ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2244.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2244/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 267/90, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. dubna 1999, čj. 40 Co 168/98-246, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. dubna 1999, čj. 40 Co 168/98-246, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. října 1997, čj. 8 C 267/90-220, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 3. října 1997, čj. 8 C 267/90-220, rozhodl tak, že \"ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně specifikované movité v celkové hodnotě 21.940 Kč, do výlučného vlastnictví žalovaného specifikované movité věci v celkové hodnotě 27.340 Kč a zůstatkovou hodnotu družstevního bytu čís. 41 v P., Z. ul. čís. 519 ve výši 38.038 Kč, zavázal žalovaného, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu z bezpodílového spoluvlastnictví manželů částku 12.141 Kč\" a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. dubna 1999, čj. 40 Co 168/98-246, změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu movitých věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalobkyně, a tím ve výši částky - 19.991 Kčs, kterou uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a soudním poplatku.
Proti svému rozsudku připustil odvolací soud ve výroku svého rozsudku dovolání pro řešení těchto otázek:
\"l. Zda při soudním vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen \"BSM\") v případech, kdy ke dni zániku BSM jsou manželé společnými členy bytového družstva před jeho transformací dle zákona č. 42/1992 a kdy je soudem o vypořádání BSM rozhodováno po transformaci bytového družstva dle zákona č. 42/92 je třeba při určení majetkové hodnoty \"družstevního bytu\" vyjít z právní úpravy platné v době zániku BSM či právní úpravy platné v době rozhodování soudu.
2. Zda, pokud je třeba při vypořádání BSM v případě ad 1 vyjít z právní úpravy platné v době rozhodování soudu, se při určení hodnoty \"družstevního bytu\" vychází z hodnoty členských práv a povinností člena bytového družstva či hodnoty účasti člena v družstvu. Pokud je třeba vyjít z hodnoty členských práv s povinností člena bytového družstva, zda je tyto třeba ohodnotit podle vypořádacího podílu dle ustanovení §23 odst. l zákona č. 151/1997 Sb. či dle obvyklé ceny těchto práv ke dni zániku BSM stanovené dle ustanovení §2 zákona č. 151/1997 Sb. Pokud je třeba vyjít z hodnoty účasti člena v bytovém družstvu, zda je tuto hodnotu třeba určit ke dni zániku BSM dle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 157/1997 Sb. či dle obvyklé ceny této účasti stanovené ke dni zániku BSM dle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 157/1997 Sb.\"
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že manželství účastníků, uzavřené 27. 1. 1979, zaniklo rozvodem 11. 5. 1990, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně z 2. 4. 1960, čj. 8 C 125/89-36. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen \"BSM\") mezi účastníky nedošlo. Rozsudkem soudu prvního stupně z 10. 11. 1992, čj. 8 C 268/92-25, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu z 19. 2. 1993, čj. 12 Co 46/93-38, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 41 ve čtvrtém podlaží domu č. 519 na ul. Z. v P., sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství s tím, že byt bude nadále jako člen družstva užívat žalovaný s povinností žalobkyně byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Rozsudek nabyl právní moci 1. 4. 1993. Z výpovědi žalovaného před odvolacím soudem bylo zjištěno, že předmětný družstevní byt \"koupil do svého vlastnictví za 28.024 Kč a uvedený byt poté prodal.\" Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vypořádal právo spojené s členstvím v bytovém družstvu, od nichž je odvozováno právo nájmu družstevního bytu jako majetkovou hodnotu, přičemž její výši \"vyjádřil jako zůstatkovou hodnotu členského podílu k níž v souladu se stanovami příslušného bytového družstva platnými ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připočetl i částku dosud splaceného investičního úvěru (anuita)\", s tím, že uvedený závěr převzal z rozhodnutí uveřejněného pod č. 43/72 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedl, že při vypořádání této majetkové hodnoty nelze vycházet z další zásady vytvořené judikaturou pro účely soudního vypořádání BSM (viz R 42/1972 a R 21/1970), totiž že rozhodující je stav věci v době zániku BSM, avšak věc je třeba ohodnotit podle předpisů platných v době rozhodování soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů při stanovení hodnoty členských práv a povinností k družstevnímu bytu vycházely nesprávně jen ze zůstatkové hodnoty členského podílu k družstevnímu bytu. Podle žalobkyně je třeba vycházet z reálné tržní ceny členských práv a povinností, s nimiž je spjato právo užívat družstevní byt, a \"má-li být vypořádání spravedlivé, musí být peněžní ekvivalent členských práv a povinností v bytovém družstvu takový, aby umožňoval tomu kterému z účastníků, který obdrží peněžní hodnotu, aby si mohl na trhu na trhu pořídit za tento peněžní ekvivalent obdobný družstevní byt\". Žalobkyně navrhla, aby \"rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.\"
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tj. podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před uvedenou novelou - dále jen \"OSŘ\").
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení (§239 odst. 1, §240 odst. l a §241 odst. l OSŘ) přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241 odst. l a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení uvedené v §237 odst. l OSŘ ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ OSŘ) nebyly žalobkyní namítány a dovolacím soudem zjištěny.
Dovolatelce lze přisvědčit, vytýká-li odvolacímu soudu, že vychází z nesprávného určení hodnoty společných práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (zahrnující právo společného nájmu družstevního bytu) které představují vyčíslitelnou majetkovou hodnotu, jež zde existovala v době zániku BSM, a o které mělo být v rámci řízení o vypřádání bezpodílového spoluvlastnictví rozhodnuto.
Nejvyšší soud v rozsudku z 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 717/99, publikovaném v časopise Právní rozhledy č.11/2000, učinil závěr, že \"v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, nelze vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu podle §233 odst. 3 Obch. Z. (zák. č. 513/1991 ve znění před novelou provedenou zák. 137/1999 Sb.). Jde o majetková práva, jejichž cena se pro účely uvedeného řízení stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod v rozhodné době a místě dosáhnout.\" Na uvedený závěr jako na správný odkazuje Nejvyšší soud i v této věci.
Právní závěr vyslovený v R 43/72 Sbírky soudních rozhodnutí, že vzniklo-li právo společného užívání družstevního bytu manžely (po novele zákona č. 40/1964, občanský zákoník, provedené zák. č. 509/1992 Sb. /dále jen \"ObčZ\"/jde o právo společného nájmu družstevního bytu manžely) a společné členství v družstvu, je nutno při vypořádání BSM přihlédnout k členskému podílu ve výši odpovídající jeho zůstatkové hodnotě ke dni zániku BSM, byl již překonán. Rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 8. 2000 respektuje reálné ekonomické vztahy, jejichž výrazem je právě vypořádání hodnoty členských práv a povinnosti spojených s užíváním družstevního bytu jako ceny obvyklé, za kterou by bylo možno převod v rozhodné době a místě dosáhnout.
Zbývá ještě otázka, která doba je rozhodná pro stanovení hodnoty členských práv a povinností v družstvu.
Má-li být vypořádána tato hodnota, kterou manželé nabyli za trvání manželství jako společní členové družstva, pak se logicky nabízí jako správný jen ten závěr, že musí jít o hodnotu (cenu) ke dni zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu.
Podle §705 odst. 2 ObčZ nabyl-li práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného nájmu rozvodem, právo byt užívat zůstane tomu, z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V ostatních případech společného nájmu družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu: tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu.
Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že se zánikem manželství rozvodem není ze zákona spojen zánik společného členství rozvedených manželů v družstvu, ale k jeho zániku je třeba dohody rozvedených manželů nebo rozhodnutí soudu o zrušení společného nájmu družstevního bytu rozvedenými manžely. Pro vypořádání práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu rozvedených manželů je tedy určující obvyklá cena těchto práv ke dni uzavření dohody o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manželů nebo ke dni, kdy nabude rozhodnutí soudu o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich jako člen družstva bude dále nájemcem bytu, právní moc. Pro závěr, že dobou rozhodnou ve smyslu shora uvedeném je den zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu svědčí i to, že jeho zánikem se výlučným nositelem práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu jako člen družstva stává jen jeden z rozvedených manželů. Zánik BSM je naproti tomu sice ze zákona spojen se zánikem manželství (§148 odst. l ObčZ), ale teprve od uzavření dohody o vypořádání BSM nebo jeho vypořádání soudním rozhodnutím nebo uplynutím doby tří let od jeho zániku (§149 odst. 2, 3 a 4 ObčZ) se jeden z manželů stává výlučným vlastníkem věci, případně se ve vztahu k věci rozvedení manželé stávají spoluvlastníky podílovými. Zákon výslovně neupravuje vztah rozvedených manželů k věcem náležejícím do již zaniklého, avšak nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví. I v tomto období jde však o vztah spoluvlastníků k těmto věcem, který je třeba posuzovat analogicky podle §853 ObčZ, to znamená, že právní vztahy se přiměřeně (právě s modifikacemi vyplývajícími ze zániku BSM) řídí ustanoveními o bezpodílovém spoluvlastnictví.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 1 písm. d) OSŘ vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem je dán.
Dovolací soud proto podle §243b odst1 a 2 OSŘ zrušil rozsudky soudů obou stupňů, neboť důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2001
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková