ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.23.96
sp. zn. Pl. ÚS 23/96
Nález
Plénum Ústavního soudu rozhodlo dne 7. května 1997 po ústním jednání o návrhu M. Š. na zrušení ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, předloženému v souvislosti s ústavní stížností proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 12. 1995, č. j. 3 A 64/95-28, takto:
Návrh se zamítá .
Odůvodnění:
I.
M. Š. podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na rozsudek
Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 A 64/95, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 7.
1995. Svým rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení zamítla
tehdy žádost M. Š. o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
§3 odst. 1 písm. c) zák. č. 217/1994 Sb., v platném znění,
s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka ustanovení §2
citovaného zákona, neboť její manžel v době úmrtí již neměl status
československého politického vězně podle ustanovení §2 odst. 1
bod 5. zákona číslo 255/1946 Sb., jak to požaduje zákon číslo
217/1994 Sb., v platném znění.
Navrhovatelka podala proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze, přičemž
poukázala zejména na prohlášení dcery A. S., L. R., které její
otec, bývalý spoluvězeň A. Š. řekl, že A. Š. byl zastřelen na
korbě nákladního auta při evakuaci koncentračního tábora 25. 4.
1945. Vrchní soud však dospěl k závěru, že se navrhovatelce
nepodařilo toto datum prokázat a opřel se o doklady Mezinárodního
červeného kříže, v němž se uvádí jako den smrti 8. květen 1945.
Vrchní soud dále dospěl pro navrhovatelku k nepřijatelnému
závěru, že status politického vězně trval u manžela stěžovatelky
pouze od 14. 12. 1944 do 5. 5. 1945. Zemřel-li až po uplynutí
tohoto období, nebyl již dle stanoviska soudu politickým vězněm
podle zákona č. 255/1946 Sb. a nemůže být proto považován za
postiženou osobu.
Vzhledem k uvedenému stanovisku Vrchního soudu v Praze
spojila stěžovatelka se svou ústavní stížností také návrh na
zrušení části právního předpisu podle ustanovení §74 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jeho uplatněním - dle
navrhovatelky - nastala skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti. Navrhla proto zrušení části zákona č. 217/1994 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické
perzekuce, a to slov: "ve vyšetřovací vazbě, vězeních,
koncentračních a internačních táborech" v §3 odst. 1 písm. c)
citovaného zákona, jakož i v téže větě následujících slov:
"v souvislosti se zatýkáním". Po této úpravě by na úvodní slova
§3, jež znějí: "Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky
vzniká:", v písm. c) navazoval text: "vdovám a vdovcům po
postižených občanech popravených nebo zemřelých nebo násilně
usmrcených".
Senát Ústavního soudu, když zjistil, že stížnost splňuje
všechny potřebné předpoklady, přerušil dle §78 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. dosavadní řízení a usnesením z 19. 7. 1996 návrh na
zrušení části §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb.,
v platném znění, postoupil plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst.
1 písm. a) Ústavy České republiky za použití §78 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu, protože Vrchní soud v Praze opřel své zamítavé
stanovisko k nároku M. Š. o napadené ustanovení zákona.
Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí k §3 odst. 1
písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, za použití
ustanovení §2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb., že ani
z jednoho ani ze druhého ustanovení nelze dovodit, že není vdovou
ve smyslu §3 odst. 1 písm. c) napadeného zákona, zemřel-li její
manžel 8. 5. 1945. I koncentrační tábor osvobozený byl nadále
koncentračním táborem, postižený občan tam byl proti své vůli
a jediná změna spočívala v tom, že mu nehrozila smrt se strany
věznitelů a že s ním bylo vlídně zacházeno - to však na přežití
nestačilo. Je tedy absurdní konstatovat, že ten, kdo zemřel
v koncentračním táboře po 4. 5. 1945, v koncentračním táboře
vlastně nezemřel. Hranice 4. 5. 1945 je důležitá pro vymezení
pojmu politický vězeň, nikoli jako časová mez pro ustanovení §3
odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění.
Navrhovatelka je přesvědčena, že se pohybuje v režimu zákona č.
217/1994 Sb., a pokládá za nemožný závěr, aby některé vdovy
peněžitou částku dostaly, protože jejich manžel zemřel při splnění
všech podmínek 4. 5. 1945, a jiné vdovy peněžitou částku
nedostaly, protože jejich manžel zemřel při obdobných podmínkách
o den nebo dva dny později. Vzhledem k tomu je navrhovatelka
přesvědčena, že uvedenou aplikací zákona v rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze bylo porušeno její základní právo, zakotvené v čl.
1 Listiny základních práv a svobod: "Lidé jsou svobodni a rovni
v důstojnosti i právech."
Ústavní soud zjistil z rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení, že žádost navrhovatelky o poskytnutí jednorázové
peněžité částky podle §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb.
byla 20. 7. 1995 zamítnuta. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo
zjištěno, že uvedené rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení bylo tímto soudem potvrzeno. Soud dále konstatoval, že
navrhovatelka sice splňuje podmínku státního občanství i podmínku
vdovy po postiženém občanovi podle zákona č. 217/1994 Sb., avšak
nesplnila podmínku ust. §3 odst. 1 písm. c) citovaného zákona,
podle které vdově po postiženém občanovi vzniká nárok na vyplacení
jednorázové peněžní částky 100 000 Kč pouze tehdy, jestliže tento
občan zemřel ve vyšetřovací vazbě, ve vězeních a v koncentračních
a internačních táborech nebo při násilném usmrcení v souvislosti
se zatýkáním. Z textu zákona vrchní soud dovodil, že k úmrtí
postiženého občana by muselo dojít za uvedených okolností.
V předmětné věci vzal vrchní soud za prokázané, že manžel
navrhovatelky měl status politického vězně od 19. 12. 1944 do 5.
5. 1945, přičemž delší trvání tohoto statutu pokládal za vyloučené
výslovným zněním zákona č. 255/1946 Sb. Bylo-li prokázáno, že
zemřel 8. 5. 1945, pak je zřejmé - dle názoru vrchního soudu - že
zemřel v době, kdy již postavení politického vězně neměl a nemůže
být proto v době svého úmrtí pokládán za postiženého občana pro
účely vzneseného nároku. Dle názoru vrchního soudu neumožňuje ani
zákon č. 255/1946 Sb., ani zákon č. 217/1994 Sb. v tomto směru
rozšiřující výklad, neboť jejich ustanovení mají taxativní povahu.
Ústavní soud si vyžádal k návrhu M. Š. na zrušení části
právního předpisu stanovisko Parlamentu České republiky. Ve
vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miloše Zemana
se uvádí, že účelem zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce,
bylo zmírnit následky nacistické perzekuce u vědomí toho, že není
možné cestou tohoto zákona zhojit veškerá utrpení, která občanům
nacistická perzekuce způsobila. Dle stanoviska předsedy Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR byl A. Š. postiženým občanem ve smyslu
§2 zák. č. 217/1994 Sb., protože byl v souladu s ustanovením
§2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. československým
politickým vězněm. Pro nároky vdovy je rozhodné, zda zemřel
v koncentračním táboře. Protože zákon neobsahuje výklad pojmu
koncentrační tábor, ani nestanoví datum ukončení existence
koncentračních táborů, je třeba zvážit, zda k výkladu tohoto pojmu
lze použít dobu uvedenou v §2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946
Sb. a vyvozovat z toho, že po dni 4. 5. 1945 již příslušný
koncentrační tábor nemohl existovat, neboť jsou známy také
případy, kdy až do 8. 5. 1945 včetně, případně i později, nemohli
vězni koncentrační tábor opustit a byli zde až do 8. 5. 1945
popravováni, popřípadě zemřeli jinak. Je proto třeba zvážit zda za
skutečnou dobu trvání koncentračního tábora není třeba považovat
tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor svobodně opustit, což je
nutné posoudit individuálně podle konkrétních okolností případu.
Zákon č. 217/1994 Sb. sám neuvádí datum 4. 5. 1945 a jde tedy
pouze o výklad, pro jehož změnu není třeba, aby zákon obsahoval
klauzuli pro odstranění tvrdostí či jejich zmírnění.
Dle názoru předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR není
také zřejmé, zda došlo v napadeném zákoně k porušení principu
rovnosti občanů v jejich právech a tím k porušení čl. 1 Listiny
základních práv a svobod, jde-li pouze o určitou kategorizaci
nároků podle podmínek stanovených v zákoně pro všechny fyzické
osoby stejnou měrou. Konečně pak se ve stanovisku předsedy
Poslanecké sněmovny uvádí, že zákon byl schválen potřebnou
většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán příslušnými
ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal
v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním
pořádkem České republiky a naším právním řádem.
II.
Pokud jde o posouzení návrhu stěžovatelky na zrušení části
§3 zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, dospěl Ústavní soud
k závěru návrh zamítnout, a to z těchto důvodů:
1) Jádrem návrhu M. Š. je tvrzení, že zákon porušuje zásadu
rovnosti, které navrhovatelka spatřuje v tom, že rozhodující pro
stanovení nároku na jednorázové odškodnění dle §3 odst. 1 písm.
c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, je při splnění všech
ostatních podmínek pouze doba úmrtí postiženého občana. V důsledku
toho dochází dle navrhovatelky k nerovnému posouzení jinak rovných
případů.
Pokud jde o porušení základního práva navrhovatelky dle čl.
1 Listiny základních práv a svobod, je třeba poukázat na nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/95 o návrhu na zrušení
ustanovení §3 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 zákona č. 217/1994
Sb., jímž bylo namítnuto porušení čl. 1 Listiny základních práv
a svobod. V této souvislosti zaujal Ústavní soud stanovisko
k zachování zásady rovnosti v zákoně č. 217/1994 Sb. S odkazem na
tento nález lze uvést, že napadený zákon jako předpis restitučního
charakteru nemohl než použít určitá kritéria pro vymezení
personálního rozsahu zákona, tedy pro vymezení subjektů,
oprávněných obdržet určité plnění. Základní otázkou je, zda lze
namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty,
které jsou zahrnuty do osobního rozsahu právního předpisu, stejné
podmínky nároku. Podle názoru Ústavního soudu tomu tak není, neboť
o nerovnost by se mohlo jednat pouze tehdy, kdyby určitá část osob
musela pro zařazení splňovat nějakou další, tj. zvláštní podmínku.
V ustanovení §3 předmětného zákona jsou však pro všechny vdovy,
vdovce a sirotky, tedy pro všechny oprávněné subjekty stanoveny
podmínky stejné. Ta část ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č.
217/1994 Sb., v platném znění, jejíž zrušení stěžovatelka
navrhuje, neznamená porušení ústavní zásady rovnosti občanů.
2) Ústavní soud dále zvážil i to, že by v případě, kdyby napadená
ustanovení byla zrušena, došlo k podstatné změně významu tohoto
ustanovení, neboť pak by text §3 odst. 1 písm. c) zněl: "nárok na
poskytnutí jednorázové peněžní částky vzniká vdovám a vdovcům po
postižených občanech popravených nebo zemřelých nebo násilně
usmrcených". V této úpravě by smrt postižených občanů dle §2
citovaného zákona nebyla nadále chápána pouze jako následek
vyšetřovací vazby, následek věznění, koncentračního a internačního
tábora anebo zatýkání v době okupace a druhé světové války, což by
odporovalo cíli zákonodárce a smyslu zákona. Z výše uvedených
důvodů nemohl proto Ústavní soud než návrh na zrušení části
ustanovení §3 písm. 1 odst. c) zamítnout.
3) Ústavní soud však konečně posoudil i to, zda znění §3 odst.
1 písm. c) citovaného zákona opravňuje takový výklad, o který se
vrchní soud opřel. Po pečlivém zvážení obsahu a smyslu ustanovení
§3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění,
jakož i §2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících
československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících
národního boje za osvobození, dospěl Ústavní soud k závěru, že
výklad, o který se opírá zamítavé stanovisko vrchního soudu v této
věci, není udržitelný. Datum uvedené v §2 odst. 1 bod 5. zákona
č. 255/1946 Sb. je rozhodující pro definici československých
politických vězňů v průběhu okupace a II. světové války. Vedle
určitých dalších v zákoně zmíněných případů byl politickým vězněm
každý, kdo v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 byl
z důvodů v zákoně uvedených omezen na osobní svobodě vězněním,
internováním, odvlečením nebo jinak. Toto ustanovení je významné
z hlediska ústavní stížnosti M. Š. potud, že její manžel
nepochybně tyto podmínky splňoval.
Ústavní soud je názoru, že datum 4. května 1945 nelze
vztáhnout na ustanovení §3 zcela jiného zákona, totiž zákona
o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické
perzekuce. Zatímco §2 zákona č. 255/1946 Sb. stanoví, kdo je
postiženým občanem, §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. se
zabývá podmínkami vzniku nároku vdov a vdovců po těchto
politických vězních, k němuž dochází za předpokladu, že postižení
občané byli popraveni nebo zemřeli "ve vyšetřovací vazbě,
vězeních, koncentračních a internačních táborech" nebo byli
násilně usmrceni "v souvislosti se zatýkáním".
Vrchní soud v Praze vyložil zákon tak, že úmrtí v objektu
koncentračního tábora po 5. 5. 1945 není kvalifikovanou
skutečností ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. c) a písm. d)
zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, protože dobou strávenou
ve vlastnosti československého politického vězně je doba končící
dnem 5. května 1945. Myšlenka, že by tento status postižený občan
právě prodloužením svého věznění za hranici 4. května 1945 pozbyl,
je absurdní a odporuje smyslu zákona.
Zbývá proto zvážit i výklad §3 odst. 1 písm. c) zákona č.
217/1994 Sb., a to otázku, kdy je splněn předpoklad, že ke smrti
došlo "ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních nebo
internačních táborech". Dle dokladů zemřel A. Š. 8. 5. 1945 buď
v koncentračním táboře Flossenburg, anebo (spíše) v důsledku
evakuace (pochodu smrti) v obci Eggenfelden, kde je též uveden
v registru zemřelých osob. Ať tak či onak, má Ústavní soud za to,
že se v té době nacházel v rukách cizí moci, protože ke kapitulaci
Německa došlo až 8. 5. 1945, anebo přinejmenším v táboře, který
byl ustupujícími nacistickými jednotkami právě opouštěn, nebo snad
již opuštěn. Vzhledem k datu 8. května tato poslední okolnost není
v tomto případě rozhodná, stejně jako není rozhodné, zda byl A. Š.
v táboře anebo v transportu vězňů. Ústavní soud uznává argumentaci
uvedenou ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny, že k výkladu
pojmu koncentračního tábora ve sporném zákoně nelze použít dobu,
uvedenou v §2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb. za jiným
účelem a v jiné souvislosti. Jestliže zákon nestanoví ani pojem
koncentračního tábora, ani dobu existence koncentračních táborů,
není ani zákonného podkladu pro interpretaci, podle níž
koncentrační tábor po dni 5. 5. 1945 již nemohl existovat
a svoboda vězně již po tomto datu nemohla být omezena. Je proto
třeba zvážit, zda za skutečnou dobu trvání koncentračního tábora
není třeba považovat tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor
svobodně opustit, což je nutné posoudit individuálně podle
konkrétních okolností případu.
Ústavní soud chápe, že formulace zákona skýtá příležitost pro
různý výklad, má však za to, že restriktivní výklad vrchního soudu
neodpovídá zcela evidentně ani smyslu zákona, ani cíli zákonodárce
a že porušuje princip přiměřenosti v právním státě, vyjádřený
v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být
šetřeno jejich podstaty a smyslu. V daném případě nepřiměřená
interpretace zákona vrchním soudem vedla k porušení základního
práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť
stěžovatelce nebyla poskytnuta přiměřená soudní ochrana proti
rozhodnutí, které nemělo zákonného opodstatnění.
Doplňující návrh na zrušení časového rozsahu pro uplatnění
nároku dle §5 odst. 2 citovaného zákona Ústavní soud odmítl,
protože nejde o ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost,
která je předmětem ústavní stížnosti (§74 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu).
Ústavní soud nespatřuje ústavně konformní řešení v tomto
případě ve zrušení napadeného ustanovení, ale v odklonu od jeho
nepřiměřeně restriktivní interpretace. Ústavní soud také z tohoto
důvodu návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 7. května 1997