ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1211.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1211/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. C., proti žalované J. S., o určení neplatnosti dohody o výměně bytů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 221/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.3.1999, č.j. 6 Co 395/99 - 34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud usnesením připustil zpětvzetí žaloby, zrušil rozsudek, jímž soud prvního stupně žalobu o určení neplatnosti dohody o výměně bytů zamítl, a řízení zastavil. Vycházel z toho, že zmocněnec žalobkyně vzal žalobu zpět v době, kdy vztah zastoupení trval, a jako advokát byl k takovému úkonu oprávněn; byla-li žaloba jednou vzata zpět, není přípustné takové podání vzít „opět zpátky\", uzavřel odvolací soud, a to i kdyby ke zpětvzetí žaloby došlo v důsledku „omluvitelného\" omylu.
Žalobkyně (zastoupená advokátem) ve včasném dovolání namítla, že takto odvolací soud rozhodl přesto, že při odvolacím jednání uvedla, že zmocněnce ke zpětvzetí žaloby nepověřila, a ten tudíž jednal výslovně proti její vůli, „zřejmě ve snaze zvýhodnit druhou stranu sporu\". Podle jejího názoru měl odvolací soud „postavit najisto\", zda advokát „činil\" v souladu se zákonem o advokacii, „tedy zda byl zmocněn ke zpětvzetí žaloby\" či nikoli, a současně i to, zda žalobu nevzal zpět až v době, kdy ji již nezastupoval. Dovolatelka míní, že pokud tak odvolací soud nepostupoval, zbavil ji možnosti, aby odvolání bylo řádně projednáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§238a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §237 a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Argumentem, že odvolací soud svým postupem zbavil dovolatelku možnosti, aby její odvolání bylo řádně projednáno, dovolatelka míří k dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., podle kterého lze - mimo jiné - namítat, že řízení je postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., to jest, že účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu uvedeného ustanovení jde (od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb.) tehdy, jestliže se (odpovídající) postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za „postup soudu v průběhu řízení\" lze přitom považovat pouze činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí ve věci předcházela, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení zhodnocen.
Odvolací soud připustil zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil proto, že měl za to, že toto zpětvzetí bylo učiněno řádně a v rámci zmocnění, a žalovaná s tím souhlasila, pročež tento hodnotící úsudek (zakotvený v §208 o.s.ř.), jenž se promítl přímo do rozhodnutí, nesprávný postup soudu v „průběhu řízení\" založit nemohl; vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. tedy řízení netrpí.
Současně - z obsahového hlediska - dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně hodnotil splnění podmínek, za kterých lze ze sporného úkonu zmocněnce vyvodit ty důsledky, jež stanovil (§208 o.s.ř.); jmenovitě - jak bylo řečeno - že opomenul zkoumat (ačkoli tak podle jejího názoru měl), zda zmocněnec (advokát) byl ke zpětvzetí žaloby konkrétně pověřen, a zda v okamžiku, kdy žalobu vzal zpět, ji ještě zastupoval. Tím uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §208 o.s.ř. je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí není dosud v právní moci, odvolací soud rozhodne o připuštění zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže zpětvzetí připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.
Procesní úkon účastníka řízení soud posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Obsahové náležitosti zpětvzetí žaloby, jež předjímá citované ustanovení §208, občanský soudní řád nestanoví; z jeho smyslu plyne, že jsou jimi ty, z nichž lze bez rozumných pochybností dovodit (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 1 Cz 56/69, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/1970), že vyjadřuje rezignaci na původní záměr, aby dříve napadené rozhodnutí (soudu prvního stupně) bylo podrobeno přezkumu a aby o žalobě bylo (vůbec) věcně rozhodnuto. Jinak řečeno, zpětvzetím žaloby podle §208 o.s.ř. dává účastník najevo, že nejenže nežádá, aby odvolání bylo projednáno, ale - nadto - aby žaloba nebyla napříště posouzena věcně, resp. aby bylo odklizeno to rozhodnutí o ní, které již bylo vydáno.
Z pojmu a povahy procesních úkonů vyplývá, že v sobě zahrnují jistý, zpravidla výslovně vyjádřený projev vůle. Všeobecnou podmínkou procesního úkonu tudíž je, aby zde vůbec byla vůle určitý projev učinit; tam, kde tato vůle není (například při fyzickém donucení) nebo kde zákon jisté osobě způsobilost k projevu vůle odpírá, není ani procesního úkonu. Jiná je však otázka, je-li způsobilost takového úkonu vyvolat procesní následky závislá na tom, zda se vůle úkonem projevená shoduje se skutečnou vůlí účastníka řízení, resp. zda je procesní úkon účinný i tehdy, jestliže se projevená vůle s jeho skutečnou vůlí neshoduje.
Procesní úkony jsou projevy vůle účastníků, jejichž adresátem je soud, a jež se týkají okolností, významných pro průběh a vedení soudního řízení. Jelikož k organizaci řízení je povolán soud, nenastávají účinky procesních úkonů účastníků zpravidla samy o sobě, ale až v souvislosti s těmi procesními projevy, kterými na ně soud reaguje. Procesní reakce soudu se proto logicky může vztahovat jen k tomu, co účastník objektivně vyjádřil; nikoli k tomu, co projevit toliko zamýšlel. Každý procesní úkon je tedy vždy nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani vnitřní rozpor mezi tím, co účastník zamýšlel, a tím, co skutečně (navenek) projevil, nezbavuje procesní úkon, který byl učiněn, účinků, jež s ním procesní právo spojuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, a rozsudek téhož soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. 3 Cdon 1430/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 69/1997 a č. 81/1998).
Jestliže zmocněnec dovolatelky učinil dne 11.3.1999 prohlášení (zanesené do písemného spisového záznamu), že „v rámci podaného odvolání bere žalobu zpět v plném rozsahu\", a žalovaná se zpětvzetím žaloby vyslovila souhlas, vyvodil z toho odvolací soud důsledky ve smyslu citovaného §208 o.s.ř. právem, neboť zmocněnec jednoznačně a bez pochybností navenek vyjádřil, že nadále nežádá, aby původní žaloba byla v řízení věcně projednána.
46
Proti předpokladu, že tento procesní úkon byl výslovný, jednoznačný (bezpodmínečný) a nevzbuzoval pochybnosti o jeho vnějšně projeveném obsahu, ostatně ani námitky dovolatelky nesměřují; těžiště její námitky, uvedené v dovolání, reflektuje zvláštnosti, jež se pojí s tím, že žalobu nevzala zpět osobně ona, nýbrž její zmocněnec.
Kromě záznamu ze dne 11.3.1999 (10:45 hod.) je součástí spisu záznam další (z téhož dne 13:15 hod.), obsahující informaci, že zmocněnec telefonicky sdělil soudu, že žalobkyně „mu vypověděla plnou moc\", se zpětvzetím žaloby nesouhlasí, a žádá o projednání věci „bez právního zástupce\". V protokolu o odvolacím jednání dne 11.3.1999, jež započalo ve 14:00 hod., nesouhlas dovolatelky se zpětvzetím žaloby zanesen není; uvedla však, že plnou moc „do dnešního dne neodvolala\", a na to, že vzal žalobu zpět, ji zmocněnec neupozornil.
Podle ustanovení §25 odst. 1, věty druhé, o.s.ř plnou moc udělenou advokátu nelze omezit, což koresponduje tomu, že advokátu je možné udělit jen (procesní) plnou moc pro celé řízení (§28 odst. 2 o.s.ř.), pro niž platí, že zmocněnec je oprávněn činit všechny úkony, které může v řízení činit sám účastník, a to - jak právě z neomezitelnosti plné moci plyne - včetně těch procesních úkonů, k nimž účastníkem řízení nebyl výslovně zmocněn. Vnitřní omezení (pokyny, příkazy, zákazy), která si účastník řízení se svým zmocněncem sjednal, žádné účinky vůči soudu a ostatním účastníkům řízení tudíž nemají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 1081/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 35/1997).
Námitka, že odvolací soud (nesprávně) neprověřil, zda zmocněnec byl oprávněn i ke zpětvzetí žaloby, tedy neobstojí, neboť „zmocnění\" k takovému procesnímu úkonu bylo založeno ze zákona povahou plné moci (pro advokáta), jejímž předložením dovolatelka soudu prokázala, že - a jak - je zastoupena.
Podle §28 odst. 3 o.s.ř. jsou odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné, jakmile jim byly oznámeny soudem.
Dovolatelka se proto mýlí i potud, kritizuje-li odvolací soud, že se nezabýval tím, zda v době, kdy zmocněnec vzal žalobu zpět, jím byla ještě zastoupena. Aniž by bylo třeba přikládat rozhodný význam tomu, že - v rozporu s tvrzením obsaženým v dovolání - následně spornému úkonu (při jednání odvolacího soudu) uvedla, že plnou moc „do dnešního dne neodvolala\", je v namítaných souvislostech (ve smyslu citovaného §28 odst. 3 o.s.ř.) podstatné nikoli to, kdy zastoupení zaniklo, ale kdy (případné) odvolání plné moci bylo oznámeno soudu. Bez ohledu na to, zda za takové „oznámení\" lze považovat telefonické sdělení, nestalo se tak dříve - a to dovolatelka nezpochybňuje - než zmocněnec vzal žalobu zpět. V době tohoto úkonu tedy platilo, že zmocněncovy úkony se přičítají dovolatelce, resp. že z těchto úkonů vznikají - přímo dovolatelce - procesní práva a povinnosti. Zpětvzetí žaloby bylo proto učiněno v okamžiku, kdy účinky plné moci zmocněnce trvaly.
Zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem účastníka, jehož účinky nastávají tím, že se dostane adresátu (soudu) do dispozice. Došlo-li k tomu, nelze již zpětvzetí, jak správně uvedl odvolací soud, vzít dalším úkonem zpět a navrátit tak řízení do původního stavu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.8.1995, sp. zn. Odon 19/95/Fa-Sp, publikované v časopise Právní rozhledy č. 11/1995, str. 456, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 11.12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 295/97, uveřejněný pod č. 162 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, ročník 1997 - III. díl.). Tím méně pak je významné, že dovolatelka poté, co byla žaloba vzata zpět, dala (jen) najevo, že s tímto zpětvzetím nesouhlasí.
Dovolatelce se tedy správnost rozhodnutí odvolacího soudu ani prostřednictvím důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, a Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než její dovolání zamítnout (§243b odst. 1 o.s.ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalované, jež by měla na jejich náhradu právo, však dle obsahu spisu ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová