ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2732.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2732/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců: A/ J. K., B/ L. V., proti žalované L. U., o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 138/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 1999, čj. 54 Co 58/99-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. června 1999, čj. 54 Co 58/99-73, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně\") ze dne 20. srpna 1998, čj. 24 C 138/97-24, ve výroku, že se „žaloba s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit pozemek č. parcely 154/2 o výměře 388 m2, označený v geometrickém plánu ze 4. 4. 1996 č. 125-21/96 písmenem „A\" vedený na LV 569 k. ú. S. Katastrálního úřadu P. a vyklizený odevzdat žalobcům do 30 dnů od právní moci rozsudku, zamítá\" a ve výroku o povinnosti žalobců zaplatit žalované náklady řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 16. 7. 1985, čj. Fin 3 POÚ 1362/85, byla 2. 10. 1985 mezi žalovanou a bývalým Místním národním výborem v P. uzavřena dohoda o zřízení osobního užívání pozemku, a to pozemkové parcely č. 154/2 v katastrálním území S. o výměře 388 m2 pro zřízení zahrádky za úhradu 1.552,- Kčs. Tato dohoda byla registrována příslušným státním notářstvím a právní účinky registrace dohody nastaly 8. 10. 1985. Z výpisu z evidence nemovitostí příslušného střediska bývalé Geodézie z 30. 5. 1978 zjistil, že jako vlastník pozemkové parcely č. 154 v uvedeném katastrálním území byl veden Československý stát - Místní národní výbor Z., ale ze sdělení tohoto střediska z 11. 7. 1991 plyne, že šlo o výpis nepřesný, neboť tato pozemková parcela byla rozdělena na parcely č. 154/1 a č. 154/2. Z výpisu z katastru nemovitostí příslušného katastrálního úřadu z 11. 3. 1998 pak soud prvního stupně zjistil, že na listu vlastnictví č. 569 v katastrálním území S. v obci P., je jako vlastnice pozemku č. 154/2 o výměře 388 m2 zapsána žalovaná. Dále vyšel z obsahu rozhodnutí Státního notářství pro P., čj. 5 D 1712/87-18 z 29. 8. 1988 o projednání dědictví po J. K., z něhož je patrno, že dědictvím po něm nabyli žalobci rovným dílem v katastrálním území S. několik pozemků, včetně pozemkových parcel č. 178/1 a č. 188, a z nich, podle tvrzení žalobců, byl sporný pozemek oddělen. Z výměr pozemků uvedených v geometrickém plánu ze 4. 4. 1996 soud dále zjistil, že pozemek č. 154/2 vznikl oddělením z pozemkové parcely č. 178/1. Ze sdělení Katastrálního úřadu P. ze 16. 7. 1998 vyplynulo, že na základě přečíslování parcel na listech vlastnictví do nového měřítka došlo ke změně původně zapsaného pozemku č. 186 jako části parcely č. 188 podle pozemkových knih na parcelu č. 154, a proto v roce 1985 vyhotovilo středisko Geodézie nesprávný výpis z evidence nemovitostí na parcelu č. 154, k níž jako vlastníka uvedlo „MNV - Čsl. stát\", přičemž tato parcela byla později rozdělena na parcely pod č. 154/1 a č. 154/2. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §205 a §206 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") účinného do 31. 12. 1991 a §872 odst. l ObčZ účinného od 1. 1. 1992 a s odkazem na nález Ústavního soudu z 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96, publikovaný pod č. 64 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky uzavřel, že se žalovaná stala vlastnicí sporného pozemku, který k 1. 1. 1992 užívala řádně a v dobré víře, že je jeho vlastnicí; žalobě proto nebylo možno vyhovět.
Odvolací soud uzavřel, že žalobci neprokázali vlastnické právo ke spornému pozemku, a proto k žalobě na jeho vyklizení nejsou věcně aktivně legitimováni. Z údajů plynoucích ze shora uvedeného dědického spisu, konkrétně z výpisu z pozemkové knihy na č.l. 7 a z identifikace parcel na č.l. 8, odvolací soud dovodil, že žalobci sice zdědili pozemkové parcely č. 178/l a č. 188, ty ale byly dříve evidovány pod č. 154/1 - orná půda. Vlastnictví pozemku č. 154/2 se jim prokázat nepodařilo Návrh na připuštění dovolání zamítl, neboť se nezabýval věcnou stránkou žalobci tvrzeného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ\") ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňují dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Uvádějí, že soud nevzal v úvahu, že v době, kdy dědické řízení probíhalo, byl pozemek č. 178/1 veden v evidenci nemovitostí na D listu vlastnictví a měl výměru 28.780 m2 a částí tohoto pozemku, jak bylo doloženo srovnávací sestavou parcel, byl i pozemek č. 154/2. To je patrné i z grafické identifikace. Pokud zdědili, jak plyne z dědického spisu, celou původní parcelu č. 178/1, pak se tak stalo včetně té její části, která je nyní v katastru nemovitostí vedena jako samostatná parcela č. 154/2. Na to navazuje dovolací důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, resp. následující otázka zásadního právního významu. Ohledně pozemku č. 154/2 byla v roce 1985 s žalovanou uzavřena dohoda o jeho osobním užívání. Předpokladem pro takový postup by ale muselo být, že přidělený pozemek v době jeho přidělení do osobního užívání měl charakter vymezený §199 odst. l ObčZ v tehdejším znění. Muselo by jít o pozemek v socialistickém společenském vlastnictví. Uvedený pozemek však takový charakter neměl. Rozhodnutí správního orgánu, kterým o přidělení pozemku žalované do osobního užívání bylo rozhodnuto, vycházelo z chybného výpisu z evidence nemovitostí, který vypracovalo tehdejší příslušné středisko Geodézie. Šlo tedy o „nulitní správní akt\", který nemohl založit žádné právní důsledky. Soudem prvního stupně připomenutý nález Ústavního soudu České republiky řešil případ založený zcela jinou skutkovou situací. K soudem zmiňované dobré víře žalované uvádějí, že žalovaná věděla, že sporný pozemek vlastnil právní předchůdce žalobců, na něhož se původně obrátila se žádostí o jeho koupi. Teprve po odmítnutí se obrátila na stát se žádostí o jeho přidělení. Shrnují, že jako zásadní by měl dovolací soud řešit právní otázku, zda správní rozhodnutí o přidělení pozemku, který nebyl v socialistickém společenském vlastnictví, do osobního užívání, bylo nulitním správním rozhodnutím, které nemohlo založit užívací a posléze vlastnické právo. Vlastnické právo nemohlo v daném případě vzniknout ani vydržením, neboť žalovaná nebyla v dobré víře. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem). Dovolání je podáno včas a osobou k podání dovolání oprávněnou, není však přípustné.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být takto připuštěno jen pro řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují - viz například Rc 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebyla určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudu dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudu (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Řešením právních otázek v dovolání vytýčených se odvolací soud nezabýval; to ostatně uvedl v odůvodnění rozhodnutí, když vysvětloval, proč návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Případné pochybení soudu při identifikaci parcel nečiní z rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu. Proto dovolací soud nemohl dospět k závěru, že by šlo o rozhodnutí, proti kterému by bylo přípustné dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné, a to ani podle jiných ustanovení OSŘ. Proto nezbylo, než je odmítnout [§243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé úspěšní nebyli a žalované takové náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu