ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.216.2001.1
sp. zn. 29 Odo 216/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně O. B. spol. s r. o. proti žalované T. s. r. o. o zaplacení částky 580.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 311/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, č.j. 3 Cmo 303/99-10, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2000, č.j. 3 Cmo 303/99-10, potvrdil usnesení ze dne 14. června 1999, č.j. 47 Cm 311/98-4, jímž Krajský obchodní soud v Praze zastavil řízení proto, že žalobkyně (H., a.s.) neuhradila soudní poplatek. Odvolací soud uvedl, že na daný případ se vztahuje ustanovení §6a odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále též jen „zákon\") a, že žalobkyni vznikla poplatková povinnost ze žalované částky (580.000,-Kč s příslušenstvím) podle §4 zákona dnem podání žaloby (ke dni 2. prosinci 1998) a to ve výši dle §5 zákona (to jest částkou 23.200,-Kč). Podle §7 zákona byl poplatek splatný na základě výzvy soudu, ve lhůtě v této výzvě stanovené. Případné omezení žaloby (pokud by bylo učiněno kvalifikovaným způsobem) by nemělo za následek zánik poplatkové povinnosti ohledně části odpovídající zpětvzetí žaloby. Podle §6a odst. 3 zákona by žalobci v takovém případě vzniklo právo na vrácení příslušné části zaplaceného soudního poplatku; potud odvolací soud odkazoval též na závěry vyslovené ve stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. července 1996, Cpjn 68/95 a Opjn 1/95 uveřejněném pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 49/1996\"/). Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že neuhradila-li žalobkyně soudní poplatek ve výši 23.200,-Kč přes výzvy soudu prvního stupně ze dne 10. prosince 1998 a 27. dubna 1999 (doručené žalobkyni dne 23. února 1999 a dne 10. května 1999), postupoval soud prvního stupně správně, pakliže řízení dle §9 odst. 2 zákona zastavil.
Usnesení odvolacího soudu napadla včasným dovoláním (zastoupena advokátem) společnost O.B. spol. s r. o. (jako právní nástupkyně původní žalobkyně podle smlouvy o prodeji podniku), namítajíc, že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení celé věci (tedy že je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu /dále též jen „o. s. ř.\"/, jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Konkrétně dovolatelka uvádí - usuzujíc, že jí takto současně (dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) byla nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat - že řízení bylo zastaveno, ačkoliv soudní poplatek byl uhrazen ve správné výši (16.000,-Kč) dne 1. července 1999. V usnesení se dokonce tvrdí - pokračuje dovolatelka - že soudní poplatek ani ve „zmenšené\" částce zaplacen nebyl. Kdyby byl postup odvolacího soudu správný (s čímž dovolatelka nesouhlasí), pak ten měl současně rozhodnout, že se původní žalobkyni vrací zaplacených 16.000,-Kč, což se nestalo. Je otázkou, jak bude - v případě zamítnutí dovolání - uhrazená částka vrácena. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17. hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Jak se podává z dovolatelkou předložené smlouvy o prodeji podniku ze dne 22. září 2000, i z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Ostravě (z oddílu C, vložky č. 22898), s účinností od 29. září 2000 došlo k prodeji podniku původní žalobkyně H., a.s. dovolatelce, se kterou Nejvyšší soud jako s právní nástupkyní původní žalobkyně nadále jednal.
Vzhledem k době podání žaloby byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění zákonů č. 271/1992 Sb., č. 273/1994 Sb., č. 36/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 209/1997 Sb. a č. 227/1997 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o zastavení řízení ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující není usnesením ve věci samé (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, je úkolem Nejvyššího soudu prověřit, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelkou.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
V rozhodnutích uveřejněných pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jakož i v mnoha rozhodnutích dalších Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení §237 písm. f/ o. s. ř. (tím, že za slovo „byla\" byla vložena slova „v průběhu řízení nesprávným\"), je za „postup soudu v průběhu řízení\" možno považovat jen činnost, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Rozhodnutí odvolacího soudu (v něm projevený hodnotící úsudek, že jsou zde důvody pro zastavení řízení podle zákona o soudních poplatcích) tedy za nesprávný postup soudu „v průběhu řízení\" pokládat nelze (ve spojení s rozhodnutími, jež se týkají soudních poplatků srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 375/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 103 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v témže časopise, č. 1, ročník 1998, pod číslem 8).
Jelikož dovolatelka s jiným „postupem\" soudu existenci tvrzené vady nespojuje, přehlížejíc (tím, jak v dovolání i slovně vymezuje obsah §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), že musí jít právě o nesprávný postup „v průběhu řízení\", lze již odtud uzavřít, že řízení zmatečností podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo není.
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).
Bez zřetele k tomu, že soudní rozhodnutí není „postupem soudu v průběhu řízení\", lze doplnit, že závěry odvolacího soudu vystihují výklad podaný Nejvyšším soudem v R 49/1996 pod písmenem h/. Soudní poplatek ze žalobou uplatněného peněžitého plnění (z 580.000,-Kč s příslušenstvím) vskutku činil 23.200,-Kč (a o této částce /nikoli o částce 16.000,-Kč, jejíž zaplacení odvolací soud nezpochybnil/ pojednává napadené usnesení), přičemž k zaplacení částky 16.000,-Kč došlo až po vydání usnesení soudu prvního stupně. Kdyby bylo lze mít za to, že žalobkyně vzala žalobu ohledně částky 187.500,-Kč zpět, pak by musel být soudní poplatek uhrazen částkou 19.450,-Kč (15.700,-Kč z dále žalovaných 392.500,-Kč a 3.750,-Kč jako odpovídající část soudního poplatku, jež se při částečném zpětvzetí žaloby nevracela). Nicméně žalobkyně k částečnému zpětvzetí žaloby ani nepřikročila, a prostřednictvím svého zástupce v odvolání (srov. č.l. 5 p. v.) tvrdila, že uplatnění 580.000,-Kč v žalobě bylo „chybou v psaní\", když žaloba měla znít na 392.500,-Kč. Toto tvrzení neobstojí ve světle faktu, že všechny početní úkony, včetně vyčíslení odměny advokáta a výpočtu soudního poplatku, se v žalobě připínají právě k částce 580.000,-Kč (odvolací soud je správně neměl za opodstatněné).
Závěr, že řízení netrpí ani vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, u žalované však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. května 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v.r.
předseda senátu