ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2002.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2002/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Prof. Ing. J. Z., Dr.Sc. a B) MUDr. J. Z., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu P., o uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 89/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2001, č.j. 11 Cmo 42/2001-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 16. září 1997 u Obvodního soudu pro Prahu 6, domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb., blíže popsanou v petitu žaloby. Tvrdili přitom, že žalovaný podmiňoval uzavření předmětné smlouvy vstupem žalobců do právních vztahů se stavební firmou, s níž žalovaný uzavřel smlouvu o výstavbě půdních bytových jednotek. Žalobci tuto smlouvu však považují za neplatnou, neboť při jejím uzavření nebyly respektovány stanovy družstva a byla též podepsána v době, kdy byty měly být podle zákona ve vlastnictví družstevníků. Dopisem ze dne 19. 8. 1997 požádali žalobci o uzavření řádné smlouvy a následně zaslali žalovanému vlastní návrh na uzavření platné smlouvy o převodu vlastnictví. Žalovaný však doposud nereagoval a dodnes svou zákonnou povinnost nesplnil. Žalobci rovněž navrhli vydání předběžného opatření z důvodů zatímní úpravy poměrů účastníků.
Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně vyhověl žalobě rozsudkem ze dne 12. 9. 2000, č.j. 31 Cm 89/98-57. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že se žalobcům podařily prokázat skutečnosti, svědčící pro tvrzení, že smlouvy o výstavbě bytů mezi žalovaným a K., s.r.o., ze dne 22. 10. 1996 a 11. 11. 1996, byly uzavřeny v rozporu s článkem 45 odst. 8 stanov družstva. Na základě tohoto ustanovení bez svolení členské schůze samosprávy představenstvo nemůže nakládat s majetkem financovaným z členských podílů. Jestliže k výše uvedeným smlouvám nebyl udělen souhlas příslušným orgánem družstva, jedná se o absolutní neplatnost právního úkonu podle §39 o.z. Smlouva o výstavbě ze dne 11. 11. 1996 byla uzavírána poté, kdy žalobcům platně vznikl i nadále trval nárok na uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví. Vzhledem k těmto skutečnostem vyslovil odvolací soud závěr, že nelze na žalobcích požadovat převzetí závazků z této smlouvy vyplývajících. Odvolací soud uzavřel, že realizace předpokládané výstavby by mohla mít v důsledku vysokých nákladů nepříznivé důsledky pro žalovaného i žalobce.
Včas podaným dovoláním napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu, přičemž tvrdil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Dovozoval existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř. Namítal, že i v případě, kdy soud rozhodoval o předběžné otázce platnosti smlouvy, byl povinen jako účastníky řízení přibrat i účastníky předmětné smlouvy o výstavbě. Tvrdil, že společnosti K. D., s.r.o., byla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a rovněž odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Současně navrhl, aby výše uvedená společnost v souladu s §92 o.s.ř. se stala účastníkem řízení před soudem v jednání v dané věci; popřípadě byla přibrána podle §93 o.s.ř. jako vedlejší účastník řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. V tomto rozhodnutí jsou proto nadále uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je předně založena ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř., tedy v případech, kdy řízení je postiženo některou z vad zde uvedených (důvody zmatečnosti). V případě prokázání existence takové vady je dán současně dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení není ovšem založena už pouhým tvrzením, že v řízení mělo dojít k některé z vad v tomto ustanovením uvedených, nýbrž je zapotřebí prokázat, že řízení je takovou vadou skutečně zatíženo.
Dovolatelem tvrzený případ přípustnosti dovolání podle shora uvedeného zákonného ustanovení je dán tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jde o situaci, kdy účastník v důsledku shora uvedeného postupu soudu nemohl objektivně před soudem jednat, tedy realizovat svá práva, která mu občanský soudní řád v jednotlivých v úvahu přicházejících ustanoveních jinak přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obsah spisu v této věci však závěr o existenci takové vady neumožňuje.
V tomto směru odkazuje dovolací soud též na argumentaci, zaujatou v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, který uvedenou problematiku řešil. Ústavní soud ČR zde konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f) o.s.ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost ), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud ČR v této interpretaci §237 písm. f) o.s.ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud ČR k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp.zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 13, části I., pod číslem 11).
V tomto směru se připomínají závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm byl v souvislosti s posuzováním postupu řízení v jiném druhu řízení vysloven závěr, podle něhož v řízení (v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti), může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely. Takto obecně formulovaná zásada dopadá nepochybně i na projednávaný případ, v němž jde o řízení o uložení povinnosti projevu vůle žalovanému ve smyslu §161 odst. 3 o.s.ř., přičemž prejudiciální úvaha soudů obou stupňů zahrnovala i posouzení platnosti smlouvy, která byla uzavřena i s jiným subjektem, než který je účastníkem tohoto řízení. Nelze proto postup soudů obou stupňů v tomto směru považovat za postup, který by naplňoval skutkovou podstatu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo existencí jiné z vad uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. a) až d) a g) o.s.ř. Pro úplnost třeba uvést, že přípustnost dovolání v této věci nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. a žalovaný nevyužil ani možnosti navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle §243b odst. 4 o.s.ř., za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přistoupit k odmítnutí podaného dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř., za použití §221 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 o.s.ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2001
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu