ECLI:CZ:NSS:2006:VOL.15.2006:20
sp. zn. Vol 15/2006 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci
navrhovatele: P. F., proti odpůrci: Státní volební komise, se sídlem Náměstí Hrdinů 3, Praha
4, v řízení o návrhu na neplatnost volby kandidátů,
takto:
I. Návrh na neplatnost volby kandidátů se v části týkající se kandidátů zvolených
ve volebním kraji Hlavní město Praha zamítá .
II. Návrh na neplatnost volby kandidátů se v části týkající se kandidátů zvolených
v ostatních volebních krajích odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Dne 9. 6. 2006 obdržel Nejvyšší správní soud včas podaný návrh na vyslovení
neplatnosti volby kandidáta odůvodněný tvrzeným několikerým porušením §16 odst. 4
zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky. Navrhovatel
tuto protizákonnost shledává ve třech směrech.
Zaprvé brojí proti tomu, že strana Česká pravice oznámila v jednom z volebních
vysílání České televize (dále též „ČT“) ústy svého předsedy, že odstupuje z voleb, a v dalších
vysíláních propagovala volbu Občanské demokratické strany (dále jen „ODS“),
čímž se zdvojnásobil čas pro agitaci ve prospěch ODS oproti časům ostatních účastníků voleb
v rozporu se zákonným příkazem rozdělení vysílacího času rovným dílem.
Druhá výtka směřuje proti tomu, že ČT uspořádala televizní debaty
delegátů politických stran, v nichž věnovala celkově nejvíce času ODS a České straně
sociálně demokratické (dále jen „ČSSD“), podstatně méně dalším stranám, jež se měly
podle předvolebních průzkumů dostat do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a nejméně
pak těm, jejichž volební preference nepřekračovaly 5 procent. V tom spatřuje navrhovatel
porušení pravidla, že bude kandidujícím subjektům vyhrazeno celkem 14 hodin,
a také porušení rovnosti rozdělení vysílacího času mezi všechny kandidující subjekty.
Do třetice pak navrhovatel zmiňuje, že tato nerovnováha v přístupu k televiznímu
vysílání byla posílena obdobně disproporčními debatami v televizích NOVA a PRIMA.
Navrhovatel závěrem odkazuje na skutečnost, že při tvorbě zákona o volbách
do Parlamentu České republiky nebylo schváleno znění, podle nějž by se vysílací čas určený
jednotlivým stranám vypočítal podle dosavadního počtu jejich poslanců. Výsledným zněním
zákona tak zákonodárce přiznal jednotlivým kandidujícím subjektům rovné možnosti
propagovat své programy. Skutečnostmi, jež navrhovatel uvedl, podle něj naopak došlo
k nepřípustnému ovlivnění voleb a ke zvýhodnění některých a diskriminaci jiných politických
stran, což se projevilo i na volebních výsledcích.
Státní volební komise ve svém vyjádření připomíná, že volební kampaň pro volby
do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR je upravena v ustanovení §16 zákona
č. 247/1995 Sb. Pokud politická strana v rámci přiděleného vysílacího času propagovala
jinou politickou stranu, je to v její kompetenci, neboť za obsah svého pořadu nese
odpovědnost tato politická strana, nikoli ČT. K navrhovatelově argumentu ohledně
upřednostňování určitých politických subjektů ve vysílání jednotlivých provozovatelů
televizního vysílání se pak Státní volební komise necítí být příslušná vyjadřovat.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že podle ustanovení §87 odst. 1 zákona
č. 247/1995 Sb. může návrh na neplatnost volby kandidáta podat občan zapsaný do stálého
seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen. Protože však z obsahu podaného
návrhu je patrno, že navrhovatel usiluje o prohlášení neplatnosti voleb do celé Poslanecké
sněmovny, nelze dospět k jinému smysluplnému závěru, než že navrhovatel brojí
proti všem zvoleným kandidátům. Jak nicméně soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 6. 2006, sp. zn. Vol 5/2006 (www.nssoud.cz), aktivní legitimace občana je dána
vždy jen ve vztahu ke kandidátům voleným ve volebním kraji, kde je navrhovatel veden
ve stálém seznamu. V daném případě to znamená, že navrhovatel je aktivně legitimován
k podání předmětného návrhu toliko ve vztahu ke kandidátům ve volebním kraji Hlavní
město Praha a touto částí návrhu se soud zabýval meritorně, zbývající část musel odmítnout.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle ustanovení §87 odst. 5 zákona
č. 247/1995 Sb. může návrh na neplatnost volby kandidáta podat navrhovatel, má-li za to,
že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby
tohoto kandidáta. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že předmětný návrh představuje
prostředek soudní ochrany namířený proti zvolení konkrétního kandidáta (příp. kandidátů)
do Poslanecké sněmovny, přičemž pokud by soud tomuto návrhu vyhověl, rozhodl
by o neplatnosti volby kandidáta (§90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní - dále jen „s. ř. s.“) s účinky ex tunc.
Jak vyplývá z dikce ustanovení §87 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. a ze samotného
smyslu předmětného právního institutu, za základní předpoklady vyhovění tomuto typu
volební stížnosti je – v obecné rovině - nutno označit především tři následující:
(1.) protizákonnost, tzn. porušení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb.; (2.) vztah
mezi touto protizákonností a zvolením kandidáta, jehož zvolení je napadeno volební stížností;
a (3.) zásadní intenzitu této protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí přinejmenším
výrazně zpochybňovat volbu předmětného kandidáta. Jinak řečeno, tato intenzita
musí v konkrétním případě dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně domnívat,
že pokud by k protizákonnému jednání nedošlo, nebyl by tento kandidát zřejmě vůbec zvolen.
Zjednodušeně řečeno tedy tato intenzita způsobuje „zatemnění“ volebních výsledků,
tzn. jejich zásadní zpochybnění.
Je tak potřeba nejprve posoudit, zda mohla některá ze tří navrhovatelem uváděných
skutečností způsobit protizákonnost. Navrhovatel tuto protizákonnost spatřuje zejména
v jednání ČT, v menší míře pak i ve vysílání soukromoprávních televizí NOVA a PRIMA,
proto k tomu, aby zdejší soud mohl zareagovat na trojici navrhovatelových námitek,
musí nejprve zvážit, jaké zákonné povinnosti váží v souvislosti s volbami jednak ČT a jednak
masmédia soukromoprávní.
Z českého právního řádu vyplývá, že na masmédia skutečně dopadá v době voleb
požadavek legislativně specifikované nestrannosti, a to ze tří odlišných a samostatně
se projevujících zákonných zdrojů, z nichž první dopadá v obdobné podobě na média
veřejnoprávní i soukromoprávní, druhé dva pak pouze na média veřejnoprávní, konkrétně
na ČT a Český rozhlas.
Prvním z těchto zdrojů, společným pro média veřejnoprávní i soukromoprávní,
je obecný požadavek vyváženosti, který dopadá na všechny provozovatele rozhlasového
a televizního vysílání podle §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, podle nějž „provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené
informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře
musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.“ Ve vztahu k České televizi,
coby veřejnoprávnímu médiu, tedy veřejnoprávní korporaci zřízené zákonem za účelem
poskytování služby veřejnosti tvorbou a šířením programů, resp. za účelem poskytování
objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů, je pak tato povinnost
zopakována v ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi,
podle nějž je jednou z povinností veřejné služby v oblasti televizního vysílání také
„poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací
pro svobodné vytváření názorů.“ Totožnou formulaci nacházíme i v §2 odst. 2 písm. a)
zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu.
Požadavek vyváženosti dále stíhá specificky Českou televizi a Český rozhlas,
stejně jako případná jiná veřejnoprávní média (příkladem může posloužit typicky po internetu
vysílané Rádio Vnitro provozované Ministerstvem vnitra), ve zvláštní intenzitě právě
v předvolební době, jak vyplývá ze zásady vyváženosti a rovného přístupu kandidujících
subjektů v období volební kampaně do těchto médií. Tato zásada je vyjádřena konkrétně
ve vztahu k jednomu druhu komunikace veřejnoprávních subjektů s občany v ustanovení
§16 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu České republiky; v rovině obecné pak byla
vyřčena zejména v nálezu Pl. ÚS 73/2004 ze dne 26. 1. 2005 (publ. pod č. 140/2005 Sb.),
kde Ústavní soud uvedl ve vztahu k přístupu do médií vlastněných územní samosprávou
pravidlo, jež lze jistě vztáhnout i na jiné mediálně aktivní veřejnoprávní korporace
v obdobném postavení, tedy i na Českou televizi: „Není pochyb o tom, že sdělovací
prostředky, kterými disponují územní samosprávné celky, i když nejde o úřední věstníky,
na které se tiskový zákon nevztahuje, podléhají z hlediska využití ve volební kampani
přísnějším pravidlům, než je tomu v případě vydavatelů, kteří jsou osobami soukromého
práva. Neznamená to sice jejich povinnost zajišťovat mechanicky stejný prostor pro jednotlivé
kandidující strany a osoby, i zde se však musí uplatnit pravidlo možnosti rovného "přístupu".
Jiný postup by byl v rozporu s pravidly volné soutěže politických stran podle čl. 5 Ústavy,
a svobodné soutěže politických sil podle čl. 22 Listiny. Pokud již zákonodárce použití
takových sdělovacích prostředků nezakazuje, musí být jejich využití pro účely volební agitace
měřeno pravidly rovnosti šancí a vydavatel nebo provozovatel takových sdělovacích
prostředků musí zvážit, zda je schopen respektování takového principu zajistit.“
Třetím zdrojem povinností pro Českou televizi a Český rozhlas je pak jejich specifická
úloha subjektů, jimž je svěřen zvláštní úkol v rámci předvolební kampaně politických stran,
politických hnutí a koalic. Tento úkol je uveden v ustanovení §16 odst. 4 zákona o volbách
do Parlamentu České republiky: „Pro volby do Poslanecké sněmovny mají v době začínající
16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující politické strany, politická hnutí
a koalice, jejichž kandidátní listina byla zaregistrována, vyhrazeno v Českém rozhlase celkem
14 hodin a v České televizi celkem 14 hodin v rámci jejich vysílacích okruhů bezplatně
poskytnutého vysílacího času, který se rozdělí kandidujícím politickým stranám, politickým
hnutím a koalicím rovným dílem. Termíny vysílacích časů se určí losem. Odpovědnost
za obsah těchto pořadů mají politické strany, politická hnutí a koalice.“
Lze tak shrnout, že všechna média (bez ohledu na soukromoprávní či veřejnoprávní
povahu, byť formulace o objektivnosti a vyváženosti vysílání použitá zákonem o České
televizi a zákonem o Českém rozhlasu je poněkud odlišná od formulace použité zákonem
o provozování rozhlasového a televizního vysílání), regulovaná zákonem o provozování
rozhlasového a televizního vysílání, podléhají požadavku objektivnosti a vyváženosti
vysílání; všechna veřejnoprávní a veřejnoprávními korporacemi provozovaná média
(bez ohledu na druh) podléhají zásadě vyváženosti a rovného přístupu kandidujících
subjektů v období volební kampaně; Česká televize a Český rozhlas pak nadto plní ještě
specifický úkol svěřený jim ustanovením §16 odst. 4 zákona o volbách do Parlamentu
České republiky.
Tyto tři role přitom nelze mechanicky směšovat a požadavky vyplývající z jedné
z nich přenášet nepřiměřeně na ostatní. Zejména takto nelze požadavek absolutní rovnosti
rozložení poskytnutého času mezi všechny kandidující subjekty obsažený v §16 odst. 4
zákona o volbách do Parlamentu České republiky vztahovat na vysílání České televize
a Českého rozhlasu nad rámec oněch 14 hodin poskytnutých pro sebeprezentaci politických
stran, politických hnutí a jejich koalic tímto ustanovením, tím méně pak na ostatní média.
Česká televize a Český rozhlas totiž v rámci těchto 14 hodin na straně jedné a mimo
něj na straně druhé (zde pak obdobně s ostatními výše zmíněnými typy médií) vystupují
ve zcela odlišných pozicích a musejí se řídit ve svém rozhodování zcela odlišnými hledisky.
Při poskytování oněch 14 hodin jsou totiž Česká televize a Český rozhlas realizátory
veřejného subjektivního práva, které je přiznáno všem subjektům kandidujícím ve volbách,
jsou tedy vykonavateli volebního zákona a jako takoví – jako všechny ostatní veřejnoprávní
subjekty podílející se na přípravě voleb – musejí ke všem kandidujícím subjektům přistupovat
z hlediska naprosté rovnosti. To plyne z rovnosti šancí všech kandidujících subjektů,
která plyne na ústavní rovině zejména z článku 5 Ústavy a článku 22 Listiny základních práv
a svobod a která sama implikuje na úrovni zákona o volbách do Parlamentu České republiky
několik práv, v míře jejichž poskytnutí si všechny kandidující subjekty musejí být
naprosto rovny. Takovým právem je např. právo delegovat člena a náhradníka do okrskové
volební komise podle §14e odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb., či právo na vytištění hlasovacích
lístků podle jeho §38. Odraz tohoto práva nacházíme i v tom, že je číslo,
pod kterým kandidující subjekt kandiduje, určováno podle §8 odst. 2 písm. c) zákona
č. 247/1995 Sb. losem, tedy jakousi spravedlností náhody. Z pohledu těchto příkladmo
uvedených práv a z pohledu subjektů, které je mají naplňovat, musejí být všechny kandidující
subjekty jistě vnímány jako rovnocenné, bez ohledu na jakákoliv kritéria určující jejich váhu
v politickém či společenském životě (předchozí volební výsledky, dosavadní zastoupení
v zastupitelských sborech, početnost členské základny apod.).
Nad rámec těchto 14 hodin v obou veřejnoprávních masmédiích však již tento
požadavek mechanické rovnosti mizí a na jeho místo nastupuje požadavek vyváženosti
a objektivnosti (platný pro všechny provozovatele rozhlasového a televizního vysílání)
a požadavek přiměřeně rovného přístupu (pro všechna veřejnoprávní a veřejnoprávními
korporacemi provozovaná média); neboť zde již média nevystupují jako pouzí realizátoři
zákonem striktně definovaného práva, ale v celé úplnosti svého mediálního působení.
To jim zároveň již umožňuje přistupovat k jednotlivým kandidujícím subjektům nikoliv
z pozice absolutní rovnosti typické pro orgány podílející se na přípravě a průběhu voleb,
nýbrž z pozice odstupňované rovnosti.
Zmíněný koncept odstupňované rovnosti (abgestufte Chancengleichheit) precizně
zformulovala německá odborná literatura a judikatura, na níž je případné pro stručnost
v tomto směru odkázat. Podle této koncepce ze zásady rovnosti šancí politických stran
připuštěných k volbám plyne, že nemohou být vyloučeny z přístupu k rozhlasovému
a televiznímu vysílání s odkazem na to, že jsou nevýznamné nebo politicky škodlivé.
Tato zařízení totiž musí dát prostor všem tendencím. Na straně druhé však zásada rovnosti
soutěžních šancí stran neznamená, že všechny tyto strany musí mít vymezen stejný vysílací
čas pro volební agitaci. „Je ústavněprávně přípustné vyměřit vysílací časy diferencovaně
podle významu stran (odstupňovaná rovnost šancí), pokud malým a novým stranám
je dán k dispozici rovněž přiměřený vysílací čas (diferenciace na základě nezbytného
minima - „Grundsockel“)“ (W. Schreiber, Handbuch des Wahlrechts zum Deutschen
Bundestag - Kommentar zum Bundeswahlgesetz, 7. vyd., Carl Heymanns Verlag, 2002,
str. 120-121). Za kritéria pro diferenciaci významu politických stran slouží např. délka
existence stran, jejich předchozí volební výsledky, počet členů, organizační struktura
apod. (blíže viz např. BVerfGE 7, 99 – Sendezeit I, BVerfGE 13, 204 – Sendezeit II).
„Je úkolem vysílání v předvolebním období informovat občany objektivně o rozdělení
mezi nejvýznamnější politická, světonázorová a společenská uskupení. Tato povinnost
obsahové vyváženosti s sebou přináší rovněž to, že o politickém uskupení, které se poprvé
účastní nadregionálních voleb, je v rámci redakčního vysílání podle všech pravidel
zpravováno podstatně méně než o stranách, které sehrávají na základě délky svého trvání,
pevné organizace, parlamentního zastoupení nebo účasti ve vládách Spolku nebo zemí větší
roli v politické realitě; přesto mu musí být poskytnuta přiměřená příležitost k vlastní
sebeprezentaci“ (W. Schreiber, c. d., str. 122).
Z hlediska ČT, proti níž navrhovatel směřuje většinu ze svých tří námitek,
lze z konceptu odstupňované rovnosti odvodit pro rozvržení času poskytnutého jednotlivým
kandidujícím subjektům nad rámec 14 hodin přidělených na základě §16 odst. 4 zákona
č. 247/1995 Sb. zejména dvě pravidla.
Za prvé musí každý kandidující subjekt dostat alespoň určitou minimální šanci
ke své prezentaci, tak aby byl naplněn požadavek jejich plurality. Toto pravidlo naplnila
ČT zejména tím, že každý kandidující subjekt měl možnost vystoupit v pořadu „Události,
komentáře“ v termínu od 15. do 26. května podle stanoveného harmonogramu a také
možnost vystoupit v pořadu „Dobré ráno s ČT z Prahy“ (viz informace na stránkách ČT
http://www.ct24.cz/volby/index_view.php?id=155956) .
Za druhé pak bylo potřebné, aby ČT (podobně jako Český rozhlas) postupovala
v souladu se zásadou odstupňované rovnosti při určování časové proporce celkového
zastoupení jednotlivých kandidujících subjektů ve vysílání, zejména v pořadech
zpravodajských či v publicistických debatách, přiměřeně k jejich politickému
a společenskému významu. Bylo by tak nespravedlivé a nepřiměřené, zejména z hlediska
rovnosti přístupu vážícího veřejnoprávní média, například v situaci, kdy by byly volby
zejména soubojem dvou politických stran či bloků (jako je tomu například v poslední době
v Itálii), a některé z těchto stran či bloků by se dostalo viditelně méně prostoru ve vysílání
než subjektu druhému. Není oproti tomu v rozporu s touto zásadou, pokud je například
tradiční straně, která má členskou základnu v řádu tisíců členů, je významně zastoupena
v některé z komor Parlamentu ČR a lze ji označit za zásadní stranu vládní či za zásadní stranu
demokratické opozice, poskytnut v těchto médiích, ať už ve zpravodajství či v publicistických
debatách, i výrazně větší prostor než straně zcela nové, s nepočetnou členskou základnou,
bez zastoupení v Parlamentu ČR. Opačné řešení, tedy vztažení naprosté rovnosti bez ohledu
na význam a váhu kandidujícího subjektu, by bylo i neproveditelné, už proto že někteří čelní
představitelé kandidujících subjektů jsou zároveň významnými ústavními činiteli
a je nerealistické například předpokládat, že by každý kandidující subjekt (v podmínkách
letošních voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR tedy celkem 26 subjektů)
měl mít přidělen v médiích stejný časový prostor jako strana, jejímž členem je například
předseda vlády či předseda Senátu Parlamentu ČR, tedy lidé, kteří v médiích často vystupují
již z titulu svých funkcí.
Přitom i tomuto požadavku přiměřenosti při určování časové proporce zastoupení
jednotlivých kandidujících subjektů ve vysílání vzhledem k jejich politickému
a společenskému významu se ČT snažila v předvolebním období dostát. Vyplývá to například
z deklarace obsažené v Kodexu ČT, v jehož článku 6 (viz znění uvedené na stránkách
http://www.ceskatelevize.cz/ct/kodex/06.php) ČT deklaruje:
„6.1 Česká televize vytváří prostor pro pořady představující diskusní konfrontaci idejí,
myšlenek a konceptů vztahujících se k důležitým otázkám veřejného zájmu. Dramaturgie
diskusních pořadů musí brát na zřetel zkušenost, že téměř na každý problém mohou lidé
nahlížet z různých úhlů a že vývoji společnosti je vlastní názorový střet. Česká televize dbá,
aby hlavní názorové proudy sporu dostaly rovnoměrný prostor k vyjádření. Pokud to není
možné zajistit, musí roli kvalifikovaného oponenta sehrát moderátor nebo jím pozvaný host,
především uváděním protikladných v diskusi nezastoupených argumentů.
6.2 Naplňování čl. 6.1 předpokládá také vysílání diskusí politiků v rámci demokratické
soutěže politických stran a hnutí. Časový prostor, který je dán jednotlivým politickým stranám
a hnutím, musí být ve svém celku vyvážený. Vyváženost se posuzuje zejména podle váhy
jednotlivých politických stran v demokratické společnosti odvozené především z výsledků
voleb do hlavních orgánů zastupitelské demokracie. Zároveň je však třeba zajistit, aby poměr
mezi diskusními vystoupeními činitelů vládních stran a stran opozičních byl v souhrnu
poskytnutého prostoru přibližně vyrovnaný. Česká televize také vytváří podmínky
pro přiměřenou účast mimoparlamentních politických stran a hnutí v těchto diskusích.
6.8 Česká televize věnuje v programu zvláštní pozornost období před volbami
do hlavních orgánů zastupitelské demokracie včetně orgánů na úrovni obcí a měst. Podrobná
pravidla a plán předvolebního vysílání uveřejní co možná nejdříve, jak je to vzhledem
k oznámení termínu voleb a počtu kandidujících subjektů možné.“
Obdobný závazek ve vztahu k druhému veřejnoprávnímu masmédiu
nacházíme také v článku 7 Kodexu Českého rozhlasu (viz znění uvedené na stránkách
http://media.rozhlas.cz/informace/dokumenty/_binary/00294913.pdf).
Je tak sice možno navrhovateli přisvědčit v názoru, že míra zastoupení jednotlivých
kandidujících subjektů v médiích významně ovlivňuje jejich vnímání veřejností, dokonce
mu lze přisvědčit i v tom, že výše nastíněný a dvěma hlavními veřejnoprávními masmédii
akceptovaný přístup odstupňované rovnosti do určité míry pomáhá stabilizovat rozložení
voličské přízně, když je větší prostor v médiích poskytován zejména subjektům, jež se dosud
jevily z hlediska více kritérií jako významné, a to i svým zastoupením v zastupitelských
sborech, určeným výsledky minulých voleb do těchto sborů. Na straně druhé není
tato stabilizace či konzervace rozložení voličské přízně absolutní, když je poskytování většího
prostoru v médiích významnějším subjektům vyrovnáváno poskytnutím alespoň minimálního
prostoru i subjektům dosud nevýznamným, a to i nad rámec zákonem stanovených 14 hodin
v každém z těchto dvou médiích. Výsledný přístup těchto dvou médií ke kandidujícím
subjektům v předvolební době je tak možno označit podle názoru zdejšího soudu v obecné
rovině za legitimní a spravedlivý.
Lze tak uzavřít, že zmiňovaný princip rovnosti je nutno vnímat ve dvojím významu:
jako rovnost kandidujících volebních stran a jako rovnost občanů. Přitom je patrno,
že absolutizace náhledu na rovnost kandidujících stran, vedoucí až v mechanickém trvání
na přidělování zcela stejného rozsahu vysílacího času i v pořadech, které si média připravují
sama, ve svých důsledcích porušuje princip občanské rovnosti, založený na myšlence zájmu
občanů na tom, aby byli informováni zejména o relevantních skutečnostech, majících dopad
na většinu z nich. Právě proto Nejvyšší správní soud považuje za nosný princip odstupňované
rovnosti, který se snaží nalézt řešení mezi oběma zmíněnými póly.
Na základě shora naznačených úvah soud zhodnotil obsah podaného návrhu.
Tímto pohledem tak zdejší soud shledává nejprve nedůvodnost námitky,
podle níž vedla tvrzená agitace strany Česká pravice ve prospěch ODS k porušení §16 odst. 4
zákona o volbách do Parlamentu České republiky. Z výše citovaného textu tohoto ustanovení
vyplývá, že je zde zakotvena rovnost mezi jednotlivými kandidujícími subjekty z hlediska
času, který je vyhrazen pro jimi prováděnou agitaci, nikoli z hlediska času, který je vyhrazen
pro agitaci v jejich prospěch, jinými slovy je rozhodné, kdo agitaci provádí, nikoli v čí
prospěch. Okamžikem registrace kandidátní listiny tak vzniká kandidujícímu subjektu právo
na rovný díl ze 14 hodin vysílacího času v České televizi a 14 hodin v Českém rozhlase
a záleží na jeho úvaze, zda tento čas využije ke své propagaci či jiným akceptovatelným
způsobem (za neakceptovatelný způsob lze označit příkladmo využívání přiděleného času
pro komerční reklamu), přičemž za něj lze nesporně označit i agitaci ve prospěch jiného
subjektu. Ta ostatně obecně není v českém politickém prostředí zakázána, naopak
je zcela běžná např. před druhým kolem voleb do Senátu Parlamentu ČR, kdy politické strany,
jejichž kandidát do druhého kola voleb nepostoupil, často podporují volbu některého
z kandidátů, kteří do něj postoupili.
Co se týče druhé námitky směřující proti nerovnosti zastoupení jednotlivých
politických stran v televizních debatách na ČT, zde soud konstatuje, že již v jeho výše
provedených obecných úvahách bylo dostatečně prokázáno, že Česká televize svým postojem
k rozvržení času poskytnutého jednotlivým kandidujícím subjektům, nad rámec oněch
14 hodin rozděleným rovným dílem mezi všechny kandidující subjekty podle §16 odst. 4
zákona č. 247/1995 Sb., následovala výše rozebraný přístup odstupňované rovnosti
a skutková situace, s níž navrhovatel touto svou námitkou nesouhlasí, je v plném souladu
s tímto přístupem. Navrhovatel sám nevědomky popisuje tuto akceptovatelnou
„odstupňovanost“, v souladu s níž mohlo být nejvíce prostoru poskytnuto ODS a ČSSD,
jež byly vnímány jako hlavní rivalové v těchto volbách, méně již dalším stranám, jež se měly
podle předvolebních průzkumů dostat do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a nejméně
pak stranám ostatním.
Co se týče třetí námitky směřující proti předvolebnímu vysílání televizních stanic
NOVA a PRIMA, zde je třeba připomenout, že provozovatele těchto dvou stanic váže z výše
rozebraného komplexu povinností pouze ten požadavek vyváženosti, který je vyjádřen
v §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání,
nikoliv již požadavek rovného přístupu a odstupňované rovnosti vážící veřejnoprávní
a veřejnoprávními korporacemi provozovaná média, zjevně pak nikoliv požadavek
na odvysílání zákonem určeného času k propagaci všech kandidujících subjektů adresovaný
pouze České televizi a Českému rozhlasu. Namítaná disproporce v televizních debatách
na těchto dvou soukromoprávních televizních stanicích by tak byla narušena až tehdy,
kdyby vedla k tomu, že jimi provozovatel vysílání poskytuje neobjektivní či nevyvážené
informace, popřípadě že brání svobodnému vytváření názorů. Tito provozovatelé
však ze své povahy nemohou porušit ustanovení §16 odst. 1 či 4 zákona o volbách
do Parlamentu České republiky a porušení samotného §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, není obyčejně dostatečné
ke shledání protizákonnosti ve smyslu §87 odst. 5 zákona o volbách do Parlamentu České
republiky, který požaduje porušení „ustanovení tohoto zákona“, nikoli zákona jiného.
Lze si tak představit, že by tito provozovatelé mohli způsobit například porušení §16 odst. 2
či 3 zákona o volbách do Parlamentu České republiky, to však navrhovatel nenamítá.
Lze tak po posouzení těchto tří námitek konstatovat, že soud neshledal,
že by se navrhovatelem uváděná média dopustila porušení některé z povinností,
jež jsou jim zákonem uloženy, způsobem, který by založil protizákonnost ve smyslu
§87 odst. 5 zákona o volbách do Parlamentu České republiky.
Nebyla-li přitom shledána protizákonnost ve smyslu prvého kroku výše nastíněného
algoritmu posouzení důvodnosti volební stížnosti, když tedy již první podmínka z trojice
podmínek, jež by ke shledání důvodnosti volební stížnosti musely být splněny kumulativně,
splněna není; není důvodu zabývat se dalšími dvěma podmínkami. To by ostatně v daném
případě vyžadovalo určit, volbu kterého/kterých konkrétního kandidáta/kandidátů navrhovatel
napadá svým návrhem, a posoudit, zda v důsledku navrhovatelem kritizovaných skutečností,
jež - jak bylo výše vyloženo – nemohly porušit volební zákon, mohlo dojít k zatemnění
výsledků voleb. Proto soud dospěl k závěru, že podaná volební stížnost není důvodná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že ve vztahu ke kandidátům zvoleným ve volebním kraji Hlavní město Praha byl navrhovatel
k podání návrhu aktivně legitimován, nicméně nebyla zjištěna protizákonnost jejich volby,
a proto byl v této části návrh podle ustanovení §90 s. ř. s. zamítnut.
Ve vztahu ke kandidátům zvoleným v jiných krajích než ve volebním kraji Hlavní
město Praha se jedná o návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Proto byl návrh
v této části podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnut.
Podle ustanovení §93 odst. 4 s. ř. s. nemá na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků
právo.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu