ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2240.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2240/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně H. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu Č. S., zastoupenému advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 77/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2000, č. j. 17 Co 155/2000-315, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 9. 11. 1994, č. j.4 C 343/93-69, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo odstranit asfaltový povrch na pozemku žalobkyně č. kat. 1727 v k. ú. Č. S., a zřídil ve prospěch vlastníka stavby parkoviště věcné břemeno, spočívající v právu stavby a užívání parkoviště tohoto pozemku za náhradu 60.000 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1727 v kat. území Č. S. (původně parc. č. 550) o výměře 4.297 m2, když spoluvlastnické podíly v rozsahu jedné poloviny v roce 1992 nabyla dědictvím a darovací smlouvou. Na tomto pozemku povolil MěNV v Č. S. v roce 1987 jako akci Z stavbu parkoviště včetně kanalizace a odlučovače bez souhlasu právních předchůdkyň žalobkyně. V „počítačovém výpisu z evidence nemovitostí“ byla ještě v roce 1992 vedena jako vlastnice tohoto pozemku Česká republika – Okresní úřad Náchod. Na stavbu byla vynaloženo asi 3.600.000 Kč a je od roku 1987 užívána, i když nebyla dosud kolaudována. Kolaudační řízení, zahájené v roce 1992, bylo v roce 1993 přerušeno do skončení řízení o odstranění stavby. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že stavba parkoviště na parc. č. 1727 je stavbou neoprávněnou ve smyslu §135c ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Nepovažoval však její odstranění za účelné, neboť „slouží jako přístupová cesta a parkoviště včetně celoročního využití kamionovou dopravou“ a také „z hlediska ochrany přehradní nádrže před průsakem ropných látek pro případ, že by do pozemku nezasahovala stavba parkoviště.“ Proto soud prvního stupně rozhodl o zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby k pozemku žalobkyně, spočívající „v právu stavby a užívání parkoviště s asfaltovým povrchem“ za náhradu.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 29. 5. 1995, č. j. 4 C 343/93-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když převzal skutkové zjištění a právní závěry soudu prvního stupně.
Ústavní soud ČR nálezem z 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, vyhověl ústavní stížnosti žalobkyně, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázal na to, že podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Vytkl soudům obou stupňů, že se zabývaly jen otázkou účelnosti odstranění stavby, aniž se vypořádaly dostatečně s otázkou, zda je ve veřejném zájmu omezení vlastnického práva žalobkyně k pozemku zřízením věcného břemene pro stavbu, která slouží zčásti jako parkoviště a podle obsahu spisu zčásti jako autobazar. Zřízení autobazaru je nepochybně soukromým podnikatelským zájmem jeho provozovatele. Kromě toho soud prvního stupně vůbec nezjišťoval, k jakému účelu bylo parkoviště zřízeno. Ze spisu MÚ Č. S., který vyžádal Ústavní soud ČR a který se týká kolaudačního řízení, vyplývá, že jde o parkoviště před rekreačním střediskem R. Protože jde o zlepšení podmínek provozu tohoto zařízení, uložil Ústavní soud ČR soudu prvního stupně, aby zvážil, zda jde o veřejný zájem či nikoli. Ústavní soud ČR také zdůraznil, že ne každý kolektivní zájem je zájmem veřejným, nýbrž jen zájem obecný či obecně prospěšný. Konečně Ústavní soud ČR uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval námitkou promlčení práva na odstranění stavby, kterou žalovaný vznesl.
Soud prvního stupně dokazování doplnil a zjistil ze znaleckého posudku Ing. K. C. z 6. 7. 1997, že podle měřického náčrtu, který je součástí znaleckého posudku, pozemek parc. č. 1727 tvoří díl a, který představuje neoplocenou část pozemku pokrytou asfaltovým povrchem (2275 m2), díl b, jímž je zaplocená část pokrytá asfaltovým povrchem sloužící jako parkoviště autobazaru (1201 m2), díl c, který představuje zpevněná betonová plocha uvnitř oplocení autobazaru, na které jsou dvě stavební buňky a kotec pro psa, a díl d je neoplocená zatravněná část pozemku (634 m2). Podle znaleckého posudku L. P., znalce z oboru ekonomiky, z 31. 1. 1998 činila administrativní cena parkoviště 2.138.150, Kč, nákladová cena 6.429.670 Kč, obecná (tržní) cena srovnávací metodou nebyla znalcem vzhledem k netypičnosti stavby určena, výnosová cena činila nejnižší 2.071.500 Kč a nejvyšší 2.857.100 Kč. Hodnotu věcného břemene stanovil znalec nejnižší částkou 1.450.000 Kč a nejvyšší 2.000.000 Kč. Podle doplňujícího znaleckého posudku z 24. 4. 1999 činila nákladová cena v dubnu 1999 částku 6.311.210 Kč, hodnota věcného břemene při ročním výnosu 250.000 Kč pětinásobek tohoto výnosu 1.250.000 Kč, při výnosu 150.000 Kč částku 750.000 Kč. Náklady na odstranění stavby parkoviště znalec určil částkou 2.161.285 Kč. Podle znalce by odstranění staveb a uvedení pozemku do původního stavu (zemědělský pozemek) nevyžadovalo žádná další opatření ve vztahu k okolním stavbám a ochraně životního prostředí. Parkoviště má opatření z hlediska ochrany životního prostředí po levé straně příjezdové komunikace (odkanalizované jímky s lapolem). Ohledáním na místě samém, provedeném 27. 5. 1999, soud prvního stupně zjistil, že asfaltová plocha neoplocená je vyznačena parkovacími pruhy, oplocená část byla využita k provozování autobazaru. V době ohledání nebyla na parkovišti žádná auta, vlevo od příjezdové komunikace k pozemku parc. č. 1727 se nacházela rozsáhlá asfaltová plocha, sloužící pro parkování automobilů.
Na základě doplněného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že stavba parkoviště byla na pozemku parc. č. 1727 postavena bez souhlasu tehdejších spoluvlastnic pozemku a se žalobkyní bylo ve stavebním řízení jednáno až v řízení kolaudačním. Stavba měla sloužit ke zlepšení podmínek přilehlého rekreačního zařízení. Fakticky je využívána soukromou osobou k provozování autobazaru, popřípadě jiných zábav, tedy k podnikatelské činnosti. Potřeba využívat parkoviště k parkování není nutná, když vlevo od pozemku žalobkyně je rozsáhlá asfaltová plocha, náležející žalovanému s dostatkem volného parkovacího místa pro zachycení provozu. Omezení vlastnických práv žalobkyně k pozemku stavbou žalovaného, resp. zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby, neshledal soud prvního stupně v souladu s veřejným zájmem ve smyslu čl. 11 odst. 4 LZPS. Veřejný zájem na parkování kamionů je dostatečně zabezpečen na parkovací ploše žalovaného. K námitce promlčení, kterou žalovaný vznesl, soud prvního stupně uvedl, že jde o nárok na ochranu vlastnického práva, který se nepromlčuje. Z uvedených důvodu soud prvního stupně žalobě po její změně, kdy žalobkyně vymezila části pozemku, na které se stavba parkoviště nachází, rozsudkem z 20. 11. 1999. č. j. 4 C 77/96–295, vyhověl.
Odvolací soud rozsudkem z 24. 5. 2000, č. j. 17 Co 155/2000-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně jak v otázce, zda využívání parkoviště na pozemku žalobkyně lze považovat za veřejný zájem podle čl. 11 LZPS, tak v závěru, že k promlčení práva na odstranění stavby nedošlo. Souhlasil se soudem prvního stupně, že uplatnění práva podle §135c odst. 1 ObčZ je projevem vlastnického práva a proto se podle §100 ObčZ nepromlčuje. Pro tuto otázku s odůvodněním, že nebyla judikaturou vyšších soudů řešena, odvolací soud připustil dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se právo na odstranění stavby podle §135c odst. l ObčZ nepromlčuje. Jde o subjektivní restituční právo vlastníka pozemku, které se promlčuje v obecné tříleté lhůtě. Dále žalovaný namítá, že předpokladem pro odstranění stavby na cizím pozemku je technická proveditelnost a účelnost odstranění, přičemž je třeba zvažovat účel, ke kterému byla stavba postavena, a to jaké ztráty by jejím odstraněním vznikly. Podle žalovaného rozhodující pro zachování stavby parkoviště byla ochrana přehradní nádrže před průsakem ropných látek, a to i pro případ, že by do pozemku žalované nezasahovala stavba parkoviště. Technická proveditelnost odstranění stavby je jen teoretická anebo možná jen při vynaložení finančních částek neodpovídajících ceně stavby a pozemku. Soudy obou stupňů rovněž nepřihlédly k tomu, že stavba byla postavena právním předchůdcem žalovaného v dobré víře, když se stavebník domníval, že staví na pozemku státu. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud provedl podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek žalovaného, které se týkaly právního posouzení věci. Pokud je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §239 odst. 1 OSŘ, jak je tomu v daném případě, pak je vyloučen přezkum rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že skutkové zjištění, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ OSŘ), neboť skutkovým zjištěním, z něhož odvolací soud vycházel, je dovolací soud vázán (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR z 15. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1233/99, uveřejněné pod C 32 Svazku l Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Pro daný případ to znamená, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním soudu odvolacího soudu, který převzal zjištění soudu prvního stupně, a to že odstranění stavby je technicky proveditelné za cenu vyčíslenou znaleckým posudkem a že odstranění stavby parkoviště by nevyžadovalo žádná další opatření ve vztahu k okolním stavbám a ochraně životního prostředí.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2000, že „právo vlastníka pozemku žádat soud o rozhodnutí o neoprávněné stavbě podle §135c ObčZ se nepromlčuje. Jde o právo žádat soud o vydání konstitutivního rozhodnutí, které neobsahuje hmotněprávní nárok vztahující se k žalovanému. Nárok vzniká až v okamžiku, kdy konstitutivní rozhodnutí nabude právní moci. Teprve poté byl šlo uvažovat o promlčení. Právo žádat soud o vydání konstitutivního rozhodnutí se může promlčet (prekludovat) jen v případě, že to zákon výslovně stanoví. Skutečnost, že vlastník delší dobu stavbu trpěl a došlo tak k určité stabilizaci poměrů, by měla být zohledněna při rozhodování o osudu neoprávněné stavby“. Uvedený závěr považuje dovolací soud za správný a použitelný i v dané věci.
Ani námitky žalovaného ohledně účelnosti odstranění stavby nepovažuje dovolací soud za opodstatněné. V souladu s nálezem Ústavního soudu ČR soudy obou stupňů jako prioritní zvažovaly, zda by omezení vlastnického práva žalobkyně k pozemku stavbou parkoviště v případě jejího trvání, resp. věcným břemenem, které by pro užívání pozemku stavbou bylo zřízeno, bylo v souladu s čl. 11 odst. 4 LZPS. Ani žalovaný nezpochybňuje jejich závěr, že veřejný zájem ve smyslu zájmu obecně prospěšného na dalším trvání stavby není dán, když stavba je prakticky využívána k jinému účelu než byla zřízena (viz prodejna autobazaru) a žalovaný má v blízkosti této stavby další použitelné parkoviště.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovolacích námitek správný, bylo dovolání podle §243d odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná a náležela by jí proto náhrada nákladů tohoto řízení (§243d odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ). Ty jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu