ECLI:CZ:NS:2001:5.TVO.43.2001.1
sp. zn. 5 Tvo 43/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2001 stížnosti obžalovaných O. O. D., a A. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 1 Ntv 3/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 18/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti zamítají.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 1 Ntv 3/2001, bylo podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o prodloužení vazby obžalovaných O. O. D. a A. H. do 30. 9. 2001.
Proti tomuto usnesení podali oba obžalovaní v zákonné lhůtě stížnost.
Obžalovaný A. H. ve stížnosti vypracované obhájcem namítá, že v napadeném usnesení není uvedeno jaká konkrétní skutečnost odůvodňuje ve smyslu §67 odst. 1 písm.a) tr. ř. obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Taková obava je spatřována jen ve výši trestu. Obžalovaný konstatuje, že se před vzetím do vazby zdržoval v místě bydliště, přebíral poštu, ničemu se nevyhýbal a žil ve spořádané rodině. Dne 19. 11. 1998 se sám telefonicky spojil s policejním orgánem za účelem podání vysvětlení. Bylo dohodnuto, že se na policejní útvar dostaví dne 23. 11. 1998. K tomu však nedošlo, neboť dne 21. 11. 1998 byl zadržen. Obžalovaný zdůrazňuje, že pokud je mu předestíráno, že se snažil vyhnout zadržení orgány Policie ČR, tak o této věci nebylo rozhodnuto ani jednáno. Řada svědků potvrdila, že zakročující policisté nebyli řádně označeni, včetně jejich vozidel.
Obžalovaný dále uvádí, že je stíhán pro pokračující trestný čin loupeže. Z této skutečnosti však nelze dovodit, že by mohl ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán. Nutno vzít v úvahu, že doposud nebyl odsouzen a ani stíhán pro majetkovou trestnou činnost, žádný trestný čin nepřipravoval a ani jím nehrozil. Finanční prostředky k obživě měl a nezískal je trestnou činností.
Závěrem stížnosti obžalovaný konstatuje, že nebyl splněn zákonný požadavek §71 odst. 1 tr. ř., uvedený i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 3 Tvo 141/2000, aby věc byla soudem prvního stupně, případně soudem odvolacím projednána s největším urychlením. Vzhledem k uvedeným skutečnostem obžalovaný navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a byl z vazby propuštěn na svobodu.
Ve stížnosti obžalovaného O. O. D. se uvádí, že soudu zaslal dopis ve kterém vysvětloval, že trestný čin loupeže nespáchal. Také trest uložený jeho osobě krajským soudem považuje, z důvodů ve stížnosti uvedených, jako nepřiměřený. Obžalovaný zdůrazňuje, že v případě propuštění na svobodu neuteče. Má v České republice dítě a požádal o provedení zkoušky na DNA, k určení otcovství. Obžalovaný namítá, že je ve vazbě dvacetosm měsíců, což je téměř polovina trestu, který mu měl být uložen. Za jeho osobu se může zaručit obhájce a osoba, která nebyla trestána. Rovněž může uvést adresu svého bydliště, kde se bude zdržovat. Ze stížnosti obžalovaného vyplývá, že žádá o zrušení napadeného usnesení a o propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud přezkoumal z podnětu podaných stížností podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, ale stížnosti obžalovaných důvodnými neshledal.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaných O. O. D. a A. H. byl vrchnímu soudu doručen dne 7. 3. 2001, t. j. při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v §71 odst. 6 věta první tr. ř., neboť lhůta trvání vazby prodloužená u obou obžalovaných usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. 1 Ntv 11/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 3 Tvo 141/2000, skončí dne 31. 3. 2001. Návrh podal předseda senátu Krajského soudu v Brně, tedy osoba k tomu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. ř.
Dále bylo z trestního spisu zjištěno, že od pravomocného prodloužení lhůty vazby u obžalovaných dne 30. 11. 2000, pokračoval Krajský soud v Brně v řízení prováděním důkazů u hlavního líčení ve dnech 18. 1., 15. 2. a 6. 3. 2001, kdy bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem. Obžalovaný O. O. D. byl uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Obžalovaný A. H. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. Za to byli obžalovaní odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání, a to O. O. D. osmi roků a A. H. deseti a půl roku. Pro výkon uloženého trestu byli oba obžalovaní zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek je nepravomocný, neboť obžalovaný A. H. podal proti němu odvolání a lhůta k odvolání nezačala běžet státnímu zástupci a obžalovanému O. O. D., neboť rozsudek dosud nebyl písemně vypracován a stranám doručen.
V napadeném usnesení vrchní soud správně konstatoval, že u obžalovaných O. O. D. a A. H. jsou i v současnosti dány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Lze připomenout, že oba obžalovaní jsou stíháni pro závažnou úmyslnou trestnou činnost. V případě, že budou pravomocně uznáni vinnými a odsouzeni, tak vzhledem k trestní sazbě na trestný čin loupeže podle §234 odst. 2 tr. zák. (§234 odst. 3 tr. zák.-A.H. ) a závažnosti trestné činnosti jim hrozí uložení vysokého trestu. Tato hrozba ještě zesílila vyhlášením výše uvedeného byť nepravomocného odsuzujícího rozsudku. Rovněž nelze pominout, že obžalovaný O. O. D. je cizím státním příslušníkem, který na území České republiky užíval falešné doklady totožnosti. Také bylo nutno vzít v úvahu, že obžalovaní se dopustili pokračující trestné činnosti s cílem opatřit si majetkový prospěch, ukončené až jejich zadržením. Těmito konkrétními skutečnostmi je dostatečně odůvodněna obava, že v případě propuštění na svobodu obžalovaní uprchnou nebo se budou skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnuli a že budou pokračovat v obdobné trestné činnosti, pro níž jsou stíháni.
Nejvyšší soud nespatřuje pochybení napadeného usnesení ani v tom, když vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. Pokud trestní stíhání obžalovaných O. O. D. a A. H. nebylo skončeno v rámci již jednou prodloužené lhůtě vazby nad dva roky, stalo se tak zejména z důvodu obtížnosti věci. Ta vyplývá nejen z rozsahu spisového materiálu (přes 1 900 stran), ale především z potřeby provést u hlavního líčení řadu důkazů, zejména výslechy svědků a další důkazy. Rovněž nelze pominout, že některé důkazy musel v rámci probíhajícího hlavního líčení vyžádat krajský soud (např. znalecký posudek od Kriminalistického ústavu v Praze). Naproti tomu Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, které by bylo možno označit jako nedůvodné průtahy v řízení.
V případě propuštění jmenovaných obžalovaných na svobodu rovněž hrozí ve smyslu §71 odst. 3 věta druhá tr. ř., že bude zmařeno nebo alespoň podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení (§1 odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k povaze projednávané trestné činnosti a způsobu, jakým měla být spáchána, je zřejmé, že další trvání vazby u obou obžalovaných je nezbytné, protože z hlediska §1 odst. 1 tr. ř. to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestných činů, spravedlivém potrestání jejich pachatelů a na předcházení a zamezování trestné činnosti.
Také dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaných O. O. D. a A. H. prodloužil, lze označit jako přiměřenou a jen nezbytně nutnou k tomu, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně písemně vyhotovil rozsudek, rozeslal jej stranám a věc předložil k rozhodnutí odvolacímu soudu. Tyto úkony, včetně projednání a rozhodnutí věci odvolacím soudem by měly být provedeny, při dodržení všech ustanovení trestního řádu, s největším urychlením.
Protože Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkami obou obžalovaných, popřípadě jde o námitky bez vlivu na správnost výroku napadeného usnesení z hlediska existujících zákonných důvodů vazby i zákonných důvodů pro její další prodloužení (viz výše), tak musel jejich stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítnout. V této souvislosti nutno zdůraznit, že při rozhodování o těchto stížnostech nepřísluší Nejvyššímu soudu přezkoumávat správnost jiných rozhodnutí ve věci, např. správnost rozsudku Krajského soudu v Brně, jak se toho domáhal obžalovaný O. O. D. v případě výroků o vině a trestu u jeho osoby. Tyto námitky však může uplatnit v rámci odvolání, pokud je v zákonné lhůtě podá do uvedeného rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 29. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k