ECLI:CZ:NSS:2015:NAD.113.2015:12
sp. zn. Nad 113/2015 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, týkající se žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o návrhu Městského soudu v Praze
na postup podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 33/2015,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 33/2015 se p ř i k a z u j e
Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) dne 20. 2. 2015
se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem městského soudu, resp. jeho předsedy.
Tento zásah má spočívat v nevyřízení stížnosti žalobce předsedou městského soudu.
[2] Dne 16. 4. 2015 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání, v němž městský
soud navrhl, aby Nejvyšší správní soud přikázal uvedenou věc podle §9 odst. 1 s. ř. s. jinému
krajskému soudu.
[3] Městský soud uvedl, že „[v]zhledem k tomu, že žalovaným je Městský soud v Praze a žaloba
směřuje proti zásahu tohoto soudu, u nějž působí soudci, kteří by o podané žalobě měli rozhodovat, mohla by tato
skutečnost vyvolat objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů Městského soudu
v Praze.“
[4] Žalobce se k návrhu na delegaci nutnou nevyjádřil, ačkoli byl o jeho podání ze strany
městského soudu zpraven. Předseda městského soudu uvedl ve svém vyjádření ze dne
19. 3. 2015, že k postupu podle §9 odst. 1 s. ř. s. nemá námitek , a k otázce, kterému soudu
by měla být věc delegována, se nevyjádřil.
[5] Ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc
jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných
senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. Podle §9 odst. 3 s . ř. s. mají účastníci právo
se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána. V citovaném ustanovení je upraven
případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů
místně příslušného soudu, který má věc jak o soud věcně a místně příslušný projednat
a rozhodnout.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl v nynější věci k závěru, že jsou podmínky pro přikázání věci
dle §9 odst. 1 s. ř. s., neboť pro vyloučení soudců místně příslušného soudu nelze sestavit senát.
[7] V žalobě směřované proti městskému soudu se žalobce domáhá toho, aby předsedovi
městského soudu bylo zakázáno pokračovat v porušování žalobcova práva na doručení
vyrozumění o stížnosti a bylo mu přikázáno, aby upustil od nečinnosti ve vztahu k vyřízení
jeho stížnosti. Uvedenou věc by tak rozhodovali soudci působící u městského soudu,
jehož se spor týká. Jedná se tak o případ posouzení nestrannosti soudců, kteří by měli posuzovat
činnost předsedy jejich soudu a samotného soudu, u kterého působí.
[8] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že součástí práva na spravedlivý
proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval
nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva
v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
[9] Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní
psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení,
účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o n ěmž je schopen relativně přesně referovat
toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi
nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení
soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, také v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které
by mohly vést k legitimním pochybnostem odůvodňujícím závěr, že soudce určitým, nikoliv
nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci
má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže
lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996,
sp. zn. I. ÚS 167/94, publikovaný jako N 127/6 SbNU 429).
[10] Jak již zdejší soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 4 As 14/2004 - 70, „vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv
na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti“ .
[11] Ve shodě s usnesením zdejšího soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. Nad 101/2012 - 18, které
řešilo obdobnou právní otázku, je nutno zmínit, že důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců
příslušného soudu lze mít nejen z toho důvodu, že žalovaným je soud, jemuž byla žaloba
doručena, ale zejména z toho důvodu, že se přezkum týká postupu čelného funkcionáře
městského soudu, který vykonává úkoly státní správy na úsek u soudnictví (k tomu dále
srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008, č. j. Nad 4/2008 - 47, ze dne
30. 9. 2003, č. j. Nao 31/2003 - 16, či výše zmíněný rozsudek totožného soudu ze dne
30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70). Tato skutečnost tak zavdává objektivní pochybnosti
o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů správního soudnictví městského soudu.
[12] V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“,
podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci a ve sporu mezi dvěma subjekty musí
vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady
spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu.
[13] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že jsou naplněny
podmínky pro delegaci nutnou a věc přikázal K rajskému soudu v Praze. O přikázání tomuto
soudu rozhodl z důvodu, že obvod tohoto krajského soudu sousedí s obvodem městského soudu
a oba soudy sídlí v Praze, takže delegací dojde k nejmenšímu dosažitelnému posunu místa,
v němž se bude spor řešit, a přitom věc bude rozhodovat jiný soud než Městský soud v Praze.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu