ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1837.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1837/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. P. proti žalované L. P., o určení neplatnosti závěti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 330/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 1999 č.j. 18 Co 454//99-39, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V průběhu řízení o dědictví po B. K., zemřelé dne 9.12.1997, vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 D 1392/97, předložila žalovaná listinu ze dne 27.6.1997, kterou zůstavitelka pořídila v její prospěch závěť.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal, aby bylo určeno, že uvedená závěť je neplatná. Žalobu zdůvodnil tím, že zůstavitelka odkázala svůj majetek (členská práva a povinnosti v bytovém družstvu a vkladní knížky) žalované \"za určitých podmínek, které znějí ve prospěch ostatních žijících příbuzných\". Zůstavitelka však nevěděla, že podmínky uvedené v závěti nemají právní následky, a proto \"bezpodmínečný obsah závěti se velmi redukuje a smysl tohoto posledního pořízení by byl velmi pozměněn oproti její vůli\". Protože z hlediska právních následků, které chtěla zůstavitelka závětí způsobit, nelze od obsahu závěti oddělit podmínky v ní vyjádřené, jde o neplatný právní úkon.
Žalovaná namítala, že závěť ze dne 27.6.1997 splňuje všechny zákonem stanovené předpoklady pro platnost právního úkonu. Podmínky, které jsou k závěti připojeny, nezpůsobují její neplatnost, pouze ve smyslu ustanovení §478 obč. zák. nemají právní následky.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 20.4.1999 č.j. 13 C 330/98-22 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1.725,- Kč. Na základě výsledků dokazování dovodil, že závěť ze dne 27.6.1997 splňuje předpoklady, které občanský zákoník vyžaduje pro platnost kteréhokoliv právního úkonu, jakož i náležitosti vztahující se k projevu vůle pro případ smrti. Podmínky, které zůstavitelka k závěti připojila, mají pouze morální závaznost, ale nikoliv právní účinky; kdyby soud \"přihlédl k vůli\", kterou v nich zůstavitelka vyjádřila, postupoval by v rozporu se zákonem. K námitce žalobce, že \"bezpodmínečný\" obsah závěti je v rozporu se skutečnou vůli zůstavitelky, soud prvního stupně uvedl, že v případě určení neplatnosti závěti by vůle zůstavitelky nebyla respektována vůbec, neboť by se uplatnilo výlučně dědění ze zákona.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8.9.1999 č.j. 18 Co 454/99-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.150,- Kč \"na účet\" JUDr. J. K. a že návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání se nevyhovuje. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně dovodil, že účastníky dědického řízení po zůstavitelce B. K. jsou - jak vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 6 D 1392/97 - žalobce, žalovaná a sestra zůstavitelky M. H. V řízení o určení neplatnosti závěti, zahájeném na návrh žalobce, proto mají žalovaná a M. H. postavení nerozlučných společnic. Žalobce však za žalovanou \"označil pouze závětní dědičku neteř zůstavitelky L. P. \"; žalobě proto nelze \"z formálních důvodů\" vyhovět pro nedostatek věcné legitimace na straně žalované. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu postupoval správně, když žalobce o okruhu účastníků nepoučil, neboť poučením o pasivní věcné legitimaci by porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízení. Návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že se žalobcem \"naznačenými\" právními otázkami s ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že uplatnil absolutní neplatnost závěti, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti, a že v dědickém řízení posuzuje soud tuto právní otázku podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že soud v dědickém řízení nevydal rozhodnutí podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř., měl postupovat podle ustanovení §175k odst.2 o.s.ř. a odkázat toho z účastníků dědického řízení, jehož právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil u soudu. Žalobce podal žalobu na určení neplatnosti závěti proti žalované, které \"mělo být na základě takové listiny plněno\", neboť soud v dědickém řízení nepostupoval ani podle §175k odst.2 o.s.ř.; pouze po podání žaloby dědické řízení přerušil. I když je třeba v \"občanském řízení sporném\" považovat všechny účastníky dědického řízení za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení §91 odst.2 o.s.ř., a to jak na straně žalobce, tak na straně žalovaného, měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že soud v dědickém řízení nepostupoval podle ustanovení §175k odst.2 o.s.ř., ač měl, že žalobci proto nemohlo být známo, kdo je či není účastníkem dědického řízení a kdo je tedy pasivně legitimován ve sporném řízení, a že absolutní neplatnosti se může dovolat každý i bez \"návaznosti na probíhající dědické řízení\". Kdyby to nebylo možné, měl soud žalobce podle ustanovení §5 o.s.ř. poučit \"o okruhu žalovaných\", neboť měl být \"dán v souladu s ustanovením §175k odst.2 o.s.ř. rozhodnutím procesní povahy\", anebo řízení do vydání takového usnesení přerušit; protože soud prvního stupně tímto způsobem nepostupoval, měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §221 odst.1 písm.d) o.s.ř. zrušit. Podle názoru žalobce mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť \"kdyby soud projednávající dědictví vydal usnesení dle ustanovení §175k odst.2 o.s.ř., v němž by odkázal nejen žalobce, ale i jeho sestru k podání žaloby, je s ohledem na její procesní stanovisko v rámci řízení o dědictví zřejmé, že i ona by podala spolu se svým bratrem příslušnou žalobu\". Žalobce dále namítá, že zásadní právní význam má v projednávané věci otázka, zda \"lze zcela jasně definovat, kdo je dědicem ze závěti, když je zřejmé z projevu zůstavitele, že v důsledku jeho smrti mají být obohaceny další přesně specifikované osoby, byť uvedené v obsahu listiny uvedeném jako podmínkách závěti\" a zda \"lze ponechat bezpodmínečný obsah závěti v platnosti, když z celého obsahu listiny, tedy i podmínek, je nepochybné, že zůstavitel de facto presumoval znění dohody o vypořádání dědictví\". Žalobce poukazuje na ustanovení §477 odst.1 obč. zák. a dovozuje, že postupoval \"s ohledem na činnost soudu projednávající dědické řízení\" správně, když v žalobě uvedl jako žalovanou pouze osobu, které \"mělo být plněno, a to za použití analogie s ustanoveními upravujícími bezdůvodné obohacení, neboť této osobě by tak bylo plněno bez právního důvodu, a to bez jakékoliv návaznosti na dědické řízení\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst.2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Protože přípustnost dovolání nemůže být založena podle §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. (ve věci nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen) anebo podle §239 odst.1 o.s.ř. (návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl), může být dovolání přípustné, jen jestliže rozsudek odvolacího soudu trpí některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. nebo při splnění podmínek uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem [§237 odst.1 písm.f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.8.1992 sp.zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se přípustnosti řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečností, které vyšly najevo za řízení (v \"průběhu řízení\"). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Pro tento závěr svědčí i systematický argument (tzv. argumentum a rubrica), neboť občanský soudní řád sám užívá termínu \"průběh řízení\" pro řízení v prvním stupni k označení hlavy první části třetí a v užším významu v záhlaví (rubrice) k ustanovením §100 až §102 o.s.ř., zatímco soudní rozhodnutí jsou upravena až v hlavě čtvrté, části třetí o.s.ř.; obdobně se řízení o odvolání (hlava první části čtvrté o.s.ř.) člení na \"řízení u odvolacího soudu\" (rubrika k ustanovením §211 až 217 o.s.ř., postihující - mimo jiné též přes odkaz v ustanovení §211 o.s.ř. - průběh odvolacího řízení) a na \"rozhodnutí o odvolání\" (rubrika k ustanovením §218 až §223 o.s.ř.) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1996 sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998].
Odnětí možnosti jednat před soudem tedy představuje újmu na procesních právech, k níž došlo v důsledku nesprávného (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) postupu soudu. Z povahy této újmy vyplývá, že se jí může dovolávat jen ten účastník řízení, v jehož procesněprávních poměrech nastala a který má za to, že mu byla znemožněna realizace procesních práv, jež by jinak - kdyby k nesprávnému postupu soudu nedošlo - uplatnil.
V posuzované věci žalobce spatřuje naplnění vady uvedené v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. v tom, že v dědickém řízení soud prvního stupně nevydal usnesení podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., kterým \"by nejen žalobce, ale i jeho sestru\" (tj. M. H.) odkázal na podání žaloby na určení neplatnosti závěti, neboť s ohledem na její \"procesní stanovisko v rámci řízení o dědictví je zřejmé, že by i ona podala se žalobcem příslušnou žalobu\". V souvislosti s naplněním této vady žalobce poukazuje na to, že nebyl soudem poučen o \"okruhu žalovaných\", a dovozuje, že uplatnit absolutní neplatnost závěti může každý \"bez souvztažnosti na dědické řízení\".
Vznikne-li v průběhu dědického řízení (tj. před skončením dědického řízení) spor o dědické právo, postupuje soud podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci, nebo podle ustanovení §175k odst.2 o.s.ř., jsou-li mezi účastníky sporné také skutkové okolnosti, na nichž závisí rozhodnutí o dědickém právu. V řízení o dědictví po B. K. - jak vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 6 D 1392/97 - byly všechny skutkové okolnosti potřebné pro posouzení platnosti závěti zůstavitelky, na nichž závisí rozhodnutí o dědickém právu, nesporné, neboť vyplývají již z obsahu listiny ze dne 27.6.1997. V řízení o dědictví po B. K. proto nebyl důvod postupovat podle ustanovení §175k odst.2 o.s.ř.; rozhodl-li se přesto žalobce podat žalobu na určení neplatnosti závěti, aniž by mu bylo v řízení o dědictví usnesením uloženo uplatnit své dědické právo žalobou a aniž by to bylo pro účely dědického řízení po B. K. potřebné, nemůže důvodně namítat, že v řízení o dědictví nebylo postupováno podle ustanovení §175k odst.2 o.s.ř.
Nehledě k výše uvedenému nelze v okolnostech namítaných žalobcem spatřovat vadu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. To, jak bylo postupováno v řízení o dědictví po B. K., totiž nemohlo ovlivnit realizaci procesních práv žalobce v předmětném řízení; bez ohledu na tyto okolnosti mohl žalobce v řízení uplatnit všechna práva, která mu občanský soudní řád jako účastníku řízení dává. Podal-li žalobu jen proti L. P., bylo to výsledkem jeho činnosti (jeho rozhodnutí) při podání žaloby (o jehož správnosti je navíc - jak vyplývá z obsahu dovolání - přesvědčen) a nikoliv postupu soudů obou stupňů v tomto řízení, který by byl nesprávný a kterým by mu soudy znemožnily realizovat jeho procesní práva. Tvrdí-li žalobce, že žalobu mohla podat společně s ním i jeho sestra M. H., lze k tomu uvést, že v tomto řízení před soudy nenastala žádná okolnost, která by jí v tom zabránila (mohla zabránit). Výtky, které žalobce adresuje Okresnímu soudu v Karlových Varech k řízení vedenému pod sp.zn. 6 D 1392/97, pak nemohou mít (i kdyby byly opodstatněné) na řízení o této věci žádný vliv.
Důvodná není ani námitka žalobce, že měl být poučen podle ustanovení §5 o.s.ř. o \"okruhu žalovaných\". Podle ustálené judikatury soudů poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, přesahuje poučovací povinnost soudů podle ustanovení §5 o.s.ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků (srov. například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.5.1993 sp.zn. 3 Cdo 70/93, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 5/1993 na str.169, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3.1.1996 sp.zn. I ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 2 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 5, roč. 1996 - I. díl). Ve prospěch opačného názoru nelze v posuzované věci úspěšně argumentovat ani tím, že by \"okruh žalovaných\" měl být podle názoru žalobce dán \"rozhodnutím procesní povahy\"; v řízení, v němž se účastenství řídí ustanovením §90 první částí věty o.s.ř. (a tak je tomu i v projednávané věci), rozhoduje o okruhu účastníků řízení jen žalobce, a to tím, jak účastníky řízení vymezí v žalobě.
Ve vztahu k vadě podle ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. nemohou být významné předpoklady, za nichž může být před soudem uplatněna absolutní neplatnost právních úkonů. K těmto předpokladům se soud vyjadřuje jen v rozhodnutí ve věci samé. V tom, jak soud rozhodne ve věci samé, nelze - jak uvedeno výše - spatřovat postup, kterým by mohla být účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem.
Dovolání v posuzované věci není přípustné ani podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalobce v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uplatňuje vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. také dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.b) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.b) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dovolání nastoluje otázky, zda \"lze zcela jasně definovat, kdo je dědicem ze závěti, když je zřejmé z projevu zůstavitele, že v důsledku jeho smrti mají být obohaceny další přesně specifikované osoby, byť uvedené v obsahu listiny uvedeném jako podmínkách závěti\" a zda \"lze ponechat bezpodmínečný obsah závěti v platnosti, když z celého obsahu listiny, tedy i podmínek, je nepochybné, že zůstavitel de facto presumoval znění dohody o vypořádání dědictví\".
Uvedené právní otázky však v projednávané věci nebyly pro rozsudek odvolacího soudu určující. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek věcné legitimace, neboť účastníky tohoto řízení nebyli všichni účastníci řízení o dědictví po B. K. Výklad této právní otázky se v rozhodovací praxi vyšších soudů již ustálil. Byl přijat závěr, že ve sporném řízení je třeba považovat všechny účastníky dědického řízení ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. za nerozlučné společníky, a to jak na straně žalobce, tak i na straně žalovaného, a že neúčastní-li se takového řízení všichni nerozluční společníci, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace (srov. například zprávu \"K rozhodování soudů ve věcech, v nichž státní notářství odkázalo účastníka podle ustanovení §18 not.ř. na občanské soudní řízení\", uveřejněnou pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982); tento závěr je nadále přijímán jako správný a Nejvyšší soud ČR nemá důvod na něm cokoliv měnit. K námitkám žalobce lze dodat, že uvedený závěr platí i v případě, že jeden z účastníků řízení o dědictví podá žalobu \"bez návaznosti na dědické řízení\", tj. aniž by na žalobu byl odkázán usnesením vydaným podle ustanovení §175k odst.2 o.s.ř. Taková žaloba, jakou podal žalobce, by totiž mohla mít (obecně vzato) význam jen tehdy, kdyby otázka dědického práva mohla být na jejím základě vyřešena rozsudkem, jehož výrok by byl závazný (§159 odst.2 o.s.ř.) pro všechny účastníky probíhajícího řízení o dědictví, neboť její vyřešení se dotýká společných práv a povinností všech účastníků řízení o dědictví; protože žalobce takovémuto vyřešení otázky dědického práva zabránil (tím, že nepodal žalobu také proti M. H.), nemohlo být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace.
Odvolací soud z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z napadeného rozsudku - vycházel, a proto žalobcem nastolené právní otázky nemají po právní stránce zásadní význam a dovolání nemůže být podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm f) o.s.ř. postižen, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu