ECLI:CZ:NSS:2014:APRK.16.2014:64
sp. zn. Aprk 16/2014 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Herba Vitalis
s.r.o., se sídlem Maltézské náměstí 537/4, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel,
se sídlem Budějovická 1387/7, o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne
9. 7. 2012, č. j. 3609-9/2012-170100-21, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 7 Af 14/2012, o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu
dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu
Navrhovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudech a soudcích“). Návrh se týká řízení o žalobě vedeného pod sp. zn. 7 Af 14/2012
před Městským soudem v Praze (dále jen „městský soud“). Konkrétně se navrhovatel dožaduje
určení lhůty k provedení procesního úkonu spočívajícího v zahájení řízení o předběžné otázce
před Soudním dvorem Evropské unie, a to k pěti otázkám, které ve svém návrhu podrobně
specifikoval.
Dle navrhovatele městský soud v usnesení ze dne 12. 12. 2012, č. j. 7 Af 14/2012 - 42,
nepostupoval okamžitě podle evropských norem v souladu se zásadami přímé použitelnosti,
přímého účinku a nadřazenosti evropského práva nad vnitrostátními předpisy, jakož i ve smyslu
zásady odpovědnosti členského státu za škodu, která vznikne jed notlivci jednáním státu,
jak ji vymezil ve své judikatuře Soudní dvůr Evropské unie. Městský soud porušil svoji povinnost
národního soudce a použil kolizní výklad vnitrostátní právní normy provedený Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 19. 10. 2010, č. j. 8 Afs 1/2010 - 72, nerespektoval právo
Evropské unie a tím se dopustil porušení práva na spravedlivý proces a práva projednat věc
zákonným soudcem bez zbytečných průtahů.
Navrhovatel dále uvedl, že bez splnění procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy,
nelze v řízení pokračovat. Jestliže městský soud ve svém usnesení ze dne 12. 12. 2012,
č. j. 7 Af 14/2012 - 42, použil odkaz na kolidující výklad vyslovený Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 19. 10. 2010, č. j. 8 Afs 1/2010 - 72, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, byl v tomto případě povinen zahájit řízení
o předběžné otázce, a to bez zbytečných průtahů.
II. Vyjádření městského soudu
Městský soud ve svém vyjádření k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu
uvedl, že žaloba byla podána dne 17. 9. 2012, soudní poplatek byl k výzvě soudu zaplacen dne
12. 10. 2012, po doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku dne 12. 11. 2012 bylo dne
12. 12. 2012 o tomto návrhu rozhodnuto. Dne 29. 8. 2013 byl městskému soudu doručen návrh
na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který byl posléze zamítnut usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2013, č. j. Aprk 55/2013 - 48.
Dne 13. 3. 2014 podal navrhovatel nový (nynější) návrh na určení lhůty k provedení
procesního úkonu. Městský soud poukázal na to, že dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského
společenství není soud členského státu, jehož rozhodnutí lze napadnout opravnými prostředky
podle vnitrostátního práva, povinen položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu d voru.
Položení předběžné otázky je tak zcela v diskreci městského soudu, navrhovatel nemá
na její položení právní nárok, nelze tak na daný případ aplikovat §174a odst. 3 zákona o soudech
a soudcích.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Dle §174a odst. 1, věty první, zákona o soudech a soudcích „[m]á-li účastník
nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil
lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení…“ Dle §174a
odst. 2 tohoto zákona je náležitostí návrhu na určení lhůty též specifikace, jakého úkonu se mají
dle názoru navrhovatele průtahy týkat.
Specifikace úkonu, u něhož je navrhováno určení lhůty, je rozhodná pro určení předmětu
řízení o určení lhůty k provedení procesního úkonu. Právě ve vztahu k takovému úkonu bude
třeba zkoumat, zda dochází k průtahům a zda je namístě určit k jeho provedení lhůtu. Uvedený
závěr vyplývá nejen z ustanovení §174a odst. 2, věty druhé, zákona o sou dech a soudcích
a z ustanovení §174a odst. 8, věty první, tohoto zákon a, dle níž může příslušný soud určit lhůtu
k provedení úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány průtahy, ale zejména ze zásady nezávislosti
soudů a soudců při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí, která nesmí být
dotčena tím, že by příslušný soud posuzoval – v rozporu se smyslem (účelem) řízení o návrhu
na určení lhůty k provedení procesního úkonu – nejen otázku určení lhůty k provedení
procesního úkonu, ale rovněž to, ve vztahu k jakému procesnímu úkonu nastaly v řízení průtahy
(k danému srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2012,
č. j. Aprk 42/2012 - 43).
V nynější věci se navrhovatel domáhal toho, aby městskému soudu byla určena lhůta,
v níž by měl městský soud podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie ve smyslu
čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Pouze ve vztahu k takto navrhovatelem
vymezenému procesnímu úkonu Nejvyšší správní soud zkoumal oprávněnost návrhu na určení
lhůty k provedení procesního úkonu.
Pokračování Aprk 16/2014 - 65
Dále je nutno zmínit, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu může být
úspěšný za splnění dalších podmínek jen v tom případě, když má krajský či městský soud
povinnost požadovaný procesní úkon učinit. Určením lhůty k provedení procesního úkonu
se nově nezakládá povinnost krajského či městského soudu daný procesní úkon provést (tato
povinnost totiž musí existovat již předtím), ale nově se stanovuje jen lhůta k provedení takového
úkonu, který musí být proveden. Tento výklad respektuje ústavně zaručenou nezávislost soudů
a soudců, k čemuž lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005,
sp. zn. 21 Cul 3/2004 (uveřejněné pod č. 80/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dostupné z www.nsoud.cz.), kde bylo konstatováno, že „je třeba vzít v úvahu to, že soudnictví
vykonávají v České republice nezávislé soudy a že soudci jsou při výkonu své funkce (při výkonu soudnictví)
nezávislí (srov. Čl. 81 a Čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky a §1 zákona o soudech a soudcích). Znamená
to mimo jiné, že nikdo nesmí, nestanoví-li zákon jinak, zasahovat do nezávis lé rozhodovací činnosti soudů
a soudců a uvedené samozřejmě platí i ve vztazích mezi soudy a soudci při projednávání a rozhodování jednotlivých
sporů a jiných právních věcí. V občanském soudním řízení může být nezávislost soudu a soudce při projednávání
a rozhodování v jednotlivých věcech ovlivněna (usměrněna) jen prostřednictvím závazného právního názoru,
vysloveného soudem v rozhodnutí o řádném nebo mimořádném op ravném prostředku (srov. §226 odst. 1, §235h
odst. 2 větu druhou a §243d odst. 1 větu první o. s. ř.); do probíhajícího občanského soudního řízení není
oprávněn zasáhnout nikdo, a to ani soud příslušný k rozhodování o opravných prostředcích.
Má-li být respektována (výše nastíněná) nezávislost soudů a soudců při projednávání a rozhodování sporů
a jiných právních věcí a zároveň zachováno právo účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci
bez zbytečných průtahů, pro řízení návrhu na určení lhůty podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích
z toho vyplývá, že příslušný soud sice může soudu, vůči němuž návrh směřuje, stanovit lhůtu k provedení
procesního úkonu, avšak nesmí porušit jeho (Ústavou a zákonem zaručenou) nezávislost při rozho dování sporu
nebo jiné právní věci tím, že by mu nařídil, jaké procesní úkony má za řízení učinit
a tedy jak má při projednávání a rozhodování jednotlivé věci konkrétně postupovat. Vzhledem k tomu,
že smyslem řízení o návrhu na určení lhůty podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích je – jak
uvedeno výše – odstranění průtahů v řízení a že nemůže být prostředkem k ovlivnění (předurčení) postupu soudu,
vůči němuž návrh směřuje, v řízení a při rozhodování sporu nebo jiné právní věci, může příslušný so ud stanovit
lhůtu jen ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení soud , vůči němuž návrh směřuje,
již rozhodl (a je v prodlení s jejich provedením) nebo jejichž potřeba provedení – i když o nich dosud nebylo
rozhodnuto – je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci stejně musí být podle
zákona učiněny.“
Nejvyšší správní soud se s ohledem na výše uvedené zaměřil na posouzení, zda je městský
soud vůbec bezpodmínečně povinen učinit procesní úkon, jehož se navrhovatel domáhal,
tj. zda je povinen položit navrhovatelem specifikované předběžné otázky Soudnímu dvoru
Evropské unie.
Předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie se týká čl. 267 Smlouvy o fungování
Evropské unie, který vychází z bývalého čl. 234 Smlouvy o založení Evropském společenství.
Dle prvního a druhého odstavce čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie:
„Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu
Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie.
Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje -li rozhodnutí o této
otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otá zce.
Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. “
Městský soud spadá pod soud vymezený v citovaném druhém odstavci čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie, tj. jde o soud, jehož rozhodnutí lze napadnout opravnými prostředky
podle vnitrostátního práva. Nejde o soud členského státu ve smyslu třetího odstavce daného
článku, jehož rozhodnutí by nešlo napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva.
Nerozhodná je v daném ohledu skutečnost, na kterou poukázal navrhovatel, tj. že městský soud
v usnesení ze dne 12. 12. 2012, č. j. 7 Af 14/2012 - 42, jímž zamítl návrh na přiznání odkladného
účinku žalobě, odkázal na rozsudek ze dne 19. 10. 2010, č. j. 8 Afs 1/2010 - 72, který vydal
Nejvyšší správní soud jakožto soud členského státu ve smyslu třetího odstavce čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie, jehož rozhodnutí by nešlo napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu totiž nemůže nic změnit
na tom, že proti konečnému rozhodnutí městského soudu je přípustný opravný prostředek
ve smyslu druhého odstavce čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Z citovaného druhého odstavce čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je zřejmé,
že soud může požádat o rozhodnutí o předběžné otázce, jsou-li splněny určité podmínky.
Jde tak o možnost danou soudu, proti jehož rozhodnutí lze podat opravné prostředky podle
vnitrostátního práva, nikoli o jeho bezvýhradnou povinnost. K tomu srov. Bobek, M., Komárek,
J., Passer, J., Gillis, M. Předběžná otázka v komunitárním právu. Praha : Linde Praha, a. s. 2005,
kde je na straně 133 uvedeno: „Toto ustanovení se týká všech soudů členských států, jejichž rozhodnutí
lze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Z hlediska komunitárního práva
jim proto nevzniká povinnost, nýbrž oprávnění obracet se s předběžnými otázkami na Soudní dvůr. “ Dále lze
poukázat na stranu 139 dané publikace, kde je uvedeno: „ Český soud, který není soudem posledního
stupně, je však oprávněn řešit i obtížné otázky výkladu komunitárního práva při neexistenci ustálené judikatury
Soudního dvora samostatně. Jedná se vla stně o jedinou oblast, ve které národním soudům doposud zbylo poměrně
široké uvážení.“
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že městský soud nemá v předmětném řízení
o žalobě povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou,
má jen možnost tak učinit, jsou-li pro to splněny další podmínky.
Za takové situace však Nejvyšší správní soud nemůže určit lhůtu k provedení procesního
úkonu spočívajícího v položení předběžné otázky. Jejím určením by totiž v první řadě městskému
soudu uložil dosud neexistující povinnost takovou otázku položit a nepřípustně tak zasáhl
do nezávislého rozhodování městského soudu. To však není přípustné, jelikož v řízení o určení
lhůty k provedení procesního úkonu lze pouze nově určit lhůtu k provedení procesního úkonu,
k jehož provedení je soud povinen, a nikoli nově založit povinnost soudu k provedení procesního
úkonu, která dosud neexistovala.
Z tohoto důvodu byl návrh na určení lhůty vyhodnocen jako nedůvodný. K namítaným
průtahům v řízení nedochází, návrh na určení lhůty tak byl zamítnut dle §174a odst. 7, věty
za středníkem, zákona o soudech a soudcích.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že ve svém návrhu na určení lhůty k provedení
procesního úkonu navrhovatel uplatnil řadu výhrad proti usnesení městského soudu ze dne
12. 12. 2012, č. j. 7 Af 14/2012 - 42, jímž byl zamítnut jeho návrh na přiznání odkladného účinku
žalobě. Dle navrhovatele v tomto usnesení městský soud nepostupoval okamžitě podle
evropských norem v souladu se zásadami přímé použitelnosti, přímého účinku a nadřazenosti
evropského práva nad vnitrostátními předpisy, jakož i ve smyslu zásady odpovědnosti členského
státu za škodu, která vznikne jednotlivci jednáním státu, jak ji vymezil ve své judikatuře Soudní
dvůr Evropské unie. Dále dle stěžovatele v daném usnesení o nepřiznání odkladného účinku
Pokračování Aprk 16/2014 - 66
městský soud pochybil, když vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2010,
č. j. 8 Afs 1/2010 - 72.
Zdejší soud uvádí, že navrhovatelovy výhrady proti usnesení městského soudu ze dne
12. 12. 2012, č. j. 7 Af 14/2012 - 42, jsou pro řízení o návrhu na určení lhůty k provedení
procesního úkonu zcela irelevantní. Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního
úkonu totiž nepředstavuje revizní prostředek proti jakémukoli rozhodnutí krajského či městského
soudu. V řízení o návrhu na určení lhůty Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší, aby jakkoli
hodnotil správnost či zákonnost vydaných rozhodnutí krajského či městského soudu.
Jak již zdejší soud uvedl v usnesení ze dne 11. 1. 2010, č. j. Aprk 15/2009 - 75 (dostupném
z www.nssoud.cz), smysl řízení o návrhu na určení lhůty „ je určení toho, zda v řízení nedochází
ze strany soudu k neodůvodněným průtahům a případné zjednání nápravy stanovením lhůty k provedení
patřičného úkonu. V rámci tohoto řízení však nemůže docházet k věcnému přez kumu postupu soudu,
u nějž jsou namítány průtahy v řízení.“ K obdobnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud ve svém
usnesení ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 Tul 1/2012 (dostupném z www.nsoud.cz), které bylo
aprobováno Ústavním soudem v usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4599/2012
(dostupném z http://nalus.usoud.cz).
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, byl- li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu