ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.116.2001.1
sp. zn. 29 Odo 116/2001-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce Ing. arch. J. Ch., proti žalovanému A., s. r. o., o zaplacení 175.000,- Kč s přísl., k dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2000, čj. 1 Cmo 135/99-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 8. 2000, čj. 1 Cmo 135/99-63 potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1999, čj. 19 Cm 61/97 – 50 ve výrocích I. a II., v nichž tento soud zastavil řízení o zaplacení 175.000,- Kč s 1 % poplatkem z prodlení od 20. 7. 1993 do zaplacení a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 7.000,- Kč žalobci. Dále odvolací soud změnil výrok III. rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení v prvním stupni 10.400,- Kč; žalobci dále odvolací soud uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 575,- Kč.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že z poplatkových předpisů platných v době zahájení řízení (zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zák. č. 271/1992 Sb., zák č. 273/1994 Sb. a zák. č. 36/1995 Sb.) vyplývá, že na poplatkové povinnosti žalobce nic nemohlo změnit ani částečné zpětvzetí žaloby. Vezme-li žalobce žalobu zpět, dokonce i dříve, než nastala splatnost soudního poplatku, soud přesto vyzve účastníka k placení poplatku ve smyslu §7 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. v rozhodném znění. I tehdy, když dochází k zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby, má být zaplaceno alespoň 50 % stanoveného soudního poplatku. Není-li soudní poplatek zaplacen, nedochází k zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, ale právě v důsledku nezaplacení poplatku. Zákon o soudních poplatcích nerozlišuje mezi částečnou úhradou poplatku a případnou existencí jeho nedoplatku, ale splnění poplatkové povinnosti je postulováno z hlediska její celkové výše, přičemž na kvantitě nedoplatku nezáleží. Podobně je záležitost řešena ve stanovisku Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 49 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996, č. 8.
V případě změny výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mělo být aplikováno ust. §146 odst. 2, 1. věty o. s. ř., neboť žalobce procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno a proto byl povinen žalovanému uhradit náklady řízení u soudu prvního stupně.
Dovoláním ze dne 9. 10. 2000 napadl žalobce výše uvedené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, s tím, že dovolání je přípustné „s poukazem na ust. §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.“ a je podáváno „z důvodu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.“.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že podával žalobu o zaplacení 175.000,- Kč s příslušenstvím jako žalobu občanskoprávní a vycházel z toho, že mu vznikla poplatková povinnost podle §6 odst. 5, pol. 1a Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., ve znění platném v době podání žaloby. Po postoupení věci příslušnému Krajskému soudu, neboť šlo o věc obchodní, byl žalobce dne 2. 10. 1997 vyzván k vyčíslení poplatku z prodlení. Přípisem ze dne 3. 10. 1997 žalobce soudu sdělil, že od „žaloby na přiznání zesmluvněného poplatku z prodlení odstupuje a že trvá na projednání své žaloby pouze co do částky 175.000,- Kč, ze které řádně soudní poplatek ve výši 7.000,- Kč zaplatil“.
Dovolatel se proto domnívá, že řízení o žalovanou částku 175.000,- Kč zastavováno být nemělo. Žalobce je proto přesvědčen, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat o svém nároku před soudem [§237 odst. 1, písm. f) o. s. ř.] a dále s ohledem na soudní průtahy, je z možnosti podat event. novou žalobu o zaplacení 175.000,- Kč vyloučen, neboť žalovaný by vznesl námitku promlčení.
Žalobce je dále toho názoru, že stanovisko Nejvyššího soudu, na nějž odkazuje odvolací soud, nepokrývá beze zbytku jeho konkrétní případ a zákon o soudním poplatku nelze vykládat tak, že žalobce musí zaplatit to, co v žalobě nepožaduje; takový výklad by byl v rozporu i s Listinou základních práv a svobod.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud podle §243b o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se podle spisu k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud s ohledem na přechodná ustanovení obsažená v části dvanácté, hlavě I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.“). Podle §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení přichází v úvahu tehdy, postupoval-li soud v řízení nesprávně, tj. v rozporu zejména s občanským soudním řádem a projevil-li se tento nesprávný postup v průběhu řízení, nikoliv již ve fázi rozhodování a bylo-li důsledkem tohoto nesprávného postupu soudu to, že účastníkovi bylo znemožněno v řízení uplatňovat procesní práva, která mu podle procesních předpisů přísluší.
V posuzované věci je zřejmé, že dovolatel napadá právní posouzení toho, zda v daném případě, kdy vzal žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 1 % denně z částky 175.000,- Kč zpět, byl povinen zaplatit soudní poplatek z tohoto smluvního úroku z prodlení podle §6 odst. 5 zák. č. 549/1991 Sb. a pokud ho nezaplatil, bylo správně zastaveno řízení ve věci zaplacení 175.000,- Kč. Není tedy napadán nesprávný postup soudů v řízení, který by bránil žalobci v řízení přednášet návrhy ve věci, včetně vyjádření se k problematice soudního poplatku ze smluveného úroku z prodlení a zastavení řízení pro jeho nezaplacení, neboť k těmto otázkám se žalobce vyjadřoval, např. v odvolání, ale právní posouzení věci, tedy již fáze rozhodování.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není v daném případě přípustné podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jelikož nejde o nesprávný postup soudu „v průběhu řízení“.
„Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem – účastnit se aktivně projednání věci – a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněné v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).“
S ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné z důvodu vad řízení uvedených v §237 odst. 1 písm. a) až e) a g) o. s. ř., i když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolání není též přípustné podle §238a odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř., neboť dovoláním bylo napadeno usnesení odvolacího sodu, jímž byly ve výroku I. rozhodnutí potvrzeny nikoliv změněny výroky I. a II. usnesení soudu prvního stupně, popř. nejde o rozhodnutí zde uvedená. V případě výroku II. usnesení odvolacího soudu, v němž byl změněn výrok III. usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení v prvním stupni, není dovolání v této části přípustné podle §238a odst. 1 písm. a), věty za středníkem o. s. ř., neboť je v tomto případě přípustnost dovolání vyloučena. Dovolání není přípustné též proti výroku III. usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť nejde o žádný z případů, kdy je dovolání podle §238a odst. 1 a §239 o. s. ř. přípustné, když připustil dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud již dříve vyloučil.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nemohl se dovolací soud zabývat tím, zda soud prvního stupně i soud odvolací správně aplikovali ust. §6 odst. 5, druhá věta zák. č. 549/1991 Sb., v rozhodném znění a zda poté bylo v souladu s uvedeným podpisem řízení správně zastaveno.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §242 odst. 3, §238a odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak,že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto s ohledem na neúspěch žalobce v dovolacím řízení a na to, že žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. února 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu