ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2742.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2742/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Milana Pokorného CSc., o dovolání žalobců A) V. V. a B) R. V. zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 26.4.2000 sp.zn. 30 Co 117/2000 ( v právní věci žalobců A) V. V. a B) R. V., zast. advokátem proti žalovaným 1) Obci Ch., zast. advokátem, 2) A. H. zast. advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené pod sp.zn. 9 C 1656/98 Okresního soudu v Kolíně), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.dubna 2000 č.j. 30 Co 117/2000-40 připustil zpětvzetí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi prvým a druhým žalovaným dne 5.10.1984 a dodatku k ní ze dne 16.4.1985, týkající se nemovitosti č.p. 50 na parcele č. 217/1 v obci Ch. a dále nemovitosti - zastavěné plochy parc. č. 218/1 v katastrálním území Ch. a v důsledku toho v tomto směru zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 6.října 1999 pod č.j. 9 C 1656/98-24 a řízení zastavil. V dalším, pokud byla okresním soudem zamítnuta žaloba na určení, že nemovitost č.p. 50 v obci Ch., nacházející se na poz.parc.č. 217 /1 o výměře 92m2 a zastavěná plocha - zbořeniště, parc. č. 218/1 o výměře 98m2, zapsané na LV č. 409 u Katastrálního úřadu v K. pro obec Ch., kat. území Ch., jsou ve společném jmění manželů, žalobců V. a R. V., krajský soud rozhodnutím soudu prvního stupně potvrdil a současně připustil dovolání k posouzení otázky, zda ty osoby, které své vlastnické právo k věci odvozují pouze ze zrušeného výroku o trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb., se mohou úspěšně domáhat určení svého vlastnického práva.
Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech řízení.
Rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a druhým žalovaným změnil tak, že výši nákladů stanovil částkou 8.475 Kč, jinak v tomto směru napadený rozsudek potvrdil.
Žalobce uznal dále povinnými zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7.050 Kč na účet právního zástupce JUDr. L. Š., druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.875 Kč na účet právní zástupkyně JUDr. V. S.
Výrok, jímž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, odvolací soud tak zdůvodnil, že pokud žalobci odvozují své postavení vlastníků pouze od zákona č. 119/1990 Sb., aniž přihlížejí ke speciálnímu na tento zákon navazujícímu předpisu - zákonu č. 87/1991 Sb., - pak opomíjejí zásadu o přednosti zvláštní úpravy oproti zákonné úpravě obecné. V souzené věci zvláštní zákonná úprava - již citovaný zákon č. 87/1991 Sb., - vyloučila z možnosti znovu nabýt vlastnictví věci ty osoby, které nejsou občany České republiky. Na tomto základě - uzavřel odvolací soud - bylo v zásadě rozhodnuto okresním soudem správně, kromě výroku o nákladech řízení, kde nebyla správně vypočtena částka, která druhému žalovanému na nákladech řízení náleží.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalobci. Přípustnost dovolání odůvodnili výrokem odvolacího soudu, který shledal jako otázku zásadního právního významu posouzení dopadu zrušení rozsudku trestního soudu podle zák. č. 119/1990 Sb., ve výroku o trestu propadnutí majetku ve vztahu k možnosti domáhat se určení vlastnického práva bez dalšího ; za odvolací důvod označili nesprávné právní posouzení věci. Žalovaný 2) A. H. navrhl zamítnutí dovolání, protože podle jeho názoru odvolací soud správně rozhodl.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ( dále jen o.s.ř. ) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř. a §241 odst. 1 o.s.ř. ) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod ( §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. ), jakož že je i přípustné ( §239 odst. 1 o.s.ř. ), i když směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Přesto však po pojednání věci nezbylo, než dovolání zhodnotit jako nedůvodné.
Předmětem řízení zůstalo po částečném zpětvzetí žaloby posouzení kumulovaného nároku, žaloby na určení, že nemovitosti, na které se vztahoval trest propadnutí majetku, uložený žalobcům rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.zn. 1 T 48/83 jsou ve společném jmění manželů - žalobců. Dovolatelé uváděli, že když tento rozsudek včetně jeho výroku o trestu propadnutí majetku a rovněž všechna další rozhodnutí v téže trestní věci byl usnesením téhož soudu pod sp.zn. 1 Rt 3/91 zrušen, znamenalo to ex tunc, t.j. ke dni právní moci původního odsuzujícího rozsudku obnovení všech vlastnických práv dovolatelů. Z toho potom dovozovali, že jsou neplatná všechna další majetkoprávní ujednání ( převodní smlouvy ), jimiž disponoval s předmětem majetku tehdejší československý stát.
S tímto názorem lze souhlasit jen potud, pokud žalobcům bylo v rehabilitačním řízení poskytnuto soudem v podobě zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí morální zadostiučinění za křivdu, která je postihla odsouzením. Zákon č. 119/1990 Sb., podle něhož byl odsuzující rozsudek trestního soudu zrušen však současně upravil podmínky nápravy, resp. zmírnění utrpěných křivd. V ustanovení §23 odst. 2 stanovil, že podmínky k uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku nebo zabrání věci, jakož i způsoby náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem se stal zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v němž se v ustanovení §1 odst. 2 výslovně uvádí, že zákon též upravuje podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. V poznámce k tomuto ustanovení je uveden výslovně odkaz na §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedeného je patrné, že mezi oběma zákony není rozpor, ale naopak že oba zákony shodně počítaly se zvláštní ( speciální ) úpravou podmínek a postupu při nápravě, popřípadě zmírnění vzniklých křivd, tedy, že záměrem těchto zákonů bylo oproti obecné úpravě občanského zákoníku, nabízející reivindikaci ( žalobu o vydání věci podle §126 odst. 1 o.z. ) upravit odlišně systém podmínek a způsobů, podle nichž by se řídil posun v restitučních věcech.
Z důvodů, které zákonodárce posoudil a při pozdějších změnách zákona č. 87/1991 Sb., a přijímání dalších restitučních norem opětovně posuzoval, nebylo přijato řešení přes obecné ustanovení občanského zákoníku a ochraně práv vlastníka ( §126 o.z. )., ale řešení, umožňující alespoň zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd ( §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Tím se vůči občanskému zákoníku s jeho obecnou úpravou vymezila podoba zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích jako předpisu speciálního, který ve vztazích jím upravených musí mít přednost před předpisem obecným
Žalobci měli proto možnost domáhat se svých nároků podle zák. č. 87/1991 Sb. ; i kdyby to však byli učinili a žalobci na vydání věci, nebo nahražení projevu vůle povinných osob soudním výrokem anebo na stanovení povinnosti povinných osob uzavřít se žalobci smlouvu o vydání věci, nebyli by patrně již pro nedostatek splnění podmínky státního občanství, jak konstatovaly oba soudy, uspěli, protože by nesplňovali podmínky oprávněných osob podle §3 cit. zákona.
Žalobci se však domáhali svých práv pouze žalobou určovací. Zde platí podle §80 písm. c/ o.s.ř., že takovou žalobu lze s úspěchem podat, jen, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené právní a soudní praxe naléhavý právní zájem musí být hodnocen z hlediska možností, které navrhovatel ( žalobce ) podle právního řádu má k tomu, aby se domohl svého práva. Určení, že předmět sporu ( nemovitosti, specifikované v rozhodnutích obou soudů ) tvoří společné jmění manželů - žalobců by samo o sobě, byť by se tak stalo pravomocným soudním rozhodnutím, neumožnilo žalobcům ani později vydání předmětu jejich vlastnického práva podle zák. č. 87/1991 Sb. kromě jiného i proto, že stanovená lhůta k uplatnění nároku - i za předpokladu, že by žalobci ostatní podmínky pro to, aby je bylo možno považovat za osoby oprávněné - splnili - již uplynula ( §5 odst. 4 cit. zák. ). Tato lhůta je totiž propadná ( prekluzivní ) a její marné uplynutí znamená zánik nároku. Za této situace nelze hovořit o tom, že žalobcům svědčí naléhavý právní zájem k určovací žalobě.
Pro úplnost je třeba dodat, že úprava, jakou přijaly v souzené otázce zákon č. 87/1991 Sb. a ostatní tzv. restituční předpisy sotva může být označena za odporující ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( č. 2/1993 Sb), když i Evropská komise pro lidská práva ve svých rozhodnutích připustila, že státy mají právo stanovit vlastní podmínky pro restituci majetku. To se též vydáním zákona č. 87/1991 Sb. a ostatních zákonů, upravujících další restituční vztahy stalo a stalo se tak v porovnání s ostatními zeměmi, jejichž zákonodárci se tímto předmětem právní úpravy zabývali, v rozsahu patrně nejširším ze všech.
Dovolací soud poukazuje též na další nálezy Ústavního soudu České republiky, které následovaly po nálezu I. ÚS 117/93 ( například nálezy IV.ÚS 194/95 a I. ÚS 67/97).
Z uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit tvrzení dovolatelů, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání muselo být proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. zamítnuto.
Ve skutečnosti, že rozhodnutí záviselo od vyřešení právní otázky, k níž právní praxe zatím soustředila řadu odlišných názorů, k nimž se jen postupně - vzhledem k jejich závažnosti a obtížnosti zaujímalo stanovisko, shledal dovolací soud důvod hodný zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 o.s.ř. odpůrcům dovolatelů ( §243b odst. 4 o.s.ř. , §224 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. února 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.
předseda senátu