ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1406.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1406/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokoného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání České republiky - Ministerstva vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad štolou 3, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9.2.1999, sp.zn. 19 Co 34/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 8 C 145/92 / žalobců: 1. M. T., 2. J. T., a 3. D. P., zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, o uzavření dohody o vydání věcí /, takto:
I. Dovolání dovolatele se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 26.3.1992 / v průběhu řízení upravovanou /, aby žalovanému státu bylo uloženo vydat jim dům čp. 146 v L., okres Č. B., s pozemkem parc. č. 36. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti přešly na stát kupní smlouvou ze 6.10.1965, ale tato smlouva byla původními spoluvlastníky J. a M. T. uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek / za výrazně nízkou cenu 10.227 Kč a pod tlakem rozsáhlých oprav a úprav domu, požadovaných bývalým Místním národním výborem v L., na které spoluvlastníci neměli finanční prostředky/.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že tu nebylo doloženo, že by smlouva ze 6.10.1965 mezi bývalým Místním národním výborem v L. a J. a M. T. byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení, vyslechl svědky F. K., provedl důkaz posudkem znalce z oboru odhadu cen nemovitostí i z oboru geodézie a kartografie a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 20.10.1998, čj. 8 C 145/92-136, bylo rozhodnuto, že " se za žalovaného uzavírá dohoda o vydání domu čp. 146 v L. na pozemkové parcele č. 36/1 / zastavěná plocha / o výměře 317 m2 , pozemkové parcely č. 36/1, / zastavěná plocha / a pozemkové parcely č. 36/3 / zastavěná plocha / o výměře 43m2 v katastrálním území L., a to v rozsahu ideálních 4/6 pro M. T., ideální 1/6 pro Ing. D. P., a ideální 1/6 pro Ing. J. T. ; dohoda o vydání nemovitostí a geometrický plán jsou nedílnou součástí tohoto rozsudku". Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 23.395 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Státu nebylo přiznáno právo na náhradu zálohově vyplacených nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., že jimi uváděné nemovitosti přešly na základě kupní smlouvy ze 6.10.1965 na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. a že stát je tu povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 téhož zákona. Soud prvního stupně měl za to, že tíseň na straně převodců nemovitostí byla prokázána tím, že prodávající byli vystaveni nátlaku orgánu státní správy, prodávali dům pod tlakem vyvlastnění, když nebylo v jejich silách nemovitosti udržovat tak, jak vyžadoval tehdejší národní výbor, nebylo jim umožněno nemovitost prodat výhodnějším způsobem, ačkoli měli možnost získat vlastního kupce na dům, ale nebylo možné tento prodej realizovat s ohledem na nemožnost zajištění náhradních bytů pro nájemníky. Kupní cena sjednaná ve smlouvě ze 6.10.1965 nebyla podle znaleckého posudku v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, i když tu byla dána " možnost navýšení ceny, kterou tehdejší orgány nevyužily ve prospěch vlastníků, takže i v tom lze spatřovat znevýhodnění prodávajících". Soud prvního stupně byl toho názoru, že dům čp. 146 v L. neztratil provedenou přestavbou svůj stavebně technický charakter, třebaže tu k přestavbě došlo, a to s obměnou prvků dlouhodobé životnosti stavby v rozsahu větším než 50%, ale šlo o modernizaci celé stavby / přestavbou na místnosti služebny bývalé Krajské správy Sboru národní bezpečnosti/; není však vyloučeno její využití tak, jak tomu bylo před přechodem stavby na stát ; vydání nemovitostí nebrání tedy ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně uváděl dále,že bylo nutno v řízení dát vypracovat geometrický plán, protože do původní parcely byla začleněna parcela č. 110 o výměře 109m2, které nenáležela původním vlastníkům; změnilo se označení žalobci uváděné pozemkové parcely na parc. č. 36/1 , takže žalobcům lze vydat pozemek parc. č. 36/1 / o výměře 317m2 / a pozemek parc. č. 36/3 / o výměře 43m 2 / spolu s domem čp. 146. Povinnost k uzavření dohody o vydání nemovitostí byla soudem prvního stupně uložena Ministerstvu vnitra, i když v původním žalobním návrhu byla jako žalovaný označena Policie ČR - Správa Jihočeského kraje, neboť tu jde, jak uváděl soud prvního stupně, o složku Ministerstva vnitra.
Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání České republiky - Ministerstva vnitra proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 9.2.1999, sp.zn. 19 Co 34/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 14.650 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání proti tomuto rozsudku " k vyřešení otázky spočívající v posouzení osobních poměrů žalobců, vzniklých potřebou opravení jiné jejich nemovitosti, poškozené živelnou událostí".
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného státu nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud měl za to, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně byly správné co do posouzení toho, kdo je oprávněnou osobou v této právní věci i za jakých podmínek došlo k prodeji domu čp. 146 v L. dne 6.10.1965; prodávající J. a M. T. prodávali dům sice v zanedbaném stavu / když peněžní prostředky vynaložili přednostně na opravu své nové vily, poškozené bleskem, a na opravu domu čp. 146 jim peníze nezbývaly / a s nájemníky, jímž sami nemohli nabídnout náhradní bydlení, ale šlo o nemovitost, která stojí na náměstí L. a lze ji označit za lukrativní. Proto odvolací soud rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Výrok o připuštění dovolání vyslovil odvolací soud podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, a to shodně s tím, co žalovaný v řízení o odvolání navrhl.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu vnitra ČR dne 16.3.1999 a dovolání bylo tímto ministerstvem podáno u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 31.3.1999, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
V dovolání, podané žalovaným, bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod bylo uplatňováno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odvolání bylo zdůrazňováno, že dům čp. 146 v L. nabyla žalobkyně M. T. / spolu se svými později zemřelým manželem / v roce 1947 ; tento dům postavený někdy počátkem 20.století nebyl jimi opravován, protože peněžní prostředky věnovali spoluvlastníci spíše na opravu novějšího domu, v němž bydleli. V době prodeje domu v roce 1956 byl dům ve špatném stavu a podle názoru dovolatele jeho prodej " musel být pro jeho vlastníky úlevou, neboť jako majitelé odpovídali za technický stav domu, který byl v havarijním stavu", zejména pokud jde o komíny, okapy, omítku a dřevěné pavlače; šlo o dům bez zavedení vody, se suchým WC a s vytápěním kamny na uhlí ; vlastníci domu nebyli schopni zajistit přiměřený technický stav domu. Šlo o provozní dům, nikoli o rodinný domek, a vzhledem k tomu byla také stanovena kupní cena za něj podle příslušných ustanovení tehdy platné vyhlášky č. 73/1964 Sb. Teprve po převodu domu na stát byly do domu investovány značné částky, došlo k jeho rozsáhlé přestavbě, byla do něj zavedena voda a bylo instalováno ústřední topení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, první hlavy, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeným podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů / tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, protože odvolací soud výrokem svého rozsudku vyslovil, že je proti jeho rozsudku přípustné dovolání, neboť měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to co do otázky, kterou ve svém výroku o připuštění dovolání jmenovitě uvedl.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzení / výkladem / určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních / viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Dovolatel měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci .
Nesprávné právní posouzení věci / ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo v tom, že si použitý právní předpis nesprávně vyloží / viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45) /.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že tíseň na nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychicky stav / např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod./, jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky uzavřené kupní smlouvy, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv jde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 27.9.1995, II ÚS 59/95, uveřejněném pod č. 54 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo připomenuto, že při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na paměti, že se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje, pokud tu objektivním působícím a existujícím stavem není vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví a z této pohnutky pak jedná fyzická osoba i ke svému neprospěchu.
Z těchto právních závěrů obsažených v uveřejněných rozhodnutích obecných soudů i v nálezech Ústavního soudu ČR vycházel v daném případě jak odvolacího soud, tak i dovolací soud.V těchto závěrech je podán výklad pojmu tísně, na jehož výklad v souvislosti s připuštěním dovolání soud nejvíce poukazoval, že totiž zahrnutím hledisek hospodářských, sociálních i psychických je podán komplexní dosah hledisek působících na osobu uzavírající smlouvu, omezujících ji ve svobodě rozhodování. Do těchto hledisek může být zahrnuto i to, že v důsledku toho, že bylo stávajícími poměry ve společnosti znemožněno vlastníku brát z nemovitého majetku užitky / např. formou vybíraného nájemného pokrývajícího výrazněji i náklady na údržbu nemovitosti/ a tak s ní fakticky disponovat, byl vlastník v tísni natolik,že mohl ze dvou svých nemovitostí přednostně vynakládat peněžní prostředky jen na jednu z těchto nemovitostí, vyžadující naléhavější opravu / např. při živelné události /.
Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. a že tu tedy byl dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, jak se toho domáhal dovolatel.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu / v již citovaném znění/.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených na vyjádření žalobců k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ ustanovení §150 téhož právního předpisu o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a to v daném případě vzhledem jednak k povaze projednávané právní věci a jednak vzhledem k obsahu uváděného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího stručně procesní vyjádření žalobců učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. února 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová