ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1695.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1695/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města P. proti povinnému V. Ž., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 71 E 1463/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. dubna 2003, č. j. 18 Co 66/2003-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. 6. 2002, č. j. 71 E 1463/97-82, jímž okresní soud – kromě toho, že předchozí provedení exekuce prohlásil za nepřípustné – nařídil provedení výkonu rozhodnutí (nařízeného usnesením z 25. 9. 1998) přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva, a jejich věcí do ubytovny.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným (viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003 pod poř. č. 7) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze svého závěru, že rozhodnutí „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, a které odůvodňuje poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu, zjevně ve znění účinném od 1. 1. 2001. Vadu řízení přitom spatřuje jednak ve svém nepřesném označení a (vůbec) v neurčitosti výroku usnesení soudu prvního stupně, potvrzeného napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, a jednak v tom, že mu byl ustanoven opatrovník (který navíc nehájil jeho zájmy), ač pro takový postup nebyly splněny procesní podmínky. V dovolání také vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, že oprávněný prokázal zajištění odpovídající bytové náhrady, a konečně namítá, že smlouva (neobsahující ani ověření podpisů jejích účastníků) o zajištění ubytování, původně nedatovaná, byla odvolacímu soudu předložena již doplněná o datum.
Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně – byť bez výslovného odkazu na bod 27. hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb. – správně rozhodl „podle dosavadních právních předpisů“ (rozhodl o návrhu na provedení exekuce nařízené již před účinností novely, totiž 25. 9. 1998), tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, i když usnesení vydal 10. 6. 2002. Odvolací soud pak – ač v napadeném usnesení (z 2. 4. 2003) uvedl složení senátu, a připojil poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání – rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine, hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb., tedy rovněž správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno - oproti očekávání povinného – použít občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“) i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).
V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají; namítnutá nesprávnost usnesení o ustanovení opatrovníka povinnému je sama o sobě k založení přípustnosti dovolání nezpůsobilá. Ustanovení opatrovníka bez splnění podmínek zakotvených v §29 odst. 2 o.s.ř. je sice nesprávným postupem soudu, jímž byla účastníku odňata možnost před soudem jednat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2003, pod poř. č. 10), o takový případ však v souzené věci nešlo. Usnesení soudu prvního stupně (vydané v souladu s ustanovením §253 o.s.ř. bez jednání), později potvrzené napadeným usnesením odvolacího soudu, bylo totiž – vedle opatrovníka – doručeno posléze také zvolenému zástupci povinného (č. l. 85), jím sepsané odvolání krajský soud jako včasné věcně projednal a ve svém rozhodnutí se s jeho odvolacími argumenty vypořádal (k závěru, že o odnětí možnosti jednat před soudem nejde, má-li účastník možnost uplatnit svou procesní obranu v pozdější fázi /a tedy i v odvolacím/ řízení, srov. též např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Cdo 976/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002 pod poř. č. 185 na str. 737 zdola).
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není (ve výroku o věci samé, tedy o nařízení provedení exekuce) usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku (poučení připojené k odůvodnění rozhodnutí založit přípustnost dovolání způsobilé není) svého usnesení odvolací soud nevyslovil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání – aniž se mohl zabývat otázkou jeho důvodnosti – podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl.
Povinný z procesního hlediska – podáním nepřípustného dovolání – zavinil jeho odmítnutí, oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu