11. 10. 2012, v němž byl žalobce obviněn z trestných činů napomáhání ilegální teroristické
organizaci, účasti na demonstraci za demokracii na náměstí Taksim, propagace teroristické
organizace a vyvěšování plakátů a kladení odporu bezpečnostním silám. Dále žalobce předložil
doprovodný dopis k příkazu k zatčení a dopis adresovaný Krajskému ředitelství bezpečnosti
v Istanbulu. Krajský soud shledal, že předložené důkazy mohou být relevantní pro možné udělení
mezinárodní ochrany, neboť mohou přisvědčovat žalobcovým obavám z návratu do vlasti
s ohledem na jeho politickou aktivitu a účast na demonstracích, což zmiňoval již ve svých
předchozích žádostech o mezinárodní ochranu.
[4] Zároveň zhodnotil, že je namístě prolomit pravidlo, podle kterého soud při přezkoumání
rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu, a to s ohledem na evropské právo a zásadu non-refoulement, kterou jako důvod k prolomení
uvedené zásady vykládá i NSS. Krajský soud proto musel rozhodnutí žalovaného zrušit,
protože ač žalovaný v ničem nepochybil, důkazy, které žalobce v řízení před soudem doložil na
podporu svých tvrzení a vyslovených obav z návratu do vlasti, je třeba náležitě posoudit.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel poukázal na to, že žalobce již v řízení o své první žádosti o mezinárodní
ochranu ze dne 17. 9. 2012 uvedl, že se obává zatčení pro své členství a aktivity ve straně BDP
a pro sympatie k PKK. V rozhodnutí ze dne 17. 12. 2013, č. j. OAM-266/ZA-ZA06-P05-2012,
však výslovně upozornil, že žalobce nepředložil žádný důkaz svědčící o důvodnosti jeho obav
ze zatčení.
[7] Dále nesouhlasí se závěry krajského soudu, protože ho zavazují zohlednit materiály
předložené k důkazu až v řízení před soudem, aniž by z rozsudku bylo zřejmé, na základě čeho
soud dospěl k závěru, že předkládané materiály nemohl žalobce bez svého zavinění doložit dřív,
tedy v průběhu řízení před vydáním správního rozhodnutí. Již dle dat uvedených v žalobcem
předložených písemnostech je možné dovodit, že tak žalobce učinit nepochybně mohl, vztahují-li
se dle překladů k jeho činnosti v Turecku v roce 2012 a dva z nich jsou k tomuto roku datovány.
Byl-li tedy žalobce informován svými rodinnými příslušníky o vývoji situace a souvisí-li zájem
tureckých orgánů o jeho osobu s aktivitami z doby před opuštěním Turecka, nepochybně mohl
stěžovatele o těchto skutečnostech minimálně informovat.
[8] Stěžovatel dále akceptuje názor krajského soudu, podle kterého měl na již čtvrtou žádost
žalobce aplikovat jinou právní úpravu. Přesto odkazuje na judikaturu, podle které je třeba
všechny relevantní skutečnosti uvést již v řízení před správním orgánem, přičemž ani povinnost
dle čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních
pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), tedy
podrobit rozhodnutí žalovaného soudnímu přezkumu s účinky ex nunc – ke dni rozhodování
soudu, nelze chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu
žadatele o mezinárodní ochranu do různých fází řízení, včetně přezkumného soudního řízení.
Stěžovatel se proto domnívá, že i za přímé aplikace čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice ve vztahu
k možnosti uplatňovat nové skutečnosti platí, že lze vznášet pouze takové, které žadatel
o mezinárodní ochranu nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem.
Tento argument ostatně potvrzuje také právní úprava §11a odst. 1 zákona o azylu.
[9] Chybný postup krajského soudu, který se touto otázkou dostatečně nezabýval,
tak zapříčinil nepřezkoumatelnost jeho rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí a také jeho nezákonnost.
[10] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud učinil správně,
pokud prolomil zásadu §75 odst. 1 s. ř. s., posoudil jím nově předložené důkazy a na jejich
základě rozhodnutí žalovaného zrušil. Jiný postup by byl v rozporu s čl. 46 procedurální
směrnice.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
[12] Protože se jedná o kasační stížnost podanou ve věci udělení mezinárodní ochrany,
zabýval se NSS v souladu s §104a s. ř. s. nejprve tím, zda podaná kasační stížnost svým
významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy ve smyslu citovaného ustanovení
přijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního podrobně vyložil
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž
interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační
stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1)
kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny
judikaturou NSS; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4)
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[13] V projednávané věci dospěl NSS k závěru, že zde byla splněna poslední, tedy čtvrtá
podmínka, neboť napadený rozsudek krajského soudu trpí zásadním pochybením v podobě
nepřezkoumatelnosti.
[14] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom,
že se při posouzení prolomení pravidla obsaženého v §75 odst. 1 s. ř. s. nezabýval otázkou,
zda žalobce nemohl předkládané dokumenty předložit již dříve, a pominul jedno z kritérií
přípustnosti nové žádosti o mezinárodní ochranu podle §11a odst. 1 zákona o azylu.
[15] Podle obecného pravidla soudy vychází při přezkumu správního rozhodnutí
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání správního rozhodnutí (§75 odst.
1 s. ř. s.). Z tohoto pravidla nicméně existují výjimky, a to zejména tehdy, kdy je prolomeno jinou
právní normou, jež požívá aplikační přednosti (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131).
[16] Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil s poukazem na princip non-refoulement a čl. 46
odst. 3 procedurální směrnice. NSS se proto nyní bude zabývat postupně oběma důvody
pro prolomení §75 odst. 1 s. ř. s., ačkoliv kasační stížnost stěžovatele směřuje pouze k otázce
aplikace procedurální směrnice. Pokud by totiž obstál alespoň jeden z důvodů pro prolomení
uvedené zásady a v důsledku toho pro zrušení rozhodnutí žalovaného, nebylo by namístě
napadený rozsudek rušit.
[17] Za právní normu s aplikační předností byly ve světle čl. 10 Ústavy označeny čl. 2 a čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.),
které v kontextu mezinárodní zásady non-refoulement vyjádřené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků (publ. pod č. 208/1993 Sb.) stanoví závazek České republiky nevystavit
žádnou osobu podléhající její jurisdikci újmě, která by spočívala v ohrožení života či vystavení
mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a to např. tím, že bude
vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma
hrozila. Na základě této premisy Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Azs 3/2011 - 131
judikoval, že správní soudy jsou povinny prolomit §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet ke skutečnostem
z hlediska mezinárodní ochrany (ve prospěch žadatele), které vyšly najevo až po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí, pokud by v konkrétním případě neshledaly dostatečné záruky k tomu,
že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním
orgánem z hlediska respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní
ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve,
než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Dostatečné záruky pro respektování zásady
non-refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zcela
zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní ochranu (§3 odst. 2
ve spojení s §10 odst. 2 zákona o azylu) a že tato nová žádost bude přípustná (§10a zákona
o azylu).
[18] S prolamováním zásady dle §75 odst. 1 s ř. s. je však nutno zacházet obezřetně a využít je
jen ve výjimečných a dobře odůvodněných případech. Na základě výše uvedeného rozsudku
nelze automaticky rušit rozhodnutí žalovaného jen z důvodu nově vyvstavších důkazů.
Obezřetný postup k prolamování vázanosti soudu ostatně zaujala následně i judikatura NSS.
Například v usnesení ze dne 7. 5. 2015, č. j. 7 Azs 92/2015 - 27, při zohlednění výše uvedeného
rozsudku NSS uvedl, že „Nejvyšší správní soud sice ve svém rozsudku ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011- 131, možnost uplatnění skutkových novot až v řízení o žalobě připustil, nicméně pouze
ve výjimečných situacích, kdy by mohlo dojít k porušení zásady ‚non-refoulement‘. Takové prolomení
ust. §75 s. ř. s. ovšem není možné, může-li žalobce uplatnit nové důvody v rámci nové žádosti o mezinárodní
ochranu.“ V rozsudku ze dne 29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 - 59, NSS uvedl, že „Nejvyšší správní
soud je přesvědčen, že stěžovateli nic objektivně nebrání v tom, aby neprodleně poté, co mu bude doručeno toto
usnesení, učinil u příslušného útvaru cizinecké policie nebo v přijímacím středisku (viz §3a zákona o azylu)
prohlášení o mezinárodní ochraně. Za této situace bude žalovaný povinen umožnit mu v souladu s §10 zákona
o azylu podat novou žádost o mezinárodní ochranu. Pokud stěžovatel podá novou žádost o udělení mezinárodní
ochrany, kterou bude opírat o změnu bezpečnostní situace v zemi původu, která vyšla najevo v nynějším řízení před
Nejvyšším správním soudem, bude žalovaný povinen posoudit tuto žádost jako přípustnou minimálně v rozsahu
takového tvrzení, a to právě z důvodu existence mezinárodního závazku non-refoulement, který musí být
respektován. (…) Lze tak uzavřít, že ač v dané věci existují z hlediska mezinárodní ochrany nové relevantní
skutečnosti, které nebyly v řízení před žalovaným zohledněny (neboť v té době ještě nenastaly), má stěžovatel
dostatečné právní záruky proto, že mohou být dodatečně posouzeny k tomu příslušným správním orgánem v novém
správním řízení, pokud on sám takové řízení vyvolá. Případné nové rozhodnutí o takové žádosti by pak podléhalo
soudnímu přezkumu. Tento závěr zdejší soud považuje za dostatečnou záruku, že nové skutečnosti budou
dodatečně posouzeny v novém správním řízení, proto neshledal důvod k prolomení pravidla stanoveného v §75
odst. 1 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.) a nepřistoupil k posouzení důvodnosti nově nastalých skutečností
z hlediska §14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu.“
[19] Napadený rozsudek krajského soudu však takové posouzení ve vztahu k porušení zásady
non-refoulement postrádá. Krajský soud neuvedl, z jakého důvodu se domnívá, že žalobci nebude
poskytnuta ochrana a zohledněn princip non-refoulement v dalším správním řízení, tedy
proč nemůže dostačovat odkázat jej na možnost podání další opakované žádosti o mezinárodní
ochranu. Krajský soud se ani nezabýval podstatou aplikace zásady non-refoulement, tedy otázkou,
zda lze ze žalobcem předložených dokumentů dovozovat, že mu v případě návratu do vlasti hrozí
ohrožení jeho života či osobní svobody a zda se na něj princip non-refoulement dá vůbec aplikovat.
Přitom samotné nebezpečí trestního stíhání nemusí být automaticky důvodem pro aplikaci zásady
non-refoulement.
[20] V tomto směru je proto rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
[21] Krajský soud se dopustil nepřezkoumatelnosti i s ohledem na druhou možnost, jak
prolomit zásadu vázanosti skutkovým a právním stavem dle §75 odst. 1 s. ř. s. Aplikační
přednosti před §75 odst. 1 s. ř. s. požívá též čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, dle kterého
členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové,
tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU,
a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně, tj. v českých podmínkách v řízení
o žalobě vedeném před krajským soudem. Česká republika uvedenou normu netransponovala
do svého právního řádu, přestože tak měla podle čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice učinit
do 20. 7. 2015, a současně se jedná o normu dostatečně přesnou a bezpodmínečnou, tudíž
má přímý účinek (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 – 32, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017,
č. j. 45 Az 21/2016 - 55, č. 3714/2018 Sb. NSS). Požadavek ex nunc přezkumu dle čl. 46 odst. 3
procedurální směrnice nebyl do zákona o azylu včleněn ani zákonem č. 314/2015 Sb.,
kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, jenž částečně procedurální směrnici transponoval, a je tudíž nutné vycházet
přímo z textu procedurální směrnice.
[22] Krajský soud učinil správně, pokud si byl této evropské právní úpravy vědom a v řízení
provedl nové důkazy a posoudil je ve světle výše uvedených úvah. Zároveň však byla jeho úvaha
příliš zjednodušená, když pouze na základě závěru o relevantnosti nově předložených důkazů
a jejich významu zrušil rozhodnutí žalovaného.
[23] K otázce přímé aplikace čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice lze odkázat na rozsudek NSS
č. j. 10 Azs 194/2015 - 32, podle něhož „[v] případě přímého účinku čl. 46 odst. 3 směrnice
č. 2013/32/EU by povinností krajského soudu bylo přezkoumat skutkovou i právní stránku případu ve věci
mezinárodní ochrany ke dni svého rozhodnutí. Žadatel o mezinárodní ochranu má však též primárně povinnost
uvést v řízení před správním orgánem všechny skutečnosti, které jsou mu známé a které mohou být relevantní
z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany, a dát příležitost správnímu orgánu, aby o takto přednesených
důvodech jeho žádosti kvalifikovaně rozhodl. Nejvyšší správní soud po prostudování spisového materiálu
konstatuje, že stěžovatel tato tvrzení bez pochybností mohl uvést již v řízení před žalovaným, neboť se jedná
o skutečnosti, které nenastaly až v průběhu správního řízení, a musely být stěžovateli při podání žádosti
o mezinárodní ochranu známy. Neuvedl-li stěžovatel v řízení před správním orgánem posuzujícím jeho žádost
všechny relevantní skutečnosti, neumožnil mu je kvalifikovaně posoudit a učinit součástí rozhodnutí, musí nést
riziko v podobě zamítavého rozhodnutí. Povinnost určenou čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU
nelze chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu
žadatele o mezinárodní ochranu v různých fázích řízení, včetně přezkumného soudního
řízení. Jedná se o opatření, které má zamezit nesprávnému posouzení situace žadatelů
ve světle aktuálních poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich
osobních poměrů.“ (zvýraznil NSS). Ačkoli Ústavní soud následně ústavní stížnost proti
tomuto rozsudku zamítl nálezem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, je vhodné pro úplnost
uvést, že se zcela neztotožnil s názorem správních soudů, že nové důvody lze přednést, pouze
pokud je žadatel bez své viny nemohl uvést již v řízení před správním orgánem. Podle Ústavního
soudu je totiž potřeba zohlednit, že existuje i řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč
žadatel nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před orgánem prvního stupně.
Mezi takové ospravedlnitelné důvody Ústavní soud zařadil například to, že „dotazování při osobním
pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel
nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné
zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili
mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro
žadatele zábranou“.
[24] Sama okolnost, že byly předloženy nové důkazy svědčící o hrozbě vážné újmy žalobce
v zemi původu, které by mohly potenciálně vést k udělení mezinárodní ochrany, tedy
k prolomení této zásady, nestačí. Je třeba, aby krajský soud před takovýmto postupem a zrušením
jinak zákonného rozhodnutí žalovaného v této situaci posoudil také to, zda nové skutečnosti
nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení, a tedy, zda tyto nové důkazy nemohl
žalobce předložit již dříve, případně, zda nenastaly ospravedlnitelné důvody předvídané Ústavním
soudem a odůvodňující pozdní předložení nových důkazů.
[25] Takový postup je ostatně v souladu s §11a odst. 1 zákona o azylu, a i když ze znění §11a
odst. 3 zákona o azylu toto přímo nevyplývá, judikatura dovodila, že věcný přezkum u opakované
žádosti (která se posuzuje dle §11a odst. 1 zákona o azylu) i u dalších opakovaných žádostí
(podle §11a odst. 3 zákona o azylu) by měl být obdobný. V rozsudku ze dne 11. 10. 2017,
č. j. 9 Azs 186/2017 - 24, NSS uvedl:
„Při posuzování všech opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu se ministerstvo zabývá stejnou otázkou – zda
tu nejsou nové skutečnosti nebo zjištění, které by mohly vést k udělení mezinárodní ochrany. Důvod rozlišování
mezi první a další opakovanou žádostí tedy není v okruhu věcných problémů, které se při rozhodování o nich řeší.
Spočívá v tom, že cizinci nadále nesvědčí postavení žadatele o mezinárodní ochranu ani práva a oprávnění s tím
spojená (viz §3d a §87a zákona o azylu, srov. také čl. 40 – 42 směrnice Evropského parlamentu a Rady
č. 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany,
tzv. procedurální směrnice; čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU,
kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, tzv. přijímací směrnice, a důvodovou
zprávu k novele zákona o azylu provedené zákonem č. 314/2015 Sb.). Tato skutečnost však nemá na obsah
rozhodnutí o zastavení řízení o další opakované žádosti podle §11a odst. 3 zákona o azylu vliv.
Na odůvodnění tohoto rozhodnutí je proto třeba klást nároky, které rozšířený senát zformuloval v rozsudku
ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, ve vztahu k rozhodnutí
o opakované žádosti dle dřívější právní úpravy. Ve všech těchto případech je třeba trvat na tom,
aby ministerstvo zdůvodnilo jednak svůj závěr, že cizinec ve své žádosti neuvedl
relevantní důvody, které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, jednak že v zemi jeho
původu nedošlo k podstatným změnám, které by mohly mít vliv na případné udělení mezinárodní ochrany.“
[26] NSS tedy uzavírá, že sama okolnost, že byly předloženy nové důkazy, které mohou
svědčit o hrozbě újmy žalobce v zemi původu a které by mohly potenciálně vést k udělení
mezinárodní ochrany, k prolomení zásady vázanosti skutkovým a právním stavem ke dni
rozhodnutí žalovaného podle §75 odst. 1 s. ř. s. s odkazem na č. 46 odst. 3 procedurální
směrnice nestačí. Konstatování krajského soudu v bodě 38. jeho rozsudku, že „ [d]ůkazy přitom
žalobce předložil bez svého zavinění až po právní moci napadeného rozhodnutí“, není ničím odůvodněno,
a není proto dostatečné. Jak správně poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti, žalobcem
předložené důkazy jsou nejspíše z roku 2012, tedy k jejich předložení došlo po více než pěti
letech. Tento časový odstup mezi jejich vydáním a předložením krajskému soudu je natolik
výrazný, že se jím měl krajský soud před zrušením rozhodnutí žalovaného z tohoto důvodu
zabývat.
[27] Postup krajského soudu, který zrušil rozhodnutí žalovaného pouze s obecným
odkazem na čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice a stejně obecným odkazem na aplikaci principu
non-refoulement, tak není správný. Prolomení tohoto pravidla by měl krajský soud lépe odůvodnit
a ve světle výše uvedené judikatury znovu posoudit, zda je namístě rušit rozhodnutí žalovaného.
Rozsudek krajského soudu tak trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, neboť v něm
krajský soud nevysvětlil, v čem shledává v projednávané věci naplnění podmínek pro prolomení
zásady dle §75 odst. 1 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná a rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud bude
v souladu se závazným právním názorem NSS (§110 odst. 4 s. ř. s.) povinen o žalobě
rozhodnout znovu.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu