ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1040.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1040/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání J. Š., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 4.11.1998, sp.zn. 24 Co 59/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 10 C 66/92 (žalobce J. Š. proti žalovaným: 1. J. L., a 2. Z. L., o přechod vlastnického práva k nemovitosti), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze ze 4.11.1998, sp.zn. 24 Co 59/98, i rozsudek Okresního soudu v Kladně z 13.11.1997, čj. 10 C 66/92-118.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 22.1.1992 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobce domáhal, aby soud rozhodl, že na něho přechází (ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) vlastnické právo k domu čp. 34 v B., okres K. (s pozemkem parc. č. 46). Žalobce uváděl, že tento dům byl součástí zemědělského majetku, který propadl státu na základě rozsudku bývalého Okresního soudu v Kralupech nad Vltavou a Krajského soudu v Praze, vydaných v trestním řízení soudním, vedeném u Okresního soudu v Kralupech nad Vltavou pod sp.zn. T 178/51, který byl pak zrušen na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, usnesením Okresního soudu v Mělníku z 20.12.1990, sp.zn. Rt 178/90. Právní předchůdci žalovaných (J. L. st. a R. L.) nabyli dům čp. 34 v B. kupní smlouvou ze 6.10.1961, která byla uzavřena, podle názoru žalobce, na základě protiprávního zvýhodnění. Výzvě k vydání nemovitostí nebylo ze strany žalovaných vyhověno.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 34 v B., okres K., nebyl získán v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění a nebyl také získán za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce i žalované, jako účastníky řízení, seznámil se s obsahem spisu sp.zn. D1393/93 (o řízení o dědictví po zůstavitelce R. L., zemřelé 23.6.l993, vdově po J. L. st., který zemřel 4.9.1964) a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 30.11.1995, čj. 10 C 66/92-31, byla žaloba žalobce zamítnuta.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze l6.3.1994, sp.zn. 12 Co 89/94, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevedl žalobce k upřesnění žalobního návrhu ve smyslu ustanovení §8 odst. l zákona č. 229/1991 Sb., který jím byl sledován, a nešlo tedy o určení neplatnosti smlouvy o nabytí domu čp. 34 v B.; odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby tyto nedostatky byly v dalším řízení odstraněny.
V dalším průběhu řízení vyslechl soud prvního stupně opět žalované i žalobce, jako účastníky řízení, provedl důkaz posudkem znalce z oboru odhadu nemovitostí a konstatoval obsah dalších listinných dokladů předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 13.11.1997, čj. 10 C 66/92-118, bylo rozhodnuto, že dnem právní moci rozsudku soudu přechází na žalobce vlastnické právo k domu čp. 34 v Ch.-B. (se stavební parcelou č. 46, o výměře 318 m2), zapsaným na listu vlastnictví č. 7 v katastru nemovitostí pro obec Ch., v katastrálním území B., u Katastrálního úřadu v K. Žalovanému J. L. ml. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 575,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Z. L. bylo uloženo zaplatit státu - Okresnímu soudu v Kladně 2.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným J. L. a Z. L. bylo uloženo zaplatit státu - Okresnímu soudu v Kladně soudní poplatek l.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení, pokládal soud prvního stupně za zjištěno, že dům čp. 34 v Ch.-B. s pozemkem parc. .č. 46 byl ve vlastnictví žalobce J. Š., propadl v roce 1952 ve prospěch státu na základě rozsudku, vydaného v trestním řízení soudním, a v roce 1961 byl prodán do podílového spoluvlastnictví právních předchůdců žalovaných - J. L. a R. L.; po smrti těchto nabyvatelů se žalovaní, jako jejich dědici, stali spoluvlastníky uvedených nemovitostí, a to žalovaný Z. L. ze tří ideálních čtvrtin a žalovaný J. L. z jedné ideální čtvrtiny. V kupní smlouvě ze 6.l0.196l byla za prodej uvedených nemovitostí smluvena cena 5.527,70 Kč. Byly tedy uvedené nemovitosti prodány za cenu téměř o třetinu nižší, než byla cena stanovena v posudku znalce, provedeném v tomto řízení. Proto ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. soud prvního stupně rozhodl, že vlastnictví k uvedeným nemovitostem přechází na žalobce podle tohoto ustanovení. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně učiněny podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a výrok o soudním poplatku byl učiněn podle ustanovení §2 odst. 3 a §11 odst. 2 písm. j/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
O odvolání žalovaných proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 4.11.1999, sp.zn. 24 Co 59/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o přechod vlastnického práva k domu čp. 34 v Ch.-B. s příslušenstvím a stavební parcelou č. 46 (o výměře 318 m2), zapsaným na listu vlastnictví č. 7 v katastru nemovitostí pro obec Ch., katastrální území B., u Katastrálního úřadu v K., na žalobce. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nebyla přiznána náhrada nákladů řízení státu, a to ani za řízení před soudem prvního stupně, ani za řízení odvolací.
Odvolací soud byl stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že žalobce je ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. oprávněnou osobou, jejíž nemovitost, která patřila k zemědělské usedlosti, přešla v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) kvalifikovaným způsobem na stát, takže by se na tuto nemovitost vztahovalo právo na její vydání podle citovaného zákona, protože nemovitost přešla na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. l písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb. po propadnutí majetku, vysloveném v trestním řízení soudním.
Odvolací soud však poukazoval na to, že návrh, aby soud rozhodl, že na žalobce přechází vlastnické právo k nemovitosti, musel být uplatněn do 31.12.1992 nebo do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti; jinak toto právo zaniklo. Podle závěru odvolacího soudu bylo z obsahu spisu zřejmé, že žalobní návrh žalobce došel v daném případě soudu 22.1.1992, a to původně směřující proti J. L. st. a R. L., právním předchůdcům žalovaných; přitom J. L. st. zemřel 4.9.1964. Žalobce uplatnil v zákonné propadné lhůtě nárok na přechod vlastnického práva ve vztahu jen k R. L. (která zemřela 23.6.1993), ale návrh na přechod vlastnického práva proti žalovanému Z. L. (jako osobě blízké J. L. st., na niž přešlo vlastnictví k nemovitosti sporné mezi žalobcem a žalovanými v rozsahu jedné poloviny), byl v tomto občanském soudním řízení žalobcem poprvé uplatněn u soudu až l9.5.1993; toto právo tedy žalobci zaniklo a dále mohlo být v řízení uvažováno pouze o přechodu vlastnictví ke sporné nemovitosti v rozsahu jedné poloviny (tedy v rozsahu jedné ideální čtvrtiny u každého ze žalovaných).
Pokud šlo o otázku, že sporná nemovitost byla podle smlouvy ze 6.12.1961 nabyta pod cenou, soud prvního stupně vycházel (jak na to poukazoval odvolací soud) pouze z posudku znalce, aniž náležitě tento důkaz zhodnotil v kontextu se sporným tvrzením žalobce a žalovaných, a to ohledně stáří nemovitosti, což mohlo mít podstatný vliv na určení ceny nemovitosti v době jejího převodu ze státu na právní předchůdce žalovaných. Odvolací soud dospěl u výsledků dokazování k tomu, že dům čp. 34 v Ch.-B. byl postaven nejpozději v roce 1910 a nikoli, jak tvrdil žalobce, až o l4 až l7 let později. Protože se převod nemovitostí ze státu na právní předchůdce žalovaných uskutečnil v roce 1961, kdy ještě nebyly vydány předpisy stanovící konkrétní ceny nemovitostí, v porovnání s tehdejší obecnou cenou nemovitostí, která se ve smyslu nařízení č. 175/1939 Sb. rovnala pořizovacím nákladům sníženým o opotřebení, bylo nutno posoudit z tohoto hlediska žalobcem tvrzené protiprávní zvýhodnění nabyvatelů ze smlouvy ze 6.12.1961. Při posuzování kupní ceny, která byla sjednána ve smlouvě ze 6.10.1961 částkou 5.718,90 Kč, přihlížel proto odvolací soud i k tomu, že pro bývalý Místní národní výbor v Ch. byla nemovitost - dům čp. 34 v B. (s pozemkem parc. č. 46) nepotřebná, měl zájem ji prodat, neboť se mu nedostávalo peněz na potřebné opravy domu. Ze všech těchto skutečností dovodil odvolací soud závěr, že výše kupní ceny byla ekvivalentní a že tedy tato kupní cena, sjednaná ve smlouvě ze 6.10.1961 částkou 5.718,90 Kč, nepředstavovala protiprávní zvýhodnění nabyvatelů. Odvolací soud dovodil, že i kdyby bylo shledáno, že znalec správně ve svém posudku, podaném v tomto řízení, odhadl cenu nemovitosti v roce 1961 na částku 7.295,- Kč, nešlo by o takový podstatný rozdíl mezi cenou znalcem určenou a kupní cenou nabyvateli státu zaplacenou, což by totiž činilo rozdíl 1.577,- Kč, tedy 21,6%.
Za vše uvedených okolností odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, a to tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta.
Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1, §148 odst. 1, §151 odst. 1 a §224 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 19.2.1999 a dovolání žalobce bylo podáno na poště 19.3.1999 k doručení Okresnímu soudu v Kladně, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu), a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Dovolatel zdůrazňoval, že kupní cena domu čp. 34 v Ch.-B. byla ve smlouvě ze 6.10.1961 sjednána cenou 5.525,70 Kč a nikoli 5.719,- Kč, z níž vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí, takže tato cena činila o 32 % méně, než by činila cena obvyklá při prodeji obdobně vybavených rodinných domků v době a místě prodeje (jak vyplývalo z posudku znalce V. B. z 18.10.1998). Částka 193,20 Kč, zaplacená kupujícími - právními předchůdci žalovaných, nebyla součástí kupní ceny, ale byla notářským poplatkem z převodu nemovitosti, takže tuto částku nelze v žádném případě považovat za součást kupní ceny. Ocenění domu čp. 34 v B., které bylo zpracováno dne 28.8.1961 Ing. V., jež bylo podkladem pro sepsání kupní smlouvy ze 6.10.1961 a uvedení kupní ceny v ní, nebylo posudkem znalce, obsahovalo nesprávné údaje (např. u chlévů je uvedena výměra 7l,72 m2 místo správných 106,24 m2, jak to pak uvedl ve svém posudku znalec V. B.) a v tomto ocenění z 28.8.1961 byla také uvedena přípustná míra opotřebení domu ve výši 92 %, třebaže tu nešlo o dům ve stavu demolice a šlo o dům, který byl průběžně a nepřetržitě užíván od třicátých let; toto ocenění z 28.8.1961 neobsahovalo také specifikaci vybavení domu, jeho součástí a příslušenství. Dovolatel dále poukazoval na to, že tvrzení žalovaných, že dům čp. 34 v B. a jeho příslušenství byly v době prodeje v desolátním stavu, převzal odvolací soud bez dalšího, ačkoli šlo o nemovitost dlouhodobě a nepřetržitě užívanou k účelům bydlení. Dovolatel rovněž poukazoval na to, že žalobce byl v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) neoprávněně persekvován, a to za aktivního přispění otce žalovaných (jak to vyplývalo i z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku sp.zn. Rt 178/90). Odvolací soud převzal i zcela sporné tvrzení žalovaných, že právní předchůdci žalovaných (z nichž J. L. st. byl dlouholetým předsedou bývalého Místního národního výboru v Ch.) ponechali údajně dům čp. 34 v B. bez základní údržby, třebaže v něm s celou rodinou bydleli, a teprve po 9 letech „devastace domu jako jediní uchazeči požádali MNV Ch. o prodej domku\"; přitom odvolací soud ani nezdůvodnil, proč takovému tvrzení žalovaných uvěřil. S těmito účelovými tvrzeními žalovaných se odvolací soud ztotožnil, ale závěry odborných nálezů z posudku znalce V. B. nepřevzal. Odvolací soud tedy v této právní věci si nesprávně vyložil a nesprávně aplikoval ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na projednávaný případ.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákon č. 238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. l písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V daném případě změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, protože zejména ve dvou otázkách se odchýlil od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně. Šlo tu o otázku včasnosti uplatnění nároku podle ustanovení §8 odst. l zákona č. 229/1991 Sb., týkajícího se přechodu vlastnictví k nemovitosti, jakož i o související otázku, zda byl tento nárok uplatněn proti pasívně legitimovanému subjektu (pasívně legitimovaným subjektům). Dále šlo o otázku, zda nemovitost, o níž v tomto řízení šlo, tj. dům čp. 34 v B., byl při prodeji podle smlouvy ze 6.10.1961 získán nabyvateli za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě před ním provedeného důkazu, je nutno, aby důkazy (zejména svědecké důkazy) sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
V daném případě došlo v řízení před odvolacím soudem k doplňujícím výslechům žalovaných jako účastníků řízení, k vyžádání si výpisů z pozemkových knih od Katastrálního úřadu města K. a došlo také k vypracování doplňku znaleckého posudku znalcem z oboru odhadu cen nemovitostí, který již podal svůj posudek soudu prvního stupně. V rozsudku odvolacího soudu ze 4.11.1998, sp.zn. 24 Co 59/98, bylo uvedeno (na str. 8, v posledním odstavci), že přes jím zhodnocené závěry znaleckého posudku ve znění jeho doplnění „nepokládal odvolací soud za potřebné doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem, když na podkladě zhodnocení dalších důkazů bylo možné učinit závěr, že cena, za kterou předchůdci žalovaných nemovitost koupili, byla v té době obvyklou cenou odpovídající stáří a stavu nemovitosti, jak byly zjištěny\".
Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu vychází z právních závěrů obsažených v již citovaném rozhodnutí, uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (srov. i rozhodnutí uveřejněné pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů); nesdílí proto závěr odvolacího soudu o tom, že tu již nebylo potřebné další přezkoumání závěrů v řízení podaného znaleckého posudku (i s jeho doplňkem), a to jiným znaleckým posudkem ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud je toho názoru, že přezkoumání uvedeného znaleckého posudku (včetně jeho doplňku) bylo na místě právě vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k odchýlení se od zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě znaleckého posudku, přičemž odvolací soud, jak sám uváděl, tak učinil „na podkladě zhodnocení dalších důkazů\", z nichž provedl v podstatě krátký doplňující výslech žalovaných jako účastníků řízení. Na základě zhodnocení jiných důkazů než znaleckých nebylo možné se přesvědčivě vypořádat s posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 občanského soudního řádu).
Plné a přesvědčivé objasnění žalobcem tvrzených okolností, že právní předchůdci žalovaných nabyli nemovitosti za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům (nevyjímaje i nařízení č. 175/1939 Sb., o zákazu zvýšení cen), popřípadě v rozporu s tehdy platnými předpisy, bylo na místě s přihlédnutím i k tomu, že tu šlo o případ, kdy sporný majetek přešel na stát na základě propadnutí majetku podle soudního rozhodnutí vydaného v trestním řízení soudním, které pak bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, takže tu byly i právní důsledky s účinky pro tento majetek, jenž propadl státu (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 2.2.1995, I. ÚS 117/1995, uveřejněný pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Dovolací soud nemohl dále přisvědčit názoru dovolacího soudu v tom, že žaloba žalobce, podaná u soudu 22.1.1992 proti původně žalovaným J. L. st. a R. L., nebyl z části uplatněn v zákonné propadné lhůtě co do jedné poloviny v žalobě uvedených nemovitostí vůči následně pasívně legitimovanému Z. L. jako osobě blízké původně žalovanému J. L. st. Dovolací soud tu měl na zřeteli to, co uvedl Ústavní soud ČR v nálezu z 26.6.1995, IV. ÚS 6/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 3 pod č. 37, že totiž do restitučních procesů vstoupili tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků potupovali mnohdy laicky; jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí.
Dovolací soud tu měl dále na zřeteli to, co uvedl Ústavní soud ČR v nálezu z 11.7.1996, III. ÚS 127/96 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 5 pod č. 68), že totiž pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahovaly zjevnou nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osoby (podle restitučních předpisů), jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit; opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus.
Dovolací soud proto nesdílí shora uvedený názor odvolacího soudu, že žalobní návrh v této právní věci nebyl zčásti uplatněn v zákonné propadné lhůtě co do jedné poloviny v žalobě uvedených nemovitostí vůči žalovanému Z. L. Podle názoru dovolacího soudu soud prvního stupně správně vycházel v tomto řízení z toho, že podanou žalobou žalobce, která došla soudu 22.1.1992, byl sledován (srov. §42 odst. 3 občanského soudního řádu) žalobní návrh ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., že potom byla dána žalobci příležitost odstranit nesprávnost žalobního návrhu, k čemuž také došlo, a tím byl odstraněn i nedostatek podmínek řízení (srov. k tomu již citovaný nález Ústavního soudu ČR z 11.7.1996, III. ÚS 127/96) a dále pak bylo v řízení jednáno s právními nástupci fyzických osob, které ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nemovitosti nabyly od státu, přičemž na straně žalovaných Z. L. a J. L. ml. šlo o osoby blízké, na něž z původních nabyvatelů přešlo vlastnictví k těmto nemovitostem.
Ze všech uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že tu byly při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu shledány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takže tu byl dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu.
Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k názoru, že tu je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu. Nezbylo tedy než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí zčásti i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu i tento rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. l, věta druhá, občanského soudního řádu) a v tomto dalším řízení přikročí zejména k provedení přezkoumání již v řízení provedeného znaleckého posudku, a to posudkem jiného znalce (§127 odst. 2 občanského soudního řádu), a dále bude si objasňovat, zda tu k převodu nemovitostí smlouvou ze 6.10.1961 došlo nebo nedošlo v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům anebo na základě protiprávního zvýhodnění (jak to má na zřeteli ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Právnímu posouzení včasnosti žalobního návrhu a jeho uplatnění vůči oběma žalovaným nebude již bránit odlišný právní názor odvolacího soudu v jeho dovolacím soudem zrušeném rozsudku ze 4.11.1998, sp.zn. 29 Co 59/98 (na str. 4-5 tohoto rozsudku odvolacího soudu).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. l, věta třetí, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. listopadu 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková