ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2415.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2415/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce P. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. ú. ž. v., zastoupenému advokátkou, o změnu bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 16/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2002, č. j. 39 Co 451/01-48, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce – zastoupen advokátkou – se žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 30. ledna 2001, domáhal proti žalovanému, označenému jako „V. ú. ž. v., P.“, určení, že jeho povinnost vyklidit byt č. 52 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v přízemí domu čp. 819 v P, uložená mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. června 1999, sp. zn. 21 C 309/98, je vázána na „přidělení přiměřeného bytu“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. června 2001, č. j. 16 C 16/2001-26, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. V záhlaví citovaného rozsudku – z vlastní iniciativy a bez bližšího odůvodnění – žalovaného označil jako „ČR – V. ú. ž. v.“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. dubna 2002, č. j. 39 Co 451/01-48, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Přitom v záhlaví svého usnesení žalovaného označil jako „V. ú. ž. v.“.
Odvolací soud dovodil, že označil-li žalobce v žalobě, podané u soudu prvního stupně dne 30. ledna 2001, jako žalovaného „V. ú. ž. v.“, domáhal se svého nároku vůči někomu, kdo je od 1. ledna 2001 pouhou organizační složkou státu (§3 a §51 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění – dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), tj. vůči tomu, kdo v té době neměl způsobilost být účastníkem řízení. Poté rovněž dovodil, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (nikoliv vadou žaloby), a uzavřel, že v důsledku tohoto nedostatku lze řízení jedině zastavit (podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“), neboť nepřichází v úvahu, aby na žalovanou stranu přistoupil jiný účastník či aby došlo k záměně účastníka nebo ke změně v jeho označení. Na tomto závěru nemůže podle názoru odvolacího soudu nic změnit ani to, že soud prvního stupně „o své vůli zcela nepřípustně“ za žalovaného označil „Českou republiku – V. ú. ž. v.“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. V dovolání uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu brojí proti právnímu závěru, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Má zato, že soud má žalobce ohledně správného označení účastníků řízení poučit i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Odvolací soud však naznačeným způsobem nepostupoval a aniž dal žalobci možnost žalovaného správně označit, řízení zastavil. Podle názoru žalobce tak rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, konkrétně s nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 355/97, I. ÚS 338/97, III. ÚS 74/94, IV. ÚS 41/95, III. ÚS 61/97, II. ÚS 242/98, a dále s „rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, 10 Co 226/2000, Sbírka soudních rozhodnutí 2000, č. 6, strana 168“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Dovolání však není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Jejich existence tvrzena nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Podle §90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu, a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Teorie procesního práva a ve shodě s ní i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení (ve smyslu §103 a násl. o.s.ř.) rovněž podmínky řízení na straně účastníka. Takovou podmínkou je i způsobilost být účastníkem řízení.
Podle §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení (mít procesní práva a povinnosti) má ten, kdo má (podle hmotného práva) způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost mít práva a povinnosti má vedle fyzických a právnických osob (§7 a §18 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době zahájení řízení – dále jen „obč. zák.“) i stát (Česká republika), neboť je-li účastníkem občanskoprávních vztahů, je právnickou osobou (§21 obč. zák.).
Podle §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu, musela žaloba, byl-li účastníkem řízení stát, obsahovat označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupoval. Uvedená dikce vystihovala situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb.; ode dne jeho účinnosti je však nepochybné, že za stát může v právních vztazích jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka (to našlo odraz ve znění §79 odst. 1 o.s.ř. až od 1. ledna 2003, tj. účinností zákona č. 151/2002, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního).
Teorie procesního práva je jednotná rovněž v názoru, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud může řízení jedině zastavit (podle §104 odst. 1 o.s.ř.), a že podle citovaného ustanovení lze postupovat jen tehdy, byl-li účastník řádně (přesně, určitě a srozumitelně) označen, takže není důvod k postupu podle §43 o.s.ř. (srov. bod 5. na straně 341 publikace Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK).
K názoru, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud může řízení jedině zastavit podle §104 odst. 1 o.s.ř., se kloní rovněž soudní praxe. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 346/96, uveřejněném pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, mimo jiné dovodil, že došla-li žaloba dříve sepsaná soudu až potom, co právnická osoba ve smyslu §20a odst. 1, 2 obč. zák. zanikne výmazem z obchodního rejstříku, soud pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §19, §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastaví. Rovněž v usnesení ze dne 13. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/96, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 16 z roku 1998 téhož časopisu, dovodil, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud řízení zastaví. Závěr, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud dovodil rovněž v usnesení ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 657/97, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 6 z roku 1999 téhož časopisu. Také Ústavní soud České republiky v nálezech ze dne 29. června 1995, sp. zn. III. ÚS 74/94, a ze dne 1. dubna 1999, sp. zn. III. ÚS 454/98, uveřejněných pod č. 42 ve svazku č. 3 a pod č. 52 ve svazku č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, mimo jiné dovodil, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení. V usnesení ze dne 22. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněném pod č. 211 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že stát se podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001 uvádí v žalobě jako účastník řízení označením státu („Česká republika“) a příslušné organizační složky, která za stát před soudem vystupuje. Organizační složka státu nemá způsobilost být účastníkem řízení. Označil-li žalobce v žalobě za účastníka řízení přesně, určitě a srozumitelně jen organizační složku státu, soud řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastaví. O vadné podání ve smyslu §43 odst. 1 o.s.ř. jde i tehdy, došlo-li v označení žalovaného v žalobě k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, nebo je-li údaj označující žalovaného v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá. O vadu žaloby však nejde, vychází-li žalobce při podání žaloby z předpokladu (právního názoru), že ten, koho označil jako žalovaného, je povinen jeho nárok uspokojit, a tento předpoklad byl nesprávný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 10. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 171/2003, a ani v projednávané věci nemá důvodu se odchýlit od těchto závěrů (včetně závěru, že podle §104 odst. 1 o.s.ř. lze postupovat jen tehdy, byl-li účastník řádně – přesně, určitě a srozumitelně – označen, takže není důvod k postupu podle §43 o.s.ř.).
Závěr, že v žalobě označený žalovaný V. ú. ž. v., je organizační složkou státu (ve smyslu §3 odst. 1 a §51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.), nebyl v dovolání zpochybněn. Protože – vzhledem ke znění citovaných ustanovení – jde o závěr správný, dovolací soud z něj vycházel.
Označil-li v posuzovaném případě žalobce v žalobě jako žalovaného „V. ú. ž. v.“, šlo o označení natolik přesné a určité, že nevznikaly, a to především vzhledem k jeho advokátnímu zastoupení, žádné pochybnosti o tom, kdo měl v řízení jako žalovaný vystupovat; v označení žalovaného nebylo tudíž zapotřebí žádné opravy či doplnění podání (žaloby) ve smyslu §43 o.s.ř. (vadou podání není to, že takto označený žalovaný neměl v době podání žaloby jako organizační složka státu způsobilost být účastníkem řízení) a nepřipadalo proto v úvahu ani poučení žalobce podle §5 o.s.ř. (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 27. října 1995, sp. zn. IV. ÚS 41/95, a ze dne 8. února 2000, sp. zn. IV. ÚS 232/98, uveřejněné pod č. 70 ve svazku č. 4 a pod č. 20 ve svazku č. 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Byl tudíž bez dalšího namístě postup podle §104 odst. 1 o.s.ř., jak správně dovodil odvolací soud.
Lze uzavřít, že byl-li v řízení, v němž se účastenství zakládá podle §90 o.s.ř. (jako je tomu v projednávané věci), označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesněprávních vztahů. Procesněprávní vztah tak vzniknout ani nemůže, neboť chybí jeden z jeho subjektů, a to způsobilá strana sporu. Soud je proto povinen v kterémkoli stádiu řízení k tomuto nedostatku podmínky řízení přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.).
V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 7. září 1995, sp. zn. I. ÚS 11/95, uveřejněný pod č. 46 ve svazku 4, ročník 1995 - II. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Obdobně vyznívá i závěr usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. II. ÚS 365/99, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle §5 o.s.ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků“.
Zrušil-li odvolací soud za této situace napadené rozhodnutí soudu prvního stupně (podle §221 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a řízení zastavil (podle §221 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), je jeho rozhodnutí správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu