ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.53.03.1
sp. zn. Pl. ÚS 53/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci návrhu navrhovatelů - skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupených Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, na zrušení vyhlášky č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003, a o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupených JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Mojžíšova 17, na zrušení některých ustanovení vyhlášky č. 532/2002 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 5. 2003 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení §2 odst. 7 písm. e), §3 odst. 3, odst. 4, §4 odst. 3, odst. 4, §5 odst. 3, odst. 4 a §8 vyhlášky č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003 (dále též jen "vyhláška"), a bodů 6.1., 6.6. a 6.7. části A) Přílohy č. 1 a celé Přílohy č. 21 k vyhlášce, pro rozpor těchto ustanovení se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dále pro rozpor těchto ustanovení s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, 3, a čl. 4 v návaznosti na čl. 26 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ustanovení §8 odst. 5 vyhlášky je podle navrhovatelů v rozporu s čl. 7 odst. 1 věty druhé Listiny. Tento návrh dostal sp. zn. Pl. ÚS 14/03.
Dne 22. 12. 2003 došel Ústavnímu soudu návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení celé vyhlášky, pro její rozpor s ustanoveními §17 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 7, 11 a 12 zákona č. 48/1997 Sb. a s čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 79 odst. 1 a 3 Ústavy ČR, a pokud jde o zdravotnická zařízení zřízená samosprávnými celky, i s čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR, a dále s čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Tento návrh se u Ústavního soudu vede pod sp. zn. Pl. ÚS 53/03.
Oba navrhovatelé konstatují, že Ministerstvo zdravotnictví České republiky (dále jen "Ministerstvo") vydalo s účinností od 1. ledna 2003 vyhlášku, při jejímž přijetí nepostupovalo v souladu s procedurou předepsanou příslušným zákonem, a tím i Ústavou ČR. Samotné uvozovací ustanovení vyhlášky, tj. že je vydávána na základě ustanovení §17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., ve znění zákona č. 459/2000 Sb., je podle skupiny senátorů zavádějící, neboť zákonné zmocnění je, vedle označeného ustanovení, obsaženo i v ustanovení §17 odst. 7 písm. b) zmíněného zákona. Obdobně v úvodním ustanovení vyhláška sice správně uvozuje případ, kdy výsledkem dohodovacího řízení není dohoda, ovšem chybně pro tento případ uvádí §17 odst. 8 namísto §17 odst. 7 zákona č. 48/1997 Sb. Obdobně, podle skupiny poslanců, nebyly při vydání vyhlášky dány zákonné podmínky podle §17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb.
Vzhledem ke skutečnosti, že jak návrh vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 14/03, tak návrh vedený pod sp. zn. Pl. 53/03, se týkají vyhlášky č. 532/2002 Sb., spojil Ústavní soud usnesením ze dne 24. 8. 2004 obě věci ke společnému řízení a rozhodnutí podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pod sp. zn. Pl. ÚS 53/03.
Návrh sp. zn. Pl. ÚS 14/03 byl podán skupinou deseti senátorů Senátu Parlamentu České republiky, tedy v souladu s podmínkami obsaženými v ustanovení §64 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh sp. zn. Pl. ÚS 53/03 byl podán skupinou padesáti poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, rovněž v souladu s podmínkami obsaženými v ustanovení §64 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. V předmětné věci lze tedy na straně navrhovatelů konstatovat naplnění podmínek aktivní legitimace.
Zákonem č. 117/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti veřejného zdravotního pojištění, bylo s účinností od 1. dubna 2006 novelizováno ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb. S účinností od uvedeného data byla zrušena též zmocňovací ustanovení, která byla podle Ministerstva použita při vydání napadené vyhlášky a nahrazena zmocňovacími ustanoveními novými, která jsou ve srovnání se starou úpravou formulována odlišně.
Podle judikatury Ústavního soudu "vypuštěním zmocňujícího zákonného ustanovení nemůže dojít k automatickému zrušení vyhlášky, vydané na základě tohoto zmocnění, není-li tak v zákoně výslovně uvedeno, takže napadená vyhláška zůstává platnou součástí českého právního řádu ..." (sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publ. pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení Ústavního soudu č. 130/2001, o zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu). V této souvislosti lze poukázat také na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který navázal na citovaný nález Ústavního soudu s tím, že není možno dospět k věcně podloženému přesvědčení o neplatnosti předpisu toliko z důvodů legislativně-technických, tedy jen proto, že původní zákonné zmocnění bylo derogováno a "přesunuto" do zákona jiného. Základním materiálním imperativem proto vždy musí být zcela konkrétní a zřetelně vyjádřený projev vůle zákonodárce. Pro právní účinky právního předpisu je proto rozhodující jeho zmíněný materiální vztah k projevené vůli zákonodárce (srov. rozsudek NSS sp. zn. 5 A 75/2002).
Vzhledem k absenci materiálních podmínek dalšího normativního působení, dané absencí zákonného zmocnění (protože nové zákonné zmocnění, provedené zákonem č. 117/2006 Sb., se nemůže retroaktivně vztahovat též na napadenou vyhlášku), je sice tato vyhláška i nadále platným právním předpisem, ale stala se předpisem, který není ani účinným ani aplikovatelným, tedy takovým, který by byl způsobilý vyvolávat v realitě právní účinky pro futuro (srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 52/03, vyhlášený pod č. 568/2004 Sb.). Na rozdíl od věci sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, v přezkoumávaném případě neexistovalo žádné jiné zákonné zmocnění Ministerstva. Naopak, právě takové jiné a souběžně působící zákonné zmocnění oprávnilo, ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Ústavní soud rozhodnout meritorně.
Důvody pro zastavení řízení podle §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejsou tedy dány, neboť napadený právní předpis nepozbyl platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Přesto Ústavní soud nemohl pominout, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti pozbývá další řízení v této věci jakéhokoliv významu. Právní vztahy vznikající z napadené vyhlášky byly bezesporu z velké části již realizovány. Ve smyslu shora podaných argumentů není již tato vyhláška způsobilá vyvolávat nadále právní účinky. Navíc je nutno vzít v úvahu ustanovení §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Konečně není ani důvod pro rozhodnutí, jehož hlavním smyslem by byla obecná a závazná specifikace rozsahu zmocnění pro Ministerstvo v situacích obdobných napadené vyhlášce. S ohledem na zrušení zmocňovacích ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. by totiž takové rozhodnutí nemělo žádný rozumný smysl.
Po zrušení zmocňovacích ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. zákonem č. 117/2006 Sb. se spojené návrhy v této věci staly zjevně neopodstatněnými. Proto první senát Ústavního soudu, jehož členem je soudce zpravodaj, kterému rozvrhem práce oba návrhy jejich spojením připadly, oba návrhy odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu