ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.993.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 993/2000-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadkyně V., spol. s r. o., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 K 6/99, o dovolání úpadkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2000, č. j. 1 Ko 40/2000 - 44, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 28. prosince 1999, č. j. 91 K 6/9934, zrušil konkurs na majetek úpadkyně V., spol. s r. o., s tím, že tu nejsou předpoklady pro konkurs.
Odvolání úpadkyně Vrchní soud v Praze - odkazuje na ustanovení §57 odst. 3 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - usnesením ze dne 8. února 2000, č. j. 1 Ko 40/2000 - 44, odmítl jako opožděné. Tento závěr založil na tom, že usnesení soudu prvního stupně bylo úpadkyni doručeno 3. ledna 2000, takže posledním dnem lhůty k podání odvolání byl 18. leden 2000 (úterý); odvolání však bylo podáno až 20. ledna 2000.
Proti usnesení odvolacího soudu podala úpadkyně (za niž jednal jednatel s právnickým vzděláním) včas dovolání, namítajíc, že jí - ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. - byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Konkrétně dovolatelka uvádí, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže odvolání pro opožděnost odmítl, jelikož podle ustanovení §48 odst. 1 o. s. ř. se písemnosti určené právnickým osobám doručují osobám oprávněným písemnosti za právnickou osobu přijímat. Podle ustanovení §49 o. s. ř. má-li účastník zástupce s plnou mocí, doručuje se rovněž nebo výhradně tomuto zástupci. V návrhu na prohlášení konkursu byla adresa bydliště jednatele dovolatelky a jejího zástupce pro celé řízení (Mgr. J. Š.) definována jako Praha 7, F.8, nicméně usnesení soudu prvního stupně nebylo doručeno na tuto adresu, nýbrž druhému jednateli společnosti Ing. M., která nemá právnické vzdělání. V podání z 11. listopadu 1999 pak byla jako adresa pro doručení uvedena adresa jednatele. V další části dovolání pak dovolatelka snáší věcné argumenty proti usnesení soudu prvního stupně a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., čímž po obsahové stránce vystihuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237. Protože jiné vady řízení tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro výsledek dovolacího řízení určující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že odvolání úpadkyně bylo podáno opožděně) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení” (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího osudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v č. 1, ročníku 2000, téhož časopisu, pod číslem 8). Z dovolatelčiných tvrzení již proto na zmatečnost řízení dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. usuzovat nelze.
Pro úplnost se dodává, že tento výklad je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).
Bez zřetele k tomu, že nejde o nesprávný postup soudu „v průběhu řízení” neobstojí dovolání ani v rovině své vlastní argumentace.
Ze spisu je patrno, že v návrhu na prohlášení konkursu se sice uvádí, že dlužnice je zastoupena jednatelem Mgr. J. Š.., ani v této fázi řízení ani později však dovolatelka nežádala o doručování písemnosti na jinou adresu než je adresa jejího sídla (takový požadavek oproti mínění dovolatelky neplyne ani z jejího podání z 11. listopadu 1999). Usnesení soudu prvního stupně o zrušení konkursu pak na adrese sídla úpadkyně zapsaného v obchodním rejstříku (Ř. u P.,) dne 3. ledna 2000 převzala jednatelka Ing. V. M. (srov. doručenku u č. l. 35).
Podle ustanovení §48 odst. 1 o. s. ř. platí, že písemnosti, které jsou určeny orgánům nebo právnickým osobám, se doručují pracovníkům oprávněným za orgány nebo právnické osoby přijímat písemnosti. Není-li jich, doručuje se písemnost, která je určena do vlastních rukou, tomu, kdo je oprávněn za orgán nebo právnickou osobu jednat, ostatní písemnosti kterémukoli jejich pracovníku, který písemnosti přijme.
Z ustanovení §21 odst. 1 o. s. ř. se pak podává, že za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo pracovník (člen), který prokáže, že je oprávněn za ni jednat.
Dle ustanovení §13 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.”) ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele.
Ustanovení §133 odst. 1, věty první, obch. zák. pak určuje, že statutárním orgánem společnosti (s ručením omezeným) je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak.
Statutární orgán právnické osoby je oprávněn za ni v řízení jednat přímo (srov. §21 odst. 1 o. s. ř.) a jeho jednání je vždy přičítáno společnosti (takové jednání je jednáním společnosti); proto mu písemnost určená právnické osobě nemohla být (podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001) samostatně (jako fyzické osobě) doručována (nejde o zástupce ve smyslu §24 a násl. o. s. ř.). Shodný závěr Nejvyšší soud formuloval např. v usnesení ze dne 30. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2474/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 5, a nevidí důvodu se od něj odchýlit ani v této věci. Jestliže (podle údajů z obchodního rejstříku a podle tvrzení samotné dovolatelky) v době doručení usnesení na adresu jejího sídla byla statutárním orgánem úpadkyně též jednatelka Ing. V. M. (a každý z jednatelů byl oprávněn - jak dokládá i výpis z obchodního rejstříku - jednat jménem společnosti samostatně), pak šlo o osobu oprávněnou k převzetí písemnosti ve smyslu §48 odst. 1 o. s. ř. Skutečnost, že tato jednatelka nemá právnické vzdělání, je pro závěr o účinném doručení písemnosti bez významu, jelikož to, jaké jednatele jmenuje coby osoby oprávněné za ni (bez dalšího) jednat, je vnitřní záležitostí dovolatelky.
Argumenty dovolatelky proti usnesení soudu prvního stupně se Nejvyšší soud jako právně bezvýznamnými nezabýval. Vylučuje-li totiž povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají. Usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost je svou povahou výlučně procesním rozhodnutím, spojeným se závěrem o zmeškání lhůty k podání odvolání; věcná nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně proto na výsledek řízení o dovolání proti tomuto usnesení žádný vliv mít nemůže (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tedy uzavřít, že řízení namítanou vadou postiženo není. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nedůvodného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením zamítl (§243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. února 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu