ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.343.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 343/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce K. N., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Č., zastoupen advokátem, o určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 19/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2000, č.j. 18 Co 567/99-335, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2000, č.j. 18 Co 567/99-335, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 1999, č.j. 7 C 19/92-257, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 23. 1. 1992 u Okresního soudu v Pardubicích, domáhali se žalobci uložení povinnosti žalované uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti blíže uvedené v žalobě. Tvrdili, že původním vlastníkem nemovitosti byl manžel a otec žalobců K. N. Ten byl odsouzen rozsudkem bývalého Státního soudu v Brně ze dne 14. 7. 1951, sp. zn. 1 Ts II 57/51, pro trestný čin velezrady, přičemž mu byl uložen i trest propadnutí celého jmění. Rozhodnutím bývalého JNV v P. ze dne 3. 4. 1954 byly nemovitosti převedeny do vlastnictví státu - Bytového komunálního podniku JNV v P. Hospodářskou smlouvou o převodu národního majetku č. 50/68 byly převedeny do správy bývalého MěNV v P. Rozhodnutím ze dne 2. 8. 1968 bylo domu přiděleno čp. 55. Zadní část obytného domu čp. 55 prodal MěNV P. kupní smlouvou ze dne 9. 10. 1968, registrovanou tehdejším Státním notářstvím dne 3. 3. 1969 pod R I 848/68, R II 565/68 manželům V., rodičům žalované a k pozemku p.č. 5157/2 jim zřídil právo osobního užívání. Manželé V. převedli kupní smlouvou ze dne 30. 11. 1982, registrovanou tehdejším státním notářstvím v P., dům na manžele Č., kteří se stali bezpodílovými spoluvlastníky výše uvedené nemovitosti. Na základě rozhodnutí státního notářství pro Prahu ze dne 10. 7. 1986, sp. zn. 5 D 165/86, se stala výlučnou vlastnicí žalovaná. Usnesením krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 Rt 354/90, ze dne 4. 12. 1990 byl původní vlastník rehabilitován a současně byl zrušen shora uvedený odsuzující trestní rozsudek, včetně všech dalších rozhodnutí v této trestní věci na ně obsahově navazující a trestní stíhání bylo zastaveno. Žalobci tvrdili své postavení oprávněných osob podle ustanovení §3 odst. 4c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i včasnost výzvy, kterou u žalované uplatnili právo na vydání nemovitosti. Důvod k vydání nemovitosti spatřovali žalobci v tom, že nabyvatelé získali nemovitost od státu na základě protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými předpisy. V průběhu řízení A. N., nar. 10. 1. 1906, zemřela dne 9. 12. 1993, dědicem po ní se stal pouze její syn K. N., nar. 2. 5. 1931, tedy nadále jediný žalobce v této věci.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nabyvatelé nemovitosti získali od státu v souladu s tehdy platnými předpisy a nebyli také nijak protiprávně zvýhodněni při koupi. Dále poukazuje na skutečnost, že není povinnou osobou podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v rozsahu uvedeném v žalobě. Tvrdila, že ideální polovina předmětné nemovitosti na ni nebyla převedena, nýbrž na ni přešla smrtí manžela.
Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 1996, č.j. 7 C 19/92- 174, vyhověl žalobě na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 55 v P. – C. a stavební parcely č. 5157/2 zapsaných na LV č. 1705 pro kat. území P. u Katastrálního úřadu v P. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Zamítl pouze žalobu na uložení povinnosti provést zápis v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví nemovitostí.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění odůvodňujících závěr o postavení žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3odst. 4c) zákona č. 87/1991 Sb., o způsobu převzetí věcí státem (v souladu se žalobními tvrzeními) v důsledku výroku rozsudku trestního soudu, jakož i o zrušení uvedeného trestního odsouzení podle zákona o soudních rehabilitacích. Stejně tak vzal za prokázáno, že žalobce zaslal včas podle ustanovení §5 odst. 2 výzvu k vydání věci.
Při těchto zjištěních dospěl soud prvního stupně k závěru, že s ohledem na důsledky plynoucí z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 2. února 1995, sp. zn. I ÚS 117/93, je třeba posuzovat oprávněné i povinné osoby podle ustanovení §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. Uzavřel, že zrušením výroku o propadnutí majetku, obsaženém v trestním rozsudku nastoupil žalobce do práv původního vlastníka bez ohledu na zkoumání podmínek zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 2. 1998, č.j. 22 Co 56/97-216, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 15. února 1996, sp. zn .IV. ÚS 194/95 zaujal odlišný právní závěr, když dovodil, že na daný případ je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Uložil proto soudu prvního stupně posoudit, zda žalovaná získala nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy a současně přikázal doplnění dokazování ve vztahu k námitkám uplatněným v odvolání.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 7. 5. 1999, č.j. 7 C 19/92-257, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na straně žalobce byly splněny základní podmínky pro aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaná však není osobou povinnou podle ustanovení §4 odst. 2, neboť nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalované nemovitosti získali na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Kupní cena nemovitosti nebyla rovněž v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle soudu prvního stupně předmětnou nemovitost prodával československý stát a MěNV postupoval pouze jako správce majetku, a proto nemůže být kupní smlouva z tohoto pohledu neplatná. Soud prvního stupně zjistil, že finanční komise bývalého VčKNV vydala usnesení č. 5/67 ze dne 21. 2. 1967 o určení pravomoci, ze kterého je zřejmé, kdy k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k věcem národního majetku bylo třeba schválení a kým. Soud prvního stupně spatřoval udělení souhlasu v tom, že dříve tentýž ONV vydal rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání. Dovodil, že v daném případě nešlo o převod majetku v soukromém vlastnictví, ale majetku státu, nebylo tudíž nutné rozhodnutí ONV podle §490 odst. 2 obč. zákoníku.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 11. 2000, č.j. 18 Co 567/99-335 rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, týkající se žalované a ztotožnil se s jeho právním posouzením v tom, že tato není osobou povinnou. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že MěNV v P. nepotřeboval ke smlouvě ze dne 9. 10. 1968 souhlas nadřízeného orgánu a to vzhledem k ustanovení §26 odst. 3 zákona č. 69/1967, které zmocnilo Národní shromáždění k vydání vzorového statutu MěNV, jež stanoví, kdy KNV svěří do působnosti MěNV výkon státní správy. Odvolací soud vychází ze závěru, že vzorový statut MěNV je předpisem sui generis. Dále uzavřel, že posouzení otázky, zda nabytí vlastnického práva žalovanou na základě vypořádání BSM je převodem či přechodem vlastnického práva, je vzhledem k jeho právním závěrům nadbytečné.
Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. k posouzení otázky zásadního právního významu, spočívající v tom, zda v dané věci byl nutný či nikoliv souhlas nadřízeného orgánu s prodejem nemovitostí.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatel se neztotožňuje s právními závěry soudů obou stupňů, podle nichž žalovaná není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť její právní předchůdci nenabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění. Opakovaně uplatnil tvrzení o porušení cenových předpisů. Nepovažoval za správný právní závěr odvolacího soudu, že v daném případě nebyl nutný souhlas nadřízeného orgánu (ONV) s prodejem nemovitostí. Odkazoval jinak na skutečnosti uplatněné již v průběhu řízení. Podle názoru dovolatele usnesení Národního shromáždění ČSSR č. 109/1967 Sb. není obecně závazným právním předpisem a mimoto jde o akt zcela odporující obecně závaznému předpisu, konkrétně zákonu č. 69/1967 Sb., o národních výborech. Výše citované usnesení nelze podle něj považovat za předpis sui generis, neboť nekoresponduje s obsahem ustanovení §66 odst. 1 zákona č. 69/1967., o národních výborech a s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Namítal, že pokud odvolací soud vzal za základ svého rozhodnutí usnesení Vč KNV v H. ze dne 16.1.1968, tak nebylo vyhláškou č. 104/1966 Sb. kogentně předepsané schválení nikdy provedeno. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s odkazem na výsledky dokazování a právní posouzení věci odvolacím soudem. Poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 92/96, publikované v časopise Soudní judikatura (sešit č. 10/99, str. 375).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst.1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Odvolací soud totiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Výrok rozsudku odvolacího soudu o připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. je takto nadbytečný. Dovolacímu přezkumu je takto ve smyslu §242 odst. 1, odst. 3, věty první o.s.ř. otevřeno posouzení správnosti všech důvodů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a to v rozsahu důvodů uplatněných žalobcem (dovolatelem) v dovolání. Dovolací soud proto podle §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a dospěl přitom k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). Samozřejmým předpokladem úspěšnosti takto uplatněného dovolacího důvodu je to, aby otázka nesprávného právního posouzení, byla skutečně pro rozhodnutí odvolacího soudu významná.
V této věci založil odvolací soud své potvrzující zamítavé rozhodnutí na výše uvedeném závěru, podle něhož smlouva o nabytí vlastnictví rodiči žalované nebyla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy, jmenovitě bez souhlasu nadřízeného orgánu s prodejem nemovitostí. Ostatní kritéria rozhodná pro posouzení důvodnosti nároků žalobce proto nezkoumal. Přitom závěr odvolacího soudu, který sám považoval za otázku zásadního významu, totiž o tom, „zda v dané věci bylo zapotřebí souhlasu nadřízeného orgánu s prodejem nemovitostí“ v sobě implicitně zahrnuje i posouzení správnosti úvah odvolacího soudu o tom, že takového souhlasu nebylo třeba v případě přenesení schvalovací pravomoci na národní výbory nižších stupňů. V tomto rozsahu je proto založen dovolací přezkum dovolacího soudu.
Skutková podstata nabytí věci „v rozporu s tehdy platnými předpisy“ se nachází v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož „povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena“.
K tomu je třeba předně uvést, že tu muselo jít o předpisy platné, tedy přijaté v souladu s tehdejším právním řádem, splňující mj. i znak náležité publikace. O takový případ v souzené věci nejde.
Smyslem ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo sjednat nápravu křivd způsobených vlastníku věci v případech, kdy k odnětí tohoto vlastnictví došlo postupem státu porušujícím předpisy, popřípadě na základě protiprávního zvýhodnění. Tyto případy zahrnují i situaci, kdy k obcházení povinnosti respektovat tehdejší obecně závazné předpisy, docházelo cestou podzákonných normativních aktů, nebo předpisů interní povahy. Přiznat platnost a právní účinnost takovýmto postupům orgánů státu v rozhodovací praxi soudu při posuzování nároků oprávněných osob na vydání věci (odstranění, či zmírnění některých křivd způsobených v rozhodném období) by znamenalo legalizaci nezákonného postupu v rozhodném období a popření smyslu a účelu zákona č. 87/1991 Sb.
V době rozhodné pro posouzení platnosti převodu vlastnictví ze státu na právní předchůdce žalované platila vyhláška č. 104/1966 Sb., ze dne 20. 12. 1966, o správě národního majetku, vydaná na základě zákonného zmocnění podle §391 odst. 2 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb. Podmínky pro převod vlastnictví národního majetku byly zde upraveny v ustanovení §15 a dále v §16 odst. 2 vyhlášky. Podle posledně uvedeného ustanovení v případech neuvedených v odstavci prvním národní výbory nižších stupňů potřebovaly k úplatnému převodu vlastnictví k věcem v národním majetku schválení krajského národního výboru. Podle ustanovení věty třetí tohoto odstavce orgán oprávněný schvalovat takové smlouvy mohl stanovit, že k převodům majetku není schválení třeba, popřípadě že je ke schválení příslušný jiný orgán.
Odvolací soud spatřoval splnění této podmínky v okolnosti, že v souladu s usnesením č. 109/1967 Sb. Národního shromáždění ČSSR ze dne 1. 12. 1967, kterým byl vydán Vzorový státu městských národních výborů, finanční komise Východočeského KNV v H. dne 16. 2. 1967 určila pravomoc k provádění vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku tak, že k provedení §16 vyhlášky byly okresní národní výbory zmocněny schvalovat smlouvy o převodu vlastnictví uzavírané organizacemi řízenými ONV a MNV. Toto zmocnění mohly dále přenést na MěstNV pro organizace jimi řízené. Také mohly vymezit oprávnění organizací řízených ONV a MěstNV k uzavírání hospodářských smluv o převodu vlastnictví k věcem v národním majetku. Odvolací soud vyšel z obsahu dopisu zaslaného finančním odborem Východočeského KNV H. ze dne 5. 7. 1968 podřízeným finančním odborům ONV (pro majetková oddělení finančních odborů ONV a MěstNV v H. a v P.), který měl povahu informace o obsahu usnesení 24 plenárního zasedání téhož KNV ze dne 16. 1. 1968 o přenesení působnosti ve výkonu státní správy z ONV na MěNV III. a III. skupiny mj. při prodeji rodinných domků včetně vydávání rozhodnutí o zřízení práva osobního užívání, opírajícího se jinak o zmíněné usnesení Národního shromáždění ČSSR z 1. 12. 1967 č. 109/1967 Sb.
Dovolatel správně poukazuje na skutečnost, že citované usnesení Národního shromáždění ČSSR nevykazovalo vzhledem k znění Ústavy (ústavního zákona č. 100/1960 Sb.) a zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění č. 4/1962 Sb., o vyhlašování zákonů a jiných právních předpisů, povahu zákona ani obecně závazného předpisu. Stejně tak lze dovolateli přisvědčit, pokud s poukazem na tehdy platný zákon č. 69/1967 Sb., o národních výborech, jmenovitě ustanovení §26 odst. 3, nebylo možno přenést působnost výkonu státní správy z ONV na národní výbory nižších stupňů jinak, než formou zákona. V důsledku toho nemohly mít právní závaznost ani akty, na které odvolací soud poukazuje. Ústava (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.), ani zákon č. 4/1962 Sb., totiž neznala kategorii předpisů svého druhu, které by neměly povahu zákona a jimiž by bylo možno měnit ustanovení jiného zákona (tak typicky v této věci zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech). Akty, na které odvolací soud odkazuje a na jejichž platnosti a z nich vyplývající závaznosti vybudoval své rozhodnutí, totiž postrádají prvek všeobecné závaznosti, charakteristické pro zákon, s nímž je spojen nedílně také znak publikace zákona podle předpisů v té době platných. Informace sdělované formou interních dopisů orgánům státní správy nižších stupňů, postrádající výše uvedené znaky, takže je nelze považovat za platné právní předpisy, které mohly negovat ustanovení přijatých zákonů a na jejich základě vydaných prováděcích předpisů.
Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak vyplývá, že nelze spolehlivě přisvědčit správnosti právních závěrů odvolacího soudu, jak byly z hlediska přípustnosti dovolání vymezeny shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu. V tomto rozsahu přípustného dovolacího přezkumu tak nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. v rozsahu dotčeném podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 o.s.ř. ).
Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení rozhodne soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. září 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu