ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.73.2008:78
sp. zn. 9 Azs 73/2008 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: M. A., zastoupené Mgr. Petrem Dětkou,
advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 7. 2005, č. j. OAM-439/LE-03-07-2005, ve věci mezinárodní
ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. 4. 2008, č. j. 8 Az 19/2005 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán“), ze dne 12. 7. 2005, č. j. OAM-439/LE-03-07-2005.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelce dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a současně bylo vysloveno, se na ni nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Ve včas podané kasační stížnosti napadá stěžovatelka shora uvedený rozsudek
městského soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka
se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v ustanovení
§14 zákona o azylu, a to z důvodu nuceného sňatku a nutnosti podstoupení ženské
obřízky. Dále je přesvědčena, že se na ni vztahuje překážka vycestování,
neboť pokud by se nepodvolila, hrozí jí nelidské, ponižující zacházení nebo i smrt.
K oběma bodům prezentuje svůj azylový příběh, a to obsahově i formálně zcela shodně,
jak učinila v podané žalobě.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci azylu
(nyní ve věci mezinárodní ochrany), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní
soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí žádné důvody, pro které by měla být
její kasační stížnosti posouzena jako přijatelná. Po zvážení jejího obsahu dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že ji nelze považovat ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud předně přistoupil k posouzení námitky vztahující
se k posuzování podmínek pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
K otázce rozhodování správního orgánu o udělení humanitárního azylu a rozsahu
přezkumu takových rozhodnutí se Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil,
např. ve svých rozsudcích ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, ze dne
19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 – 52, všech dostupných na www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, publikovaném
pod č. 375/2004 Sb. NSS. Jeho judikaturu týkající se podmínek udělení humanitárního
azylu, jakož i rozsahu přezkumu rozhodnutí o udělení humanitárního azylu,
lze tedy považovat za konstantní a ustálenou. Podle zmíněného rozsudku druhého senátu
smysl tohoto institutu spočívá v tom, „aby správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu (proti neudělení azylu z důvodů zde vypočtených stěžovatelka v kasační stížnosti
nebrojí), ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících
z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena
pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“ Nadto zdejší soud podotýká, že problematikou
pronásledování v zemi původu ze strany soukromých osob se rovněž zabýval,
např. ve svých rozsudcích ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51, nebo ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48 (oba dostupné na www.nssoud.cz).
K posuzování překážek vycestování pak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 7/2003 – 60, či ze dne 7. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 47/2003 – 100, oba na www.nssoud.cz. Správní orgán výrok svého rozhodnutí
podle §91 zákona o azylu odůvodnil na základě zjištění ze Zprávy o zemi Ministerstva
vnitra Velké Británie – Nigérie z dubna 2005, z informace Ministerstva zahraničních věcí
ČR z listopadu 2004 a z aktuálních informací obsažených v databázi ČTK. Konstatoval,
že nucené sňatky se vyskytují zejména v severní, muslimské části země a jsou oficiálně
zakázány. Aby se ženy vyhnuly nucenému sňatku či ženské obřízce, mohou využít vnitřní
emigrace v rámci Nigérie, zejména do Lagosu, kde se jim dostane pomoci.
Zde stěžovatelka podle svých slov žila, měla tu zajištěno bydlení i práci. Správní orgán
tak neshledal, že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu. Nejvyšší správní soud k tomuto závěru správního
orgánu uvádí, že výrok jeho rozhodnutí o nevztažení překážek vycestování
na stěžovatelku odpovídá shromážděným podkladům. To platí především,
pokud v tomto konkrétním případě stěžovatelka sama svou obavu o život vztahuje
k problémům se soukromými osobami (svou chůvou). Skutečnost, že není možné
vyhledat pomoc u státních orgánů pro jejich zkorumpovanost, stěžovatelka tvrdila
v žalobě a v kasační stížnosti. Při pohovoru k žádosti o udělení azylu k dotazu správního
orgánu jen uvedla, že ji nenapadlo věc nějak řešit a považovala za jednodušší odjet
ze země. Z pohledu předchozí judikatury lze opětovně odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu