ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1878.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1878/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15 podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 3. 2000, sp.zn. 20 Co 650/99 (v právní věci žalobců 1) Ing. S. P., 2) M. P., 3) Ing. R. P., všichni zast. advokátkou žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o 26.906 Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 30 C 288/98), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 seznal rozsudkem ze dne 22. září 1999, čj. 30 C 288/98 - 13 žalovanou povinnou jak k zaplacení předmětné částky ve výši 26.906,- Kč tak k úhradě nákladů řízení, které žalobcům vznikly.
Žalobci se návrhem podaným k soudu I. instance domáhali dle §11 zák. č. 87/1991 Sb. úhradu částky ve výši, kterou zaplatili za zřízení práva osobního užívání k pozemku p. č. 886/1 v k.ú. Pyšely, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 1996, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 6. 1995, čj. 3 C 336/91, byla žalobcům uložena dle §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. povinnost uzavřít s oprávněnou B. Š. dohodu o vydání nemovitostí, mezi něž patřil i výše zmíněný pozemek. Ustanovení §11 cit. zákona upravuje nárok povinné osoby: "vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci". Žalobci uplatnili svůj nárok vzniklý po vydání nemovitostí řádně a včas. Žalovaná uhradila kupní cenu za ostatní nemovitosti, spornou částku žalobcům uhradit odmítla, neboť tato představuje pouze poplatek za osobní užívání pozemku a nikoliv kupní cenu. Soud se však s tímto argumentem žalované neztotožnil. Poukázal na stanovisko právní teorie, která institut práva osobního užívání považovala za "smíšený" relativní právní vztah vyznačující se však převážně prvky věcněprávní povahy, přičemž uživateli byla poskytována ochrana jeho práva obdobná ochraně práva osobního či soukromého vlastnictví. Právo osobního užívání pozemku mohlo zaniknout pouze na základě právních skutečností uvedených v zákoně, přičemž ve všech případech zániku tohoto práva se mělo provést vypořádání tak, aby u žádného z účastníků nevznikl neoprávněný majetkový prospěch; úhrada zaplacená občanem za právo osobního užívání pozemku se nahrazovala ve výši, kterou skutečně zaplatil. Osobní užívací právo bylo též předmětem dědění a novelou občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. došlo přímo ze zákona ke změně práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické, tedy na právo věcné, na rozdíl od ostatních užívacích práv, které byly změněny na práva nájemní či podnájemní, tedy na práva relativní. S tímto odůvodněním shledal obvodní soud žalobu důvodnou a uznal oprávněnost rozšiřujícího výkladu ustanovení §11 zák. č. 87/1991 Sb., který povinné osobě umožní nárokovat i vydání ceny, kterou zaplatila při zřizování osobního užívacího práva k pozemku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Potvrzen byl i výrok o náhradě nákladů řízení, po opravě ve výpočtu byla pouze změněna výše stanovené částky. Soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu. Rovněž při právním hodnocení se odvolací soud ztotožnil s názorem vysloveným soudem I. stupně, že právo osobního užívání pozemku, které vzniklo originálním způsobem (dohodou o zřízení práva o osobním užívání pozemku), kdy uživatel byl povinen zaplatit jednorázovou úhradu za jeho zřízení a byl chráněn obdobně jako vlastník, lze považovat za právo, v němž převažují prvky věcněprávní povahy. Ve všech případech zániku práva osobního užívání pozemku na základě skutečností stanovených zákonem se úhrada nahrazovala ve výši, kterou uživatel skutečně zaplatil. Tato úhrada tak neměla charakter pouhého poplatku za užívání, ale kvazi kupní ceny takového pozemku, s nímž bylo nakládáno v rovině práva vlastnického. Též skutečnost, že s účinností zák. č. 509/1991 Sb. se právo osobního užívání pozemku transformovalo bez úhrady na právo vlastnické, podporuje závěr, že se toto právo blížilo právu vlastnickému. Pouze takový výklad odpovídá dle názoru odvolacího soudu principu obecné spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud měl za to, že se jedná o otázku zásadního právního významu, připustil k návrhu žalované dovolání pro posouzení, zda součástí kupní ceny podle §11 zák. č. 87/1991 Sb. je též úhrada zřízení práva osobního užívání pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná strana dovolání, ve kterém nesouhlasí s rozšiřujícím výkladem zák. č. 87/1991 Sb., který má být v rozporu s úmyslem zákonodárce. Opětovně byl zdůrazněn argument uvedený již v předchozím řízení: zřízením práva osobního užívání pozemku se žalobci nestali jeho vlastníky (vlastnické právo zůstalo státu), a nejednalo se proto o koupi věci. Částka zaplacená za zřízení práva osobního užívání pozemku tudíž není kupní cenou ve smyslu §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Podle žalované by vzniklou situaci mohla řešit pouze novela zákona č. 87/1991 Sb., která nemůže být nahrazena rozhodováním soudu podle principu obecné spravedlnosti.
K tomuto dovolání podali žalobci vyjádření, ve kterém připomínají, že spoluvlastnictví k předmětným pozemkům nabyli ze zákona až k datu 1. 1. 1992. Je tedy pravdou, že ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy k 1. 4. 1991, byly pozemky v osobním užívání žalobců a nikoliv v jejich vlastnictví. Zákon č. 87/1991 Sb.vyňal z povinnosti navrácení nemovitostí při uplatnění nároku dle §4 cit. zák. nemovitosti, které měla oprávněná osoba v užívání. Žalobci proto v rámci předchozího řízení o vydání nemovitostí, ve kterém figurovali jakožto osoby povinné, namítali právě tu skutečnost, že ke dni účinnosti zákona nebyli vlastníky předmětných pozemkových parcel, ale tyto měli pouze v užívání, a proto, že se na ně povinnost tyto parcely vydat nevztahuje.Soud však žalobcům uložil tyto parcely vydat s tím, že je nerozhodné, že k 1. 4. 1991 měli k pozemkovým parcelám pouze právo užívání, když vlastnické právo na ně k 1. 1. 1992 přešlo ze zákona. V tomto směru tedy došlo k rozšíření výkladu znění zák. č. 87/1991 Sb. pokud se týkalo práva osobního užívání. Žalobci by potom pociťovali jako křivdu, kdyby s nimi na jednu stranu bylo jednáno jako s vlastníky a na druhou stranu, podle téhož právního předpisu, by jim mělo být toto právo odepřeno.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. l o.s.ř., ), je přípustné (§239 odst. l o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Zákon o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. se vztahuje na zmírnění následků některých křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům v rozmezí let 1948 - 1989. Splnění cíle a účelu zákona vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároků oprávněných osob. Zdůraznění významu interpretace zohledňující oslabené právní postavení původních vlastníků v rozhodném období (potažmo osob oprávněných) však nemůže vést k rozdílnému přístupu k nárokům osob povinných.
Ustanovení §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích zakotvuje - ve snaze předejít novým křivdám - oprávnění povinné osoby požadovat za daných podmínek vrácení kupní ceny, která byla zaplacena při koupi věci, jenž se stala předmětem restituce. Stanovisko, které by při reparaci na základě ustanovení §11 cit. zákona rozlišovalo mezi poplatkem za zřízení práva osobního užívání pozemku a kupní cenou za ostatní nemovitosti, nelze udržet již vzhledem k transformaci práva osobního užívání pozemku ve vlastnictví, a to de lege a bez náhrady účinností zák. č. 509/1991 Sb. Kromě toho již pojmové vymezení práva osobního užívání pozemku uvedené v §§198 - 220 občanského zákoníku ve znění zákona č. 188/1988 Sb. odráží převážně věcněprávní povahu tohoto institutu, jak bylo přesvědčivě doloženo argumenty soudů obou předchozích instancí. Extenzivní výklad ustanovení §11 zák. č. 87/1991 Sb. je rovněž v souladu s judikaturu vyšších soudů (viz. např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 publikovaném pod č. 83/1999 Sb.), která ve výkladových východiscích zákona č. 87/1991 Sb. podstatným způsobem sblížila interpretaci práva osobního užívání pozemku a institutu vlastnického práva.
Z těchto důvodů shledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalobců zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř, §150 o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř. Za důvod zvláštního zřetele hodný podle podle §150 o.s.ř. byla shledána skutečnost, že rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, zatím nejednotně vykládané právní praxí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová