ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.705.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 705/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce města Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované J. L., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 64/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2000, č. j. 10 Co 637/2000-22, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2000, č. j. 10 Co 637/2000-22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. dubna 2000, č. j. 8 C 64/2000-5, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu v Ch., byt č. 8 ve třetím podlaží, sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství” (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt”), určil, že „nájemní poměr zaniká uplynutím tří měsíců, které začnou běžet od 1. dne kalendářního měsíce po právní moci rozsudku”, žalované uložil povinnost byt vyklidit „do 15 dnů po přidělení přístřeší“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. prosince 2000, č. j. 10 Co 637/2000-22, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně dovodil, že vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.”). Naproti tomu odvolací soud se otázkou uplatněného výpovědního důvodu nezabýval, neboť uzavřel, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon „byla podána někým, kdo k takovému hmotněprávnímu úkonu nebyl oprávněn“. Dovodil totiž, že výpověď z nájmu bytu učinil (v žalobě) v zastoupení žalobce jeho zástupce (advokát JUDr. P. B.) přesto, že mu byla žalobcem udělena pouze procesní plná moc a nebyl tak zmocněn k hmotněprávním úkonům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že výpověď z nájmu bytu učinil za žalobce někdo (advokát JUDr. P. B.), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl žalobcem zmocněn. Namítl, že „zmocnění k této výpovědi z nájmu bytu pak zcela nepochybně žalobce svému právnímu zástupci dal … podpis právního zástupce je samozřejmě vztažen nejen k procesněprávním, ale i hmotněprávním účinkům písemného projevu“. Současně podotkl, že i on sám doručil výpověď z nájmu bytu žalované. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. prosince 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
V nálezu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněném pod č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, Ústavní soud České republiky mimo jiné dovodil, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Obdobně vyznívají i závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 – III. díl Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, uveřejněného pod č. 10 ve svazku 13, ročník 1999 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. K uvedenému právnímu závěru se Ústavní soud opět přihlásil v nálezu ze dne 15. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99, v němž mimo jiné rovněž dovodil, že v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvého stupně, se v konkrétním případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti lze poukázat rovněž na obdobnou judikaturu dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněný pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva Č. n. r. ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou.
V projednávané věci soud prvního stupně opřel závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. o skutkové zjištění, že žalovaná „za dobu delší než jeden rok neplatí z bytu nájemné a neplatila ani splátky na dlužné nájemné podle dohody, kdy od června 1999 poukázala pouze dvě splátky v únoru 2000 ve výši 4.500,- Kč“. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná potvrdila dluh na nájemném a uvedla, že dohodu o splátkách neplnila, neboť jí byla exekučně strhávána částka 27.000,- Kč a v listopadu 1999 hradila náklady spojené s pohřbem svého příbuzného. Současně předložila fotokopie stvrzenek o platbách, které v tam uvedených časových úsecích učinila. U odvolacího jednání dne 7. prosince 2000 se žalovaná vyjádřila k důvodům neplacení nájemného a byl rovněž proveden důkaz přečtením listin založených ve spisu, včetně plné moci, kterou žalobce dne 6. února 1995 udělil advokátu JUDr. P. B. Odvolací soud se však oproti očekávání otázkou výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nezabýval; dospěl totiž k závěru, že výpověď z nájmu bytu učinil za žalobce někdo (advokát JUDr. P. B.), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl oprávněn, neboť k němu nebyl žalobcem zmocněn. Z řečeného vyplývá, že odvolací soud v dané věci změnil „právní náhled“. Za této situace – právě v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu – nebyly podmínky pro potvrzení a ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud měl proto tento rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné i proto, že účastníci mají právo se k uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit a popřípadě navrhnout další důkazy. Odvolací soud však naznačeným způsobem nepostupoval. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej - aniž se, zejména z důvodů předčasnosti, zabýval další námitkou dovolatele, podřazenou dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozsudku dovodil Nejvyšší soud právní závěr, že byla-li písemně udělena zmocněnci plná moc k tomu, aby až do odvolání zmocnění zmocnitelku jejím jménem zastupoval ve všech věcech, jde o všeobecnou plnou moc. S uvedeným právním závěrem se dovolací soud ztotožnil rovněž v rozsudku ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 356/2000. Ve světle těchto závěrů tedy odvolací soud opětovně posoudí otázku, zda písemná plná moc, kterou dne 6. února 1995 udělil žalobce (zmocnitel) advokátu JUDr. P. B. (zmocněnci), opravňuje zmocněnce nejen ke všem procesním úkonům, ale rovněž k úkonům hmotněprávním, tedy i k tomu, aby dal žalované jménem zmocnitele výpověď z nájmu bytu.
V novém rozhodnutí o věci (odvolací) soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu