ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.1.97
sp. zn. Pl. ÚS 1/97
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu J.Z., zastoupené JUDr. A.D., podaného spolu s ústavní stížností na zrušení části ustanovení §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel včas podanou ústavní stížnost navrhovatelky, jíž se tato domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 877/95, ze dne 18.6.1996. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 8.11.1995, čj. 305 713 480/DO, kterým byla
zamítnuta žádost navrhovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle ustanovení §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Spolu se stížností podala navrhovatelka návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, a to v části vyjádřené slovy "ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech nebo v souvislosti se zatýkáním", jehož aplikace vedla k vydání shora uvedeného stížností napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, IV. senát Ústavního soudu podle §78 odst. 1 citovaného zákona řízení o ústavní stížnosti přerušil a postoupil k rozhodnutí plénu.
Podle názoru navrhovatelky zákonodárce vyjmenováním různých prostředí úmrtí politických vězňů v napadeném ustanovení vytváří, aniž to zamýšlel, podmínky pro rozdělení politických vězňů na ty, co zemřeli v prostředích a souvislostech uvedených v tomto ustanovení a na ty, co zemřeli v prostředích a souvislostech jiných. Toto rozdělení podle navrhovatelky nelze zdůvodnit ani uvozením zákona č. 217/1994 Sb., zdůrazňující, že se jedná o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce. Slovem "některým", a jinak tomu ani v kontextu ústavního pořádku České republiky rozumět nelze, je zde míněno soustředění se na tu kategorii spoluobčanů, kteří mírou svého utrpení a mírou projeveného vlastenectví spadají do jedné skupiny, byť bohatě strukturované. Žádné rozumné humánní a v rámci možností spravedlivé právo nemůže zakládat uvnitř této skupiny nerovnost tím, že z odškodnění část sirotků po politických vězních vyloučí, stejně jako to učinilo v případě navrhovatelky, jejíž otec zemřel dne 12.5.1945 v nemocnici, kam byl odvezen v kritickém zdravotním stavu po více než pětiletém věznění v koncentračním táboře a po pochodu smrti, z něhož ho osvobodila americká spojenecká armáda. Napadená část ustanovení §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/94 Sb., takovou nerovnost jednoznačně zakládá a navrhovatelka ji považuje za protiústavní. Podle jejího názoru jde o čistě právní řešení, zvolené bez spolupráce s historiky, a proto nemůže být optimální. Zákonodárný sbor, ať už z jakéhokoliv důvodu, neprojevil "cit" pro historickou realitu. Historické reálie doby, k níž se váže
napadený zákon, byly někdy až "nadabsurdní" a legislativním procesům musí předcházet analýza věcného problému, který má být právem regulován. Napadené ustanovení, jež bylo podkladem rozhodnutí, nevnáší jasno do otázky, kde je stanovena hranice, a vrchní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že byť může být dopad zákona jakkoliv tvrdý, nesmí chybějící zmírňovací ustanovení nahrazovat vlastní úvahou, protože je zákonem vázán. Rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno ústavně zaručené základní právo navrhovatelky zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to tím, že nebyla shledána sirotkem ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., čímž byla prohlášena její nerovnost. Navrhovatelka má za to, že tato skutečnost má svůj původ v napadeném ustanovení zákona č. 217/1994 Sb., a proto navrhuje, aby ho Ústavní soud ve shora uvedené části zrušil. Současně však navrhovatelka v návrhu uvádí, že vrchní soud buď rozhodl "správně", ale na základě ustanovení, které je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, anebo rozhodl nesprávně, když chybně aplikoval dané ustanovení. Vytýká v této souvislosti vrchnímu soudu, že se nezabýval otázkou, v jakém prostředí a za jakých okolností její otec zemřel.
II.
K návrhu na zrušení části právního předpisu si vyžádal Ústavní soud stanovisko Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se uvádí, že zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce měl především vyjádřit soucítění s občany tohoto státu, na nichž bylo totalitní mocí spácháno bezpráví. Na rozdíl od restitučních a rehabilitačních zákonů, jež usilovaly o satisfakci a zmírnění následků spáchaných na vlastních občanech komunistickým režimem, nebylo účelem tohoto zákona založit občanům nároky na odškodnění za křivdy na nich spáchané. Z tohoto důvodu se nedotýkal uplatňování jejich nároků ve smyslu platných mezinárodně právních závazků a neměl mít ani vliv na aktivity příslušných orgánů České republiky prosazující jejich splnění.
Vládní návrh zákona pak okruh adresátů vymezoval tak, aby s ohledem na použitelné finanční zdroje bylo možné učinit humanitární gesto vůči těm, kteří byli nacistickou perzekucí postiženi mimořádně citelně. Z tohoto důvodu s nárokem na poskytnutí jednorázové peněžní částky sirotkům po postižených občanech návrh zákona nepočítal. V průběhu projednávání vládního návrhu byla vznášena řada doporučení na rozšíření okruhu občanů. Na základě toho byl teprve založen nárok na podíl sirotkům po postižených občanech, popravených nebo zemřelých ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech nebo násilně usmrcených v souvislosti se zatýkáním, kteří ke dni jejich úmrtí nedosáhli věku 18 let. Poslanecká sněmovna si přitom byla vědoma, že ani takovým rozšířením okruhu adresátů této finanční pomoci nelze postihnout všechny případy obětí nacistické perzekuce. Právě proto ponechal tento zákon prostor občanům České republiky na uplatňování jejich nároků ve smyslu platných mezinárodně právních závazků. Zásadní motivací zákona bylo skutečně pouze humanitární gesto vlády, nikoliv nárokové odškodnění postižených občanů ve druhé světové válce. Z těchto důvodů zastává zákonodárný sbor názor, že napadené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců dne 2.11.1994, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavou a naším právním řádem.
III.
Za jádro návrhu lze považovat tvrzení navrhovatelky, že aplikací napadeného právního ustanovení bylo dotčeno její základní právo obsažené v čl. 1 Listiny, které stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Tohoto dotčení se měl zákonodárce dopustit tím, že z těch, kteří mírou svého utrpení a projeveného vlastenectví tvoří jednu skupinu obětí nacistické perzekuce (tj. vdovy a sirotci po postižených občanech), vybral jen některé z nich, a tím neodůvodněně založil nerovnost, v jejímž důsledku pak neposkytl odškodnění všem
osobám, které byly vystaveny nacistické perzekuci ve stejném nebo podobném rozsahu.
K otázce rovnosti v právech podle Listiny zaujal již Ústavní soud stanovisko v několika nálezech, mj. také v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 47/95, publikovaném pod č.122/1996 Sb., týkajícím se návrhu na zrušení §3 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 téhož zákona č. 217/1994 Sb., jímž bylo namítáno rovněž porušení čl. 1 Listiny. S odkazem na tento nález lze i pro posuzovaný případ uvést, že napadený zákon č. 217/1994 Sb., jako předpis restitučního charakteru musel použít určitá kritéria pro vymezení osobního rozsahu zákona, tedy pro určení subjektů oprávněných obdržet určité plnění. Při stanovení těchto kritérií respektoval zákonodárce více hledisek, ale i kdyby se při odškodnění omezil pouze na osoby, které byly nacistickou perzekucí postiženy přímo, stěží by bylo možno v takovém vymezení spatřovat nerovnost. Základní otázka, kterou bylo třeba posoudit, se týká míry naplnění požadavku právní rovnosti, tedy aby za stejných relevantních podmínek nastaly stejné právní následky. Jak vyslovil ústavní soud již ve shora uvedeném nálezu, nelze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku. O nerovnost by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by určitá skupina osob musela pro zařazení splňovat nějakou další, tj. zvláštní, podmínku. V napadeném ustanovení §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., jsou však pro všechny oprávněné subjekty, tj. sirotky po postižených občanech (stejně tak jako pro vdovy a vdovce v písm. c) uvedeného ustanovení), stanoveny předpoklady stejné. Z tohoto pohledu proto v daném případě nerovnost v napadeném ustanovení namítat nelze. Při vymezení podmínek, které pro vznik nároku dalších oprávněných osob zákonodárce stanovit musel, je třeba jeho vůli respektovat, stanovení jejich přesné hranice je však již otázkou jejich ústavně konformní interpretace, přihlížející individuálně ke všem okolnostem konkrétního případu tak, jak to Ústavní soud již vyjádřil v dalším svém nálezu týkajícím se zákona č. 217/1994 Sb., kdy řešil ústavnost ustanovení §3 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, vymezujícího předpoklady pro vznik nároku na plnění vdovám a vdovcům po postižených
osobách, zcela shodně. Uvedeným nálezem návrh na zrušení napadeného ustanovení Ústavní soud zamítl, když mj. konstatoval, že ústavně konformní řešení nespočívá ve zrušení napadeného ustanovení, nýbrž v odklonu od nepřiměřeně restriktivní interpretace podávané vrchním soudem. Posouzením výkladu podaného vrchním soudem ve věci navrhovatelky se Ústavní soud bude zabývat v řízení o její ústavní stížnosti, její návrh na zrušení napadeného ustanovení však ze shora uvedených důvodů a s odkazem na citované nálezy pléna Ústavního soudu musel podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 1997
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj