ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.4.99
sp. zn. Pl. ÚS 4/99
Nález
Plénum Ústavního soudu
po ústním jednání dne 16. června 1999
rozhodlo ve věci návrhu Okresního soudu v Karviné na zrušení
ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění pozdějších předpisů, podaného podle §64 odst. 4 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 17. února 1999 návrh Okresního
soudu v Karviné na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákoníku
práce. Uvedený soud projednává pod sp. zn. 20 C 213/97 spor mezi
M. D. a OKD, a. s. Ostrava, o náhradu nákladů na výživu
pozůstalých podle ustanovení §199 zákoníku práce.
Navrhovatelce v řízení před obecnými soudy byla stanovena po
smrti jejího manžela náhrada nákladů na výživu pozůstalých až do
výše částky 6.922,- Kč. Ke dni úmrtí manžela byla navrhovatelce
vypočtena náhrada ve výši 2.542,- Kč měsíčně, neboť její příjem,
invalidní a vdovský důchod, činil 4.380,- Kč. V důsledku
valorizace jejích důchodů se odpočítávaná částka jejího příjmu
zvyšuje a náhrada nákladů na výživu snižuje, takže v současné době
činí jen 122,- Kč měsíčně. Navrhovatelka nesouhlasí s uvedeným
mechanismem výpočtu náhrady, a to zejména v důsledku zvyšování
životních výdajů. Podle jejího názoru by odpůrce neměl zohledňovat
valorizaci jejích příjmů anebo by měl postupovat analogicky podle
valorizačních předpisů, platících pro náhradu za ztrátu na výdělku
podle ustanovení §195 zákoníku práce.
Okresní soud rozsudkem ze dne 2. prosince 1997 žalobu
v celém rozsahu zamítl, přičemž poukázal na ustanovení §202 odst.
2 zákoníku práce a na něj navazující valorizační předpisy, které
stanoví možnost úpravy výše a způsobu náhrady toliko za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání, ale nikoliv náhrady nákladů na
výživu pozůstalých podle ustanovení §199 zákoníku práce.
Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu usnesením
ze dne 17. září 1998 zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Jediným důvodem pro zrušení bylo zjištění, že se okresní soud věcí
nezabýval z hlediska možného rozporu právního předpisu s Ústavou.
Podle odvolacího soudu je ustanovení §202 odst. 2 zákoníku práce
zmocňovacím ustanovením pro vládu, aby upravila podmínky výše
a způsobu náhrady za ztrátu na výdělku, příslušející zaměstnancům
po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním úrazem nebo
nemocí z povolání, a to s ohledem na změny, které nastaly ve
vývoji mzdové úrovně. V rámci tohoto zmocňovacího ustanovení vláda
vydala řadu valorizačních předpisů, jimiž upravila podmínky a výši
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
tím, že provedla valorizaci průměrného výdělku, rozhodného pro
výpočet této náhrady. Ve vztahu k náhradám nákladů na výživu
pozůstalých podle ustanovení §199 zákoníku práce však takováto
právní úprava neexistuje. Dochází tak, dle názoru krajského soudu,
k paradoxní situaci, kdy se skrytě vlivem inflace a na základě
valorizace důchodů náhrada nákladů na výživu pozůstalých podle
ustanovení §199 zákoníku práce reálně snižuje a dosahuje zcela
zanedbatelných hodnot. Současně tak dochází ke značným
disproporcím mezi odškodňováním zaměstnanců náhradou za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce oproti odškodňování pozůstalých podle
ustanovení §199 zákoníku práce, byť se toto odškodňování děje
shodně na základě pracovních úrazů či nemocí z povolání.
Okresní soud se ztotožnil s argumentací odvolacího soudu
a ve svém návrhu, podaném Ústavnímu soudu, uvedl, že smyslem
a účelem předpisů o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti, vydaných na základě ustanovení §202 odst. 2 zákoníku práce, je zajistit reálnou hodnotu náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti po celou dobu
trvání nároku na ni, tj. zajistit, aby zaměstnanec byl po celou
dobu trvání nároku odškodňován do takového průměrného výdělku,
jehož výše odpovídá změnám mzdových poměrů v ekonomice. Stejně tak
se jeví žádoucím zajistit reálnou hodnotu náhrady nákladů na
výživu pozůstalých. Byl by tak důsledně respektován ústavní
princip rovnosti. Zásada rovnosti znamená, že žádná skupina občanů
ani jednotlivci nesmějí být zvýhodňováni či diskriminováni, ať již
přijímanými právními předpisy či při výkonu státní moci. Vzhledem
k tomu, že dosavadní úprava ustanovení §202 odst. 2 zákoníku
práce zvýhodňuje občany, jímž je poskytována náhrada podle
ustanovení §195 zákoníku práce, oproti občanům, jímž je
poskytována náhrada podle ustanovení §199 zákoníku práce,
navrhuje okresní soud, aby toto ustanovení jako neústavní Ústavní
soud zrušil.
II.
Podle §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh
Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k vyjádření.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém
písemném vyjádření, podepsaném předsedou Václavem Klausem, pak
interpretovala důvody, které vedly zákonodárce k rozdílnému
přístupu k valorizaci průměrného výdělku u obou institutů
odškodnění, takto:
Při odškodnění ztráty na výdělku po skončení dočasné
pracovní neschopnosti má zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz
nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, nárok na náhradu za
ztrátu na výdělku, jestliže u něho došlo po pracovním úrazu nebo
zjištění nemoci z povolání k poklesu výdělku, neboť podstatou
odškodnění je hmotné zmírnění újmy, která se zaměstnanci přihodila
a jejímž projevem jsou spíše dlouhodobější nebo trvalé následky.
Z tohoto důvodu nabývá na významu reálná hodnota odškodnění, a je
proto na místě předcházet jejímu snižování vlivem inflace
pravidelnými valorizacemi. Institut náhrady nákladů na výživu
pozůstalých rovněž sleduje zmírnění hmotné újmy, nikoliv však
zaměstnance, ale pozůstalých, kterým zemřelý poskytoval nebo byl
povinen poskytovat výživu. Charakteristickým rysem tohoto
institutu je potřeba poskytovat hmotné zabezpečení pozůstalým
bezprostředně v době ztráty jejich živitele, neboť náhlá změna
poměrů v zabezpečování výživy a obstarávání domácnosti si takové
opatření vyžaduje. Ovšem tak, jak se postupně konsolidují
společenské vazby pozůstalých, a to též pravidelným zvyšováním
dávek důchodového pojištění, hmotná stránka tohoto zabezpečení
ustupuje do pozadí a přestává mít charakter bezprostředního
zajištění pozůstalých. Vzhledem k tomu, že důchody pozůstalých,
poskytované z důvodu úmrtí zaměstnance - živitele, jsou pravidelně
valorizovány, nejeví se jako potřebná jiná pravidelná valorizace,
a to valorizace průměrného měsíčního výdělku, z něhož se při
výpočtu výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých vychází.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky je toho
názoru, že rozdílný přístup k valorizaci průměrného měsíčního
výdělku u institutu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity a u institutu náhrady nákladů na výživu pozůstalých je
věcného rázu a není zapříčiněn rozdílným přístupem k jedné skupině
občanů před druhou skupinou občanů.
Závěrem svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že
napadené ustanovení zákoníku práce bylo schváleno potřebnou
většinou poslanců zákonodárného sboru, bylo řádně vyhlášeno a že
zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijaté ustanovení je
v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem. Poslanecká
sněmovna ponechala na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost
napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřilo na žádost Ústavního
soudu podle ustanovení §48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, Ministerstvo práce a sociálních věcí,
které v dopise, podepsaném Petrem Šimerkou, náměstkem ministra
práce a sociálních věcí, uvedlo, že nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti, způsobené pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání, podle ustanovení §193 odst. 1
písm. a) a §195 zákoníku práce má za splnění i dalších zákonných
podmínek každý zaměstnanec, pokud u něj dojde v důsledku
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání k poklesu výdělku.
Napadené ustanovení §202 odst. 2 zákoníku práce je zmocňovacím
ustanovením pro vládu, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve
vývoji mzdové úrovně, mohla vydat nařízení, kterým upraví
podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku, příslušející
zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání. Od roku 1976 až dosud bylo vydáno
celkem osm nařízení vlády, č. 148/1976 Sb., č. 60/1982 Sb.,
č. 191/1993 Sb., č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb., č. 298/1996
Sb., č. 318/1997 Sb. a č. 320/1998 Sb., když poslední tři byla
zároveň vydána i podle ustanovení §447 odst. 3 občanského
zákoníku. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí mají tedy
všichni zaměstnanci, kteří utrpěli pracovní úraz nebo u nichž byla
zjištěna nemoc z povolání, při splnění dalších zákonných podmínek
stejné právo na odškodnění a jsou si tudíž ve smyslu článku 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v tomto
směru rovni.
Nároky pozůstalých po zaměstnanci, který následkem
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, jsou upraveny
v ustanovení §197 zákoníku práce. Některé z nich jsou
v podstatě shodné s nároky, které má poškozený zaměstnanec, např.
náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhrada
věcné škody, jiné příslušejí jen některým pozůstalým, např.
náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhrada nákladů
na výživu pozůstalých či jednorázové odškodnění pozůstalých.
Skutečnost, že zákoník práce rozlišuje jednotlivé příjemce
náhrady škody z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání
a určité náhrady přiznává pouze zaměstnanci, např. náhradu za
bolest a za ztížení společenského uplatnění, zatímco jiné nároky
přiznává jen pozůstalým, např. jednorázové odškodnění, nezakládá
podle Ministerstva práce a sociálních věcí nerovnost. Náhrady
poskytované jednotlivým skupinám poškozených, tedy poškozeným
zaměstnancům na straně jedné a pozůstalým po nich na straně druhé,
je třeba posuzovat v celém komplexu. Například jednorázové
odškodnění pozůstalého dítěte představuje vedle sirotčího důchodu
částku nejméně 25.000,- Kč, zatímco zaměstnanci, který utrpěl
pracovní úraz a pobírá invalidní důchod a náhradu za ztrátu na
výdělku, žádná "částka navíc" poskytnuta není. Pokud návrh
poukazuje na skutečnost, že v důsledku zvyšování pozůstalostních
důchodů (vdovských, vdoveckých nebo sirotčích) dochází
u pozůstalých ke snížení náhrady nákladů na výživu pozůstalých,
Ministerstvo práce a sociálních věcí podotýká, že stejná situace
nastává i u zaměstnanců, kteří pobírají náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání, v případě, že u nich dojde ke
zvýšení plného nebo částečného invalidního důchodu nebo ke zvýšení
poúrazového výdělku. V závěru svého vyjádření Ministerstvo práce
a sociálních věcí poukázalo na problematičnost aplikace ustanovení
§199 odst. 2 zákoníku práce v soudní praxi. Podle tohoto
ustanovení náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí
úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada
za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce. Podle
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, publikovaného v Bulletinu
Nejvyššího soudu ČSR pod č. 16/1987, je nárok na náhradu nákladů
na výživu pozůstalých nárokem odvozeným od nároku zaměstnance,
jenž utrpěl pracovní úraz, přičemž za změnu poměrů na straně
poškozeného je třeba v souvislosti s tímto nárokem považovat
i změnu v rozsahu schopností a možností zaměstnance, pokud by
přežil pracovní úraz, poskytovat náklady na výživu pozůstalých.
Ministerstvo práce a sociálních věcí nevylučuje, že při výkladu
ustanovení §199 odst. 2 zákoníku práce je možné vycházet
ze zvýšeného průměrného výdělku, rozhodného pro výpočet náhrady za
ztrátu na výdělku i pro účely náhrady nákladů na výživu
pozůstalých.
Ministerstvo práce a sociálních věcí upozornilo ve svém
vyjádření na to, že obdobné zmocnění jako v ustanovení §202 odst.
2 zákoníku práce je obsaženo v občanském zákoníku v ustanovení §447 odst. 3, které rovněž umožňuje pouze vydání nařízení,
upravujícího výši náhrady za ztrátu na výdělku nebo při
invaliditě, jakož i na to, že podle ustanovení §448 občanského
zákoníku náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým s tím, že při
výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého.
V případě zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákoníku práce by
vznikla vážná nerovnost mezi poškozenými, kterým je poskytována
náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku
práce, a poškozenými, kterým je náhrada poskytována podle
ustanovení §447 občanského zákoníku, neboť vláda by byla zmocněna
vydat nařízení o zvýšení náhrad za ztrátu na výdělku občanům,
odškodňovaným podle občanského zákoníku, zatímco zaměstnancům,
kteří utrpěli pracovní úraz nebo u nichž byla zjištěna nemoc
z povolání, by zvýšit náhradu za ztrátu na výdělku nemohla. Od
roku 1996 je vydáváno vždy jen jedno nařízení vlády, kterým se
zvyšují jak náhrady poskytované podle zákoníku práce, tak
i náhrady poskytované podle občanského zákoníku. Ze všech
uvedených důvodů zastává Ministerstvo práce a sociálních věcí
názor, že ustanovení §202 odst. 2 zákoníku práce není v rozporu
s principem rovnosti a s návrhem na jeho zrušení zásadně
nesouhlasí.
III.
Úprava podmínek, výše a způsobu náhrady za ztrátu na
výdělku, příslušející pracovníkům po skončení pracovní
neschopnosti, vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání,
byla včleněna do zákoníku práce zákonem č. 20/1975 Sb., kterým se
měnila a doplňovala některá ustanovení zákoníku práce, jako
odstavec 2 §202. Toto ustanovení bylo novelizováno zákonem
č. 188/1988 Sb. a zákonem č. 3/1991 Sb. a poté bylo s účinností
od 31. července 1991 zrušeno zákonem č. 297/1991 Sb., o úpravě
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Zákonem
č. 37/1993 Sb. byl zákoník práce opět doplněn v ustanovení §202
odstavcem 2 v tomto znění: "Vláda České republiky může vzhledem ke
změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky,
výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku, příslušející
pracovníkům po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání."
Toto ustanovení nabylo účinnosti dne 1. ledna 1993. Lze
konstatovat, že bylo přijato a vydáno v mezích ústavně stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§68 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neboť
z těsnopiseckého přepisu zprávy o 16. zasedání České národní rady,
konaném ve dnech 20. až 22. prosince 1992, vyplynulo, že zákon č.
37/1993 Sb., o změnách v nemocenském a sociálním zabezpečení
a některých pracovněprávních předpisů, byl přijat dne
22. prosince 1992 potřebnou většinou hlasů (104 poslanci pro,
nikdo proti) a vyhlášen v částce 11, ročníku 1993 Sbírky zákonů,
rozeslané dne 31. prosince 1992.
IV.
Dle §197 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je institut
náhrady nákladů na výživu pozůstalých rentou, vyplácenou
zaměstnavatelem pozůstalým jako jedno z odpovědnostních plnění
v důsledku smrti zaměstnance následkem pracovního úrazu nebo
nemoci z povolání. Ustanovení §199 pak stanoví okruh oprávněných
osob, způsob výpočtu této náhrady a vztah náhrady nákladů na
výživu pozůstalých k dávkám důchodového zabezpečení, poskytovaným
z téhož důvodu.
Základní otázkou, kterou byl Ústavní soud při posuzování
návrhu na zrušení §202 odst. 2 zákoníku práce nucen řešit, je,
zdali tím, že ve zmocňovacím ustanovení zákonodárce vytvořil
prostor pro valorizaci náhrady za ztrátu na výdělku, příslušející
zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání, neporušil ústavní princip rovnosti,
pokud tak neučinil rovněž v případě náhrady nákladů na výživu
pozůstalých.
Zodpovězení této základní otázky závisí na posouzení toho,
zda mezi ustanovením §195 zákoníku práce, upravujícím náhradu za
ztrátu výdělku, příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní
neschopnosti, vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání,
a ustanovením §199 zákoníku práce, upravujícím náhradu nákladů na
výživu pozůstalých, existuje korelativní souvztažnost, jinými
slovy, zda oba tyto nároky mají určitého společného jmenovatele,
umožňujícího aplikaci a zohlednění principu rovnosti. Podle názoru
Ústavního soudu taková korelativní souvztažnost je u obou
uvedených nároků evidentní. V základu obou těchto nároků je vazba
na pracovní poměr (obecná platnost čehož je omezena pouze určitými
výjimkami) a v jeho rámci vzniklý pracovní úraz či nemoc
z povolání, jež má za následek pokles výdělku zaměstnance,
postihující jej samotného nebo v případě jeho smrti pozůstalé,
odkázané na něj výživou. Nárok na náhradu nákladů na výživu
pozůstalých podle ustanovení §199 zákoníku práce je odvozen od
stejné škodní události, jaká opravňuje k uplatnění nároku na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
podle ustanovení §195 zákoníku práce, když právě při výpočtu této
náhrady se výslovně odkazuje na ustanovení §195 zákoníku práce,
speciálně pak i na ustanovení §195 odst. 4 zákoníku práce. Jinak
vyjádřeno, pozůstalí zde nejsou odškodňováni jen proto, že zemřel
ten, kdo jim přispíval na jejich výživu, ale právě z toho důvodu,
že tato osoba zemřela následkem pracovního úrazu nebo nemoci
z povolání, tedy za podmínek, kdy existovala objektivně založená
odpovědnost zaměstnavatele za škodu ve smyslu ustanovení §190
odst. 1 zákoníku práce, objektivně založená právě proto, že
zaměstnanec je v průběhu pracovního procesu vystavován určitým
rizikům, následně případně ovlivňujícím i osudy dalších členů jeho
rodiny. Názor Ústavního soudu v této souvislosti respektuje
i judikaturu obecných soudů, dle níž nárok na náhradu nákladů na
výživu pozůstalých je nárokem odvozeným od nároku pracovníka, jenž
utrpěl pracovní úraz (rozsudek NS ČSR sp. zn. 6 Cz 18/83), když
v uplynulé době nedošlo ke změně legislativní koncepce obou náhrad
ani ke změně interpretace judiciální resp. doktrinární. Uvedené
rozhodnutí přitom předpokládá i nutnost odvinutí výše náhrady
nákladů na výživu pozůstalých i od změny v rozsahu schopností
a možností pracovníka, pokud by přežil pracovní úraz, poskytovat
náklady na výživu pozůstalých. Je nepochybné, že takovouto změnou
je i zvýšení mzdy v důsledku její valorizace.
Poukaz Ministerstva práce a sociálních věcí na to, že
náhrady poskytované jednotlivým skupinám poškozených, tedy
poškozeným zaměstnancům na straně jedné, a pozůstalým po nich na
straně druhé, je třeba posuzovat v celém komplexu, je nepochybně
na místě, neboť v některých případech se tyto náhrady, jak ostatně
již bylo konstatováno, vztahují pouze k jedné z uvedených
sociálních skupin, aniž by zde existoval prostor pro nároky druhé
sociální skupiny. Přesto však lze stěží souhlasit s názorem
uvedeného ministerstva, jednostranně akcentujícím roli a význam
jednorázového odškodnění pozůstalých, a to dokonce v tom směru, že
tento nárok je uváděn v relevantní souvislost i s náhradou nákladů
na výživu, když přitom je současně zdůrazňováno, že žádná taková
"částka navíc" zaměstnanci naopak poskytována není. Podle názoru
Ústavního soudu lze totiž stěží pochybovat naopak o tom, že tento
nárok na jednorázové odškodnění, zakotvený v ustanovení §197
odst. 1 písm. d) zákoníku práce, má vedle svého materiálního
podtextu i svůj imateriální podtext, vyjadřující ztrátu blízké
osoby pozůstalých, participující na rodinných vztazích, a to nejen
"svým výdělkem". Rovněž tak nelze souhlasit s názorem Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, podle kterého
charakteristickým rysem tohoto institutu, tj. náhrady nákladů na
výživu pozůstalých, je potřeba poskytovat hmotné zabezpečení
pozůstalým bezprostředně v době ztráty jejich živitele, přičemž
tak, jak se postupně konsolidují společenské vazby pozůstalých,
hmotná stránka tohoto zabezpečení ustupuje do pozadí a přestává
mít charakter bezprostředního zajištění pozůstalých, a to také
s přihlédnutím k pravidelné valorizaci důchodů pozůstalých. Pojem
"bezprostřední" nemá totiž v ustanoveních zakládajících tyto
nároky vůbec oporu (fakt případné podstatné změny v poměrech
poškozeného a jeho dopad na nárok poškozeného je předvídán
a upraven v ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce) a také odkaz
na valorizaci důchodů pozůstalých jde zcela stranou smyslu a účelu
poskytovaného odškodnění, sledujícího náhradu skutečné škody,
odpovídající v dané době reálně existujícím ekonomickým poměrům.
Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí vyložil
obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich [a to
zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93
(ÚS, 1, 194-195, 205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95
(ÚS, 4, 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, 5, 137)] s chápáním ústavního
principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (ÚS ČSFR,
1992, R 11): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí
rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde
však nesmí postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch
jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může
se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Ústavní soud
tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále
konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii
abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli
všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179)]. Obsah
principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní
akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko
první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle.
Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného
v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209):
"nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních
lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň
v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje
tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného
základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11
Listiny základních práv a svobod, některého z politických práv
podle čl. 17 a násl. Listiny apod." [shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4,
217-218)]. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti
právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené
dotčení některého se základních práv a svobod.
Vycházeje z dosavadní interpretace ústavního principu
rovnosti Ústavním soudem, jakož i předchozího rozboru dotčených
ustanovení zákoníku práce, mezi ustanovením §195 tohoto zákoníku,
upravujícím náhradu za ztrátu na výdělku, příslušejícího
zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání, a ustanovením §199 zákoníku práce,
upravujícím náhradu nákladů na výživu pozůstalých, existuje
srovnatelnost, umožňující aplikaci a zohlednění principu rovnosti.
Ústavní soud mezi uvedenými instituty neshledal ústavněprávně
akceptovatelná hlediska odlišování subjektů a práv. V případné
absenci valorizace náhrady nákladů na výživu pozůstalých při
valorizaci náhrady výdělku, příslušejícího zaměstnanci po skončení
pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí
z povolání, proto spatřuje porušení ústavního principu rovnosti ve
smyslu vyloučení libovůle v odlišování subjektů a práv.
Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních
předpisů vychází z principu priority ústavně konformní
interpretace před derogací, dle něhož v situaci, kdy určité
ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace,
přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a druhá je s nimi v rozporu, není
dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem
všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně
konformním způsobem [viz nálezy ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (ÚS,
5, 171) Pl. ÚS 5/96 (ÚS, 6, 203)].
V předmětné věci se tudíž zabýval otázkou, je-li dán prostor
pro ústavně konformní výklad ustanovení §202 odst. 2 zákoníku
práce, jenž by respektoval princip rovnosti mezi instituty náhrady
za ztrátu na výdělku, příslušejícího zaměstnanci po skončení
pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí
z povolání, a náhrady nákladů na výživu pozůstalých.
Dle §202 odst. 2 zákoníku práce může vláda vzhledem ke
změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky,
výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku, příslušející
zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání. Uvedené zákonné zmocnění tudíž
umožňuje vládě nařízením valorizovat náhrady za ztrátu na výdělku,
příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti,
vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Mechanizmus stanovení celkové výše náhrady na výživu
pozůstalých se přitom dle §199 odst. 2 zákoníku práce odvíjí od
určení částky, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu
na výdělku podle §195, která je ale ve smyslu §202 odst. 2
valorizována (pokud vláda své oprávnění dané zákonným zmocněním
využije). Propojení uvedených ustanovení §199 odst. 2, §195
a §202 odst. 2 zákoníku práce pak vede k ústavně konformní
interpretaci §202 odst. 2, dle níž valorizace náhrady dle §195
má podle §199 odst. 2 za následek i zvýšení částky, vymezující
náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
Uvedený závěr lze podepřít i poukazem na rozdíl ve stanovení
výše náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů na výživu
pozůstalých. Náhrada za ztrátu na výdělku se stanoví přesně
stanoveným způsobem výpočtu (§195 zákoníku práce), odvisícím od
přesně kvantifikovaných parametrů, v důsledku čehož je možné ji
valorizací bez dalšího upravovat. Na rozdíl od ní náhrada nákladů
na výživu pozůstalých je určena řadou apriori přesně
nekvantifikovatelných, uvážení vyžadujících parametrů (obdobně
jako je tomu u institutu výživného v občanském právu), v důsledku
čehož je smysluplné valorizovat pouze celkovou částku pro náhradu
nákladů na výživu všech pozůstalých. Takto interpretovanému smyslu
a účelu analyzovaných obou právních institutů odpovídá i ústavně
konformní interpretace dotčených ustanovení §199 odst. 2, §195
a §202 odst. 2 zákoníku práce.
V situaci, kdy Ústavní soud dospěl k závěru o možnosti
ústavně konformní interpretace §202 odst. 2 zákoníku práce,
nezbylo mu, než návrh Okresního soudu v Karviné na jeho zrušení
zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. června 1999