ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.58.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 58/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., ve věci žalobců: A) J. G., B) A. K., a C) J. Š., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) J. N., 2) A. N. a 3) J. N., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví, vedené pod sp. zn. 5 C 297/92 u Okresního soudu v Jihlavě, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 Co 463/96-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 Co 463/96-135, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem z 23. 9. 1996, č. j. 5 C 297/92-92, určil, že žalobce J. G., nar. 16. 5. 1909, (dále J. G. st.) a jeho zemřelá manželka M. G., nar. 30. 11. 1907, byli ke dni 4. 4. 1976 podílovými spoluvlastníky každý z jedné poloviny zemědělské usedlosti č. p. 45 se st. p. č. 80/1 a pozemků p. č. 80/2 se skladem č. p. 56, p. č. 1219/1 a 1219/2 v katastrálním území H., zapsaných naposledy na LV č. 158 u Katastrálního úřadu v J. Dále zamítl žalobu na určení spoluvlastnictví manželů G. k pozemku p. č. 1219/3 v kat. území H. a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že J. a M. G. nabyli každý z jedné poloviny spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem (s výjimkou parc. č. 1219/3) přídělem podle přídělové listiny z 21. 12. 1947. Podle dohody z 9. 4. 1955 J. G. st. se souhlasem M. G. směnil uvedený příděl s Okresním národním výborem v J. za příděl ve V. S., tj. zemědělskou usedlost č. p. 27 a zemědělskou půdu o výměře 14,5 ha. M. G. však se směnou přídělu nesouhlasila a dokonce vyhnala pracovníky státního statku, kteří přišli o směně jednat. Nikdy také nezmocnila manžela J. G. st. k tomu, aby jejím jménem dohodu podepsal. Podle dohody byla důvodem směny potřeba Státního statku R. získat usedlost pro své pracovníky a také potřeba ujmout se opuštěné silně zanedbané usedlosti č. p. 27 ve V. S. Dne 14. dubna 1955 byl vyhotoven zápis o převzetí usedlosti č. p. 45 v H., který J. G. st. podepsal, a tato usedlost byla předána Státnímu statku R. Po podpisu dohody došlo k její realizaci. Manželé G. bydleli (spolu se žalobci, kteří jsou jejich dětmi) ve V. S. jen asi rok. Poté jim Státní statek R. odebral veškerý živý inventář a protože nechtěli na statku pracovat, zakoupili si rodinný domek v P., kam se přestěhovali. M. G. zemřela 4. 4. 1976. V katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí vedeni žalovaní. Žalovaní 1) a 2), kteří jsou manželé, jako kupující uzavřeli 19. 3. 1990 s O. P., státním podnikem, semenářským statkem J., jako prodávajícím ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu, a dále převedli darovací smlouvou z 12. 4. 1991 spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu jedné id. třetiny na svého syna - žalovaného 3).
Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že nemovitosti nabyli manželé G. přídělem do podílového spoluvlastnictví, avšak od 1. 1. 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 249/1949 Sb., o právu rodinném, se podle §22 tohoto zákona staly předmětem zákonného majetkového společenství. Dohodu z 9. 4. 1995, kterou uzavřel J. G. st. s Okresním národním výborem v J., považoval soud za směnnou smlouvu ve smyslu §382 obč. zák. z roku 1950, avšak podle §36 téhož zákoníku za absolutně neplatnou v celém rozsahu pro nedostatek souhlasu M. G. s touto smlouvou. Podle §23 zákona č. 249/1949 Sb. totiž mohli manželé vykonávat samostatně pouze obvyklou správu jmění náležejícího do zákonného majetkového společenství, avšak tam, kde záležitost přesahovala rámec obvyklé správy, potřeboval manžel souhlas druhého manžela. Soud prvního stupně také uvedl, že oproti rozsudku z 19. 2. 1993, č. j. 5 C 297/92-32, v němž dospěl k závěru, že dohoda z 9. 4. 1955 nemůže být pro neurčitost platnou směnnou smlouvou, přihlédl po doplnění dokazování výslechem žalobců k tomu, že dohoda byla realizována, a že mezi účastníky dohody bylo jasné, co je předmětem směnné smlouvy. Dále soud prvního stupně dovodil, že dohoda byla uzavřena J. G. st. v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť \"by bylo proti logice zdravého rozumu, aby manželé G. měli zájem opustit usedlost, na níž 8 let hospodařili a chtít začít znovu hospodařit na místě, které i podle vyjádření státního statku bylo ve špatném stavu. Jednoduše řečeno neměli na vybranou. Muselo jim být oběma zřejmé, že v každém případě budou muset usedlost opustit, ať se tak stane na základě dohody o směně přídělu nebo jiné skutečnosti. Pozdější vývoj skutečnosti jen potvrdil tento předpoklad a byl důkazem toho, že proti zájmu státu, v tomto případě reprezentovaného Státním statkem R., nebylo možné projevit svobodně svou vůli.\"
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze 13. dubna 1999, č. j. 16 Co 463/96-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (zamítavý výrok nebyl odvoláním dotčen) tak, že zamítl žalobu na určení, že zemřelý J. G., nar. 16. 5. 1909, a zemřelá M. G., nar. 30. 11. 1907, byli ke dni 4. 4. 1976, podílovými spoluvlastníky k jedné polovině zemědělské usedlosti č. p. 45 na stavební parcele č. 80/1, stavební parcely č. 80/1, parcely č. 80/2 se skladem č. p. 56, parcely č. 1219/1, 1219/2 v kat. území H., zapsaných naposledy na LV č. 158 pro k. ú. H. u Katastrálního úřadu v J. Odvolací soud rozhodl také o nákladech řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda z 9. 4. 1955 byla smlouvou směnnou ve smyslu §382 zákona č. 141/1950 Sb. Oproti soudu prvního stupně však považoval tuto smlouvu za platnou. Okresní národní výbor v J. byl oprávněn takovou smlouvu uzavřít, když zákonem č. 98/1950 Sb. byl zrušen N. p. f. a podle vyhlášky č. 530/1950 Ú. l. bylo právě na okresní národní výbory přeneseno udělování souhlasu ke zcizení, propachtování nebo jinému nakládání s přidělenou půdou. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že \"z formulace jménem svým a jménem své manželky lze dovodit, že J. G. uzavíral zmíněnou smlouvu se souhlasem své manželky, tak jak to vyžadovalo ustanovení §23 zákona č. 265/1949 Sb.\" Nešlo také o smlouvu neplatnou podle §37 zákona č. 141/1950 Sb., neboť byla sice uzavřena v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek. V dohodě byly totiž podrobně specifikovány kompenzace, které byly manželům G. právě v souvislosti se směnou poskytnuty. Konečně odvolací soud uvedl k nároku po J. G. st., který zemřel v průběhu odvolacího řízení 5. 7. 1998, že žalobci nemají na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Určením, že J. G. st. byl podílovým spoluvlastníkem nemovitostí ke dni smrti jeho manželky by se nijak nezměnilo právní postavení žalobců. I v případě úspěšné žaloby by totiž nemohli požadovat dodatečné projednání dědictví k tomuto majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu nesprávný závěr o platnosti směnné smlouvy z 9. 4. 1955. I kdyby Okresní národní výbor v Jihlavě byl oprávněn uzavřít uvedenou smlouvu, pak přímo ze smlouvy vyplývá, že podléhala schválení radou Okresního národního výboru v J. a okresním plnomocníkem výkupu. To však nebylo prokázáno, stejně jako souhlas M. G. s tím, aby její manžel smlouvu uzavřel. Ta nechtěla smlouvu podepsat, odmítala tento úkon učinit, a nemohl jej za ni učinit ani její manžel. Protože se smlouvou nesouhlasila, je správný závěr soudu prvního stupně, že šlo o úkon nad rámec obvyklé správy, týkající se majetku náležejícího do zákonného majetkového společenství, tedy o úkon z tohoto důvodu neplatný. Smlouva byla také uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. \"Rozhodně nestačí to, že v dohodě je uvedeno, že rodiče se vzdají přídělu pozemku a budov v H. ve prospěch státního statku a směnou jim bude dána do vlastnictví za podmínek přídělu část zemědělské usedlosti ve V. S. č. 27. Rodičům nikdy do vlastnictví zemědělská usedlost ve Vysokých Studnicích dána nebyla, takže rozhodně byli znevýhodněni.\" Žalobci zdůrazňují, že jejich rodiče na usedlosti v H. delší dobu pracovali a neměli žádný důvod odtud odejít. \"Byl však na ně činěn politický nátlak, bylo jim vyhrožováno, že pokud se přídělu nevzdají, budou vystěhováni a mohou být soudně stíháni. V době probíhajících politických procesů se báli, že by mohli špatně dopadnout, když měli tři nezletilé děti. Dobrovolně příděl neopustili, byli násilně přestěhováni do V. S. Příděl jim byl slíben, ale nebyl přidělen a tak se museli odstěhovat, když J. G. st. nechtěl vstoupit do statku. Rodiče zaplatili příděl v H., ale nebyla jim poskytnuta žádná náhrada.\" Žalobci tedy také podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) namítají, že dohoda z 9. 4. 1955 není smlouvou směnnou, neboť neobsahovala ujednání o směně věcí, resp. jejich rodiče touto smlouvou vlastnictví k usedlosti ve V. S. nenabyli. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud provedl řízení podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), tedy podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.(dále jen „OSŘ\").
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. l a 3 OSŘ.
Vady řízení uvedené v §237 odst. l OSŘ žalobci nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolací soud považuje za správný závěr soudů obou stupňů, že dohoda z 9. 4. 1955 je smlouvou směnnou podle §382 zákona č. 140/1950 Sb. Byť obsahuje formulaci o vzdání se práva manželů G. k usedlosti č. p. 45 v H. pod podmínkou, že jim bude přidělena do vlastnictví budova č. p. 27 ve V. S. a nejvýše 14, 5 ha zemědělské půdy (taková byla výměra pozemků zemědělské usedlosti č. p. 45 v H.), je jako směnná smlouva označena, v textu se také uvádí, že účastníci uzavírají smlouvu o směně přídělu. Z jejího obsahu také vyplývá, že důvodem uzavření smlouvy je přenechání přídělu manžely G. za příděl ve V. S. V dohodě je dále popsán stav usedlosti č. p. 27 včetně výhod, které mají být vzhledem k popsanému stavu poskytnuty. Smlouva tedy obsahuje podstatné náležitosti smlouvy směnné, tj. určení předmětů, které mají být vyměněny a vyjádření vůle stran, že má dojít k přechodu vlastnického práva k těmto věcem. Soud prvního stupně také správně poukázal na to, že o určitosti předmětu dohody svědčí i její realizace přestěhováním manželů G. do usedlosti č. p. 27 ve V. S. (žalobce A/ vypověděl, že rodiče sklízeli po přestěhování ještě pozemky v H., neboť neměli osety pozemky patřící k usedlosti č. p. 27 ve V. S.).
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že zemědělská usedlost č. p. 45 v kat. území H., kterou manželé J. a M. G. nabyli přídělem, se k 1. 1. 1950 stala předmětem zákonného majetkového společenství manželů J. a M. G. Zatímco soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že dohodu o směně přídělu byla J. G. st. uzavřena bez souhlasu M. G., dospěl odvolací soud k závěru opačnému. Dokazování sice doplnil opětovným výslechem žalobců A) a B), ale tyto důkazy nijak nehodnotil - v rozsudku pouze obsah výpovědí těchto účastníků konstatoval. Závěr, že jako manželka M. G. ve smyslu §23 zákona č. 265/1949 Sb. souhlasila s uzavřením dohody o směně přídělu z 9. 4. 1955, dovodil z obsahu dohody, resp. z formulace \"J. G. jménem svým a své manželky\", jak je uvedena u podpisu dohody. Odvolacímu soudu lze přisvědčit jen potud, že nebyla popřena pravost listiny, tedy skutečnost, že dohodu podepsal J. G. st. Potom důkazní břemeno ohledně pravdivosti listiny, tedy jejího obsahu včetně toho, že nebyla uzavřena se souhlasem jeho manželky M. G. leží na žalobcích, neboť ti z tohoto tvrzení vyvozují pro sebe příznivé důsledky (k tomu srov. rozsudek NS ČR z 10. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2670/98 uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/2001). Pak ovšem bylo na odvolacím soudu, aby důkazy provedené k tvrzení žalobců o nedostatku souhlasu M. G. hodnotil ve smyslu §132 OSŘ, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. To se však nestalo, neboť odvolací soud pominul zjištění soudu prvního stupně, že M. G. se podpisu smlouvy bránila, vyhnala pracovníky státního statku, kteří přišli o směně jednat a manželovi ani neudělil k podpisu smlouvy plnou moc. V tomto smyslu nemá skutkové zjištění odvolacího soudu, že M. G. dala souhlas k tomu, aby její manžel uzavřel směnou smlouvu ohledně jejich společných nemovitostí, v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tím je dán dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ.
Teprve v dovolacím řízení přicházejí žalobci s tvrzením, že dohoda o směně přídělu z 9. 4. 1955 nebyla schválena radou ONV v J. a okresním plnomocníkem výkupu, ačkoliv je v ní výslovně uvedeno, že schválení těchto orgánů podléhá. Dovolací soud je soudem přezkumným, rozhodujícím o mimořádném opravném prostředku a není proto oprávněn k přezkumu věci z hlediska námitek, které nebyly v nalézacím řízení uplatněny.
Za předpokladu jinak platné dohody z 9. 4. 1955 jako smlouvy směnné obstojí závěr odvolacího soudu, že smlouva byla sice uzavřena v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek, tedy že nebyl splněn jeden z předpokladů neplatnosti právního úkonu, stanovené v §37 zákona č. 141/1950 Sb. Odvolací soud správně poukázal na to, že zemědělská usedlost č. p. 27 ve V. S. byla ve špatném stavu, ale právě z toho důvodu byly v dohodě specifikovány výhody, které měly zjištěný stav kompenzovat. Takový závěr je v souladu s výkladem pojmu tísně a nápadně nevýhodných podmínek, jak byly vymezeny v rozhodnutí č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pokud žalobci namítají, že J. G. st. jednal pod nátlakem, když mu bylo vyhrožováno soudním stíháním, pak J. G. st. sám nic takového jako účastník řízení neuvedl ani v žalobě ani ve své výpovědi, stejně jako v prohlášení, předloženém Okresnímu pozemkovému úřadu v J.
Odvolací soud zamítal žalobu ohledně J. G. st. s tím, že nemá naléhavý právní zájem na určení, že byl ke dni smrti jeho manželky podílovým spoluvlastníkem nemovitostí z jedné poloviny. Přehlédl však, že žaloba byla původně podána ještě za života J. G. st., který byl rovněž žalobcem. Právě formulace žalobního petitu byla důvodem zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem usnesením z 2. 1. 19996, č. j. 16 Co 433/94-58. Žalobci poté změnili žalobu tak, že navrhovali, aby bylo určeno, že J. G. st. je podílovým spoluvlastníkem nemovitostí z jedné poloviny a že M. G. byla ke dni své smrti rovněž spoluvlastnicí jedné poloviny nemovitostí. Tato změna žaloby byla soudem prvního stupně také usnesením z 1. 7. 1996, č. j. 5 C 297/92-75, připuštěna. Ve výroku svého rozsudku z 23. 9. 1996, č. j. 5 C 297/92-92, však nerozhodl v souladu se změněnou žalobou, neboť změnil slovosled žalobního petitu a doplnil slova o tom, že J. G. st. zemřel, ačkoliv byl §153 odst. 2 OSŘ žalobou vázán. Těmito úpravami však změnil smysl žalobního petitu. Odvolací soud pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Jde o vadu řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci (§241 odst. písm. b) OSŘ).
Rozsudek odvolacího soudu byl proto ze shora uvedených důvodů zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. l, 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2001
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu