ECLI:CZ:NSS:2010:NAO.33.2010:11
sp. zn. Nao 33/2010 - 11
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: M. K., proti
žalovanému: předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem, se sídlem Národního odboje
1274, Ústí nad Labem, o návrhu na vyloučení soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem Mgr.
Václava Trajera, JUDr. Ivy Kaňákové a JUDr. Dagmar Štullerové z projednávání a rozhodování
v řízení o žalobě podané proti rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn.
Spr 1138/2009,
takto:
Soudci Mgr. Václav Trajer, JUDr. Iva Kaňáková a JUDr. Dagmar Štullerová
j s o u v y l o u č e n i z projednávání a rozhodování v řízení o žalobě podané proti
rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. Spr 1138/2009.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 12. 5. 2009 žalobu proti rozhodnutí předsedy Krajského soudu
v Ústí nad Labem sp. zn. Spr 1138/2009, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti výzvě
k zaplacení nedoplatku na soudním poplatku v náhradní lhůtě ze dne 14. 1. 2008, vydané
Okresním soudem v České Lípě pod č. j. 190/2007.
Soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem Mgr. Václav Trajer, JUDr. Iva Kaňáková
a JUDr. Dagmar Štullerová předložili Nejvyššímu správnímu soudu podle ustanovení §8 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“) k rozhodnutí otázku, zda jsou vyloučeni
z projednání a rozhodnutí této věci s tím, že se cítí být podjatí, jelikož napadené rozhodnutí vydal
předseda jejich soudu.
Nejvyšší správní soud posoudil podaný návrh a dospěl k závěru, že je důvodný.
Princip nestranného, nezávislého a spravedlivého rozhodování představuje základní pilíř
a předpoklad fungování soudní moci; tento princip jsou proto všichni soudci povinni ctít
a naplňovat. Podle ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání
a rozhodnutí věci mj. i tehdy, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům
nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Důvodem vyloučení
je tedy taková povaha subjektivního vztahu soudce k věci samé, k účastníkům či jejich zástupcům,
která je natolik objektivizovatelná, že lze důvodně pochybovat o soudcově nepodjatosti.
Podle ustanovení §8 odst. 3 s. ř. s. soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí
takovou skutečnost předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony,
které nesnesou odkladu. Předseda soudu na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce
nebo jiný senát. Má-li předseda soudu za to, že není dán důvod podjatosti soudce, nebo týká-li
se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením, a jde-li o soudce
Nejvyššího správního soudu, jiný jeho senát.
Jelikož v daném případě byla podána žaloba brojící proti rozhodnutí předsedy krajského
soudu, tj. věc se týká předsedy soudu ve smyslu citovaného ustanovení, je dána pravomoc
a příslušnost k rozhodnutí o vyloučení Nejvyššímu správnímu soudu.
Z ustálené judikatury zdejšího soudu a také Ústavního soudu plyne, že nestrannost
soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní psychický vztah
soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat
i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají
oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Jak se k této otázce vyjádřil
Ústavní soud, vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv
jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho
nepodjatosti; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu, zda – s ohledem na okolnosti
případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález sp. zn. I. ÚS 167/94, sv. 6, nález
č. 127 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka
podjatosti nemůže být ve všech případech postavena zcela najisto, nicméně rozhodovat o této
otázce je nutno vždy na základě existujících objektivních skutečností, které k subjektivním
pochybnostem osob zúčastněných na řízení vedou. K vyloučení soudce z projednání
a rozhodnutí věci však může v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce
k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes
zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat
(srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01, sv. 23, nález č. 98 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak jak zákon tuto
příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci
a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 4 As 14/2004
(www.nssoud.cz) uvedl, že „integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno
v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný
soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou
z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Nestrannost
soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický stav soudce k projednávané věci
v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o nichž
je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce
by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení
soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze
považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to,
zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom,
že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít
pochybnost o jeho nepodjatosti (I. ÚS 167/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Na druhé straně Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze
ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto
pochybnostem vedou (II. ÚS 105/01). Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího
testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní
test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost
(III. ÚS 448/04). Místopředseda krajského soudu je podle §119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, orgánem státní správy soudu. Podle §30 odst. 2 citovaného zákona místopředsedové krajského soudu
vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu krajského soudu a státní správu okresních soudů,
které patří do jeho obvodu, v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Podle §121 odst. 3 citovaného zákona
vykonávají místopředsedové krajského soudu státní správu krajského soudu (Městského osudu v Praze
a okresních soudů v jeho obvodu v rozsahu určeném předsedou krajského soudu). ... Postavení soudců ve vztahu
k místopředsedovi soudu, u něhož sami působí, kdy takový místopředseda může v zákonem stanovených případech
vykonávat ve vztahu ke jmenovaným soudcům úkoly státní správy, by mohlo zavdat objektivní pochybnost
o nepodjatosti těchto soudců, a to tím spíše, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být
založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho
nepodjatosti.“
Lze tak shrnout, že při posouzení otázky podjatosti soudce je třeba akcentovat též
tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti nejen ve vztahu k účastníkům řízení, nýbrž i ke třetím
osobám (z novější judikatury Ústavnímu soudu k tomu viz např. nález ze dne 7. 3. 2007,
sp. zn. I. ÚS 722/05). Takto viděno není vhodné, aby soud rozhodoval o správnosti a zákonnosti
postupu a rozhodnutí svého funkcionáře, jelikož tento má (kromě jiného) vůči soudcům určitá
potencionální oprávnění (např. právo podat kárnou žalobu), která by ve svém souhrnu zmíněné
zdání nezávislosti a nestrannosti mohla narušit.
Za této situace jsou shora označení soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem vyloučeni
z projednávání a rozhodování v předmětné věci (§8 odst. 3 s. ř. s.).
Nad tento rámec je nicméně třeba uvést, že ze stejného důvodu nemohou o dané věci
rozhodovat ani ostatní soudci, působící na stejném krajském soudu, a situace je proto daleko
příhodněji než vyloučením konkrétních soudců pro podjatost řešitelná postupem podle
ustanovení §9 s. ř. s., tj. přikázáním věci jinému soudu. Tento postup byl ostatně využit i v jiných
případech, srovnatelných s tímto, kdy krajský soud přezkoumával postup či rozhodnutí svého
předsedy. V tomto směru je však třeba podat samostatný návrh na delegaci s respektováním práv
účastníků řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s. a contr.).
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu