infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.03.2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06 [ nález / KŮRKA / výz-1 ], paralelní citace: N 54/44 SbNU 665 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.4.06.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz - (poprvé klikněte dvakrát)

Slovenské důchody V - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.

Právní věta

Účelem ustanovení §17 odst. 1 soudního řádu správního je toliko překážet případné nejednotě v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, nikoli sloužit coby zvláštní instrument, jímž by (teprve!) mohl být uplatněn princip vázanosti tohoto soudu nálezem soudu Ústavního [čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] v situaci, kdy rozhodující senát má (vzhledem k této vázanosti) rozhodnout na základě odlišného právního názoru, než který byl dosud v judikatuře Nejvyššího správního soudu aplikován.

Není udržitelné, domníval-li se Nejvyšší správní soud [se zřetelem k učiněnému odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 21/04 (nepublikováno)], že rozhodnutí rozšířeným senátem může implikovat na půdě Ústavního soudu rozhodnutí jeho pléna s důsledky obdobnými těm, jež předpokládá ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)].

Jelikož svévolné dispozice s obsazením soudu jsou rovněž pod ochranou Ústavního soudu, a to v kontextu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je zde zakotven první důvod ústavněprávní kritiky, který nemůže být přehlédnut.

Jestliže v předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173) vytkl Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu též, že ignoroval právní názory vyjádřené v nálezu ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 405/02 (N 80/30 SbNU 245), a tím "porušil ... maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby", pak při rozhodování následném byl Nejvyšší správní soud vystaven požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout (a respektovat) nikoli coby "všeobecnou", nýbrž jakožto "konkrétní", založenou přímo ve věci posuzované, jež je obdobou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci.

Poněvadž obdobnému požadavku, vycházejícímu z čl. 89 odst. 2 Ústavy, je vystaven i Ústavní soud sám (nález sp. zn. III. ÚS 425/97), nemůže jít o znovuotevření otázek posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu.

ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.4.06.1

sp. zn. Pl. ÚS 4/06

Nález Nález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 20. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ve věci ústavní stížnosti A. W. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost ve věci žádosti o přiznání "vyrovnávacího přídavku" v rámci sociálního zabezpečení.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112 se zrušuje.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozhodnutí s argumentem (v prvé řadě) porušení čl. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a tvrdí, že obecný soud, ač vázán v této věci zrušujícím nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173), opětovně rozhodl v její neprospěch. Kasační stížnost totiž zamítl a sám nepřípustně dovodil – v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) – závěr o „nediskriminační“ povaze čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, uveřejněné jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 228/1993 Sb., (dále jen „Smlouva“), resp. že jeho aplikací k porušení zásady rovnosti v právech nedošlo. Čl. 89 odst. 2 Ústavy byl pak podle jejího názoru pominut tím, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od právních závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 275/05 (pozn. red.: jedná se o nepublikované usnesení).

II.

2. Rozhodné skutkové okolnosti jsou nepochybné; stěžovatelka se narodila 29. 7. 1943, v období od 1. 9. 1958 do 26. 8. 1960 trval její učební poměr u Národního podniku Slovenka, závody Žilina, poté od 1. 9. 1960 do 28. 7. 1996 byla zaměstnána v podniku Tatrasvit, a. s., Svit; ku dni podání žádosti o starobní důchod u Sociální pojišťovny (9. 8. 1996) měla trvalý pobyt na území Slovenské republiky (v Popradu) a byla slovenskou občankou. Rozhodnutím Sociální pojišťovny Slovenské pojišťovny ze dne 19. 8. 1996 byl stěžovatelce ode dne 29. 7. 1996 přiznán starobní důchod ve výši 3 229 Sk, přičemž jí bylo započteno 37 ukončených roků zaměstnání a její nárok byl posouzen výlučně podle vnitrostátních (slovenských) předpisů, aniž byla aplikována Smlouva. Po přiznání důchodu se stěžovatelka přestěhovala do České republiky za manželem (který, stejně jako společné děti, byl občanem České republiky) a dne 10. 6. 1998 bylo i jí uděleno české státní občanství.

III.

3. Po opakovaných a neúspěšných žádostech o poskytnutí „vyrovnávacího přídavku“ k důchodu pobíranému ze Slovenské republiky, o odstranění tvrdosti zákona, resp. o starobní důchod z českého systému pojištění požádala stěžovatelka podáním ze dne 29. 2. 2000 adresovaným České správě sociálního zabezpečení v Praze (dále též jen „ČSSZ“) znovu o přiznání „vyrovnávacího přídavku“, jehož výši odvozovala z rozdílu mezi důchodem přiznaným a vypláceným slovenským nositelem pojištění a důchodem, který by jí náležel (byl přiznán) v České republice v případě splnění podmínek nároku na starobní důchod podle právních předpisů o důchodovém pojištění platných v České republice, a to bez ohledu na Smlouvu. ČSSZ „dopisem“ ze dne 10. 4. 2000 tento požadavek odmítla; opravný prostředek proti němu byl posléze projednán v rámci soudního přezkumu podle tehdejší části páté občanského soudního řádu a Krajský soud v Ostravě „rozhodnutí“ ČSSZ rozsudkem ze dne 3. 4. 2001 č. j. 38 Ca 97/2000-24 potvrdil. Ten poté potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2001 č. j. 2 Cao 140/2001-38, který stěžovatelka napadla dovoláním; jelikož o něm Nejvyšší soud nerozhodl do 31. 12. 2002, věc převzal – jako kasační stížnost – k vyřízení Nejvyšší správní soud (§132, §129 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).

4. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60 byla kasační stížnost zamítnuta. Z odůvodnění se podává, že soud nepřisvědčil argumentu stěžovatelky o porušení zásady (příznačné pro mezinárodní „sociální“ smlouvy), podle které skutečnost, že stát uzavřel s jiným státem dohodu o sociálním pojištění, nemůže být občanu v důchodových věcech na újmu, a nemůže ho proto krátit v jeho zákonných nárocích podle českých předpisů. Za rozhodné měl, že stěžovatelka získala „dobu zabezpečení v celém rozsahu ve Slovenské republice“ a zde vznikl nárok na starobní důchod, který jí nositel zabezpečení Slovenské republiky také přiznal. Doby zabezpečení získané na území společného státu je z hlediska současné právní úpravy nutné považovat za doby získané na území buď České republiky nebo Slovenské republiky (čl. 11 a 20 Smlouvy); vyrovnávací příspěvek, jehož se stěžovatelka domáhá, přiznat nelze, neboť jeho poskytování nemá oporu ani v zákoně ani mezinárodní smlouvě.

IV.

5. Nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 byl tento rozsudek zrušen. Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že se dostatečně nevypořádal s ústavněprávním aspektem celé věci a s argumentací obsaženou v kasační stížnosti, a zejména že v posuzované věci dostatečně nezohlednil právní názor obsažený v jeho nálezu ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 405/02 a jeho dopad na aplikaci článku 11 odst. 1 a 2 ve spojení s článkem 20 Smlouvy (podrobnosti budou vyloženy v dalším).

6. Třetí senát Nejvyššího správního soudu, jemuž věc podle rozvrhu práce připadla, ji usnesením ze dne 21. 7. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-104 předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu s názorem, že podmínky tohoto postupu ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s. jsou splněny.

7. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112 kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou (opětovně) zamítl. Setrval na hodnocení dob pojištění získaných do 31. 12. 1992, jak s nimi nakládal v předchozím rozhodnutí senát, a znovu deklaroval, že „doby zabezpečení (pojištění) získané pojištěncem za doby trvání společného státu mohou být po jeho rozdělení podle okolností započteny pro nárok na důchod buď v českém systému zabezpečení (pojištění) nebo ve slovenském systému zabezpečení, a to buď podle čl. 20 Smlouvy nebo podle vnitrostátních předpisů, nemohou však být duplicitně započteny v obou systémech kromě případů uvedených v čl. 11 odst. 3 Smlouvy“. Stěžovatelka získala veškerou dobu zabezpečení výkonem zaměstnání na území Slovenské republiky, se sídlem zaměstnavatele tamtéž, pročež jsou dobami výhradně „slovenskými“, a pro zápočet naopak v českém systému pojištění, jehož se stěžovatelka domáhá, nejsou splněny podmínky ani podle čl. 20 Smlouvy, ani podle §13 zákona č. 155/1995 Sb. Právní názory obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci 3 Cao 12/96 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 120/98 na posuzovanou věc zjevně nedopadají, neboť stěžovatelka nezískala žádnou dobu pojištění podle českých vnitrostátních předpisů. „Se zřetelem na závazný právní názor Ústavního soudu obzvláště zvažoval“, uvedl Nejvyšší správní soud, „zda svým výkladem pozitivních právních předpisů v daném případě neporušil princip rovnosti v právech“ a „zásadu zákazu diskriminace“, jmenovitě ve vztahu k čl. 20 Smlouvy. Dospěl k závěru, že „v oblasti zabezpečení ve stáří upravené čl. 30 odst. 1 Listiny … se osobní rozsah odvíjí zásadně od principu výdělečné činnosti na území státu a zákonodárce nemůže založit preferenční zacházení z důvodu občanství, tj. přiznat výhodnější postavení občanu České republiky oproti jiné fyzické osobě, která je za obdobných okolností (je výdělečně činná na území, platí pojistné) účastníkem takového systému. Taková odlišnost v zacházení by postrádala logiku, nebyla by založena na rozumných a objektivních základech a navíc by byla v rozporu se závazky plynoucími pro Českou republiku z mezinárodního práva … preferenční zacházení ostatně české právní předpisy … neobsahují a není součástí ani inkriminovaného čl. 20 Smlouvy …“. Proto podle názoru Nejvyššího správního soudu „kritérium sídla zaměstnavatele obsažené v čl. 20 Smlouvy, jež určuje příslušnost České republiky a Slovenské republiky k hodnocení dob zabezpečení (pojištění) z období před zánikem ČSFR, není svojí povahou diskriminační ve smyslu čl. 3 Listiny ani není porušením principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny. Tato norma je založena na objektivních a rozumných důvodech, mezi cílem a použitými prostředky existuje vztah přiměřenosti a navíc nelze podle jednoznačných kritérií definovat podskupinu, která by dotčeným ustanovením Smlouvy byla znevýhodněna. Za takovou podskupinu nelze považovat účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, kteří vykonávali do 31. 12. 1992 zaměstnání na území Slovenské republiky se sídlem zaměstnavatele tamtéž, neboť výsledek posouzení dob zabezpečení podle obecných pravidel obsažených v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a podle čl. 20 Smlouvy by v jejich případě byl stejný“. Totéž platí pro „účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR vykonávající v různých obdobích do 31. 12. 1992 zaměstnání na území České republiky, jejichž zaměstnavatel měl k uvedenému datu sídlo na Slovensku, neboť i v těchto případech … závisel výsledek posouzení důchodového nároku a jeho výše na řadě faktorů – celkovém poměru dob zabezpečení získaných v obou nástupnických státech, výši výdělku, vyloučených dobách apod.“. Co do právních názorů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02 (N 80/30 SbNU 245) a jeho možných dopadů na posuzovanou věc stěžovatelky Nejvyšší správní soud míní, že „zde projednávaný případ se skutkově i právně výrazně odlišuje od případu stěžovatelky“, neboť na rozdíl od tam posuzované situace je zde „spornou otázkou samotný vznik nároku na dávku podle českých právních předpisů při eliminaci Smlouvy“, přičemž stěžovatelka nemá „žádnou nezhodnocenou dobu zabezpečení (pojištění), kterou by jí bylo možno započíst ať již pro nárok či pro výši starobního důchodu v českém systému důchodového pojištění“, a „nejedná se u ní ani o retroaktivní upření nároku na dávku získaného za trvaní federace“. Stěžovatelka se tedy podle Nejvyššího správního soudu domáhá duplicitního zápočtu týchž dob zabezpečení v důchodových systémech obou nástupnických států bývalé federace, což pokládá za nepřípustné.

8. Důvody, proč ani po zohlednění pokynů Ústavního soudu obsažených v předchozím kasačním rozhodnutí požadavku stěžovatelky nepřisvědčil, shrnul Nejvyšší správní soud tak, že: a) názor, dle něhož jsou doby získané účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 dobami českými, pokud má účastník (pojištěnec) české občanství, nemá oporu v pozitivní právní úpravě a nelze jej dovodit ani z ústavněprávních principů a zásad zakotvených v Ústavě a Listině; naopak, právě rozdílné hodnocení dob zabezpečení (pojištění) na základě státního občanství by bylo zjevným porušením čl. 1 a čl. 3 Listiny, b) tvrzení, že veškeré československé doby zabezpečení jsou i dobami českými bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné činnosti či sídla zaměstnavatele, popírá ve svém důsledku princip dělení veřejnoprávních povinností v oblasti důchodového zabezpečení mezi oba nástupnické státy bývalé ČSFR a činí z České republiky univerzálního sukcesora, který je povinen převzít závazky vůči všem účastníkům důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, pokud získali v době jejího trvání alespoň 25 let zabezpečení (pojištění) a dosáhli důchodového věku, a c) požadavek na zápočet doby zhodnocené již jednou ve slovenském systému důchodového zabezpečení pro nárok na důchod v českém systému důchodového pojištění mimo rámec vymezený čl. 11 odst. 3 Smlouvy a bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné činnosti či sídlo zaměstnavatele konstruuje „jakési právo pojištěnce na volbu systému důchodového zabezpečení, v němž bude mít přednostně zhodnocenu dobu zabezpečení získanou do 31. 12. 1992, a to podle toho, v kterém systému bude přiznaný důchod vyšší“. Takové subjektivní právo však podle Nejvyššího správního soudu „není podepřeno ustanovením žádného právního předpisu, ať již z oboru jednoduchého či ústavního práva, a nese v sobě navíc výrazné diskriminační prvky“.

VI.

9. V ústavní stížnosti podané proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka opakovaně poukazuje na nerovné postavení důchodců trvale žijících v České republice, kterým je důchod přiznán a vyplácen slovenským nositelem pojištění z důvodu, že v rozhodné době pracovali na území Československa (resp. jejich zaměstnavatel měl sídlo na území Slovenské republiky), jelikož určujícím kritériem pro hodnocení získaných dob pojištění ve společném státě k datu 1. 1. 1993 (ačkoli v „jednom federálním systému důchodového pojištění“) mají být zásady vtělené do čl. 11 a 20 Smlouvy. Uvádí, že nežádala, aby jí byl přiznán důchod z českého důchodového pojištění; jejím požadavkem je, aby při aplikaci Smlouvy byla respektována zásada, dle které nesmí „sociální smlouva poškodit občana ve srovnání se stavem bezesmluvním“. Trpí-li Smlouva tímto nedostatkem a neobsahuje-li institut, jenž by jej narovnal, musí správní orgán postupovat při její aplikaci tak, aby nedošlo k porušení zákazu diskriminace a zásady rovného zacházení. Tento princip nepozbyl platnosti ani vstupem České republiky do Evropské unie, neboť je zásadou mezinárodně uznávanou, obsaženou v „dokumentech stojících nad Nařízením č. 1408/71“, jehož se ostatně Nejvyšší správní soud sám dovolává, aniž by však – v této souvislosti – přihlédl kupříkladu k jeho čl. 3 či 7. Stěžovatelka též poukazuje na jiné rozsudky Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 Ads 15/2003 a sp. zn. 6 Ads 53/2003) v obdobných věcech, kdy zmiňovaná zásada ctěna byla, dále na čl. 5 Evropské prozatímní úmluvy (č. 112/2000 Sb.m.s.), podle něhož „ustanovení této dohody neomezují ustanovení žádných vnitrostátních zákonů, mezinárodních úmluv, které jsou pro oprávněné osoby příznivější“ [pozn. red.: Evropská prozatímní dohoda o soustavách sociálního zabezpečení ve stáří, invaliditě a pozůstalých (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 112/2000 Sb.m.s.)]. Jelikož „Nařízení“ neřeší otázku nároků „odvozených z dob zaměstnání v jednom státě, který se poté rozdělil“, a aplikace jeho čl. 94 upravujícího možnost „přepočítání důchodu“ není v jejím případně možná, nepovažuje stěžovatelka za myslitelné, aby byla akceptována úprava, jež by vedla ke snížení (či ztrátě) nároků odvozených z dob zaměstnání ve „vlastním“ státě. Stěžovatelka proto uzavírá, že „Nařízení nelze uplatnit ani na nároky vzniklé před ani po vstupu ČR a SR do EU, pokud jde o hodnocení doby zaměstnání v Československu“. Dodává pak, že – při respektování čl. 20 Smlouvy – „nekonstruovala jakési právo pojištěnce na volbu systému důchodového zabezpečení“ a je smířena s tím, že bude pobírat důchod ze Slovenské republiky, domáhala se pouze odstranění nerovnosti v právu na důchodové zabezpečení, jež je patrná i při srovnání s výší důchodů „bývalých československých občanů“ trvale žijících v České republice, z nichž někteří – ač pracovali (většinou nebo pouze) na území SR – pobírají důchod z českého důchodového pojištění (a to jen proto, že měli již před 1. 1. 1993 trvalý pobyt v České republice nebo se jim dostalo včas informací o „dopadech“ Smlouvy a „včas“ uzavřeli „další“ pracovní poměr s českým zaměstnavatelem). Nebýt Smlouvy, uvádí stěžovatelka, byl její „důchodový nárok vyšší“, resp. odpovídal by délce doby zaměstnání v Československu. K zajištění právem očekávaného nároku (na poskytnutí dávek z důchodového pojištění), pro jehož přiznání jsou splněny podmínky vnitrostátních předpisů, slouží v mezinárodním právu přiznání vyrovnávacího přídavku [viz kupříkladu čl. 32 Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskem z roku 2001 – pozn. red.: Smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o sociálním zabezpečení (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 55/2001 Sb.m.s.)], kde je rozhodující, jak vysoký nárok zajišťují vnitrostátní předpisy, a nikoli kde byla „důchodově“ relevantní práce konána.

10. „Vyrovnávací příspěvek“, o jehož přiznání ke „slovenskému důchodu“ žádá, je podle stěžovatelky dávkou vyrovnávající nevýhody smluv založených na principu dílčích důchodů, kde „nevýhody vznikají právě při srovnání se smlouvami na principu teritoriálním“; postrádá-li Smlouva takovéto ustanovení o vyrovnávacím přídavku, má být aplikována tak, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle, tj. nepoškodit občany v důsledku smluvní úpravy.

11. V dalším pak stěžovatelka polemizuje s výkladem Nejvyššího správního soudu ohledně podmínek vzniku nemocenského pojištění a z něho odvozeného pojištění důchodového, k němuž tento soud přistoupil za použití interpretace zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve spojení s ústavním zákonem č. 4/1993 Sb. Opětovně uvádí, že „podmínkou vzniku nemocenského pojištění nebyla činnost na území Československa (i doba činnosti vykonávané občany Československa v cizině byla dobou československého důchodového zabezpečení), ale naopak všichni, kdo pracovali v pracovním poměru v Československu (tedy i cizinci) podléhali nemocenskému pojištění“, … „nebylo (tedy) nikdy rozhodující kde byla pracovní činnost vykonávána či zda byla pojištěna, ale zda ji bylo možné podle čs. právních předpisů hodnotit“. Důvěra občanů v zákony proto nesmí být zklamána tím, že „soud v budoucnu stanoví, že získaná a zaplacená doba nemocenského pojištění není dobou důchodového zabezpečení u určité skupiny obyvatel“ (zde těch, kteří se ke dni rozdělení společného státu „nestihli do 31. 12. 1992 přestěhovat nebo změnit zaměstnavatele“).

VII.

12. Nejvyšší správní soud ve vyjádření podaném k ústavní stížnosti především odmítl námitku, že nerespektoval závazný právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04. Ústavní soud mu sice vytkl, že ve svém rozhodnutí nevzal v potaz ústavněprávní aspekty věci, zejména názor obsažený v nálezu ze dne 3. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 405/02, vyjádřil však rovněž podmínku, kdy by měl soud „názor zde uvedený dodržet“, totiž „nenajde-li se dostatek racionálních a svým vyzněním přesvědčivějších argumentů ve svém souhrnu více konformních s právním řádem“, přičemž se „nikterak nepředjímá závěr o splnění podmínek nároku na důchod z českého systému pojištění stěžovatelkou“. Uvedenou podmínku, konstatoval Nejvyšší správní soud, splnil, neboť s úvahami Ústavního soudu se v odůvodnění stížností napadeného rozsudku vypořádal.

13. K otázce důchodového nároku stěžovatelky v návaznosti na aplikaci zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění dalších předpisů, (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) a čl. 20 Smlouvy Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelkou požadovaný „vyrovnávací přídavek“ není – jako samostatná dávka – těmito právními předpisy upraven, pročež není v pravomoci žádného soudu (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny) uložit správnímu orgánu, aby „přiznal neexistující dávku“, tedy „nutit jej k porušení právních předpisů v oblasti jak hmotněprávní i procesní“. Na žádost stěžovatelky bylo proto pohlíženo jako na žádost o přiznání starobního důchodu z českého systému pojištění a bylo posuzováno, zda splňuje podmínky nároku dle „českých předpisů“ – tj. zejména potřebnou dobu pojištění – s tím, že „jednu a tutéž dobu pojištění lze pro nárok na dávku (vyjma případů dle čl. 11 odst. 3 Smlouvy) zhodnotit pouze v jednom ze systémů důchodového pojištění osob nástupnických států zaniklé federace“. Ač stěžovatelka formálně tuto zásadu uznává, fakticky se „právě zápočtu doby v obou systémech pojištění domáhá“, a to s požadavkem zohlednění státního občanství (jako „neupraveného“ kritéria ) a „pro tento případ irelevantní skutečnosti – tj. trvalého pobytu“, jež (a ani jejich změny) však žádnou souvislost s hodnocením (potřebné) doby pojištění pro vznik nároku na starobní důchod podle platných právních předpisů nemají. K argumentaci stěžovatelky ohledně dodržování zásady, dle níž aplikace mezinárodní (sociální) smlouvy nesmí být občanovi na újmu v jeho nárocích vzniklých dle vnitrostátních předpisů, pak Nejvyšší správní soud dodal, že „vnitrostátním předpisem pro posouzení nároku stěžovatelky na dávku byl vzhledem k okolnostem případu (vzhledem k její celoživotní výdělečné činnosti na území Slovenské republiky a jejímu trvalému pobytu tamtéž v době splnění podmínky věku) zákon č. 100/1988 Sb.“, tedy vnitrostátní předpis Slovenské republiky, přičemž slovenský nositel pojištění při vyměřování starobního důchodu stěžovatelce také pro nárok i výši dávky všechny (jí) získané doby pojištění započetl (a to výhradně dle „slovenských vnitrostátních předpisů bez odkazu na Smlouvu“). K újmě stěžovatelky na výši důchodových nároků v důsledku aplikace Smlouvy tak v dané věci podle Nejvyššího správního soudu dojít nemohlo.

14. Senátu, který postupoval podle §17 odst. 1 s. ř. s., rozšířený senát (zde Nejvyšší správní soud) pak přisvědčil potud, že po účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, tj. od 1. 6. 2002, jsou všechny možnosti „obejít“ Smlouvu vyloučeny, pročež již bez jakékoli pochybnosti veškerá doba stěžovatelčina pojištění do 31. 12. 1992 je dobou získanou ve slovenském systému důchodového pojištění.

VIII.

15. Vedlejší účastník Česká správa sociálního zabezpečení „základní mýlku“ stěžovatelky ohledně povahy a funkce vyrovnávacího přídavku spatřoval v kolizi s principy komunitárního práva v oblasti sociálního zabezpečení, jimiž je garantována pouze minimální výše důchodu podle vnitrostátních předpisů trvalého pobytu důchodce, pokud tato je vyšší než souhrn dílčích důchodů (rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-22/81 Browning, C-132/96 ve věci Stinco and Panfilo). Porovnávat výši důchodu dle Smlouvy a vnitrostátních předpisů však bylo možné jen do 1. 6. 2002; přitom důchodové nároky stěžovatelky získané na základě doby pojištění za existence společného státu jí nejsou odepřeny, neboť má zhodnocenou veškerou dobu pojištění a ta se jí promítá do výše jejího starobního důchodu. Připuštěním komparace výše odlišně vypočtených dávek („s možností výběru té vyšší“) dochází podle ČSSZ k diskriminaci občanů České republiky, na něž kritérium čl. 20 Smlouvy nedopadá; naopak aplikace tohoto pravidla by znamenala, že „všichni občané SR – bývalí občané federace, kteří automaticky splňují naznačené kritérium a mají dobu pojištění (zaměstnání) z doby existence federativního státu, mohou nárokovat po českém státu, aby jim … jejich slovenský důchod dorovnal do adekvátní výše“. Zákon č. 155/1995 Sb. mezi podmínky nároku na důchod okolnosti jako občanství České republiky a trvalý pobyt na území České republiky neřadí; jejich vyžadování by bylo v rozporu s principem rovnosti a bylo by třeba stejnou právní ochranu rozšířit nejen na české občany žijící v cizině, ale i na jiné státní občany, přičemž připuštění těchto podmínek by bylo v rozporu i s „evropskou legislativou“.

IX.

16. Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) ve vyjádření, k němuž je Ústavní soud vyzval, podrobilo rozboru historické a právní souvislosti důsledků rozdělení dříve společného státu, zejména důvody hledisek, jimž se v této souvislosti dostalo přednosti. Po rozdělení ČSFR bylo nezbytné tuto dosud „jednotnou“ dobu rozdělit (viz čl. 20 Smlouvy) tak, aby „se jednalo o dobu buď českou nebo slovenskou“, a aby tatáž doba nebyla hodnocena dvakrát, což je třeba považovat za „dostatečně objektivní a rozumný důvod“ použitých kritérií. Oproti tomu okolnost, že Ústavní soud váže nárok (nález sp. zn. III. ÚS 252/04) na české státní občanství stěžovatelky, je podle MPSV v rozporu se zákonem o důchodovém pojištění, neboť do důchodového pojištění vnáší „zcela nepoužitelný“ prvek. Ve vztahu k „možným důsledkům nálezu ÚS“ MPSV poznamenalo, že pokud by se „doba ČSFR hodnotila vždy jako doba ČR, tak by velký počet občanů SR … získal též důchod z ČR, pokud by do 31. 12. 1992 získali alespoň 25 let a dosáhli důchodového věku …“. Teze Ústavního soudu, že „nositel českého důchodového pojištění bude tudíž respektovat částku důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění“, nemá proto – podle něj – žádnou zákonnou oporu a dovolávat se občanství není slučitelné s principy EU, resp. komunitárního práva, což MPSV i v jiných souvislostech pak podrobně rozvedlo.

17. V replice k těmto vyjádřením stěžovatelka setrvala na argumentaci předestřené v ústavní stížnosti.

XI.

Ústní jednání

18. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení, jakož i vedlejší účastník souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, byly splněny podmínky, aby Ústavní soud v dané věci rozhodl bez toho, že by nařizoval ústní jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

XII.

19. Jelikož v dané věci rozhodl Nejvyšší správní soud ve složení nikoli senátním, nýbrž tzv. rozšířeným senátem ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s., projednal Ústavní soud ústavní stížnost v plénu podle §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu, maje na zřeteli usnesení svého pléna ze dne 5. 9. 2006 (viz sdělení Ústavního soudu uveřejněné pod č. 446/2006 Sb.). Ústavní soud však nemohl ponechat stranou otázku regulérnosti postupu Nejvyššího správního soudu, neboť „odlišný názor“ jinak příslušného senátu nebyl pro posouzení dané věci jakkoli relevantní; jak bude dále doloženo, to, v čem se mínil „odchýlit“ od vlastní dosavadní rozhodovací praxe, se do právního posouzení věci ani z důvodů procesních ani věcných totiž promítnout nemohlo.

20. Účelem ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s. je toliko překážet případné nejednotě v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, nikoli sloužit coby zvláštní instrument, jímž by (teprve!) mohl být uplatněn princip vázanosti tohoto soudu nálezem soudu Ústavního (čl. 89 odst. 2 Ústavy) v situaci, kdy rozhodující senát má (vzhledem k této vázanosti) rozhodnout na základě odlišného právního názoru, než který byl dosud v judikatuře Nejvyššího správního soudu aplikován. Opačný názor (vtělený do předposledního odstavce odůvodnění usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu) by vedl k absurdnímu závěru, že by zde vždy po kasaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu musel rozhodovat rozšířený senát, a to jen proto, aby aplikoval závazný právní názor Ústavního soudu, neboť nepochybně ani on by se z jeho závaznosti nemohl vymanit.

21. Obdobně platí, že není udržitelné, domníval-li se Nejvyšší správní soud [se zřetelem k učiněnému odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 21/04 (nepublikováno)], že rozhodnutí rozšířeným senátem může implikovat na půdě Ústavního soudu rozhodnutí jeho pléna s důsledky obdobnými těm, jež předpokládá ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu. Zde postačí připomenout, že v nálezu ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 425/97 (N 42/10 SbNU 285) Ústavní soud konstatoval, že „předpoklady plynoucí z ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb. se … na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují“.

22. Jelikož svévolné dispozice s obsazením soudu jsou rovněž pod ochranou Ústavního soudu, a to v kontextu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je již zde zakotven první důvod ústavněprávní kritiky, který nemůže být přehlédnut.

XIII.

23. V předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 vytkl Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu též, že ignoroval právní názory, vyjádřené v nálezu ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 405/02, a tím „porušil … maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby“. Při rozhodování následném byl tedy Nejvyšší správní soud vystaven požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout (a respektovat) nikoli coby „všeobecnou“, nýbrž jakožto „konkrétní“, založenou přímo ve věci posuzované, resp. jako „závaznost, která – konkrétní a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká“ (srov. znovu nález ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 425/97), jež je obdobou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci (viz kupříkladu §226 odst. 1, §243d odst. 1 občanského soudního řádu, §264 odst. 1, §265s odst. 1 trestního řádu; ohledně vázanosti mezi Ústavním soudem a obecnými soudy v rámci trestního řízení viz ustanovení §314h odst. 1 trestního řádu).

24. Obdobnému požadavku je pak vystaven i Ústavní soud sám; ve výše vzpomenutém nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97 se též uvádí, že „vykonatelný nález Ústavního soudu je … závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), a tedy – jak se ostatně rozumí samo sebou – je závazný i pro samotný Ústavní soud, a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci.“.

25. Z toho plyne, že v dalším nemůže jít o znovuotevření otázek posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu, jak byly právě vyloženy.

26. Ačkoli je zjevné, že Nejvyšší správní soud vycházel – nesprávně – z jiného vymezení rámce svého rozhodování, pokládá v dané věci Ústavní soud za přesto přiléhavé ještě v jednotlivostech doložit, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu tyto principy vázanosti nálezem Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy respektovány nebyly.

XIV.

27. V nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 se zabýval Ústavní soud (z pohledu aplikovaného podústavního práva) otázkou, zda Nejvyšší správní soud tím, že se ztotožnil s aplikací čl. 11 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 20 Smlouvy, k níž přistoupil správní orgán, zasáhl do ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatelky co do namítaného porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 1 (rovnosti v právech), čl. 3 odst. 1 (zákazu diskriminace), čl. 30 odst. 1 (práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří), jakož i čl. 36 odst. 1 (práva na spravedlivý proces) Listiny, a dospěl k závěru, že k takovému zásahu došlo.

28. Kasační nález sp. zn. III. ÚS 252/04 vybudoval Ústavní soud na následujících principech, připomínaje zhusta právní závěry vyslovené již v nálezu ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 405/02:

a) ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, jejich ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím [nález sp. zn. Pl. ÚS 31/94 ze dne 24. 5. 1995 (N 25/3 SbNU 175; 164/1995 Sb.]

b) bývalý společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, a z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, resp. kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Ústavním zákonem České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky (čl. 1), Česká republika v ústavní rovině přijala princip kontinuity právního řádu, pročež na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu nelze nahlížet jako na „zaměstnání v cizině“

c) v důsledku toho rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (resp. sídlo zaměstnavatele) naopak „zaměstnáním v cizině“ je, nutno mít za diskriminující, neboť není podloženo „objektivními“ a „rozumnými“ důvody

d) dvoustranná smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená se Slovenskou republikou zasahuje do právních vztahů, které vznikly a trvaly v době dřívějšího společného státu a v době platnosti československého práva, které bylo následně recipováno do práva českého, a proto mezinárodní závazky České republiky, jež směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí respektovat určité ústavní meze

e) v případě, že občan splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou §31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného československého státu, „aplikace mezinárodní smlouvy na základě §61 téhož zákona nemůže vést k tomu, že mu je zpětně splnění této podmínky upíráno. Odporuje to principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu“. Pojem právního státu musí být vykládán v návaznosti na požadavek úcty k právům a svobodám člověka (čl. 1 odst. 1 Ústavy), a ten nutno šetřit i při aplikaci mezinárodní smlouvy

f) těžiště dovolávaného nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02, jež je ohlášeno jako ústřední i v posuzované věci (a „v plném rozsahu na ni dopadá“), spočívá v proklamovaném respektu k ústavnímu principu rovnosti (vyloučení neodůvodněné nerovnosti), „jmenovitě mezi občany České republiky“. V případě, v němž se pro vztah mezinárodní smlouvy a vnitrostátního práva uplatní výkladové pravidlo lex specialis derogat legi generali, musí princip přednosti speciální úpravy (mezinárodní smlouvou) před úpravou obecnou (vnitrostátním právem) ustoupit principu ústavnímu, totiž jeho ústavně konformní interpretaci a aplikaci; tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišení v právech

g) použitý argument Nařízením Rady (EHS) 1408/71 „nelze než … označit za nepřípadný a nepřiléhavý“, jelikož podle jeho čl. 7 odst. 2 písm. c), ve znění změn a doplnění, „toto Nařízení nemá vliv na povinnosti vyplývající z ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení uvedené v příloze II“; odtud se podává, že na posouzení nároků občanů České republiky plynoucích ze sociálního zabezpečení, jejichž zaměstnavatel měl před 31. 12. 1992 sídlo na území Slovenské republiky jako součásti České a Slovenské Federativní Republiky, relevantní evropské právo nedopadá (totéž plyne i z ustanovení čl. 2 Nařízení, jež vymezuje okruh osob, kterých se týká

h) pokud občan splňuje zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání „důchodové dávky“ v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů, resp. rozhodl o dorovnání důchodu pobíraného od druhé smluvní strany, přihlížeje k důchodu pobíranému v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění

ch) existence rozsudku ze dne 6. 11. 2003 č. j. 2 Ads 15/2003-39 nebyla přehlédnuta, avšak s tím, že Nejvyšší správní soud ratio decidendi klíčového nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 v něm „co do jeho základu nerespektoval“

i) při posuzování žádosti o udělení státního občanství České republiky je úkolem příslušných státních orgánů zjišťovat i její případnou majetkovou motivaci, přičemž však udělení státního občanství na žádost občana cizího státu je „výrazem neomezené státní suverenity a děje se ve sféře absolutního volného uvážení“. Ve vztahu k zákonu č. 155/1995 Sb. lze považovat „za neodůvodněnou nerovnost toliko ve vazbě na odlišování státních občanů České republiky v jejich nárocích plynoucích ze sociálního zabezpečení, nikoli ale ve vazbě na další kategorie fyzických osob“

j) východiska založená v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 a použitelná i v dané věci zahrnují názor, že Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení není součástí ústavního pořádku a není ani smlouvou podle čl. 10 Ústavy „ve znění před euronovelou“; nelze pak přijmout jako ústavně konformní aplikaci jejích ustanovení, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Ústavou nebo Listinou coby součástmi ústavního pořádku.

XV.

29. Z pohledu těchto zásad Ústavní soud hodnotil závěry Nejvyššího správního soudu, k nimž dospěl v rozhodnutí následném, jež je napadeno ústavní stížností.

30. Posuzováno z pozic výlučně podústavního práva není důvod Nejvyššímu správnímu soudu oponovat; ostatně již v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 dal Ústavní soud najevo, že postup (zde podle §61 zákona č. 155/1995 Sb.) upřednostňující mezinárodní smlouvu byl prima facie zákonný. Chápání podmínek vzniku nároku na starobní důchod z českého systému pojištění, který Nejvyšší správní soud podal, lze mít za konformní se zákonem, a to je možné vztáhnout – odhlédaje od ústavněprávního kontextu – i k úsudku, že občanství není z pohledu zákona č. 155/1995 Sb. okolností relevantní, jakož i k interpretaci (odlišného) režimu úpravy dob pojištění při zániku společného státu České a Slovenské Federativní Republiky ku dni 31. 12. 1992, zakotveného ve Smlouvě, jímž se oproti zásadě „být činným“ na území státu [srov. §13 zákona č. 155/1995 Sb., čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb.] prosadilo kritérium sídla zaměstnavatele (čl. 20 odst. 1 Smlouvy) bez ohledu na to, na území kterého ze smluvních států byly doby pojištění skutečně dosaženy. Srozumitelné je i ozřejmení volby této „fikce“, resp. jejích pragmatických příčin. Se zřetelem k zásadě, že mezinárodní smlouva nemůže být občanu na újmu práv nabytých podle vnitrostátního zákonodárství, Nejvyšší správní soud i připustil, že priorita Smlouvy, již jinak činí zásadní, může být dotčena v případech, kdy doba pojištění coby podle Smlouvy „slovenská“ by podle zákona č. 155/1995 Sb. byla dobou českou (protože „odpracovanou“ na území České republiky). V takových případech Nejvyšší správní soud též uznává, že ačkoli odpovídající nárok nemá přímou oporu v zákoně č. 155/1995 Sb., přichází v úvahu, aby soud uložil nositeli pojištění vypočíst výši důchodu podle českých právních předpisů a „dorovnat do této výše důchod pobíraný od druhé smluvní strany“.

31. Ke kontroverzi mezi Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem dochází až v situaci, kdy Nejvyšší správní soud setrvává na tom, že posledně uvedená situace je právě tou hranicí, za kterou při aplikaci Smlouvy již jít nelze. Coby klíčového (jakožto „formálního završení dosavadní praxe“) se dovolává názoru, který vyjádřil v rozsudku ze dne 6. 11. 2003 č. j. 2 Ads 15/2003-39, podle něhož „při stanovení výše dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení či podle vnitrostátních (českých) předpisů. Uvedené pravidlo však platí pouze za podmínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR“. Je tomu tak podle Nejvyššího správního soudu proto, že „nelze, vzhledem k souběžné eliminaci Smlouvy a tím i jejího čl. 11 odst. 3 přihlížet k dobám pojištění získaným na území druhého smluvního státu“; kromě případů předjímaných tímto článkem Smlouvy nemohou být „duplicitně“ započteny doby pojištění „v obou systémech“.

32. Jak je podrobně vyloženo v předchozí (narativní) části, uvedené pak Nejvyšší správní soud promítá do poměrů stěžovatelky a dospívá k závěru, že získala veškerou dobu pojištění „výkonem zaměstnání na území Slovenské republiky, kdy i sídlo zaměstnavatele bylo tamtéž“, a proto je tato doba dobou „výhradně získanou ve slovenském systému důchodového zabezpečení“, nikoliv v systému českém. Pro její zápočet tudíž „v českém systému“ nejsou dány důvody ani podle čl. 20 Smlouvy ani podle §13 zákona č. 155/1995 Sb., pročež stěžovatelce z českého důchodového pojištění nárok na starobní důchod („ať by byl poskytován jakoukoli formou“) nevznikl.

33. Tyto závěry, shodné s těmi, jež vyslovil již v předchozím (senátním) rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60, Nejvyšší správní soud doplnil (jak mu „uložil Ústavní soud“ v kasačním nálezu) o posouzení námitek stěžovatelky „z hlediska ústavněprávního“. Dovodil, že relevantní názor vtělený do rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 120/98 (že aplikace mezinárodní smlouvy nemůže být občanu na újmu v právech nabytých podle vnitrostátního práva) je v její věci neužitelný, jelikož stěžovatelka podle českých předpisů „žádnou dobu pojištění nezískala“ a „český“ nárok z důchodového pojištění jí nevznikl. V dalším pak podrobil, jak bylo již dříve zaznamenáno, obšírnému hodnocení, zda výkladem pozitivního práva neporušil princip rovnosti podle čl. 1 Listiny a zákaz diskriminace podle jejího čl. 3 odst. 1, a to především ve vztahu ku čl. 20 Smlouvy. Aplikuje standardní výkladová kritéria uvedených ústavněprávních principů, dospěl k závěru, že v „testu ústavnosti“ tento článek Smlouvy obstojí, byť užívá hlediska hodnocení dob pojištění odlišná od zásad, jež jinak ovládají zákon č. 155/1995 Sb., resp. příslušnou oblast pozitivního práva. Té je též vlastní, že občanství pojištěnce je nerozhodné, a ani zde nelze podle jeho názoru dovodit kolizi s uvedenými ústavněprávními principy.

34. Rovněž právní názory vtělené do nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 405/2002 nejsou podle Nejvyššího správního soudu způsobilé těmito závěry otřást, neboť shledal relevantní okolnosti pro „odlišení“ od „případu stěžovatelky“. Ty spočívají v tom, že zatímco zde je „sporný samotný vznik nároku na dávku podle českých právních předpisů při eliminaci smlouvy“, tam sporný nebyl a tehdejšímu stěžovateli byl českým nositelem pojištění dokonce (dílčí) starobní důchod (před dosažením důchodového věku) přiznán (byť jen za „české“ doby pojištění po zániku společného státu). Vzhledem k tomu, že slovenské právo neumožňovalo přiznat předčasně starobní důchod, nebyla tak „v žádném systému zhodnocena veškerá doba zabezpečení získaná za trvání federace“. Jestliže Ústavní soud zde dovodil, že je v takovém případě nutné započíst „veškerou dobu“ pojištění, dal tím podle názoru Nejvyššího správního soudu najevo, že „rozdělení státu nemůže být pojištěnci na újmu ve výši jeho důchodových nároků v tom směru, že mu nebude v systému důchodového zabezpečení žádného z nástupnických států bývalé federace zhodnocena doba zabezpečení (pojištění) získaná do 31. 12. 1992“. V „tomto kontextu“, domnívá se Nejvyšší správní soud, je pak nutno chápat i právní názor (Ústavního soudu), že dobu zaměstnání „na Slovensku“ nelze považovat za dobu zaměstnání v cizině. Stěžovatelčin případ je však jiný, neboť takovou nezhodnocenou dobu zabezpečení (pojištění) žádnou nemá, jelikož jí starobní důchod byl přiznán slovenským nositelem pojištění i za doby „federální“.

35. Konečně Nejvyšší správní soud, resp. rozšířený senát, přisvědčuje právnímu názoru senátu, jenž mu věc postoupil, dovodil, že i závěry o možnostech posuzovat důchodové nároky také mimo Smlouvu, vyjádřené v rozsudku ze dne 16. 11. 2003 č. j. 2 Ads 15/2003-39, „vzaly za své“ dnem 1. 6. 2002, tj. dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb. (tzv. euronovely), který přiznal mezinárodním smlouvám (včetně Smlouvy zde rozhodné) „vyšší právní sílu než zákonu“, nejpozději pak vstupem České republiky do Evropské unie (1. 5. 2004), a to se zřetelem k Nařízení Rady 1408/71. Od uvedených okamžiků je podle názoru Nejvyššího správního soudu aplikace Smlouvy „jediným přípustným řešením“.

XVI.

36. Vyložené úvahy a závěry Nejvyššího správního soudu akceptovat nelze.

37. Ústavní soud dal sice v předchozím kasačním rozhodnutí najevo, že se může uplatnit i jiný, než jím zastávaný právní názor, avšak jen za určitých předpokladů, nebudou-li dotčeny principy právní jistoty a ochrany oprávněné důvěry v právo [nález sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1996 (N 123/6 SbNU 387), nález sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne 25. 11. 1999 (N 163/16 SbNU 203) a další]. Jejich splnění v podobě existence „dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty“ ve smyslu doložené kvality větší konformity „s právním řádem jako významovým celkem“ však Nejvyšší správní soud – jak bude vysvětleno v dalším – nedoložil, resp. pominul meze jejich uplatnění vázaností právními názory v kasačním nálezu – v téže věci – vyloženými.

38. Třebaže nedostatek respektu k nosným důvodům nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 mu Ústavní soud již dříve (v předchozím kasačním nálezu) vytkl (včetně podobného nakládání s nimi v rozsudku ze dne 6. 11. 2003 č. j. 2 Ads 15/2003-39) a naznačil neudržitelnost jím použité metody „odlišení“, Nejvyšší správní soud skutečné ratio decidendi tohoto nálezu dovodit, resp. akceptovat znovu odmítl. Těžiště tohoto nálezu totiž nespočívalo v tom, že tamní stěžovatel byl již účasten českého systému důchodového pojištění (dobami „odpracovanými“ na území České republiky po zániku společného státu), ani v tom, že slovenské právo neznalo institut „předčasného“ starobního důchodu, pročež by „v žádném systému nebyla zhodnocena … doba získaná za trvání federace“, jak míní Nejvyšší správní soud, nýbrž – přitakáním tomu, aby byly započteny doby získané ve společném státě – ve formulaci závěru, že občanu České republiky, který splnil podmínku dosažení minimálního počtu let podle zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného státu, nelze ve vztahu k ústavním principům rovnosti občanů České republiky a právního státu (založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana) splnění této podmínky upírat. Jistě není namístě předpokládat, že Ústavní soud pominul rozhodné skutkové okolnosti tehdejší věci, nicméně stojí za zaznamenání, že žadatelem, českým občanem, byly požadované doby zaměstnání (do 31. 12. 1992) získány nikoli na území České, nýbrž Slovenské republiky (u zaměstnavatele se sídlem tamtéž).

39. Již z toho je zřejmé, že je neudržitelné, setrvává-li v dané věci Nejvyšší správní soud opětovně (s Ústavním soudem již zpochybněným odkazem na rozsudek č. j. 2 Ads 15/2003-39) na podmínce, aby nárok na dávku vznikl stěžovatelce „jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR“; to totiž – z pohledu vyložené argumentace nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 – nebylo nikterak významné. Tím méně to mohl Ústavní soud pokládat za relevantní ve věci posuzované v kasačním nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04, jestliže zde, v oponentuře k Nejvyššímu správnímu soudu, vycházel již z konkrétních skutkových poměrů stěžovatelky.

40. Nejvyšší správní soud nadále ignoruje Ústavním soudem vyjádřený názor, že není ústavně konformní nahlížet na dobu zaměstnávání občana České republiky ve Slovenské republice (po dobu existence společného státu) jako na dobu „zaměstnání v cizině“; právě tak totiž Nejvyšší správní soud uvažuje, pokládá-li doby odpracované stěžovatelkou za nezpůsobilé reflexe v českém systému důchodového pojištění.

41. Proti Ústavním soudem (v obou nálezech dovozeným) závěrům ústavněprávní povahy klade Nejvyšší správní soud nadále ty, jež vycházejí z pozitivního práva, a operuje, coby s rozhodujícím, s tím, že okolnost stěžovatelčina výkonu zaměstnání ve Slovenské republice a pro slovenského zaměstnavatele způsobuje, že v českém systému pojištění její doby zaměstnání nemohou být započteny jako doby pojištění ani podle čl. 20 Smlouvy, ani podle §13 zákona č. 155/1995 Sb. Tento argument Nejvyšší správní soud uplatnil již v předchozím rozsudku (ze dne 19. 2. 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60), a jestliže jej Ústavní soud zrušil, mohlo být zřejmé, že ku konečnému výsledku řízení nepostačí (jakož i to, že nepostačí jej toliko zopakovat, byť i obšírněji). Co do „ústavněprávního“ názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 120/98, uvádí-li k němu Nejvyšší správní soud, že je nepoužitelný, protože stěžovatelka podle českých právních předpisů „žádnou“ dobu pojištění nezískala, je přiléhavé připomenout, že pro stěžovatele ve věci sp. zn. II. ÚS 405/02 – ve vztahu k dobám, o něž zde šlo (tj. do 31. 12. 1992) – platilo totéž, a v následném řízení tehdy příslušný Vrchní soud v Olomouci „přiznal stěžovateli předčasný starobní důchod ve výši odpovídající zápočtu veškeré doby pojištění“ (tedy i doby „slovenské“), aniž by Nejvyšší správní soud proti tomu protestoval.

42. Nejvyšší správní soud chronicky přehlíží vlastní (státoprávní) důvod Ústavním soudem dříve dovozených ústavněprávních výkladových principů, jenž spočívá ve specifické skutečnosti spočívající v rozdělení původně společného státu (s jednotným systémem důchodového pojištění) a jeho důsledcích.

43. Jaké konsekvence pro posouzení dané věci vyplývají z tzv. euronovely a přistoupení České republiky k Evropské unii, resp. že odtud nevyplývají důsledky žádné, vysvětlil již Ústavní soud v kasačním nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04. Je s podivem, že Nejvyšší správní soud – dokonce v téže věci – proti právním závěrům tohoto nálezu staví vlastní (a to opačnou) výkladovou verzi. K tomu Ústavní soud – se zřetelem k tomu, co bylo řečeno pod bodem XIII – již ničeho nedodává, leda tolik, že aplikační přednost (nikoli „vyšší právní síla“) mezinárodní smlouvy (zde Smlouvy) byla uplatňována i před 1. 6. 2002 (cestou interpretační zásady lex specialis derogat legi generali) a že stejně tak platí Ústavním soudem dosud deklarovaný princip, že i mezinárodní smlouvu podle čl. 10 Ústavy, ve znění účinném od tohoto data, jest vykládat a aplikovat způsobem ústavně konformním.

44. Ze shora vyloženého shrnutí zásad, na nichž stojí předchozí kasační rozhodnutí Ústavního soudu, a jejich konfrontace s rozhodovacími důvody napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je tudíž zjevné, že Nejvyšší správní soud sice „subjektivně“ Ústavnímu soudu vyšel vstříc tím, že původně vyslovené závěry (v předchozím rozsudku ze dne 19. 2. 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60) doplnil o ústavněprávní argumentaci, jejíž nedostatek byl rovněž vytýkán, fakticky však s právními názory, jež měly být pochopeny jako závazné, povýtce polemizoval, resp. nosné důvody svého (nového) rozhodnutí znovu založil na okolnostech situovaných mimo ten ústavní rámec, který za rozhodný dříve Ústavní soud vytýčil.

45. Tím ústavněprávním důsledkem, jejž pokládal Ústavní soud za stěžejní stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 405/02 a který měl být Nejvyšším správním soudem pochopen, je z principu rovnosti občanů České republiky vyplývající závěr, že občanu České republiky, pakliže „splnil podmínku minimálního počtu let pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného státu“, nemůže být ani aplikací Smlouvy „splnění této podmínky upíráno“.

46. Pokud proti němu Nejvyšší správní soud argumentuje, pak buď v kolizi s vlastní vázaností nepřípustně, anebo nesprávně, protože zcela mimoběžně.

47. To platí zjevně i o té části odůvodnění jeho rozhodnutí, v níž se „vypořádává“ s důvody postoupení věci rozšířenému senátu; tím se současně dokládá, že skutečný důvod tohoto procesního postupu zde neexistoval (viz bod XII výše). Ostatně sám Nejvyšší správní soud uvádí, že tak činí, jen „aby učinil zadost své povinnosti komplexního rozboru dané problematiky“, o který však v posuzované věci nešlo.

48. Významná je pak okolnost, že stěžovatelka je občankou České republiky, a Ústavní soud dal v kasačním nálezu zřetelně najevo, že je nerozhodné, kdy se jí stala, resp. jaké možné spekulace lze spojovat s jejími motivy tohoto statusu dosáhnout.

49. Z uvedeného plyne, a pro Nejvyšší správní soud mělo vyplynout již po vydání kasačního nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04, že stěžovatelkou uplatněný (zvláštní) důchodový nárok je nezbytné odvíjet (v režimu již dříve dovozeného „dorovnání“ ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele slovenského pojištění) od výše starobního důchodu podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění dob zabezpečení (pojištění) získaných za existence společného státu (aniž by bylo jakkoli přihlíženo k dobám následným, již „slovenským“), a to za samozřejmého předpokladu, že ostatní podmínky vzniku nároku na starobní důchod byly splněny (resp. od okamžiku, kdy byly splněny, což platí jmenovitě o dosažení požadovaného věku).

XVII.

50. Jestliže Nejvyšší správní soud k tomuto závěru ani napodruhé nedospěl, nezbývá, než i nyní konstatovat, že jeho (ústavní stížností napadený) rozsudek trpí týmž ústavněprávním deficitem jako jeho rozsudek dřívější, Ústavním soudem zrušený, tj. (věcně) v podobě porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny, jakož i („procesní“) porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, a to z týchž důvodů, jež byly vyloženy v kasačním nálezu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04, na které již postačí jen odkázat.

51. Porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy se zde klade naléhavěji (a samostatně) z důvodů vybočení Nejvyššího správního soudu z vázanosti založené tím nálezem Ústavního soudu, jenž byl vydán v téže věci, jak bylo – s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 425/97 – již konstatováno v bodu XIII tohoto odůvodnění.

52. Ústavní soud proto i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. Ads 2/2003-112 zrušil (§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

1. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka k odůvodnění nálezu

Odlišné stanovisko směřuje toliko do odůvodnění nálezu, s výrokem souhlasím, hlasoval jsem pro zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Moje verze odůvodnění by končila sub XII. odst. 22, resp. neobsahovala by odstavce 23 až 51. Akcentuji hledisko svévolné dispozice s obsazením soudu v kontextu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako jediný důvod pro zrušení napadeného rozsudku.

Je namístě přesvědčovat toho, kdo již vícekrát v této věci nebude rozhodovat, tj. rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, o tom, že by se býval, byl-li by býval příslušný, měl držet Ústavním soudem vysloveného závazného právního názoru?

Při použití zmizíku na odstavce 23 až 51 by se věc dostala znovu před třetí senát Nejvyššího správního soudu bez dle mého názoru nepřípadných stesků nad tím, jak postupoval nesprávně ten, kdo ve věci vůbec neměl jednat.

Není snad v tuto chvíli na rozvrhem práce určeném senátu, aby si s věcí naložil v rovině ústavnosti a zákonnosti samostatně bez oněch shora uvedených kondicionálů?

Řečeno obrazně, odkázán na Rhodos, neměl by mít III. senát Nejvyššího správního soudu žádné překážky v tom, aby mohl bez cizorodého vlivu saltare.

2.Odlišné stanovisko soudce Františka Duchoně k odůvodnění nálezu

S výrokem nálezu souhlasím. Souhlasím rovněž s tou částí jeho odůvodnění, která se zabývá hodnocením rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z hlediska nerespektování článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Ty pasáže odůvodnění, které se znovu vrací k meritu věci pokládám za nadbytečné. Jedná se o věc, kterou již Ústavní soud jednou rozhodoval a v níž vyslovil svůj závazný právní názor, takže návrat k jejímu meritu se mi jeví být v rozporu s principem překážky věci rozhodnuté. Podstatou věci je totiž skutečnost, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu s článkem 89 odst.2 Ústavy České republiky a nerespektoval závazné právní závěry vyslovené v nálezu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04.

3. Odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové k odůvodnění nálezu

S většinovým odůvodněním nálezu se ztotožňuji v rozsahu odůvodnění po část XIII.

Neztotožňuji se však s obsahem následujících částí většinového odůvodnění nálezu, v nichž se většina pouští do polemiky s odůvodněním zrušovaného rozhodnutí. S vazbou na nález sp. zn. III. ÚS 425/97 mám za to, že od názorů Ústavního soudu se lze při opětovném rozhodování v téže věci odchýlit pouze tehdy, pokud by se v novém řízení změnila skutková zjištění. V projednávané věci tomu ale nic nenasvědčuje, a proto argumentaci vztahující se k materiální stránce problému nepovažuji za případnou.

4. Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké k odůvodnění nálezu

Odlišné stanovisko je zaujímáno nikoli k výroku, ale pouze k odůvodnění nálezu, které mělo být dle mého názoru ukončeno předposledním odstavcem části XIII.

Ústavní soud shledal v části XII rozhodování Nejvyššího správního soudu v předmětné věci v rozšířeném senátu, a to v kontextu práva na zákonného soudce, za postup nesouladný s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Již samotný tento závěr je naplněním důvodu pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí a nevytváří prostor pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

Vzhledem k tomu považuji část odůvodnění dokládající, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nebyly respektovány principy vázanosti nálezem Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ve vztahu k orgánu, který ve věci rozhodoval (rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu) za nadbytečnou a ve vztahu k „zákonnému soudci“, který doposud ve věci nerozhodl, za předčasnou.

5. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma

S většinovým názorem pléna, podle kterého bylo napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušeno jednak z důvodu, že bylo svévolně aplikováno ustanovení §17 odst. 1 soudního řádu správního, a tím došlo k „svévolné dispozici s obsazením soudu“ (srov. bod č. 22 nálezu), jednak z důvodu, že nebyl respektován princip vázanosti nálezem Ústavního soudu zakotvený v čl. 89 odst. 2 Ústavy, nesouhlasím.

1. Otázkou totiž je, zda a na kolik lze podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v řízení před Ústavním soudem posuzovat postup Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“), jenž po rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005), kterým byl zrušen jeho rozsudek sp. zn. 3 Ads 2/2003, užil procesního postupu podle soudního řádu správního a jednacího řádu NSS, a věc rozhodl ve svém „velkém senátu“. Obsazení soudu, kdy místo tříčlenného senátu rozhoduje sedmičlenný, z důvodu procesních úprav správního soudnictví, by neměl být vnímán jako újma na právech účastníka, tím spíše jako svévolná dispozice s obsazením soudu. Pro závěr, že šlo o postup účelový, jehož jediným důvodem bylo, aby věc byla v řízení o případné stížnosti posuzována plénem Ústavního soudu, nejsou podklady. Z usnesení senátu NSS, kterým byla věc velkému senátu postoupena, nic takového dovodit nelze, neboť jeho argumentace, i když se může jevit sporná, je možná, a tudíž nelze říci, že je čistě účelová.

2. Jinou otázkou je, zda a jak aplikovat na posuzovanou věc princip vázanosti názorem vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04, kterým byla věc téže stěžovatelky již jednou řešena. Tento nález odkázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 31/94 a především na nález sp. zn. II. ÚS 405/02. III. senát Ústavního soudu uvedl, že NSS, pokud „nereflektoval“ výklad vyložený v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02, porušil tím maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy. Vedle toho však III. senát vyložil, za jakých okolností podle jeho názoru může dojít k divergenci v postupu nezávislého soudu a jaké nároky mají splňovat myšlenkové operace, jež povedou ke změně výkladu, a sice transparentnost odůvodnění, akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které „přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované“. III. senát pak v tomto nálezu ve vztahu k posuzovanému rozsudku NSS vytkl, že v něm chybí „jakákoliv ústavněprávní argumentace, natož přesvědčivě přinejmenším konkurující obecně platným tezím vyloženým v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02“. NSS si podle mého názoru právem vyložil tyto pasáže nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 tak, že Ústavní soud připouští, že NSS doplní ústavněprávní argumentaci způsobem přinejmenším konkurujícím argumentaci užité v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02. Nelze totiž odhlédnout od toho, že nález sp. zn. III. ÚS 252/04 nepřinesl k argumentaci nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 ničeho podstatně rozšiřujícího, ačkoliv prvý zmíněný nález pochází z 3. 6. 2003, zatímco posléze zmíněný z 15. 1. 2005. Skutkově přitom šlo o velmi rozdílné kauzy (ať v okolnostech státního občanství, tak v okolnostech pobytu na území České republiky, tak konečně v okamžiku vstupu České republiky do EU). V tomto kontextu nelze přehlédnout, že správní soudnictví bylo od 1. 1. 2003 završeno Nejvyšším správním soudem, přičemž nález sp. zn. II. ÚS 405/02 směřoval vůči rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež jako jediné bylo tímto nálezem zrušeno, a Nejvyšší správní soud již v této kauze nerozhodoval. Jestliže tehdy Ústavní soud v uvedeném nálezu argumentoval k důvodům vyloženým Vrchním soudem v Olomouci a jeden z rozhodujících důvodů zrušovacího nálezu byl, že zaměstnání v době existence ČSSR či ČSFR nebylo „zaměstnáním v cizině“, jak uvedl tento vrchní soud a odůvodnil tím své rozhodnutí, pak je si nutno položit další otázku, a to, zda a nakolik je korektní tvrdit, že nová soudní instance měla být vázána nálezem zrušujícím rozhodnutí jiného soudu, jenž argumentoval v rozhodujících otázkách odchylně od NSS.

3. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sám vyložil, za jakých podmínek se lze odchýlit od dříve vysloveného právního názoru. Jsou-li pro takový postup důvody a shledá-li je senát, musí postupovat podle §23 zákona o Ústavním soudu. Je-li však věc v plénu, tento postup přirozeně nepřichází do úvahy, a podle mého názoru plénu nic nebrání v tom, aby k takovému přezkumu přistoupilo. Vše záleží, slovy uvedeného nálezu na tom, zda nedošlo „k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivými argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury“. Já jsem přesvědčen, že v tomto případě o takovou situaci jde, a to z důvodů, které dále vyložím.

4. Pokud však (srov. bod č. 21 nálezu) plénum Ústavního soudu většinou hlasů shledalo, že „není udržitelné, domníval-li se NSS, že rozhodnutí rozšířeným senátem může implikovat na půdě Ústavního soudu rozhodnutí jeho pléna s důsledky obdobnými těm, jež předpokládá ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu“, pak je po mém soudu zcela nelogické, aby v části XV nálezu Ústavní soud vyvozoval jakékoliv ústavněprávní závěry, a učinil-li tak, jde o závěry, jež nemají důsledky předpokládané §23 zákona o Ústavním soudu, jak sám uvedl, a jde tedy o názory vyřčené obiter dictum, které nález vůbec neměl obsahovat, neboť pro další výkladovou praxi obecných soudů zde vyvstane pochybnost o povaze těchto závěrů.

5. V dosavadní rozhodovací praxi vycházel Ústavní soud při posuzování obdobné problematiky (důchodů přiznaných slovenským nositelem pojištění občanům České republiky) ze závěru, že „z principu rovnosti občanů České republiky plyne, že občanu České republiky, pakliže splnil podmínku minimálního počtu let pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného státu, nemůže být aplikací Smlouvy splnění této podmínky upíráno“. S tímto závěrem nemohu souhlasit.

II.

6. Ústavní soud se již vícekrát zabýval stížnostmi osob, které se dožadovaly „dorovnávání“ důchodů z důchodového pojištění, které jim poskytoval slovenský nositel pojištění podle slovenských předpisů, na úroveň důchodu, který by „jinak“ náležel podle právních předpisů České republiky. Skutkové okolnosti projednávaných věcí nebyly zcela totožné. To, co bylo všem těmto kauzám společné, bylo, že se jednalo o stěžovatele, kteří v době podání stížnosti (či žádostí vůči orgánům exekutivy) disponovali občanstvím České republiky a zdržovali se na území České republiky. Zvláštností projednávaných věcí je, že jde o důsledky zániku ČSFR v oblasti zabezpečení ve stáří, přičemž i tento nález setrvává na pozici ústavně konformního výkladu Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení publikované pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“), a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Nález se však nikterak nevyrovnal se zásadní otázkou, jaká je právní povaha onoho „dorovnání“ slovenského důchodu na úroveň důchodu podle českých předpisů? Přitom jde o primární potřebu, bez níž nelze ústavně konformní výklad vystavět. Je jasné, že existují jen dvě možnosti, buď jde o institut, jehož existenci lze dovodit z ústavně konformního výkladu Smlouvy (která má přednost před zákonem), anebo Smlouvu nelze vůbec aplikovat (patrně pro její nesoulad s Ústavou, což ovšem Ústavní soud není oprávněn posoudit), a pak nezbývá než ústavně konformním výkladem zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, dovodit nárok na „český“ důchod jako celek (zákon nezná žádnou „dorovnávací dávku“). Slabina přístupu užitého v nálezu, ale i předchozích nálezech spočívá v tom, že se dostatečně nevypořádaly s možností Ústavního soudu posuzovat soulad Smlouvy s Ústavou. Závěr o tom, že doba získaná do konce roku 1992 kdekoliv na bývalém území ČSFR, je dobou, kterou je v případě občana České republiky povinna hodnotit vždy Česká republika, je v přímém rozporu s čl. 20 Smlouvy, který doby „federální“ rozdělil mezi dva nástupnické státy v zásadě podle kritéria sídla zaměstnavatele. Jde tedy v rozhodnutí Ústavního soudu o jednoznačný pokyn pro obecné soudy a exekutivu nepoužít Smlouvu. To může Ústavní soud učinit, jen pokud shledá ustanovení v rozporu s předpisy ústavního pořádku. Nutno si však položit základní otázku, zda Ústavní soud v případě této Smlouvy takovou pravomoc vůbec má. Nelze totiž současně tvrdit, že Smlouva je jako součást právního řádu České republiky ústavně konformní a jí zvolené kritérium nemá žádné ústavní vady (a to Ústavní soud v nálezu nikterak nezpochybňuje a ani již zpochybnit nemůže), a zároveň tvrdit, že někoho poškozuje. V tom je stěžejní a základní logický rozpor odůvodnění tohoto nálezu a všech nálezů předchozích.

7. Nález se dále blíže nevypořádává s okolnostmi zániku ČSFR z hlediska sukcese závazků veřejnoprávní povahy. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 214/98 (ve kterém skutkově šlo o nevyplacené služební příjmy zběhlého tajného agenta bývalé ČSSR, jež mu měly být ukládány v tuzemsku za dobu do jeho zběhnutí) nezpochybnil postavení České republiky jako státu, jenž není pokračovatelem ČSFR a nepřebral všechny „majetkové závazky“ ČSFR, nýbrž jen ty, které jí ukládá převzít československý ústavní zákon, smlouva se Slovenskou republikou nebo mezinárodní právo [nález sp. zn. II. ÚS 214/98 ze dne 30. 1. 2001 (N 21/21 SbNU 183)]. V tomto nálezu bylo přesvědčivě zdůvodněno, proč v případě veřejnoprávních závazků to může být v zásadě jen smlouva, která uloží určitý závazek převzít, poněvadž mezinárodní právo České republice převzít „závazek“ neukládalo, nečinil tak ani ústavní zákon československý, a učinila tak pouze a výlučně Smlouva, jež byla pojata i do závěrečného majetkového vyrovnání mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (č. 63/2000 Sb. m. s.) – pozn. red.: Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o společném postupu při dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a o jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 63/2000 Sb. m. s.).

Rozhodnutí Ústavního soudu, které rozsah závazků převzatých Českou republikou na základě Smlouvy z ústavních důvodů zpochybní, pak znamená, že Ústavní soud přezkoumává ústavnost Smlouvy ve vztahu k čl. 4 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky („Majetková a jiná práva a závazky ČSFR přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu stanoveném ústavním zákonem FS nebo smlouvou mezi ČR a SR“). Pokud na jedné straně v nálezu sp. zn. II. ÚS 214/98 Ústavní soud shledal ústavně konformním, že Česká republika nepřevzala veškeré závazky v oblasti veřejných subjektivních práv, a převzala jen závazky vůči osobám, které ke dni zániku státu měly trvalý pobyt na území České republiky, a zamítl, že by v případě osob, „jež nebyly efektivně spjaty v době zániku ČSFR s územím nástupnického státu“, došlo k porušení principů ústavního pořádku (a zde šlo o existující práva a nároky ze služebních vztahů příslušníka federálního policejního sboru), pak nelze v situaci, kdy taková práva existovala jen „implicitně“ (doby pojištění nelze považovat za nějaká nabytá práva, nárok na důchod vznikne splněním časově poslední podmínky ze dvou, totiž doby pojištění a dosažení věku), a která je de iure ještě „horší“ než nároky plynoucí ze služebního poměru k ČSFR, shledávat důvody pro diametrálně odlišný přístup Ústavního soudu k typově obdobné materii. Stěžovatelka v této posuzované věci pohledem zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 214/98 v době zániku ČSFR nebyla absolutně, natož efektivně spjata s územím České republiky (narodila se na území Slovenské republiky, až do roku 1996 žila na Slovensku, tam rovněž pracovala a byla občankou Slovenské republiky, to vše vztaženo i ke dni zániku společného státu). Doposud přijaté nálezy Ústavního soudu se nijak blíže nevypořádaly s temporálními účinky nabytí občanství České republiky ve vztahu k systému důchodového pojištění .

8. Východiska nálezů sp. zn. II. ÚS 405/02 a sp. zn. III. ÚS 252/04, která shrnuje nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 v kapitole XIV. a kterými se plénum z formálních důvodů, v důsledku jejich závaznosti vyplývající z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy s ohledem na předchozí plenární nálezy, cítí být vázáno, podle mého názoru nemohou obstát. Proto bylo namístě, aby plénum změnilo převažující senátní judikaturu Ústavního soudu.

9. Na tyto případy totiž nelze aplikovat běžnou zásadu smluvní praxe, že smlouva se nemůže dotknout výhodnějších práv zaručených vnitrostátním zákonodárstvím; čl. 20 Smlouvy nepředstavuje běžné koordinační pravidlo určení rozhodného práva, kterým se bude spravovat právní poměr vzešlý z pracovní činnosti na území určitého státu, nýbrž je zvláštním určovatelem pro příslušnost České republiky a Slovenské republiky k převzetí „závazků“ z minulosti společného státu, a to pro doby zabezpečení do zániku společného státu (u většiny bilaterálních smluv v sociálním zabezpečení a v právu ES se právní vztah v důchodovém pojištění řídí právem státu podle místa výkonu práce).

10. Kontinuita právního řádu po zániku ČSFR neřeší otázku nároku na dávky zabezpečení ve stáří. Předpisy o důchodovém zabezpečení (pojištění) v převážné většině hodnocených dob vázaly doby zaměstnání (přes účast na nemocenském pojištění) na území ČSFR, po 31. 12. 1992 na území České republiky. Z kontinuity právního řádu tedy nebylo možné dovozovat jakoukoli relevanci zaměstnání na území Slovenska a vznik nároku na důchod pro osoby, jež pracovaly před zánikem ČSFR na území Slovenska podle „vnitrostátních předpisů“.

11. Výrazy o „zaměstnání v cizině“, pokud šlo o zaměstnání na Slovensku v době společného státu, jistě neobstojí, ale nejsou pro věc rozhodující. Šlo o nevhodné formulace Vrchního soudu v Olomouci, jehož rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 405/02 bylo přezkoumáváno. Pokud v bodě 41 plénum Ústavního soudu má za to, že NSS „neprotestoval“ nikterak ve věci sp. zn. II. ÚS 405/02, pak se musí jednat o omyl v prostoru a čase, neboť Vrchní soud v Olomouci v případu, jejž Ústavní soud posuzoval pod sp. zn. II. ÚS 405/02, předčasný starobní důchod nepřiznal, naopak potvrdil veškerá rozhodnutí, jež takovou žádost zamítala, jeho rozhodnutí zrušil Ústavní soud a Nejvyšší správní soud, vzniknuvší 1. 1. 2003, neměl a nemohl mít v této věci žádné procesní postavení, tím méně mohl jakkoli protestovat či neprotestovat.

12. Smlouva o převzetí závazků Českou a Slovenskou republikou v oblasti důchodového zabezpečení za dobu do zániku ČSFR (čl. 20) musela respektovat určité ústavní meze; v tomto ohledu ani já nemám žádných pochybností. Šlo o meze dané ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., který se stal součástí našeho ústavního pořádku. Jde přitom o jednu ze smluv přijímaných ještě v době před zánikem společného státu. Odůvodnění nálezu, ale ani nálezů, na které se odvolává, nedává příliš odpovědí na otázku, proč se jako rozhodující kritérium rovnosti v právech v oblasti důchodového zabezpečení volí občanství České republiky. S ohledem na mezinárodní závazky České republiky je nesporné, že právo na zabezpečení ve stáří je právem lidským, nikoli občanským, a domáhat se ho lze jen v mezích zákona. Nerovnost ve výši dávky jistě nelze chápat v rovině ústavněprávní, neboť se nikomu nezaručuje, že bude mít stejný důchod jako jiný občan. Principy jistoty a předvídatelnosti práva jsou nezpochybnitelnými znaky právního státu, ovšem výklad, jak je aplikovat při zániku státu, v nálezu (a předchozích nálezech) chybí. Obecně byly tyto principy respektovány kontinuitou právní, ovšem nelze je chápat tak, že vstoupí-li někdo někde do zaměstnání a tato doba se podle nějakých v té době platných předpisů hodnotí jako doba pojištění, že tomu tak bude navždy, zejména za 50 let, až se taková osoba bude ucházet o dávky ve stáří. Nález nijak neodůvodňuje, proč by občané České republiky nemohli být ve svých důchodových právech odlišeni podle toho, kde pracovali. Existence Československa jako společného státu a jeho zánik neodůvodňuje z hlediska ústavních principů nutnost, aby každý občan České republiky obdržel za doby získané do roku 1992 tzv. český důchod. Nelze než konstatovat, že ani předchozí nálezy, ani tento nález neobsahují obvyklý test, jímž prochází určité pravidlo v případě námitky nerovnosti (diskriminace) – odůvodnění zůstávají povýtce na úrovni závěru, že pokud občané České republiky pracovali určitou dobu a získali určitou dobu zaměstnání (patrně 25 let) před zánikem ČSFR, pak musejí mít český důchod.

13. Nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02 a sp. zn. III. ÚS 252/04, které jsou ideovým východiskem i tohoto nálezu, odmítly jakýkoli vliv práva ES na posuzovanou materii. S tímto názorem nyní nelze souhlasit. Česká republika vstoupila 1. 5. 2004 do Evropské unie a přestože Unie si neklade za cíl harmonizovat důchodové systémy, a tedy respektuje zcela, že úroveň dávek je v členských zemích různá, koordinuje národní systémy tak, aby bylo možno mj. zajistit jednu ze čtyř základních svobod – volný pohyb osob; činí tak Nařízením Rady EHS 1408/71 a 574/72. Smyslem těchto úprav je zajistit, aby osoba zaměstnaná ve více zemích neztratila své nároky na sociální dávky z důvodu jiného občanství, bydliště či proto, že v žádné zemi nesplnila potřebnou dobu pojištění stanovenou předpisy té které země. Koordinace má čtyři základní principy: zakazuje veškerou diskriminaci z důvodu státní příslušnosti (čl. 7), uplatňuje se právní řád jediného státu – právní řád státu, kde zaměstnaná osoba pracuje, bez ohledu na místo bydliště (čl. 13), sčítají se doby pojištění ve všech členských státech (čl. 45 pro důchody), nároky na dávky lze uplatňovat bez ohledu na místo bydliště, dávky se vyplácejí do ciziny. Podle čl. 6 citovaného nařízení 1408/71 nahrazuje toto nařízení ustanovení kterékoli smlouvy o sociálním zabezpečení mezi dvěma členskými státy, čl. 7 pak částečně omezuje úpravu čl. 6, a to tak, že odchylně od čl. 6 zůstávají použitelné úmluvy o sociálním zabezpečení uvedené v příloze III [čl. 7 odst. 2 písm. c)]. Obsah čl. 20 Smlouvy pak byl v souvislosti se vstupem České republiky a Slovenské republiky do Evropské unie zapracován do Přílohy III Nařízení 1408/71 (Smlouvou o přístupu k EU), stal se tedy právem ES a jde o ustanovení závazné pro všechny členské státy. Ve své dosavadní judikatuře k čl. 7 Evropský soudní dvůr prozatím nikterak nevybočil ze svého respektu k vůli členských států zachovat určité smluvní zvláštnosti, pocházející z dob před vstupem do EU, projevené právě v příloze III k Nařízení 1408/71. Pro posuzovaný případ je inspirující rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“) č. 305/92 Hoorn ze dne 28. 4. 1994. Podle smlouvy uzavřené v roce 1956 mezi Spolkovou republikou Německo a Nizozemskem o vyrovnání práv, která získali podle německého programu sociálního pojištění nizozemští pracovníci v období let 1940–1945, je v souladu se zákony Společenství, že za nucenou práci v Německu během 2. světové války nizozemští pracovníci nezískávají nárok podle německého práva (místa výkonu práce), ale jsou vedeni v nizozemském programu (dohoda v bilaterální smlouvě), jako by práce byla vykonávána v Nizozemsku, a to přesto, že nároky podle německého práva by byly výhodnější. ESD toto své rozhodnutí odůvodnil mj. právě tím, že zde byla nezpochybnitelná vůle smluvních stran takto věc upravit, vyjádřená v příloze III Nařízení, a pro ESD nebylo relevantní námitkou, že nizozemský důchod je nižší než německý. ESD zde velmi jasně vyjádřil jednak, že nebude zasahovat do pravidel, která jsou vtělena do přílohy III Nařízení a představují přednostní pravidla před textem Nařízení (v judikátu šlo o to, že stěžovatel se domáhal aplikace Nařízení, tedy pravidla místa výkonu práce v Německu, jako pravidla výhodnějšího z hlediska výše důchodu), přičemž akceptoval, že tyto vztahy byly upraveny i určitou fikcí (přestože nizozemský příslušník byl nuceně nasazen v Německu za II. světové války, fiktivně jej smlouva mezi dvěma státy prohlásila za účastna nizozemského pojištění), jednak uvedl, že výše důchodu právě za takovýchto okolností nepodléhá vůbec jurisdikci EU, a je věcí členského státu, jakou výši dávek považuje za přiměřenou svým ekonomickým a sociálním poměrům. Tyto závěry aplikovány na posuzovanou věc vedou k přesvědčení, že obsah článku 20 Smlouvy, vtělený do přílohy III Nařízení obsahující rovněž určitou fikci vůči dobám pojištění před zánikem ČSFR (sídlo zaměstnavatele se nemuselo nutně shodovat s místem výkonu práce), má přednost před pravidlem Nařízení o právu aplikovatelném na právní vztah pojištění, přičemž otázky výše důchodu nejsou pro EU rozhodující (existuje určitá výjimka vůči minimální výši důchodu). Ovšem ani aplikace Nařízení na skutkové okolnosti případu, který je předmětem tohoto nálezu, by na rozdíl od pana Hoorna z Nizozemska nevedla k příznivějšímu výsledku, neboť místem výkonu zaměstnání stěžovatelky vždy byla jedině a pouze Slovenská republika a z pohledu práva EU žádný ukazatel nevede k právu České republiky. V tomto případě pak by bylo nutno spíše zkoumat, zda preference občanství České republiky není v přímém rozporu se základními zásadami, na nichž stojí koordinace systémů sociálního zabezpečení v rámci Evropské unie.

Otázka, kterou si nutno položit v souvislosti s dosud proklamovanými tezemi, totiž že občanství České republiky je z pohledu ústavněprávního tím rozhodujícím prvkem, jenž musí „dotvořit“ Smlouvu anebo zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, je následující: je podmínka státního občanství České republiky podmínkou pro nároky v oblasti důchodového pojištění rozšiřující, anebo zužující? Tedy náležejí dávky důchodového pojištění podle názoru Ústavního soudu výlučně a pouze občanům České republiky, anebo náležejí komukoliv, koho jednoduché právo označí za pojištěnce a stanoví mu podmínky nároku na dávku, přičemž ovšem jde-li o občany České republiky, třebaže nesplnili podmínky stanovené tímto zákonodárstvím (či Smlouvou), je nutno občanům České republiky důchody přiznat? A jaký má význam skutečnost, že k okamžiku zániku ČSFR neměl pojištěnec občanství České republiky? A neměl je ani v době pojištění?

14. Čl. 20 Smlouvy je tedy od 1. 5. 2004 součástí práva EU a jako takové je exekutivou aplikováno a bude aplikováno i na neskončené věci, které byly započaty před vstupem a nebyly doposud skončeny (čl. 118 nařízení 574/72). Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.) a v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.) vyložil, že komunitární právo nemůže být referenčním kritériem posuzování ústavnosti vnitrostátního předpisu, nicméně Ústavní soud neodhlíží od toho, jak ESD vykládá principy odpovídající základním právům a svobodám. Z tohoto hlediska je setrvání nálezu na principu výjimečného postavení občanů České republiky za absence zejména pohledu na širší souvislosti, plynoucí ze zákazu práva ES preferovat vlastní občany, resp. nutnosti přiznat výhody náležející občanům též všem ostatním občanům EU, kteří splnili stejné podmínky, aniž byly vzaty jakkoli do úvahy případné důsledky pro práva osob uhrazujících náklady systému důchodového pojištění v České republice, nepřijatelné, zejména pro příliš zužující úhel pohledu, kterým doposud Ústavní soud projednávanou problematiku vnímal. Pokud totiž Česká republika přizná z důchodového pojištění jakékoli „vícenároky“ toliko svým občanům, pak ovšem v důsledku přednosti komunitární úpravy bude muset být toto pravidlo aplikováno na všechny občany členských států EU, kteří získali na území ČSFR doby pojištění (zabezpečení), tedy i občany Slovenské republiky. Tím by fakticky bylo popřeno rozdělení závazků po zániku ČSFR a týkalo by se samozřejmě i občanů nově přistoupivších zemí, pokud jejich občané „mají“ určité doby zabezpečení na území ČSFR. Hraničně by bylo možno věc posuzovat snad i tak, že každý občan členského státu, jenž by se přistěhoval do České republiky (a získal by občanství), by měl nárok na český důchod, pokud by ten jeho byl nižší než český, poněvadž k tomu vede skutkový příběh stěžovatelky v této věci. Ovšem při zákazu preferovat občany vlastního státu by možná nemusel ani občanství získat. Obecně totiž nutno vidět, že prostý fakt přestěhování se v rámci EU nezakládá žádné nároky ve vztahu k exportovanému důchodu, pokud jde o zemi bydliště. Nález pomíjí případné temporální účinky práva EU, a nijak neobjasňuje, zda dřívější nálezy Ústavního soudu odmítající jakýkoli vliv práva EU na posuzovanou materii tak činily z důvodů temporálních, anebo z mylného přesvědčení, že čl. 20 Smlouvy není součástí práva ES.

15. Nález ponechává stranou otázky výše a výpočtu „dorovnání“. Pokud má jít o nárok, měly by tyto povýtce technické záležitosti plynout z předpisu, ovšem není-li tomu tak, pak je soudce v roli tvůrce práva povinen úpravu koncipovat. Je třeba se zabývat nejasnostmi, které v této věci panují. V případě, že stěžovatelka byla zaměstnána pouze ve Slovenské republice, a to jak před zánikem ČSFR, tak po vzniku Slovenské republiky, a měla příjmy pouze ze zaměstnání v tomto státě, pak není zřejmé, jaká právní jistota a jaká očekávaní byla v posuzované věci zklamána? V době existence společného státu (do konce roku 1992) nemohl nikdo splnit dobu pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb., jenž nabyl účinnosti od 1. 1. 1996. Tehdy platil a byl účinným zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, jenž nárok upravoval jinak (například ke vzniku nároku postačovalo také jen 10 let doby zaměstnání). Pokud by byl nález praxí vykládán tak, že po přestěhování se ze Slovenska do České republiky obdrží poživatel slovenského důchodu „doplatek“ do výše důchodu českého podle zákona č. 155/1995 Sb., přičemž tento slovenský důchod byl přiznán podle zákona č. 100/1988 Sb., jenž na Slovensku byl účinným do 31. 12. 2003, pak jde o značnou nerovnost vůči pojištěncům, kterým byl na území České republiky do 31. 12. 1995 přiznán důchod podle zákona č. 100/1988 Sb. Těmto osobám totiž nikdo důchod podle zákona č. 155/1995 Sb. nepřepočítá (podle dostupných statistik jde o cca 1,5 miliónu osob).

16. Podle mého soudu Smlouva v roce 1992 nastolila pro všechny zainteresované subjekty rovné podmínky. Nikoho nezvýhodnila ani neznevýhodnila. Faktické nerovnosti, které v oblasti sociálního zabezpečení následně vznikly, byly důsledkem odlišného vývoje nástupnických států nikoliv důsledkem kritérií, které byly nastaveny pro převzetí závazků zaniklé federace. Odlišnosti jsou dány rozdílným ekonomickým vývojem a rozdílným zákonodárstvím obou samostatných států. Snaha odstranit takto vzniklé nerovnosti ve výši důchodového zabezpečení rozhodováním soudů nemá oporu ani v ústavním pořádku, ani v podústavním právu, které ani nemá mechanismy, jak rozhodnutí soudů v konkrétní věci provést. Interpretace stávající právní úpravy vedená snahou vyhovět soudním rozhodnutím vydaným v intencích většinového názoru Ústavního soudu, vyjádřeného nyní v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 povede k založení skutečné nerovnosti, a sice nerovnosti před zákonem mezi dvěma skupinami důchodců, kteří odešli do důchodu ve stejné době před poslední zákonodárnou úpravou důchodů, avšak jedné bude důchod vyměřen podle zákonné úpravy platné do 31. 12. 1995, a druhé podle úpravy platné po tomto datu. To je jen jeden z možných důsledků. Dalším pak je nerovnost mezi občany České republiky a dalšími příjemci důchodů přiznaných podle předpisů Slovenské republiky z řad cizinců (především pak občanů Slovenské republiky), avšak občanů Evropské unie. Přitom ESD například, pokud jde o podmínku občanství členského státu jako podmínku aplikovatelnosti Nařízení č. 1408/71, judikoval (případ 2/89 Belhouab), že doby získané před vstupem Nařízení v platnost (tedy před vstupem státu do EU) se vezmou v úvahu, pokud zaměstnaná osoba byla v době pojištění státním občanem členského státu). Z tohoto pohledu se stává právní úprava vtělená do přílohy III Nařízení č. 1408/71 a do doby vstupu České republiky do EU, obsažená v čl. 20 Smlouvy, naprosto kruciální pro osud důchodových nároků bývalých občanů ČSFR; nutno totiž vidět, že do Evropské unie vstoupila Česká republika a Slovenská republika, nikoliv stát zaniklý v roce 1992. Pokud by měla být tato úprava přehlížena, pak by mohlo dojít též k tomu, že by z českého důchodového pojištění mohly být poskytovány dávky za doby pouze a jedině, jež byly získány zaměstnáním (což je vždy doba rozhodující) na území České republiky, přičemž jiné doby, zejména doby získané na území Slovenské republiky by bylo možno nereflektovat už jen proto, že v době do konce roku 1992 sice existovalo občanství České republiky a Slovenské republiky, ale nejednalo se o občanství, jež by bylo možno považovat za občanství státu, jenž vstoupil do Evropské unie. Je ovšem více než jasné, že k řadě těchto otázek je příslušný vyslovit se pouze a jedině Evropský soudní dvůr.

17. Důsledky rozhodnutí Ústavního soudu nutno vnímat nejenom prizmatem osudu stěžovatelky, která jej nese subjektivně jistě velmi těžce, nýbrž i ve vztahu k sociální situaci tisíců dalších osob včetně těch, kdož systém financují. Rozhodnutí, jehož důsledky nebudou zcela domyšleny, je schopno rozvrátit sociální systém a vážně zatížit českou ekonomiku. V konečných důsledcích totiž Ústavní soud otevírá již uzavřenou dějinnou kapitolu dělení majetku ČSFR.

6. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k odůvodnění nálezu

S většinovým odůvodněním nálezu se ztotožňuji v rozsahu, kterým je odůvodňován po část XIII, s jistými výhradami, které uvedu níže.

V žádném případě však nemohu souhlasit s tím, že většinové odůvodnění nálezu se věcně vypořádává s námitkami, které uplatnil ve vztahu k předchozímu rozhodnutí Ústavního soudu v téže věci rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Tímto postupem sám Ústavní soud snižuje totiž normativnost ústavních ustanovení a zejména pak normativnost čl. 89 odst. 2 Ústavy. Až dosud platilo, a to nejméně od roku 1998, že citované ústavní ustanovení má minimálně aplikační rozsah v rámci rozhodování o konkrétních věcech. Jinými slovy, je nepochybné, že toto ustanovení je v minimálním pojetí vyjádřením zásady vázanosti soudu právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí soudu vyššího, která platí bez dalšího ve všech soudních řízeních bez ohledu na věcnou materii v nich řešenou. Polemizuje-li tedy odůvodnění nálezu s odůvodněním zrušovaného rozhodnutí, zpochybňuje i naznačený minimální aplikační rozsah předmětného ústavního ustanovení, což je pro mne nepřijatelné.

Mám za to, že nález měl být odůvodněn stejným způsobem a ve stejném rozsahu, jako byl odůvodněn nález sp. zn. III. ÚS 425/97. Společně s odůvodněním zmíněného nálezu mám pak za to, že bylo-li rozhodnutí v určité věci jednou zrušeno Ústavním soudem, lze se od názorů Ústavního soudu odchýlit jen v případě, že by se v novém řízení změnila skutková zjištění, což se, samozřejmě, v daném případě nestalo.

Pokud Nejvyšší správní soud odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 21/04, které se odlišovalo od předchozího zrušovacího nálezu přijatého v této věci sp. zn. III. ÚS 252/04, předal věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, je nepochybné, že došlo ke zneužití procesních ustanovení obsažených v soudním řádu správním. Ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s. má řešit nejednotnost judikatury uvnitř Nejvyššího správního soudu. Účelem postupu příslušného senátu Nejvyššího správního soudu, který předal věc rozšířenému senátu, však bylo řešit údajnou nejednotnost judikatury Ústavního soudu, což je samo o sobě zcela nepřijatelné. O nejednotnost judikatury Ústavního soudu se v daném případě také vůbec nemůže jednat, neboť shora uvedené usnesení Ústavního soudu, tak jako všechna usnesení Ústavního soudu, nespadají pod režim čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť jejich vykonatelnost zákon o Ústavním soudu vůbec neřeší (ta je řešena přiměřeným použitím o. s. ř.), a dále tato usnesení se nevyhlašují tak, jak předvídá odstavec 1 čl. 89 Ústavy, což je jeden z předpokladů pro závaznost rozhodnutí Ústavního soudu podle odstavce 2 tohoto ústavního ustanovení. Je nešvarem obecných soudů, včetně soudů nejvyšších, že nečiní adekvátní rozdíl mezi skutečně závaznou judikaturou Ústavního soudu obsaženou toliko v jeho nálezech a mezi usneseními, jejichž obsah se co do závaznosti vyčerpává jen v účincích inter partes.

Souhrné informace o rozhodnutí

Identifikátor evropské judikatury	ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.4.06.1
Název soudu	Ústavní soud České republiky
Spisová značka	Pl. ÚS 4/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)	N 54/44 SbNU 665
Populární název	Slovenské důchody V - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.
Datum rozhodnutí	20. 3. 2007
Datum vyhlášení	29. 3. 2007
Datum podání	27. 1. 2006
Datum zpřístupnění	27. 4. 2007
Forma rozhodnutí	Nález
Typ řízení	O ústavních stížnostech
Význam	1
Navrhovatel	STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán	SOUD - NSS
Soudce zpravodaj	Kůrka Vladimír
Napadený akt	rozhodnutí soudu
Typ výroku	vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy	1/1993 Sb., čl. 89 odst.2 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 3 odst.1, čl. 30 odst.1 228/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 20
Ostatní dotčené předpisy	150/2002 Sb., §17 odst.1 155/1995 Sb., §56, §68 99/1963 Sb., §226
Odlišné stanovisko	Wagnerová Eliška Nykodým Jiří Lastovecká Dagmar Balík Stanislav Duchoň František Formánková Vlasta
Předmět řízení	hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení) právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstřík	hmotné zabezpečení důchod diskriminace občanství
Jazyk rozhodnutí	Čeština
Poznámka
URL adresa	http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-4-06_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id):	54652
Staženo pro jurilogie.cz:	2016-05-11

Rozšířené vyhledávání

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.03.2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06 [ nález / KŮRKA / výz-1 ], paralelní citace: N 54/44 SbNU 665 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.4.06.1

Slovenské důchody V - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.