ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2118.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2118/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. S., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 1.3.2000, sp.zn. 27 Co 653/2000 (v právní věci žalobce J. L., zast. obecným zmocněncem, proti žalovanému J. S., zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. vedené u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp.zn. 4 C 117/95), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu - východ rozsudkem ze dne 15. června l998 pod č. j. 4 C 117/95-58, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. března 1999 pod č.j. 4 C 17/95-72, uznal odpůrce povinným uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že odpůrce je povinnou osobou podle §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti na něho byly převedeny osobou jemu blízkou, která nabyla nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění své osoby podle §4 odst. 2 cit. zák. Soud prvního stupně přitom vycházel z toho, že Místní národní výbor ve S., který zastupoval československý stát jakožto vlastníka zkonfiskovaných nemovitostí, nedodržel při prodeji tehdy platné předpisy, když nemovitosti nenabídl dosavadnímu uživateli, neupozornil veřejnost na možnost odkoupení a jednal přímo s právními předchůdci odpůrce. Přestože podle tehdy platných předpisů mělo být v daném případě k souvisejícímu pozemku pouze zřízeno právo osobního užívání, došlo k jeho prodeji. Tento pozemek navíc svou výměrou převyšoval limit určený občanským zákoníkem.
Tento rozsudek Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2000 pod č. j. 27 Co 593/99-87 tak změnil, že návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí zamítl. Odvolací soud své rozhodnutí zdůvodnil nedostatkem aktivní legitimace na straně navrhovatele. Podle §12 odst. 1 zák. č. 40/1993 Sb. fyzická osoba starší 15 let, které bylo uděleno státní občanství České republiky, nabývá státní občanství podle §7 zákona dnem složení státoobčanského slibu. Navrhovatel tento slib složil dne 25. 4. 1995, je tedy státním občanem až od tohoto dne. Oprávněnou osobou je osoba rehabilitovaná podle zák. č. 119/90 Sb., splňuje-li podmínky dané v ustanovení §3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Aby byl navrhovatel oprávněnou osobou, musel by splňovat podmínku státního občanství a podmínku zrušení trestu propadnutí majetku podle 119/90 Sb. Obě podmínky však musel splňovat k poslednímu dni prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku podle zák. č. 87/1991 Sb. U navrhovatele by se lhůta pro uplatnění nároku řídila §20 odst. 3 a §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a skončila by 1. 10. 1991. Navrhovatel se však stal státním občanem až 24. 5. 1995. Proto dospěl odvolací soud k závěru o nedostatku aktivní legitimace k podání návrhu na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé byl změněn a návrh zamítnut.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31.10.2000, pod č.j. 28 Cdo 2183/2000-101 uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud upozornil na skutečnost, že v souzené věci jsou podmínky pro stanovení oprávněné osoby ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích závislé na důsledcích Nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., podle něhož lhůty k podání výzvy či uplatnění nároku u soudu neplynou od účinnosti restitučního zákona, ale od vykonatelnosti tohoto nálezu, který nově otevřel lhůtu pro další skupinu oprávněných osob. Žalobce v takto nově stanovených lhůtách výzvu a návrh na nahrazení projevu vůle v dohodě o vydání věci podal. Je proto aktivně legitimovaným subjektem bez ohledu na skutečnost, že o vydání věci nežádal již po své rehabilitaci v roce 1990, kdy ještě nesplňoval tehdy zákonné podmínky trvalého pobytu a československého (později českého) občanství.
Po opětovném projednání věci Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 1.3.2001 pod č.j. 27 Co 653/2000-106 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků. Odvolací soud připustil dovolání k otázce, zda uživatelem ve smyslu směrnice Ministerstva financí č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ze dne 2.4.1964 je i dočasný uživatel. Návrh na připuštění dovolání k otázce, zda manžela H. K. lze považovat ve vztahu k žalovanému za osobu blízkou byl zamítnut.
Odvolací soud se ve vztahu k otázce připuštěné k dovolacímu přezkumu opřel o skutková zjištění nalézacího soudu. Při úvaze, zda stát (MNV ve S.) prodejem nemovitostí manželům K. jednal v rozporu s platnými předpisy, vycházel krajský soud ze skutečnosti, že k prodeji sporných nemovitostí došlo v roce 1972, tedy za platnosti normativní směrnice Ministerstva financí č. 10 ze dne 2.4.1964. Podle tohoto normativního předpisu bylo třeba rekreační chatu nabídnout k odkoupení především dosavadnímu uživateli. Tím byl v daném případě Ing. Ch. Podle názoru odvolacího soudu není rozhodující, že byl uživatelem pouze dočasným. Smyslem zmíněných článků směrnice bylo umožnit dosavadním uživatelům, aby mohli v užívání pokračovat i za změněných právních poměrů. Odvolací soud neshledal žádný důvod proto, aby takováto možnost byla odepřena dočasným uživatelům. Tím, že MNV ve S. před tím, než chatu prodal manželům K., ji nenabídl k odkoupení Ing. Ch., jednal v rozporu s platnými předpisy. Uvedená směrnice byla porušena i při prodeji pozemků (stavební pozemek a zahrada). Podle čl. 6 bodu 3 citované podzákonné normy se stavební pozemek neprodával s rekreační chatou, ale zřizovalo se k němu jen právo osobního užívání. Mimo to, prodejem zahrady i stavebního pozemku, došlo dále k porušení §15 odst. 1 zákona č. 104/1966 Sb. o správě národního majetku, neboť důvody pro jejich prodej do osobního vlastnictví občanům - uvedené v tomto ustanovení - nebyly splněny.
Do uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal žalovaný dovolání, ve kterém formuluje svůj nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu. Podle dovolatele nemůže dočasný uživatel nemovitosti, jemuž byla ještě před uplynutím doby, na kterou bylo užívání nemovitosti omezeno, dána platná výpověď z užívání, požívat ochrany jako trvalý uživatel z hlediska směrnice Ministerstva financí č. 10 ze dne 2.4.1964. Dovolatel dále upozorňuje na to, že závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Samotná výpověď svědka Ing. Ch. s učiněným závěrem nekoresponduje a skutkově bylo doloženo i to, že Ing. Ch. nereagoval, když po něm MNV chtěl závazek, že na rozdělených parcelách bude stavět.
Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle předpisů platných přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.) a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a opírá se – podle obsahu - o zákonem stanovené dovolací důvody (§24l odst. 3, písm. c/ a d/ o.s.ř.). Protože je dovolání na základě rozhodnutí odvolacího soudu přípustné (§239 odst. l o.s.ř.) přezkoumal Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Krajský soud v souladu s ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř., podle kterého může odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovit, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, připustil dovolání k otázce, zda uživatelem ve smyslu směrnice Ministerstva financí č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ze dne 2.4.1964 je i dočasný uživatel.
Podle směrnice Ministerstva financí z 2.4.l964, čj. 3l4/l7.756/64, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné pod č. l0 ročníku IX /l964/ Věstníku Ministerstva financí 5/l964 bylo pro postup státních organizací při prodeji rodinných domků – a podle čl. 6 odst. 4 této směrnice přiměřeně i při prodeji rekreačních chat - z národního majetku občanům stanoveno, že státní organizace spravující rodinný domek byla povinna nabídnout jej ke koupi především dosavadnímu uživateli či uživatelům.
Jak bylo vysloveno již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.8.2000, sp. zn. 28 Cdo 234/99-85, směrnicí použité označení „dosavadní uživatel“ nebylo v uváděné směrnici spojováno jen s dříve v občanském zákoníku upraveným právem osobního užívání bytu, které vzniklo rozhodnutím o přidělení bytu místním národním výborem (nebo jiným příslušným orgánem) a na základě tohoto přidělení uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu (§l54 odst. l občanského zákoníku ve znění platném do 3l.l2.l99l). Mohlo tu tedy jít i o uživatele nemovitosti, kterému byla nemovitost nebo její část přenechána k dočasnému užívání, nikoli však o uživatele, který užívání získal svémocně.
O svémocnou okupaci sporných nemovitostí v projednávané věci rozhodně nešlo. Podle výpovědi Ing. Ch. ze dne 17.11.1997 před soudem prvního stupně užíval tento se svou rodinou chatu, která tehdy byla ve vlastnictví žalobce, od počátku šedesátých let. Od roku 1964 byl Ing. Ch. se svou rodinou výhradním uživatelem chaty. O její užívání měl zájem i poté, co žalobce emigroval a v tomto smyslu jednal s orgány státní správy. Jak vyplývá ze zápisu ze dne 11.8.1971, Ing. Ch. ohledně sporných nemovitostí uzavřel s MNV ve S. s účinností od 1.8.1971 „dohodu o pronajmutí“ na jeden rok. Z přípisu MNV ve S. ze dne 22.4.1972 se podává, že tato dohoda byla vypovězena. Dne 5.5.1972 byly sporné nemovitosti prodány právním předchůdcům žalovaného, aniž by předtím na možnost koupě byla vhodným způsobem upozorněna veřejnost (čl. 2 odst. 2 směrnice).
Dosavadní judikatura se tedy nepřiklonila k restriktivnímu výkladu pojmu „dosavadní uživatel“. Smyslem ustanovení čl. 2 odst. 1 citované směrnice Ministerstva financí byla preference osob, které nemovitost, jež připadla do majetku čsl. státu, užívaly v době jejího prodeje. Podle §51 občanského zákoníku ve znění platném do 31.12.1991 mohli účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která nebyla zvláště upravena, smlouva však nesměla odporovat obsahu nebo účelu zákona. Ing. Ch., který již předtím spornou nemovitost užíval na základě dohody se žalobcem po dobu několika let, měl v době prodeje s MNV ve S. uzavřenou inominátní dohodu o užívání předmětu sporu. Pokud byl za těchto okolností od koupě nemovitostí zrazován, a pokud byl při výběru kupce opomenut, nelze takové jednání považovat za dodržení předmětného podzákonného předpisu. Tím, že MNV ve S. nenabídl konfiskát dosavadnímu uživateli, a prodal jej právním předchůdcům žalovaného, jednal v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalovaného zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř., a §l42 odst. l o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu