ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1128.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1128/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. S., proti žalovanému R. Š., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 251/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. června 2002 č.j. 40 Co 98/2002-182, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný vydal osobní automobil zn. Dacia 1310 Break. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedený osobní automobil, jehož je vlastníkem, předal na základě smlouvy ze dne 4.1.1994 žalovanému k provedení opravy; ve smlouvě byla sjednána \"generální oprava karoserie a lak\", cena opravy byla dohodnuta ve výši 35.000,- Kč a termín jejího dokončení 4.3.1994. Žalovaný mu dne 2.6.1994 zaslal fakturu č. 2/94, v níž vyčíslil cenu opravy ve výši 43.427,- Kč. Žalobce \"vzhledem k platnému smluvnímu ujednání\" odmítl tuto částku uhradit a žalovaný mu odmítl vydat osobní automobil. Na svém stanovisku žalovaný setrval i poté, co znalec Ing. I. K. stanovil cenu opravy ve výši 34.214,- Kč a co žalobce dopisem ze dne 29.7.1994 od smlouvy o opravě automobilu odstoupil.
Žalovaný namítal, že osobní automobil zadržel v souladu se zákonem a že odstoupení od smlouvy provedené dopisem žalobce ze dne 29.7.1994 považuje za \"bezpředmětné\", a současně požadoval, aby žalobci bylo uloženo zaplatit mu na ceně opravy 43.427,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,5% z částky za každý den prodlení a poplatek za garážování vozidla ve výši 5,- Kč za každý den od 1.6.1994 \"až do dne vydání\".
Okresní soud v Šumperku - poté, co vzájemnou žalobu žalovaného vyloučil \"k samostatnému řízení\" - rozsudkem ze dne 7.9.1995 č.j. 9 C 251/94-58 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.433,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vydat žalobci sporný osobní automobil, neboť žalobce prokázal k této věci své vlastnické právo; žalovaný tím, že \"váže vydání automobilu na zaplacení ceny opravy\", neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17.6.1996 č.j. 40 Co 26/96-69 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že žalovaný odmítá vydat žalobci sporný osobní automobil s poukazem na zadržovací právo podle ustanovení §151s občanského zákoníku, a soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda žalovaný zadržuje žalobcův osobní automobil v souladu se zákonem.
Okresní soud v Šumperku poté rozsudkem ze dne 18.6.1998 č.j. 9 C 251/94-102 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.464,- Kč. Vycházel přitom ze zjištění, že mezi účastníky \"probíhá soudní řízení\" o zaplacení ceny za opravu žalobcova osobního automobilu. Vzhledem k tomu, že žalobce \"se opakovaně pokoušel\" zaplatit alespoň část ceny, kterou žalovaný účtuje za opravu automobilu (částku 34.000,- Kč), což žalovaný odmítl, a že žalovaný automobil skladuje od roku 1994 na dvoře a automobil \"s léty ztrácí výrazně na své hodnotě\", žalovaný nemůže podle názoru soudu prvního stupně \"spravedlivě uplatňovat své zadržovací právo\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný zadržuje žalobci jeho osobní automobil \"svémocně\" a že je proto povinen mu tuto věc vydat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27.4.2000 č.j. 40 Co 936/98-127 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.984,- Kč k rukám advokáta JUDr. Z. H. Odvolací soud - poté, co doplnil dokazování - vycházel ze zjištění, že mezi účastníky \"byl založen závazkový právní vztah ze smlouvy o opravě předmětného vozidla\" a že žalovaný má vůči žalobci \"z titulu provedené opravy vozidla\" peněžitou pohledávku, kterou mu vyúčtoval ve výši 43.427,- Kč a která se stala - bez ohledu na to, že žalobce namítal nesprávnost její výše - splatnou dnem 9.6.1994. Žalobce za této situace důvodně uplatnil k žalobcově osobnímu automobilu zadržovací právo podle ustanovení §151s odst.1 občanského zákoníku. Námitku žalobce, že \"byl připraven svůj finanční závazek ve změněné podobě uhradit\" a složil \"finanční částku\" do notářské úschovy, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"toto opatření nevedlo ani k částečné úhradě částky, vyčíslené za opravu vozidla\", neboť \"dispoziční právo s takto uloženými prostředky měl nadále žalobce\". Vzhledem k tomu, že žalobce neuspokojil zajištěnou pohledávku a ani neposkytl dostatečnou jistotu, zadržovací právo nezaniklo žádným ze způsobů uvedených v ustanovení §151v občanského zákoníku; žalovaný proto nemůže být zavázán k vydání sporného osobního automobilu žalobci.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 6.3.2002 č.j. 21 Cdo 624/2001-166 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Poté, co dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není postižen žalobcem namítanou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř, dovodil, že žalovaný uplatnil zadržovací právo k movité věci žalobce v souladu s ustanovením §151s odst. 1 občanského zákoníku a že žalovaný nepostupoval při uplatnění zadržovacího práva v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku. Dovolací soud však s ohledem na tvrzení žalobce, že dne 10.9.1998 uložil částku 29.875,50Kč do úschovy u Okresního soudu v Olomouci, shledal předčasným názor odvolacího soudu, že zadržovací právo žalovaného k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break nezaniklo splněním zajištěné pohledávky. Protože se tímto tvrzením odvolací soud nezabýval, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci poté rozsudkem ze dne 26.6.2002 č.j. 40 Co 98/2002-182 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18.6.1998 č.j. 9 C 251/94-102 změnil tak, že žalobu zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.022,-Kč k rukám advokáta JUDr. Z. H. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že zadržovací právo žalovanému k osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break nezaniklo splněním zajištěné pohledávky, neboť bylo prokázáno, že žalobce nesložil u soudu do úschovy peníze za účelem splnění závazku ve smyslu ustanovení §185a a násl. o.s.ř., když řízení o úschovách bylo usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 2.11.1998 zastaveno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalovaný uplatnil zadržovací právo neoprávněně, neboť žalobce mu nabídl za opravu automobilu \"zcela odpovídající částku\". Využití zadržovacího práva není sice zákonem omezeno pro \"nějakou minimální částku\", ale \"tato částka je limitována §3 občanského zákoníku stejně jako celkový postup\". Za situace, kdy žalovaný jako zhotovitel díla \"řadu nesrovnalostí způsobil a vyvolal\", že opravu neprovedl řádně a ani včas, že nesplnil svou oznamovací povinnost podle ustanovení §636 občanského zákoníku a že neoprávněně požadoval na ceně opravy částku 43.427,- Kč, a při \"uvážení nejasnosti kolem platnosti smlouvy o dílo\" a \"složení žalobcem finančních prostředků do notářské a soudní úschovy\" má žalobce za to, že žalovaný uplatnil zadržovací právo v rozporu s ustanovením §3 občanského zákoníku a že žalobci protiprávním jednáním způsobil škodu. Otázku výkladu vztahu zadržovacího práva k ustanovení §3 občanského zákoníku považuje žalobce za otázku \"zásadního právního významu\". Žalovaný navíc žalobce nikdy nevyrozuměl ve smyslu ustanovení §151s odst. 4 občanského zákoníku o zadržení a o jeho důvodech. S ohledem na uvedené skutečnosti žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 26.6.2002), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 18.6.1998), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) dne 24.9.2002, že dovolání žalobce ze dne 22.11.2002 bylo podáno dne 25.11.2002 u soudu prvního stupně telefaxem a že dne 27.11.2002 došel soudu prvního stupně originál dovolání, podaný k přepravě u pošty (držitele poštovní licence) dne 26.11.2002.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 24.9.2002. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 24.10.2002. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno až dne 25.11.2002, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu