Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 15.09.1999, sp. zn. Pl. ÚS 13/99 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ],paralelní citace: N 125/15 SbNU 191 [ 233/1999 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.13.99
Platy soudců I - odejmutí tzv. dalšího platu za druhé pololetí roku 1998
Právní větaJakkoli také ve sféře justice neusiluje ani demokratický stát o maximalistické programy, je na druhé straně povinen vytvářet institucionální předpoklady pro reálnou nezávislost soudů, pro stabilizaci jejich pozice jako, ve vztahu k legislativě a exekutivě, významného státotvorného, současně však i "polemického" prvku. Platí-li ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny, že náš stát je založen na demokratických hodnotách, potom právě zde je třeba zdůraznit, že jednou z mimořádně významných hodnot je v tomto směru právě již konstatovaný princip soudcovské nezávislosti. Tento princip obsahuje v sobě celou řadu aspektů, jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Lze považovat za přirozené, že některé z těchto aspektů mohou být i materiální povahy, i když i každý takový aspekt má přirozeně současně imateriální podtext. Tak je tomu i v oblasti poskytovaných náhrad, kde zákon č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, představuje podle názoru Ústavního soudu průlom do zmíněné "nezadatelnosti" práva soudců na nekrácení jim poskytovaných náhrad a více méně je tím kategorizuje jako "státní úředníky". Takový přístup zákonodárce, ostatně opětovný, i když se navenek může jevit jako morální gesto tváří v tvář současným společenským, zejména ekonomickým, poměrům, ve skutečnosti tedy jen devalvuje jednu ze základních demokratických hodnot, jakou soudcovská nezávislost představuje. Přihlašuje-li se naše Ústava i Listina k existenci hodnotového řádu, představujícího základní pilíř a svorník společnosti, potom i zákonodárce, stejně jako exekutiva, musí ve všech svých aktech respektovat jeho prioritu, a to dokonce i ve vztahu k etickému a právnímu normativnímu systému.
ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.13.99
sp. zn. Pl. ÚS 13/99NálezÚstavní soud rozhodl dne 15. září 1999 v plénu ve věci návrhu Obvodního soudu pro Prahu 4 na zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, za účasti 1) Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zastoupené jeho předsedou, 2) Senátu Parlamentu ČR, zastoupeného jeho místopředsedou, takto:V ustanovení §1 zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšíhoplatu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní mocia některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členůmprezidia Komise pro cenné papíry se v textu "představitelům státnímoci a některých státních orgánů1), soudcům2), státnímzástupcům3) a členům prezidia Komise pro cenné papíry4) dalšíplat5) za druhé pololetí roku 1998 nenáleží" zrušuje slovo"soudcům2)" dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.V jeho zbývající části se návrh na zrušení zákona č.268/1998 Sb. zamítá.Odůvodnění:Dne 27. května 1999 byl Ústavnímu soudu doručen návrhObvodního soudu pro Prahu 4 na zrušení zákona č. 268/1998 Sb.,o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry.Ústavní soud - poté, co navrhovatel na základě jeho výzvyodstranil vady - shledal, že podání splňuje formální náležitostinávrhu na zrušení zákona, který je soud oprávněn podatv souvislostí se svojí rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, - (viz též §64 odst.4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).Navrhovatel, za nějž jedná v souladu s ustanovením §30 odst.3 zákona o Ústavním soudu předseda senátu, v návrhu uvedl, že dlejeho názoru není v zákonu č. 268/1998 Sb. respektován obecněuznávaný požadavek právního státu - zákaz retroaktivity. Dovoláváse přitom ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 236/1995 Sb., podle něhožnáleží představiteli a soudci, o nichž to stanoví zákon, dalšíplat, pokud v kalendářním pololetí skutečně vykonával funkcialespoň devadesát kalendářních dní. Podle zák. č. 268/1998 Sb.však tento další plat představitelům a soudcům nenáleží. Protožeke dni 5. 11. 1998, tj. ke dni účinnosti napadeného zákona (natomto místě Ústavní soud poukazuje na omyl navrhovatele v určenídne účinnosti napadeného zákona, zákon nabyl účinnosti až 19. 11.1998), již převážná část představitelů a soudců zákonné podmínky§4 odst. 2 zák. č. 236/1995 Sb. pro vznik nároku na další plat zadruhé kalendářní pololetí roku 1998 splňovala a zák. č. 268/1998Sb. zpětně tento nárok odňal, uplatnil se - dle navrhovatele- zákaz retroaktivity. Z tohoto důvodu, jakož i s poukazem naducha Ústavy a ústavní principy právního státu, shledávánavrhovatel rozpor zákona č. 268/1998 Sb. s čl. 1Ústavy ČR a čl.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").K návrhu na zrušení zákona se vyjádřil účastník řízení- Parlament ČR, a to prostřednictvím předsedů obou komor.Ve vyjádření Poslanecké sněmovny jsou akcentovány podmínky,po jejichž splnění náleží představiteli a soudci (obdobně takéstátnímu zástupci a členu prezidia Komise pro cenné papíry) dalšíplat. Zákon č. 268/1998 Sb. právně relevantním způsobem stanovil,že splnění druhé podmínky nemá vliv na vznik nároku na další platuvedenému okruhu subjektů (tato druhá podmínka nemohla býtobjektivně v době zveřejnění zákona č. 268/1998 Sb. splněna).Proto předseda Poslanecké sněmovny tvrdí, že zákon č. 268/1998 Sb.nepůsobí zpětně, neodnímá náležitosti, na které vznikl nárokv minulosti, nýbrž upravil právní poměry v budoucnu - stanovil,ještě před splněním obou podmínek nutných pro vznik nároku nadalší plat, že splnění těchto podmínek nepovede ke vzniku nárokuna další plat. Z vyjádření Poslanecké sněmovny dále vyplývá, ženapadený zákon byl schválen potřebnou většinou poslancůzákonodárného sboru, podepsán příslušnými ústavními činitelia řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů České republiky. Z těchto důvodůvyjádřil předseda Poslanecké sněmovny stanovisko, že zákonodárnýsbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladus Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Přestoponechal na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhemposoudil ústavnost napadeného zákona a vydal příslušné rozhodnutí.Ve vyjádření Senátu se toliko popisuje průběh zákonodárnéhoprocesu v této komoře a vyjadřuje záměr Senátu při schvalovánínávrhu zákona. Návrh zákona o odejmutí dalšího platu schválilSenát jako svůj návrh a postoupil jej Poslanecké sněmovněk dalšímu projednání. Senát tímto návrhem sledoval dosažení toho,že jak zaměstnancům rozpočtové sféry, tak i představitelům státnímoci, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise procenné papíry bude v roce 1998 náležet pouze jeden další platnavíc. Senát předpokládal, že zákon nabude účinnosti k takovémudatu, aby jakékoliv pochybnosti o případné retroaktivitě bylyvyloučeny. K obsahu podaného návrhu na zrušení uvedeného zákona seSenát nevyjádřil.Zákon č. 268/1998 Sb. byl Senátem iniciován jako jeho návrh,a to dne 17. července 1998 (při hlasování se ze 61 přítomnýchvyslovilo 45 pro přijetí návrhu a 4 byli proti). Poslaneckásněmovna návrh schválila 30.října 1998 (ze 184 přítomných poslancůpro návrh hlasovalo 174 poslanců a 1 byl proti). Dne 5. listopadu1998 Senát pak využil svého práva a vyjádřil vůli návrhem zákonase nezabývat (pro tento postup hlasovalo z 57 přítomných 37senátorů). Následně byl zákon podepsán příslušnými ústavnímičiniteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 19. listopadu1998, kdy také nabyl účinnosti.Z podaného návrhu a z vyžádaného spisu Obvodního soudu proPrahu 4, sp. zn. 27 C 54/99, Ústavní soud zjistil, že dne 1. 3.1999 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručena žaloba, kterou seJUDr. N. Ž., soudkyně Vrchního soudu v Praze, domáhá vůči Českémustátu - Vrchnímu soudu v Praze, zaplacení dalšího platu ve výši40 000,- Kč s příslušenstvím (Ústavní soud zde ponechává stranoupozornosti nevhodně označeného žalovaného). Soud, aniž by nařídiljednání - v souladu s návrhem žalobkyně - řízení podle §109 odst.1 písm. b) o. s. ř. přerušil, přičemž přerušení odůvodnil faktem,že dospěl k závěru o rozporu zákona č. 268/1998 Sb., jehož má býtpři řešení věci použito, s Ústavou ČR. Po právní moci usnesenío přerušení řízení podal u Ústavního soudu návrh na zrušenícitovaného zákona (ve smyslu čl. 95 odst. 2Ústavy ČR a §64 odst.4 zákona o Ústavním soudu).Ústavní soud, jsa si vědom mimořádné závažnosti projednávanévěci, rozhodl soustředit se na samotnou podstatu problému, kterouspatřuje v posouzení, zda napadený zákon je či není v rozporus principem soudcovské nezávislosti zakotveným v čl. 82 odst. 1Ústavy ČR. Jako demokratický právní stát, jak se Česká republikadefinuje v čl. 1Ústavy ČR, považuje za zdroj veškeré státní mocilid (čl. 2 odst. 1Ústavy ČR), nicméně s tím, že lid tuto státnímoc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonnéa soudní. Principem dělby státní moci navazuje tak naše Ústava namyšlenkovou tradici, kterou transparentním způsobem vyjádřil jižCharles Montesquieu, institucionálně pak zejména na americkourevoluci, která zdůraznila, a také institucionalizovala, potřebunezávislosti soudnictví. Jakkoli tedy ve sféře justice neusilujeani demokratický stát o maximalistické programy, je na druhéstraně povinen vytvářet institucionální předpoklady pro reálnounezávislost soudů, pro stabilizaci jejich pozice jako, ve vztahuk legislativě a exekutivě, významného státotvorného, současně všaki "polemického" prvku. Platí-li ve smyslu čl. 2 odst. 1Listiny,že náš stát je založen na demokratických hodnotách, potom právězde je třeba zdůraznit, že jednou z mimořádně významných hodnot jev tomto směru právě již konstatovaný princip soudcovskénezávislosti. Tento princip obsahuje v sobě celou řadu aspektů,jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudymohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobodčlověka a občana (čl. 1Ústavy ČR). Lze považovat za přirozené, ženěkteré z těchto aspektů mohou být i materiální povahy, i kdyži každý takový aspekt má přirozeně současně imateriální podtext.Tak je tomu i v oblasti poskytovaných náhrad, kde jako příklad semůže jevit znění Ústavy USA obsažené v jejím čl. III oddíle 1:"Soudci Nejvyššího soudu i nižších soudů zůstávají ve svýchfunkcích doživotně, chovají-li se dobře; za svou službu dostávajíve stanovených termínech náhradu, která nesmí být během trváníjejich služby snížena." Zákon č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšíhoplatu za druhé pololetí 1998 představitelům státní mocia některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členůmprezidia Komise pro cenné papíry, představuje podle názoruÚstavního soudu průlom do zmíněné "nezadatelnosti" práva soudců nanekrácení jim poskytovaných náhrad a více méně je tím kategorizujejako "státní úředníky". Takový přístup zákonodárce, ostatněopětovný, i když se navenek může jevit jako morální gesto tvářív tvář současným společenským, zejména ekonomickým, poměrům, veskutečnosti tedy jen devalvuje jednu ze základních demokratickýchhodnot, jakou soudcovská nezávislost představuje. Přihlašuje-li senaše Ústava i Listina k existenci hodnotového řádu,představujícího základní pilíř a svorník společnosti, potomi zákonodárce, stejně jako exekutiva, musí ve všech svých aktechrespektovat jeho prioritu, a to dokonce i ve vztahu k etickémua právnímu normativnímu systému. Také Ústavní soud má proto za to,že ustanovení §1 citovaného zákona tím, že odejímá plat takésoudcům, je v rozporu s čl. 1Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1Listiny.Principy, jejichž zohlednění vedlo Ústavní soud k takovémuzávěru, jsou natolik dominantní, že v jejich světle zčásti"vybledávají" další otázky související se zákazem retroaktivitya ochranou nabytých práv. Proto jen na okraj Ústavní soud v tétosouvislosti poukazuje na celou řadu svých rozhodnutí, např. Pl. ÚS3/94 (ÚS, sv. 1, s. 279-291), Pl.. ÚS 12/94 (ÚS, sv. 3,s. 123-134), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, sv. 5, s. 107-146), Pl. ÚS 21/96(ÚS, sv. 7, s. 87-97), Pl. ÚS 33/96 (ÚS, sv. 8, s. 163-172),a nespatřuje žádný důvod pro změnu v těchto rozhodnutíchobsažených stanovisek. Z ustanovení §4 odst. 2 zákona č.236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonemfunkce představitelů státní moci a některých státních orgánůa soudců, ve znění pozdějších předpisů, totiž vyplývalynásledující zákonné podmínky pro vznik práva na další plat zadruhé pololetí 1998, a to jednak skutečný výkon funkce po dobualespoň 90 kalendářních dnů v tomto pololetí, a dále trvání výkonufunkce představitele ke dni 30. listopadu 1998, resp. trvánípracovního vztahu soudce ke dni 31. prosince 1998. Právo na dalšíplat by tedy vzniklo oprávněné osobě teprve splněním poslézeuvedené podmínky, tj. nejdříve dne 30. listopadu 1998, což vesvých důsledcích znamená, že napadený zákon, nespojující žádnéprávní účinky s jakoukoli právní skutečností, nastavší před jehoúčinností, nepůsobí retroaktivně, a protože ke dni jeho účinnosti,tj. k 19. 11. 1998, dosud žádné osobě nevzniklo subjektivní právona další plat, nemohl ani zasáhnout do tzv. nabytých práv.Zrušované slovo "soudcům" odkazuje v ustanovení §1 zákona č.268/1998 Sb. poznámkou 2 na ustanovení §1 písm. g) zákona č.236/1995 Sb., znějící "soudce okresního, krajského a vrchníhosoudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu (dále jen"soudce")". Soudci Ústavního soudu jsou vzhledem k poznámce 1ustanovení §1 zákona č. 268/1998 Sb. zařazeni do kategorie"představitelů státní moci a některých státních orgánů" [§1 písm.a) - f) zákona č. 236/1995 Sb.]. Jakkoli Ústavní soud nenísoučástí soustavy obecných soudů a jeho organizace, jakož i řízenípřed ním, jsou samostatně upraveny v článcích 83 - 89 Ústavy ČRa v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějšíchpředpisů, představuje rovněž moc soudní upravenou v hlavě čtvrtéÚstavy ČR a také na jeho soudce se vztahuje čl. 82 odst. 1ÚstavyČR zakotvující soudcovskou nezávislost. Ústavní soud, jsa si vědomobou těchto momentů, rozhodl se nicméně otázkou s tím spojenou senezabývat, což znamená, že slovo "soudcům" bylo zrušeno ve smyslua rozsahu poznámky 2 k ustanovení §1 zákona č. 268/1998 Sb.Ústavní soud proto z uvedených důvodů v ustanovení §1 zákonač. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů,soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cennépapíry, se v textu "představitelům státní moci a některýchstátních orgánů1), soudcům2), státním zástupcům3) a členůmprezidia Komise pro cenné papíry4) další plat5) za druhé pololetíroku 1998 nenáleží" podle ustanovení §70 odst. 1 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, slovo "soudcům2)" zrušil dnemvyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpors ustanovením čl. 1Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2Listiny, zatímcov jeho zbývající části návrh na zrušení zákona č. 268/1998 Sb.podle ustanovení §70 odst. 2 citovaného zákona zamítl.Tento nález je vykonatelný dnem jeho vyhlášení ve Sbírcezákonů.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně 15. září 1999
Odlišné stanovisko č. 1V návrhu ze dne 17. 5. 1999 se domáhá Obvodní soud pro Prahu4 zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu zadruhé pololetí 1998 představitelům státní moci a některýchstátních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidiaKomise pro cenné papíry. V důvodech odkazuje na spis žalobkyněJUDr. N. Ž. (soudkyně Vrchního soudu v Praze), která se domáhalavýplaty 14. platu za rok 1998 ve výši 40 tis. Kč s příslušenstvím.Žaloba se opírá o tvrzení, že zákon č. 268/1998 Sb. jev rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod tím, žeje retroaktivní a porušuje princip nabytých práv. Obvodní soud proPrahu 4 podle §109 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu řízenípřerušil a předložil případ Ústavnímu soudu.V ústním přednesu v řízení před Ústavním soudem o tomtonávrhu poukázal zástupce navrhovatele na rozpor napadeného zákonas duchem Ústavy a ústavními principy právního státu (čl. 1 ÚstavyČR, čl. 2 Listiny základních práv a svobod), aniž by blíže tatoporušení specifikoval.Většinový názor nálezu Pl. ÚS 13/99 konstatoval, že napadenýzákon není retroaktivní, protože ke dni jeho účinnosti (19. 11.1998) mohla sice oprávněná osoba odpracovat 90 dnů v tomtopololetí, nebyla však naplněna další podmínka pro výplatu dalšíhoplatu (setrvání ve funkci k 30. listopadu 1998 resp. trvánípracovního vztahu soudce k 31. prosinci 1998). Protože tedy právona další plat nevzniklo, nemohla být dotčena ani tzv. nabytápráva. Protože zákon není ani retroaktivní ani nezasahuje do tzv.nabytých práv, není odejmutí 14. platu všem kategoriím pracovníkůs výjimkou soudců obecných soudů protiústavní.Pokud jde o soudce (a namítaný rozpor s duchem Ústavy,s jejím čl. 2), soustředil se nález na posouzení, zda odejmutím14. platu soudcům nedojde k porušení principu nezávislosti soudců(čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) a dochází - podle mého názoru- k rozporuplným závěrům.Kromě v nálezu zmiňovaného členění státní moci na moczákonodárnou, výkonnou a soudní platí obecně přijímaný principrovnosti všech občanů před zákonem. Spojování principu soudcovskénezávislosti s částí jejich materiálních nároků (požitků) vybočujepodle mého názoru z právních i etických zásad, na nichž jesoudcovská nezávislost založena a může vzbuzovat - alespoň u částisoudců - dehonestující pocity.O tom svědčí mj. i skutečnost, že ani žaloba soudkyně JUDr.N. Ž. ani návrh Obvodního soudu pro Prahu 4 odejmutí dalších platůnespojuje s otázkou nezávislosti soudců.Soudcovská nezávislost je charakterizována řadou ústavníchgarancí, k nimž patří jmenování do funkce bez časového omezení(čl. 93 Ústavy ČR), zákaz být proti své vůli odvolán nebo přeložen(čl. 82 odst. 2 Ústavy ČR) a pokud v této nezávislosti mají býtuvažovány i materiální požitky nebo jejich část, pak jejichpředsunutí na první a rozhodující znak v této hierarchii hodnot jetěžko přijatelné.Odkaz na čl. III. oddíl 1 Ústavy USA, který se vztahuje nafederální soudy, není navíc vzhledem k soustavě soudnictví USApřípadný.Názor obsažený v nálezu Pl. ÚS 13/99, podle něhož by odejmutí14. platu soudcům jako všem ostatním kategoriím, na něž senapadený zákon vztahuje, znamenalo kategorizovat soudce jako"státní úředníky", je třeba konfrontovat se vznikem zákona č.236/1995 Sb., jehož ustanovení o dalším platu napadený zákon č.268/1998 Sb. novelizuje.Zákon č. 236/1995 Sb., předložený Poslanecké sněmovněParlamentu ČR jako poslanecká iniciativa (sněmovní tisk 1820),vycházel z návrhu vypracovaného Ministerstvem práce a sociálníchvěcí, který kategorii obecných soudů vůbec nezahrnoval. Ve snazezrovnoprávnit odměňování činitelů moci zákonodárné, výkonnéa soudní byl zákon rozšířen o kategorii soudců všech stupňůobecných soudů.Úmysl zákonodárce, aby se všechny tři státní moci řídily přiodměňování stejnými principy, byl realizován propojením platovéhosystému soudců s platovým systémem zaměstnanců státní správy (vizdůvodová zpráva část všeobecná a §4 a 5 zákona).I když zahrnutí kategorie soudců mezi představitele státnímoci a některých státních orgánů, státní zástupce a prezidiumKomise pro cenné papíry je systémově pochybné a nese znaky toho,že bylo zahrnuto do zákona dodatečně, bylo zřejmým úmyslemzákonodárce uplatnit při odměňování všech představitelů státnímoci stejné principy a vyjádřit tak jejich rovnost. Tato zásadarovnosti je nálezem Pl. ÚS 13/99 porušena.V této souvislosti nelze odmyslet ani úpravu výplat dalšíhoplatu zaměstnancům orgánů státní správy, některých dalších orgánůa obcí, upravenou nařízením vlády č. 253/1992 Sb., ve zněnípozdějších předpisů (§10a nařízení vlády), která obsahujeidentickou úpravu pro nevyplacení dalšího platu za druhé pololetíkalendářního roku 1997 (§2 nařízení vlády č. 163/1997 Sb.), resp.snížení dalšího platu v obou pololetích r. 1998 a 1999 na polovinu(čl. II odst. 1 nař. vlády č. 353/1997 a č. 248/1998 Sb.).I tato úprava stejně jako změna ekonomických poměrů vyžadujíkomplexní posouzení ve vztahu k zákonu č. 236/1995 Sb. a jehonovelám.Podle mého názoru je nutno uvážit i samotnou otázku dalšíhoplatu, který je přiznáván bez ohledu na výsledky práce za pouhoudocházku, setrvání ve funkci nebo v pracovním poměru.Nález Pl. ÚS 13/99 z 15. 9. 1999 je však v rozporui s rozhodovací činností samotného Ústavního soudu. Ten v usnesenípléna Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 konstatoval, že: "V právnípraxi existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění docházív jednom okamžiku, přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnunemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normoupředvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je svojípovahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavníhosoudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomocidemokratického zákonodárce." O takový druh právního předpisu senepochybně jednalo i v případě napadeného zákona a bylo protopovinností nálezu se přinejmenším vypořádat s důvody, pro kterétento svůj názor mění či opouští.Tím, že nebyly reflektovány ani vlastní závěry Ústavníhosoudu a byl porušen obecný princip rovnosti před zákonem, považujinález Pl. ÚS 13/99 za rozporuplný a nemohu se s ním ztotožnit.JUDr. Z. K.Odlišné stanovisko č. 2S většinovým stanoviskem se shoduji v názoru, že zákon č.268/1998 Sb. není zákonem retroaktivním, ani nevedl k zásahu donabytých práv. K tomu však ještě dodávám, že označení zákona č.268/1998 Sb. jako zákona o "odejmutí" dalšího platu považuji zanepřesné. Tento předpis totiž další plat neodejmul, protože ještěpřed vznikem subjektivního práva na jeho výplatu právně relevantněvyjádřil, že právo na tento plat ve druhém pololetí 1998nevznikne.Dále nesouhlasím se závěry, že zákon č. 268/1998 Sb. odnětímmožnosti vzniku práva soudců na výplatu tzv. 14. platu v roce1998 je zásahem do soudcovské nezávislosti. Svůj názor opírámo následující důvody. Nezávislost soudce vidím především jakosoubor předpokladů, z něhož jsou nejsilnějšími odborná úroveň a typovahové vlastnosti soudce charakterizující ho jako integrovanouosobnost, zejména smysl pro odpovědnost a odvaha k hledáníspravedlnosti v rámci právního státu. K nezávislosti rovněžnepopiratelně patří i dostatečné ekonomické zabezpečenía dostatečně dlouhý či doživotní mandát soudce. Platové otázkytýkající se soudců nemohou být ponechány libovůli; soudce nesmíbýt postaven do pozice, že si " svoji mzdu" od toho , kdo mu jiurčuje zákonem, musí zasloužit. Proto je kladen tak silný důraz nastálost soudcovy odměny v průběhu funkčního období, a protoněkteré státy mají ve svých ústavách zakotveno v tomto směruexplicitní ustanovení, které přímo zakazuje snížit soudciv průběhu funkčního období jeho odměnu.Znění naší Ústavy v čl. 82 odst. 1 k soudcovské nezávislostiuvádí: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejichnestrannost nesmí nikdo ohrožovat".Základní otázka, kterou je nutno si položit, zní: jejednorázové odnětí možnosti získat další, tzv. 14. plat za druhépololetí roku 1998 zásahem takové intenzity, aby byla ohroženaochrana ústavního principu nezávislosti soudcovské moci? (to všeza situace, kdy soudcům byla jejich odměna v r. 1995 za trváníjejich mandátu zákonem č. 236/1995 Sb. podstatně zvýšena,minimálně na dvojnásobek).Další plat tak, jak je konstruován v §4 shora uvedenéhozákona, je svým charakterem bonusem vypláceným jednou za pololetík běžnému měsíčnímu příjmu soudců. Právo na jeho výplatu totižnevzniká stejným způsobem jako právo na výplatu mzdy, avšak jevázáno na splnění speciálních, dodatečných podmínek.Vzhledem k tomu, že se v projednávaném případě jednalo pouzeo jeden z dalších platů a záležitost jednorázovou nenamířenoudiskriminačně pouze na soudce, ale zahrnující celou skupinu, kterétato odměna ze zákona náležela, jsem nucena uzavřít svou úvahutak, že se v posuzovaném případě nejednalo o situaci, která byvedla k ohrožení soudcovské nezávislosti v míře dosahujícíintenzity porušení ústavního principu obsaženého v čl. 82 odst.1 Ústavy. V tomto názoru mě utvrzuje i skutečnost, že ani původnížalobkyně ani předseda senátu obecného soudu, který zákon jakoretroaktivní a tím protiústavní předložil Ústavnímu soudu kezrušení, ani slovem nenamítali, že zmíněný zákon ohrožuje jejichnezávislost. Svůj návrh odůvodnili pouze retroaktivitou a zásahemdo nabytých práv.Z těchto všech důvodů proto zákon č. 268/1998 Sb. nepovažujiza protiústavní vůči žádné v něm uvedené skupině ani vůči soudcům,a proto by nikomu z nich nemělo příslušet právo na vyplacenídalšího platu za druhé pololetí r. 1998. S ohledem na svojestanovisko jsem přesvědčena, že návrh na zrušení zákona č.268/1998 Sb. měl být v celém rozsahu zamítnut.JUDr. I. J.Odlišné stanovisko č. 3Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal porušení zákazuretroaktivity ani zásah do nabytých práv. Dochází k závěru, žeprávo na další plat podle zákona č. 236/1995 Sb., o platua dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelůstátní moci a některých státních orgánů a soudců, ve zněnípozdějších předpisů, vyplývá jen ze splnění zákonných podmínek,jimiž jsou skutečný výkon funkce po dobu alespoň devadesátikalendářních dnů v předmětném pololetí a trvání výkonu funkcepředstavitele ke dni zákonem stanovenému. Obě podmínky musí údajněnastoupit sukcesivně a právo na další plat by vzniklo oprávněnéosobě až splněním druhé z nich.Uvedený závěr vychází z nesprávného předpokladu, neboť §30citovaného zákona v odst. 3 stanoví, že soudci náleží, s výjimkoupředsedy Nejvyššího soudu a předsedy Nejvyššího správního soudu,další plat. Tím je jednoznačně zákonem stanoven právní nároksoudce a výše citované podmínky uvedené v čl. 4 odst. 2 tohotozákona jen stanoví nevyplacení nároku, dojde-li k tomu, že skončívýkon jeho funkce v průběhu příslušného pololetí. Zákazretroaktivity či zásahu do nabytých práv měl být proto brán zazáklad rozhodnutí a zákon č. 268/1998, kterým byl změněn zákon č.236/1995 Sb., protože stanovil, že dotčeným představitelům státnímoci a některých státních orgánů další plat (za druhé pololetíroku 1998) nenáleží, měl být zrušen. Analogické ustanovení, jakéje uvedeno výše v §30 odst. 3, vyplývá pro ostatní představitelez §8 odst. 2 (poslanci), §11 odst. 2 (členové vlády), §17 odst.2 (Ústavní soud), §20 odst. 2 (NKÚ), §25 odst. 2 (BIS).JUDr. V. P.Odlišné stanovisko č. 4Kvalifikovaná většina pléna Ústavního soudu přijala ve věcinávrhu na zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platuza druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některýchstátních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidiaKomise pro cenné papíry, nález, v jehož první části rozhodla, žev §1 zákona se v textu "Představitelům státní moci a některýchstátních orgánů, 1) soudcům, 2) státním zástupcům 3) a členůmprezidia Komise pro cenné papíry 4) další plat 5) za druhépololetí roku 1998 nenáleží" zrušuje slovo "soudcům 2)" dnemvyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.K tomuto výroku zaujímám podle §14 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, odlišné stanovisko.Jak žalobkyně v návrhu na zahájení občanskoprávního řízení,tak předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 v předkládacízprávě Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, shodně uvedli,že zákon o odejmutí dalšího platu má zpětnou účinnost, což jepodle ústavního pořádku České republiky jako demokratickéhoprávního státu, zejména čl. 1 Ústavy, nepřípustné, neboť docházíke zpochybnění právní jistoty a důvěry občanů v právo.S názorem pléna, které zákon č. 268/1998 Sb. neshledaloretroaktivním, neboť v den, kdy nabyl účinnosti, ještě nenastaljeden (druhý ze dvou) předpokladů podmiňujících vznik nároku nadalší plat za druhé pololetí roku 1998 a konstatovalo, že přijetímzákona nebylo poživatelům platu a dalších náležitostí odňato jižnabyté právo, souhlasím.Nenamítám nic ani proti tomu, že Ústavní soud posuzoval věci z jiných hledisek než která uplatnil navrhovatel neboťodůvodněním návrhu není Ústavní soud vázán.Se závěrem, že Parlament porušil princip nezávislosti soudcůa že zákon č. 268/1998 Sb. je v rozporu s čl. 1 Ústavy a čl. 2odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se však neztotožňujia zastávám opačný názor. Soudcovská nezávislost je v čl. 82 odst.1 větě první Ústavy formulována těmito slovy: "Soudci jsou přivýkonu své funkce nezávislí". Dikce Ústavy podle mého míněnísvědčí jednoznačně o tom, že podstata této zásady spočívá v tom,že soudce je nezávislý při rozhodovací činnosti, při nalézánía výkonu spravedlnosti, na jakémkoli ovlivňování ze strany mocizákonodárné a výkonné nebo ze strany kohokoli jiného. Tentoústavní požadavek se prolíná celým naším právním řádem (např. čl.18 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §1 odst. 3 zákona č.85/1990 Sb., o právu petičním, §5 odst. 1 zákona č. 335 /1991Sb., o soudech a soudcích, §16 odst. 2 zákona č. 436/1991 Sb.,o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejichzproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů Českérepubliky, §169a trestního zákona). Důležitými zárukamisoudcovské nezávislosti jsou zejména jmenování soudců do funkcebez časového omezení (čl. 93 Ústavy), nemožnost odvolání soudcenebo jeho přeložení k jinému soudu proti jeho vůli (čl. 82 odst.2 Ústavy) a neslučitelnost funkce soudce s jinými funkcemi (§83odst. 3 Ústavy). Předpoklady nezávislosti soudců jsou všakv převažující míře jejich vzdělání, odborné znalosti a schopnostia osobní kvality.K zárukám nezávislosti, i když ne na prvním místě a bezvýslovného ústavního vyjádření, patří také hmotné zajištění soudců(§5 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., §16 odst. 1 zákona č.436/1991 Sb.). Svou povinnost vůči soudcům v tomto směru plnídemokratický stát zákony, které zajišťují jejich dobrou hmotnouživotní úroveň a sociální jistoty. Poprvé se tak stalo zákonemČeské národní rady č.391/1991 Sb., o platových poměrech soudců,státních notářů, justičních a notářských čekatelů, po němžnásledoval dodnes platný zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalšíchnáležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní mocia některých státních orgánů a soudců. Touto právní úpravou bylodosaženo cíle, aby platy soudců byly stanoveny fixně zákonem, čímžČeská republika dosáhla standardu světových ústavních demokracií.Po dlouhá léta minulého režimu byly platy soudců (soudcůz povolání) stanovovány platovými řády vydávanými Ministerstvemspravedlnosti, tedy správním úřadem, orgánem moci výkonné ve forměvýnosů, čili podzákonných právních norem.Parlament přijetím zákona č. 268/1998 Sb. využil svézákonodárné pravomoci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) a vycházel při tomz možností státního rozpočtu a ekonomické situace státu, jež podlemého přesvědčení musí spolu se všemi sdílet i soudci, neboťsounáležitost s ostatními je jednou z občanských ctností, jichžjsou příslušníci soudcovského stavu nositeli a jež má svéopodstatnění i v liberální společnosti. V zákoně, jehož zrušeníbylo navrženo, neshledávám znaky protiústavnosti, a to tím spíše,že se netýká stálého základního platu, nýbrž pouze dalšího platu(tzv. 14. platu), jehož nevyplacení nemůže podle mého cítěníohrozit nezávislost soudců, jak ji má na mysli česká Ústava. Mámza to, že schválením zákona č. 268/1998 Sb. nebyla narušenarovnováha mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní, jeden zestěžejních principů demokratického právního státu.Z těchto důvodů jsem hlasoval pro zamítnutí návrhu v celémrozsahu.JUDr. M. H.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.13.99
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 13/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
233/1999 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 125/15 SbNU 191
Populární název
Platy soudců I - odejmutí tzv. dalšího platu za druhé pololetí roku 1998
Datum rozhodnutí
15. 9. 1999
Datum vyhlášení
15. 9. 1999
Datum podání
27. 5. 1999
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
SOUD - OS Praha 4
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Čermák Vladimír
Napadený akt
zákon; 268/1998; o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry
Typ výroku
vyhověno zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
1/1993 Sb., čl. 1, čl. 82 odst.1, čl. 2 odst.1
2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 2 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
233/1999 Sb.
268/1998 Sb., §1
Odlišné stanovisko
Holeček Miloš Janů Ivana Kessler Zdeněk Paul Vladimír