ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.373.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 373/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A/ I. N., B/ V. N., C/ M. U., D/ M. N., E/ A. N., F/ Mgr. P. N., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu M., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 5 C 560/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.8.1999, č.j. 12 Co 55/98-134, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18.srpna 1999, č.j. 12 Co 55/98-134, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči jako soudu prvního stupně ze dne 1.12.1997, č.j. 5 C 560/96-83, byla žalovanému uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání věci v navrženém znění, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobcům a České republice, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami, a to I. N. jako původní vlastník dle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ( dále jen „ restituční zákon") a ostatní žalobci podle §3 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Odpůrce je pak povinnou osobou podle §4 odst. 1 restitučního zákona, přičemž byl k vydání předmětných nemovitostí řádně vyzván podle §5 odst. 1. Postavil se na stanovisko, že kupní smlouva mezi žalobcem I. N. a právním předchůdcem ostatních navrhovatelů JUDr. A. N. jako prodávajícími a právním předchůdcem žalovaného jako kupujícím ze dne 8.8.1996 byla ze strany prodávajících uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, jak se uvádí v §6 odst. 1 písm g) restitučního zákona. Vydání předmětných nemovitostí nebránilo ani ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož se nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter. Existenci nápadně nevýhodných podmínek spatřoval soud prvního stupně zejména v rozdílu mezi kupní cenou, která byla původním vlastníkům skutečně vyplacena ( 80 502,- Kč ) a úřední cenou předmětných nemovitostí stanovenou ke dni uzavření kupní smlouvy znaleckým posudkem znalce Ing. F. D. ( 137 658,25 Kč ), jež činil tedy více než 52 000,- Kč. Soud uznal za přesvědčivé závěry uvedeného znalce o tom, že pro podstatné snížení ceny rodinného domu a garáže pro opotřebení, nebyl zjištěn podklad v dokumentaci, ani předloženy důkazy. Předmětný dům ( nemaje charakter domu rodinného) podle tehdejších předpisů pak požíval snížené právní ochrany, neboť byl ve vlastnictví soukromém, což také mělo vliv na jeho prodejnost fyzickým i jiným osobám. Zákonná podmínka uzavření smlouvy v tísni byla rovněž splněna. Soud prvního stupně vyšel ze závěrů stanoviska publikovaného pod č. 36/1993 Sb. a dovodil, že i když nebyl prokázán konkrétní nátlak vůči některému z původních vlastníků, okolnosti, že prodávající byli považováni za osoby nepřátelské socialistickému zřízení, řádná údržba domu byla znemožněna v důsledku i na tehdejší dobu nízkého nájemného, placeného nájemníky v domě bydlícími, spolu s vědomím cíleného potlačování soukromého vlastnictví nemovitostí, fakticky přiměly původní vlastníky uzavřít smlouvu, kterou by jinak neuzavřeli.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací výše citovaným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o uzavření dohody o vydání nemovitostí v navrhovaném znění zamítl. Současně uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému, jakož i státu náklady řízení.
Odvolací soud založil své měnící zamítavé rozhodnutí na závěru, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti, které měly vyvolávat stav tísně při prodeji předmětných nemovitostí státu. Podrobně v této souvislosti nově zhodnotil výsledky dosud provedených důkazů s tím, že svědecké výpovědi v této věci přinášejí pouze zprostředkované informace o tehdejší atmosféře, v níž mělo k prodeji nemovitostí dojít. Podle odvolacího soudu bylo zapotřebí prokázat konkrétní nátlak pocházející od konkrétního subjektu, který by ve svých důsledcích vedl k uzavření smlouvy za podmínek uvedených v §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona.Tvrzení o neadekvátně nízkém nájemném neumožňujícím řádnou údržbu nemovitostí a o cíleném potlačování soukromého vlastnictví v tehdejší době nebyla žalobci k prokázání existence tísně při převodu předmětných nemovitostí v průběhu celého řízení vznesena, a tím méně o nich nabídnuty důkazy a závěry soudu prvního stupně o prokázání existence stavu tísně z nich tedy nemohly vycházet. Naopak ze svědeckých výpovědí svědků A. Č., K. Z. a R. R. vyplývá, že sám jeden z původních spoluvlastníků projednal v období před realizovaným převodem nemovitostí na stát snahu tyto nemovitosti odprodat.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.
Ve vztahu k prvně uvedenému dovolacímu důvodu ( §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. ) existence jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelé nic bližšího neuvedli. Tvrdili dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, respektive dochází k odlišným skutkovým závěrům od soudu prvního stupně, aniž by důkazy opakoval nebo dokazování doplnil důkazy dalšími. Podle dovolatelů závěr obou soudů o neexistenci konkrétního nátlaku na původní vlastníky předmětných nemovitostí, směřujícího k jejich prodeji, neměl oporu v provedeném dokazování. Poukazovali na výpovědi žalobců a svědků V. N., Š. T. ( která nebyla v rozsudku vůbec zmiňována ), A. Č. a J. K., z nichž vyplývá, že tíseň byla dána atmosférou tehdejšího komunistického režimu a konkrétní nátlak na Dr. A. N. vyvíjen byl. Pojem tísně pak byl naplněn již okolností, že původně rodinné sídlo užívali cizí lidé, které nemohli vlastníci určovat, za úředně stanovené nájemné, což fakticky znemožňovalo vlastníkům dispozici s majetkem. Kromě toho zde byl ještě záměr zřídit v domě mateřskou školu.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. ) namítali dovolatelé, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, zda skutečně vyplacená kupní cena ( 85 502 ,- Kč ), snížená oproti ceně stanovené podle cenového předpisu ( 137 658,25 Kč ) nečiní tuto kupní smlouvu absolutně neplatnou podle §39 o.z. V tomto směru dovolatelé tvrdili, že stanovení ceny v rozporu s kogentním cenovým předpisem působí absolutní neplatnost smlouvy, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti, což ve svém důsledku znamená, že není třeba nadále prokazovat splnění podmínky tísně, dané ustanovením §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona, ale důvod k vydání sporných nemovitostí vyplývá přímo z §6 odst. 2 tohoto zákona,
Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.").Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas ( §240 odst. 1 o.s.ř. ), osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §241 odst. 1 o.s.ř. ). Dovolání je v této věci přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a uplatněných důvodů ve smyslu §242 odst. 1, 3 o.s.ř. a dospěl poté k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo v tom, že si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky uzavřené kupní smlouvy, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv jde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 27. 9. 1995, II. ÚS 59/95, uveřejněném pod č. 54 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo připomenuto, že při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na paměti, že se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje, pokud tu objektivním působícím a existujícím stavem není vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví a z této pohnutky pak jedná fyzická osoba i ke svému neprospěchu.
Aplikováno na posuzovanou věc nelze tak přisvědčit právním závěrům odvolacího soudu akcentujícím domnělé povinnosti žalobce podle ustanovení §120 odst. 1 věty první o.s.ř. ve vztahu k tvrzení a prokázání znaku tísně u žaloby na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Jak bylo shora uvedeno, stav tísně byl dán v rozhodném období objektivně působícím a existujícím stavem vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví, včetně nakládání s ním. K obsahu pojmu soukromé autonomie vůle v její plnosti totiž jistě patří i možnost svobodného rozhodnutí konkrétního subjektu soukromého práva nejen zda vůbec úkon směřující k dobrovolnému zbavení se vlastního majetku učiní, avšak rovněž svobodné rozhodnutí o tom, kdy, vůči komu a za jaký ekvivalent takový úkon uzavře. Objektivní nemožnost docílit oboustranně výhodného převodu věci (resp. majetkového podílu na ní) ve vztahu k svobodně zvolenému smluvnímu partnerovi, s důsledky následně vynuceného pozdějšího převodu věci do majetku státu, tak nemůže v této věci být vykládána tak, že by k tíži žalobců byl hodnocen záměr jednoho z původních vlastníků projevovaný v období před realizovaným převodem nemovitostí na stát snahu tyto nemovitosti odprodat. V tomto směru je třeba tuto skutečnost hodnotit jako jeden ze shora zmíněných projevů smluvní autonomie, k níž by byl vlastník ve skutečně právním stavu bez dalšího oprávněn. Opačnému výkladovému závěru odvolacího soudu vyslovenému v této věci tak nelze přisvědčit.
Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 1 o.sř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž se musel zabývat zkoumání existence dalších uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř., rozhodující důvod, na němž byl založen měnící zamítavý rozsudek odvolacího soudu, spočíval v odlišném nesprávném právním posouzení dílčí otázky výkladu a prokazování pojmu tísně podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, případně pro soud prvního stupně, závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková