ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1675.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1675/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1/ L. H. a 2/ D. H., oba zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 1995, sp.zn. 23 Co 374/95 (v právní věci žalobců A/ J. R., B/ J. R., C/ R. S., všichni zast. advokátkou, proti žalovaným 1/ L. H. a 2/ D. H., oba zast. advokátkou, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 7 C 158/91), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. ledna 1995 pod č.j. 7 C 158/91-76 zamítl návrh žalobců, aby s nimi žalovaní uzavřeli dohodu o vydání sporných nemovitostí a uznal povinnost žalobců nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 1.610,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právní zástupkyně.
Obvodní soud na základě provedeného dokazování vyšel z toho, že žalobci jsou osobami oprávněnými podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, protože jejich nemovitosti přešly na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou na ně předmět sporu převedl jejich syn před jeho emigrací. Podle názoru soudu prvního stupně však v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní byli osobami povinnými ve smyslu ustanovení §4 citovaného zákona, a to proto, že nebyli při získání dotčených nemovitostí nijak zvýhodněni. Je sice skutečností, že v roce 1983 zaplatili znalcem určenou kupní cenu ve výši 88.548,- Kč, zatímco správně určená cena měla činit přibližně 157.000,- Kč, ale soud měl za to, že žalovaní byli při uzavírání kupní smlouvy, jakož i nadále v dobré víře, že nemovitosti řádně koupili a jsou jejími vlastníky a chybu znalce nelze vykládat k jejich tíži.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 18. října 1995 pod č.j. 23 Co 374/95-95 tak změnil, že žalované uznal povinnými uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci ve znění obsaženém v enunciátu tohoto rozhodnutí. Žalobcům a státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, nesouhlasil však s právním posouzením pasivní legitimace žalovaných provedeným obvodním soudem. Podle městského soudu totiž žalovaní jsou osobami, na které je nutno vztáhnout ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., podle kterého jsou osobami povinnými též fyzické osoby, které nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 citovaného zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Znaleckými posudky bylo prokázáno, že žalovaní nabyli nemovitosti za kupní cenu stanovenou v rozporu s vyhláškou č. 43/1969 Sb., tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy. Z pohledu výše uvedeného ustanovení je přitom nerozhodné, zda žalovaní toto zvýhodnění iniciovali, případně zda o něm vůbec věděli či nikoliv.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu a dovozují, že odpovědnost za následek v případě rozporu s právními předpisy při koupi může nést pouze takový subjekt, který svým konáním či opomenutím projevil vůli způsobit vzniklý následek a při současné existenci příčinné souvislosti. Žalovaní nemohli ovlivnit postup znalce, který vypracoval znalecký posudek, a proto nemohou nést ani následek za jeho pochybení. Filosofií restitučních zákonů je zmírnění některých majetkových křivd, v tomto případě je však zakládána křivda nová.
Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho právní úvahy. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Vzhledem k obsahu dovolání bude předmětem dovolacího přezkumu otázka, která byla nalézacím a odvolacím soudem posouzena rozdílně, a která byla stěžejní pro napadené rozhodnutí, tedy otázka, zda žalovaní jsou osobami povinnými podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou osobami povinnými též fyzické osoby, které nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 citovaného zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Odvolací soud dovodil, že ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona na žalované dopadá, a to z důvodu objektivního rozporu stanovené kupní ceny s tehdy platnými předpisy. Dovolatelé tuto interpretaci odmítají s tím, že aplikace uvedeného ustanovení by byla možná pouze v případě, že by žalovaní nějak přispěli k chybnému postupu znalce. S tímto právním názorem dovolatelů však nelze souhlasit.
Jak dovodila judikatura vyšších soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 573/99) při posuzování podmínek daných ustanovením §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. je třeba vycházet z objektivně daných skutečností. Slovní, logický a systematický výklad tohoto ustanovení nedovoluje zohlednit případné zavinění na straně nabyvatelů a rovněž zkoumání důvodů, pro které došlo k porušení cenových předpisů nemůže mít žádný relevantní dopad. Pokud tedy odvolací soud vycházel z objektivně daného znění normy a nezohlednil námitky žalovaných, které ovšem mají subjektivní charakter, není možné tento výklad označit za zužující nebo nepřípadný.
Dovolacímu soudu proto ve světle těchto vývodů nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.) a dovolání žalovaných proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §151 o.s.ř., protože žalovaní neměli v dovolacím řízení úspěch a žalobcům náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu