ECLI:CZ:NSS:2016:NAD.243.2016:15
sp. zn. Nad 243/2016 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: T. R.,
proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, ve věci žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o návrhu Městského soudu v Praze
na postup podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6A 168/2016,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6A 168/2016 se p ř i k a z u j e
Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) dne 5. 9. 2016
se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem městského soudu a Vrchního soudu
v Praze. Tento zásah žalobce spatřuje v tom, že uvedené soudy chybně vyhodnotily lhůtu
k podání řádného opravného prostředku.
[2] Dne 5. 10. 2016 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání, v němž městský
soud navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětnou věc přikázal ve smyslu §9 odst. 1 s. ř. s.
jinému krajskému soudu.
[3] Městský soud uvedl, že „[v]zhledem k tomu, že žaloba směřuje proti Městskému soudu v Praze
jako správnímu orgánu, u něhož působí soudci, kteří by měli o podané žalobě rozhodovat, mohla
by tato skutečnost zavdat objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů Městského
soudu v Praze.“
[4] Ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc
jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných
senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. Podle §9 odst. 3 s. ř. s. mají účastníci právo
se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána. V citovaném ustanovení je upraven
případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů
místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat
a rozhodnout.
[5] Žalobce se k návrhu na delegaci nutnou vyjádřil podáním ze dne 26. 9. 2016,
ve kterém uvedl, že navrhuje přikázání věci Okresnímu soudu v Jihlavě, resp. Krajskému soudu
v Brně, a to z důvodu vhodnosti. Žalovaný se k dané věci nevyjádřil.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl v nyní řešeném případě k závěru, že jsou podmínky
pro přikázání věci podle §9 odst. 1 s. ř. s. splněny, neboť pro vyloučení soudců místně
příslušného soudu nelze sestavit senát.
[7] V žalobě směřované proti městskému soudu se žalobce domáhá ochrany
před nezákonným zásahem městského soudu a Vrchního soudu v Praze. Uvedenou věc
by tak rozhodovali soudci působící u městského soudu, jehož se spor týká. Jedná se tak o případ
posouzení nestrannosti soudců, kteří by měli posuzovat činnost samotného soudu, u kterého
působí.
[8] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že součástí práva na spravedlivý
proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval
nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva
v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
[9] Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní
psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení,
účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o němž je schopen relativně přesně referovat
toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi
nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení
soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, také v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti,
které by mohly vést k legitimním pochybnostem odůvodňujícím závěr, že soudce určitým, nikoliv
nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci
má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže
lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996,
sp. zn. I. ÚS 167/94, publikovaný jako N 127/6 SbNU 429).
[10] K objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců za situace, kdy by měli rozhodovat
o žalobě proti rozhodnutí soudu, u něhož sami působí, Nejvyšší správní soud odkazuje
na své rozhodnutí ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70. Na dříve vysloveném právním
názoru pak Nejvyšší správní soud setrvává i v nyní posuzované věci, přičemž neshledal důvodu,
proč by nemohl být analogicky aplikován i v případě tvrzeného nezákonného zásahu příslušného
soudu.
[11] V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“,
podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci a ve sporu mezi dvěma subjekty musí
vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou uznávána jako zásady
spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu.
[12] Nejvyšší správní soud tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že jsou naplněny
podmínky pro delegaci nutnou, a věc přikázal Krajskému soudu v Praze. O přikázání tomuto
soudu rozhodl z důvodu, že obvod tohoto krajského soudu sousedí s obvodem městského soudu
a oba soudy sídlí v Praze, takže delegací dojde k nejmenšímu dosažitelnému posunu místa,
v němž se bude spor řešit, a přitom věc bude rozhodovat jiný soud než Městský soud v Praze.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu