ECLI:CZ:NS:2002:11.ZP.55.2002.1
sp. zn. 11 Zp 55/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. P. V., proti odpůrcům: 1. PhDr. V. Ž. a 2. O. ú. ve Z., o návrhu na neplatnost volby kandidáta v I. kole voleb do třetiny Senátu Parlamentu České republiky konaných ve dnech 25. a 26. října 2002, takto:
Ř í z e n í se z a s t a v u j e .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Krajskému soudu v Brně dne 5. 11. 2002 se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta do Senátu PhDr. V. Ž.
Krajský soud v Brně podle §104a odst. 2 o. s. ř. po přezkoumání své věcné příslušnosti pod sp. zn. 30 Ca 345/2002 předložil dne 6. 12. 2002 věc Nejvyššímu soudu s tím, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud především shledal, že k řízení o neplatnosti volby kandidáta do Senátu podle §87 zák. č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) je dána příslušnost Nejvyššího soudu (§200n o. s. ř., §88 odst. 2 zákona).
Z obsahu spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Zp 39/2002 vyplývá, že již dne 5. 11. 2002 byl k Nejvyššímu soudu navrhovatelem Ing. P. V. podán návrh na neplatnost volby kandidáta PhDr. V. Ž. v I. kole voleb do třetiny Senátu Parlamentu České republiky konaných ve dnech 25. a 26. října 2002, přičemž usnesením ze dne 14. 11. 2002 bylo ve věci rozhodnuto a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 11. 2002.
Z obsahu nyní posuzovaného návrhu předloženého Nejvyššímu soudu dne 6. 12. 2002 je zřejmé, že se jedná o totožný návrh, o jakém bylo pravomocně rozhodnuto ve výše citované věci pod sp. zn. 11 Zp 39/2002. Návrh se týká stejného předmětu řízení a stejných osob.
Podle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. pak platí, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Z ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc projednávána znovu (v rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozhodnutí).
Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě se jedná o situaci, kdy o téže věci již bylo pravomocně rozhodnuto, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 11 Zp 39/2002, a řízení tak brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Taková překážka ovšem představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Proto Nejvyšší soud s ohledem na výše již citovaná ustanovení §104 odst. 1 a §159 odst. 3 o. s. ř. řízení v této věci zastavil.
Výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení se opírá o ustanovení §146 odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Navrhovatel sice procesně zapříčinil, že řízení muselo být zastaveno, avšak jiným účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí zákon opravné prostředky nepřipouští.
V Brně dne 17. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík